Michael Quetting: Husí táta. Nakladatelství Kazda. 192 stran. ISBN 978-80-907197-0-5.
Michael Quetting má v rámci výzkumu na předním evropském ornitologickém institutu Maxe Plancka v Německu naučit husy létat za svým ultralehkým letadlem. Krůček po krůčku, od vylíhnutí housat ve speciální líhni až k transportům na letiště a společné lety, se autor niterně seznamuje se svými svěřenci a skrze jejich společné soužití přehodnocuje své životní postoje. Michael Quetting nás prostřednictvím láskyplného a nezřídka i humorného vyprávění nechává vstoupit do jejich společného dobrodružství.
Prvotní cíle Quettingova experimentu byly ryze vědecké. Husy měly dostat loggery primárně určené ke sběru celé řady atmosférických dat. Přestože Quettingův výzkum na husách probíhal v roce 2015, už tehdy nebylo jasné, zdali další instituce, např. německá meteorologická služba (DWD) bude mít v době přenosu dat z družic a satelitů o reálné využití těchto údajů zájem. Nakonec se tak z původně striktně vědeckého experimentu stává autorův experiment životní. Je snadné pochopit, že minimálně pro autora má tak celý pokus nakonec mnohem důležitější dopad na něho samého, než na dosažené výsledky.
Quetting není samozřejmě prvním člověkem, který se pokoušel o odchov hus. Koneckonců už slavný etolog Konrád Lorenz experimentoval s husami a procesem vtištění. Z posledních let je pak známý podobný odchov bernešek (včetně plavání člověčího „husího táty“ s housaty a létání s ultralightem) v rámci tvorby filmového dokumentu BBC Earthflight.
Husí táta je kniha v podstatě zábavná a určitě ne nudná. Přesto lze v knize najít nepřesnosti, které jinak povedenému a čtivému dílu ubírají na lesku. Předpokládám však, že jde spíše o překladatelské chyby. Tou nejzásadnější je opakované tvrzení v prvních cca 30 – 40 stranách, že se jedná o mláďata husy šedé. Tento druh neexistuje a patrně jde o doslovný překlad „die Graugans“. Teprve zhruba v třetině knihy se náhle začíná jednat (správně) o husu velkou (Anser anser).
Z dalších drobných, patrně překladatelských pochybení, si lze všimnout například tvrzení, že „kosi se živí masem“ (str. 33). Lze předpokládat, že jde o stravu živočišného původu, každopádně výsledný překlad je poněkud zavádějící. Kniha obsahuje i nepřesné informace z biologie ptáků, např. u popisu nebezpečí, které pro mladá housata mohou představovat dravci, autor popisuje, že káně vyvrhuje potravu mláďatům na hnízdě (str. 58). Dravci přitom nosí ulovenou potravu na hnízdo vcelku, kde teprve přinesenou kořist mláďatům porcují. Asi poslední nepřesnost je popis ptačího pera na straně 104, kde pod názvem „stvol“ je míněn toulec pera.
Přes tyto spíše ojedinělé nepřesnosti je kniha především vzácnou sondou do soužití člověka a divokých zvířat v podobě, s jakou se lze setkat jen výjimečně. Právě blízkost, důvěrnost, cit a také dlouhodobý pobyt mezi ptáky autora musí prostě změnit! Nejjasněji je to cítit ve chvíli, kdy si Micheal Quetting uvědomuje, že „husy mi dodávají pocit, že vše je tak, jak má být. A že se vyplatí žít přítomností“ (str. 56). V těchto větách se skrývá celá esence Zenu.
Možnost hluboké niterné změny v životě nastává skrze nevšední a hluboké prožitky. Ne každý z nás bude tak odvážný, aby žil řadu měsíců téměř jako poustevník s husami, a tak nám nezbývá, než o těchto vzácných okamžicích lidského života jen číst. Ani to však není málo – naopak, jakékoli připomenutí, že život bez lásky k lidem a bytostem, sdílejících nás společný prostor, je smyslu prostým mrháním časem, je nanejvýš důležité. Tím spíše, nalezneme-li ho v tak půvabném a nevšedním ptačím příběhu. Na českém literárním poli se tak objevuje další třpytka z „domácího“ nakladatelství Michaely a Václava Kazdových, jejichž cílem je skrze labyrint lidských i zvířecích příběhů, osvětlit vaši niternou cestu.
Text: Lukáš Kadava / Titulní foto (c) archiv Michaela Quettinga
