Ubránili by se pěvci Severní Ameriky invazi parazitických kukaček?

Úvodní foto: James West
S použitím umělých vajec vytištěných 3D tiskárnou, vědci v nedávné studii zjistili, že pěvci obývající území Severní Ameriky, by v případě invaze parazitických kukaček ze Sibiře byli ve značných potížích. Neumějí se totiž hnízdním parazitům bránit.
Kukačka obecná a kukačka Horsfieldova je postrachem hnízdících pěvců. Namísto výchovy vlastních mláďat zajišťují tito hnízdní parazité budoucnost svých potomků lstí – umístí své vejce v nestřeženém okamžiku do hnízda hostitele mezi jeho vlastní. Když se vejce kukačky vylíhne (jsou uzpůsobena k tomu, aby se vylíhla jako první), využijí novorozené kukačky svých prvních nádechů k vytlačení vajec svého hostitele z hnízda, nechávajíc tak více prostoru a potravy pro sebe. Je to stejně geniální, jako zákeřné.
Parazitické kukačky se odjakživa vyskytovaly pouze na území Eurasie a Afriky, kde se zdejší ptáci po tisících let společného soužití a vývoje naučili jejich parazitismu bránit. Někteří vědci však mají obavy – parazitické kukačky by totiž údajně mohly skrze Aljašku kolonizovat Severní Ameriku, což by mohlo mít pro místní pěvce, kteří jsou proti hnízdnímu parazitismu zcela bezbranní, těžké následky. Tento závěr byl publikován v nové studii zveřejněné v Journal of Field Ornithology.
„Ptáci Severní Ameriky nemají proti kukačkám absolutně žádnou obranu.“ říká Vladimir Dinets, biolog v Okinawském Institutu Vědy a Technologie a vedoucí autor studie, jenž zkoumal chování parazitů a jejich hostitelů několik let. „Pokud by kukačky začaly na Aljašce hnízdit, mělo by to na místní populaci pěvců obrovský dopad.“
Vše závisí na adaptaci hostitele – a nebo na její absenci, tvrdí Dinets.
V řídkých vrbových lesích Sibiře, konipas bílý a linduška rudokrká, kteří jsou běžnými hostiteli zdejší populace parazitické kukačky, se naučily s hnízdním vetřelcem vypořádávat. Jsou schopni rozpoznat cizí vejce a vystrčit jej z hnízda než se vylíhne, případně hnízdo úplně opustit a založit nové.
Ptáci Severní Ameriky se s podobnou formou hnízdního parazitismu nikdy nesetkali. Vyskytuje se zde sice 6 kukaččích druhů, avšak na rozdíl od ptáků Eurasie a Afriky staví tyto druhy vlastní hnízda a o své potomky se samostatně starají. Nejběžnější hnízdní parazit, vlhovec hnědohlavý sice klade vejce do cizích hnízd, jeho mláďata však neničí ani nezabíjí, namísto toho se snaží ostatní konkurenty v hnízdě překonat svoji snahou o získání potravy od krmících rodičů. A tak, po celá milénia, neměly americké druhy potřebu rozpoznávat cizí parazitická vejce.
Podle autorů studie se však může tato skutečnost relativně záhy změnit. Populace kukaček, především pak kukačky obecné, se v posledních desetiletích na území Sibiře značně rozrostla a její rozšíření se začíná posouvat na východ. Hnány klimatickými změnami nyní kukačky hnízdí v blízkosti Beringova průlivu a některé ptáky je možné pozorovat v průběhu hnízdní sezóny i na Aljašce, což je dle autorů studie patrným důkazem, že se populace neustále posouvá.
Někteří vědci oponují, že pozorovaní jedinci na Aljašce jsou pouhými anomáliemi či zatoulanci, kteří rozhodně nejsou důvodem k obavám. Taková pozorování se zde objevovala už celá desetiletí a žádná invaze se dosud nekonala. Stejně jako není žádný pádný důkaz o jejich hnízdění – zatím.
„Otázku, kterou jsem se snažil zodpovědět, byla ta, co by se stalo, kdyby zde tito ptáci začali hnízdit.“ vysvětluje Dinets.
Hnízdící parazitické kukačky, domníval se Dinets, by pro ptáky na Aljašce mohly být katastrofou. A tak se v loňském létě rozhodl tuto teorii potvrdit. Společně s týmem výzkumníků porovnával Dinets anti-parazitické obranné mechanismy mezi ptáky na Sibiři a těmi na Aljašce. Vytiskli pomocí 3D tiskárny více jak 100 kukaččích vajec, které pak umístili do hostitelských hnízd na obě protilehlá území Beringova průlivu. A pak už jen čekali a pozorovali. Přijmou hostitelé falešné kukaččí vejce jako jejich vlastní, nebo jej vypudí či snad zcela opustí hnízdo?
Pro nás je zcela jasné, které z vajec do hnízda nepatří – avšak aljašští strnadi malincí nebyli schopni rozpoznat 3D vytištěné vejce jako cizí objekt. Foto: Harald Ris
Výsledky odhalily pozoruhodný kontrast. Hostitelští ptáci na Sibiři, kde jsou parazitické kukačky běžné, odmítli téměř dvě třetiny falešných vajec. Na Aljašce však potenciální hostitelé nepřijali pouze jediné vejce ze všech 96, které byly v experimentu použity.
„Objevili jsme markantní rozdíly mezi těmito dvěma lokalitami.“ říká Mark Hauber, spoluautor studie a ornitolog z Univerzity Illinois, který vede laboratoř zaměřenou na hnízdní parazitismus. „Domníváme se, že tito ptáci nejsou připraveni a uzpůsobeni na žádný typ odmítnutí parazitického vejce.“ Jediným ptákem, který vejce v experimentu odmítl, byla linduška rudokrká, která pravděpodobně pochází z euroasijské populace, která zdejší území v nedávné době kolonizovala.
I přes bezútěšný závěr experimentu, je dle některých vědců pravděpodobnost uskutečnění rozsáhlejší invaze velice nepravděpodobná.
„Kukačky neposouvají západ na východ.“ tvrdí Dan Gibson, výzkumný pracovník z Museum of the North, jenž na Aljašce sám několik kukaček pozoroval – včetně tokajícího páru. „Posouvají se společně s různými změnami počasí.“ A důvod proč pozorování za posledních 50 let přibylo? „Lidé si nyní ptáků více všímají i v odlehlých regionech Aljašky, kde byla většina těchto ptáků pozorována.“ tvrdí Gibson.
Gibson není jediným, kdo zpochybňuje teorii o možné kukaččí invazi. Kenn Kaufman, věhlasný ptačí expert a terénní redaktor organizace Audubon, vysvětluje, že kukačky, jenž se objeví na Aljašce, jsou často v spíše v posledním tažení. Nemohou dle něho totiž najít dostatek potravy na svých přirozených lokalitách. Navíc narůst pozorování kukaček na Aljašce vyvstal v 70. a 80. letech 20. století a od té doby se čísla drží ve stále stejné rovině.
„Předložili jasný důkaz toho, že kukačky by na Aljašce způsobily značné škody, pokud by území ve větším počtu kolonizovaly.“ napsal Kaufman v e-mailovém dodatku. „Dosud jsem však neviděl žádný důkaz toho, že by taková invaze měla v blízké době nastat.“
Text a překlad: Martin Vlk Mrňous
Zdroj: Audubon.org