Všimnout si bukáčka malého (Ixobrychus minutus) ve volné přírodě není vůbec jednoduchý úkol. Tato malá volavka z čeledi brodivých totiž na výšku dosahuje pouhých 30 cm a obzvláště samice díky svému hnědému nenápadnému zbarvení na pozadí rákosiny dokonale zaniknou. Samci mají zbarvení výraznější, jejich béžovo-černé peří sice není pro spatření ideální, zato jej lze zaslechnout při námluvách, kdy se projevuje velmi hlasitě. Bukáčci se pohybují nenápadně, pokud vzlétnou, tak spíše nižším a velmi tichým letem, při vyrušení navíc pták zcela znehybní ve vzpřímené pozici, čímž může v porostu připomínat suchý pahýl dřeva. Bukáček se stejně jako další sladkovodní brodiví ptáci u nás pohybuje v okolí vod a mokřadů, zimovat pak odlétá do rovníkové Afriky.
Spatřit bukáčka však není snadným úkolem nejen z důvodu jeho nenápadného vzhledu, ale zejména proto, že je u nás zařazen na seznam kriticky ohrožených druhů. Ačkoli ještě v polovině minulého století byl druhem velmi běžným, na který bylo možné narazit u kdejakého rybníka či mokřadu, dnes v České republice sídlí pouhých několik desítek párů. Co tedy způsobilo takový úbytek bukáčka malého v okolí českých rybníků a jak probíhá jeho ochrana v dnešní době?
Mokřady jsou jedny z nejcennějších biotopů, které existují, a to nejen v České republice. Svou specifičností, tedy jakýmsi přechodem mezi suchozemským a vodním prostředím poskytují útočiště i podobně specifickým druhům, ať už živočišným či rostlinným. Zároveň plní mnoho významných funkcí v krajině – jmenujme kupříkladu jejich velmi efektivní schopnost zadržovat vodu v krajině, v čemž často předčí i umělé nádrže.
V druhé polovině 20. století však zejména v souvislosti s intenzifikací zemědělství těchto biotopů u nás značně ubylo – podmáčené louky byly odvodňovány a přetvářeny na zemědělskou půdu, toky meandrujících řek narovnávány a bažiny vysoušeny. Drastické zásahy se nevyhnuly ani již existujícím rybničním soustavám, které byly kvůli navyšování rybích obsádek těžkou technikou prohlubovány a odbahňovány. Intenzifikace chovu ryb pak měla za následek nadměrný přísun živin do vod (eutrofizaci) rybníků a nádrží, čímž docházelo (a bohužel na některých místech stále dochází) k šíření řas a sinic, zákalu vody a celkovému úbytku množství dosud zde žijících druhů rostlin i živočichů. Vodní ptactvo tak přicházelo nejen útočiště, které nacházelo v pobřežní vegetaci, ale i o zdroje potravy, neboť v silně eutrofizované vodě ubývá drobných druhů bezobratlých a obojživelníků, kterými se právě velké množství vodních druhů ptáků živí.
Výsledkem intenzifikace nejen rybničního hospodaření, ale celkově celého zemědělství, byl pokles množství cenných biotopů, které do té doby poskytovaly útočiště řadě na ně vázaných druhů – včetně bukáčka malého. Právě on je jedním z druhů závislých na prostředí rákosových porostů (tzv. rákosin), které jsou tvořeny, jak už název napovídá, převážně rákosem obecným, případně některými druhy ostřic. Rákosina se pak typicky vyskytuje podél stojatých vod, avšak odstraněním bahnitých nánosů a jejich vyhrnováním na břeh dochází k likvidaci těchto pozvolných bahnitých břehů a rákosiny tak ztrácí prostor pro své rozrůstání, a množství vodních ptáků na nich závislých tak přichází o prostor pro pobyt a hnízdění.
Vhodných stanovišť pro tyto druhy navíc ubývá nejen u nás, ale i v místech, kam množství ptáků odlétá zimovat – pokud takové zimoviště zanikne, ptáci potřebují hledat novou lokalitu, která může být i výrazně dál než ta původní. Už samotná migrace je přitom pro ptáky velmi náročná, při prodloužení migrační vzdálenosti se rizikovost dále zvyšuje, i úbytek zimovišť v zahraničí tak může být jednou z příčin úbytku ptačích druhů u nás.
Všechny živočišné i rostlinné druhy v České republice spadají pod tzv. obecnou druhovou ochranu, která slouží zejména pro prevenci ohrožení jejich samotné existence jakožto druhu. Ptáci jsou pak na našem území navíc chráněni ještě o krok důsledněji, od našeho vstupu do Evropské unie pod obecnou ochranu spadá i každý jedinec volně žijícího ptačího druhu na území EU.
Od konce 70. let, kdy na našem území prokazatelně sídlilo 150-300 párů bukáčka, kleslo jejich odhadované množství až na 50-90 párů mezi lety 1985-89. Na tento pokles tehdy reagovalo i zařazení druhu na červený seznam ohrožených ptáků v ČR mezi kriticky ohrožené, tedy nejvyšší kategorii ochrany zvláště chráněných druhů. Tam byl zařazen i v r. 1992 v rámci zákonu č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, který takto vymezuje základní ochranné podmínky pro tyto vzácné, nebo vědecky či kulturně významné druhy. Od 90. let pak díky zavedení této ochrany početnost bukáčka malého pomalu narůstala až na odhadovaných 100-120 párů v roce 2008.
Převzato z webu Enviweb.cz
Zbytek celého článku k přečtení: Enviweb.cz
Foto: Bernard Dupont / CC BY-SA 2.0
Pokud jste se domnívali, že jedinými dvěma druhy papoušků, kteří migrují mezi hnízdišti a zimovišti, jsou tasmánské neofémy oranžovobřiché a latamové vlaštovčí, jste na omylu. Mezi tažné druhy papoušků patří i mexičtí ararové zelení. Právě v těchto dnech vrcholí společný projekt zoologické zahrady San Diego, arizonské pobočky amerického federálního úřadu U.S. Fish and Wildlife Service (FWS – obdoba naší Agentury ochrany přírody a krajiny), mexické Národní komise pro chráněná území a mexické nevládní organizace Organización Vida Silvestre AC (OVIS), který sledoval pomocí satelitních GPS lokátorů cestu deseti ararů zelených. Někteří při tahu do zimoviště a zpět překonali vzdálenost přes 3 000 kilometrů.
