June 23, 2025
Autor

AVIFAUNA



Nejnovější  / Ze zahraničí
Bahamy: Domněle vyhynulý brhlík znovuobjeven
AVIFAUNA Publikováno 1.11.2018


Brhlík bahamský (Sitta insularis), kriticky ohrožený druh, jenž byl podle obav vyhlazen bouří, která se v roce 2016 prohnala ostrovem Grand Bahama, byl znovu spatřen poprvé po dvou letech. Avšak pouze s hrstkou jedinců zbývajících ve volné přírodě, má brhlík bahamský šanci na přežití?

Dva vědci z University of East Anglia, spolupracující s Nigelem Collarem a Davidem Wegem z Birdlife International a Bahama National Trust, znovuobjevili letos v srpnu brhlíka bahamského, ptáka, jenž byl dle obav vyhuben hurikánem Matthew, který na ostrově řádil v roce 2016.

Dva studenti magisterského programu, Matthew Gardner a David Pereira byli na tříměsíční expedici po ostrově Grand Bahama, jediným známým místem, kde se endemičtí brhlíci vyskytují. Jejich pátrání přineslo ovoce. Dvojici studentů se poprvé po dvou letech od hurikánu podařilo brhlíka bahamského objevit. Podle odhadů však může populace čítat pouze dva zbývající jedince, nechávajíc tak tento druh na kraji vyhynutí.

Brhlík bahamský není unikátní pouze svým endemickým výskytem, ale i svým chováním. Jako jeden z mála ptačích druhů vytváří kooperativní hnízdění, při němž mladí samci pomáhají se stavbou hnízda a úpravou hnízdní dutiny. Pomáhají pak také kolektivně i s krmením sedící samice, jejích mláďat a později i mladých ptáků, kteří čerstvě opustí hnízdo. Je to také jeden z mála ptačích druhů, u něhož bylo zjištěno využívání nástrojů. Příležitostně používá kousky kůry, které drží ve svém zobáku, k vypáčení kůry, pod níž se skrývá jeho potrava v podobě hmyzu a nejrůznějších larev.

Přestože brhlík bahamský před patnácti lety nikterak nevzkvétal, zdaleka se nenacházel v tak svízelné situaci jako nyní. V roce 2004 bylo zaznamenáno několik stovek ptáků. V roce 2007 však bylo zjištěno už jen 23 jedinců. Tento dramatický pokles byl pravděpodobně způsoben ztrátou přirozeného prostředí a degradací krajiny. Když v září 2016 udeřil hurikán Matthew, bouře kategorie 5, začaly kolovat obavy, že byl brhlík bahamský zcela vyhuben.

Aby jej dvojice vědců objevila, museli hledat napříč 464 výzkumnými body na ploše 34 000 hektarového borového lesa a urazit pěšky vyčerpávajících 700 km.

„Prohledávali jsme les asi 6 týdnů a skoro jsme už ztráceli naději.“ vysvětluje Gardner. „V té době jsme ušli zhruba 400 km. A pak jsem najednou uslyšel jeho charakteristické volání a viděl nezaměnitelnou siluetu brhlíka jak sestupuje po kmeni směrem ke mně. Vykřikl jsem radostí, byl jsem nadšený!“

Ve stejné době pátral po brhlíkovi bahamském tým bahamských studentů, vedených Zekem McKenzie z Loma Linda Unversity. Ve finále viděl tým Gardner a Pereira brhlíka bahamského šestkrát, zatímco tým bahamských studentů nezávisle zaznamenal pět pozorování ve stejné části lesa. Gardner a Pereira nikdy neviděli dva ptáky pohromadě, což je vedlo k názoru, že může být poslední žijící jedinec. Avšak tým Zeka McKenzie je přesvědčen, že během jednoho pozorování zaznamenali dva jedince pospolu.

I přesto jsou však šance na zotavení tohoto těžce zkoušeného druhu malé.

„Bohužel si myslíme, že šance na vzkříšení populace brhlíka bahamského a zabránění jeho vyhynutí jsou velmi nízké – jednak kvůli velmi nízkému počtu zbývajících jedinců a také proto, že si nejsme jisti, co přesně vedlo k úbytku tohoto druhu ještě před úderem hurikánu.“ vysvětlila Dr. Diana Bell, lektorka z University of East Anglia. „Je však naprosto klíčové, aby ochranářské úsilí v původních karibských borových lesích nepolevilo, neboť se jedná o nesmírně důležité přirozené prostředí pro další endemické druhy, jakými jsou například vlaštovka bahamská, lesňáček Setophaga flavescens nebo lesňáček bahamský.“

Držme tedy (nejen) brhlíkovi bahamskému palce!

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Birdlife.org

Úvodní foto: Carrol Henderson


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
Proč je jestřáb kolibříkův nejlepší přítel?
AVIFAUNA Publikováno 30.10.2018


Uvodní foto: Zleva kolibřík černobradý (Foto: Mark Wilson), zprava jestřáb Cooperův (Foto: Marlo Casabar)

Nový výzkum ukazuje, že díky dravcům se od těchto drobných ptáčků, jakými kolibříci bezpochyby jsou, drží predátoři radši dál.

Hnízda kolibříků se často vyskytují na určitých místech a blízko sebe. Roky se vědcům ale nedařilo zjistit, co kolibříky k dané lokalitě přitahuje. Odpovědí jsou dobří sousedé.

Biolog Harold Greeny se svým týmem zkoumal kolibříky v Arizoně, kde tito ptáci stavěli svá hnízda v určitém okruhu kolem jestřábího hnízda. V následujících letech z pozorování Greenyho týmu vyplynulo, že kolibříci hnízdící v blízkosti jestřábů vyvedli mláďata o něco úspěšněji než ostatní.

Z pohledu jestřába má kolibřík málo masa a nestojí tedy za lov. Stejně tak bez povšimnutí míjí jestřáb i jeho hnízda. Greeny dále vysvětluje, že jestřáb je 190 krát větší než kolibřík. „Je to jako kdybyste chtěli chytit mouchu,“ dodává. Kolibříci z jestřábí přítomnosti netěží jen to, že si jich tito dravci nevšímají, ale zdá se, že blízkost jestřába chrání kolibříka před Arizonskou sojkou (Aphelocoma wollweberi).

Bylo zjištěno, že ptačí druhy, které jsou spíše plaché, se v rámci své bezpečnosti zdržují v blízkosti těch agresivnějších ve snaze vyhnout se konkrétnímu predátorovi. Například husy někdy hnízdí v blízkosti sovic sněžních, které mají na svém jídelníčku lišku. Ta by si naproti tomu ráda pochutnala na husách. Obvykle je složité zjistit, který predátor funguje jako prostředník a kdo se před kým vlastně schovává.

Vědci zaměřili svou pozornost na veverky, hady i ptáky jako možné predátory kolibříků. Arizonská sojka se jeví jako hlavní podezřelý. Video, které vědci pořídili, ukazuje, jak sojka plení hnízdo kolibříka. Vědci zpracovali souřadnice jestřábích hnízd, začlenili do nich hnízda kolibříků a následně sledovali pohyb sojek. Očekávali, že do velkého okruhu kolem jestřába si sojka netroufne. Ve skutečnosti však sojky sice potravu v blízkosti jestřábích hnízd loví, ale pohybují se nad nimi, což obvykle není pro sojku příliš typické. Pod jestřábím hnízdem si v prostoru připomínajícím kužel staví svá hnízda kolibříci. Tento prostor je místem, kam se sojky nikdy nedostanou.

Je pravděpodobné, že kolibříkům jejich strategie přináší úspěch. Ten však není závislý jen na vzdálenosti od jestřábího hnízda, ale také na tom, zda kolibříci zahnízdili v ochranné zóně pod jestřábím hnízdem. „Je to docela mimořádný výsledek a je to velmi zajímavé,“ říká Douglas Altshuler, výzkumník z University of British Columbia. A dodává, že v případě kolibříka platí pravidlo, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Jestřáb Cooperův. Foto Steve Berardi

Text a překlad: Simona Vosáhlová

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti  / Ze zahraničí
Vědecký experiment naučil úspěšně strnadce skvrnitého novou melodii
AVIFAUNA Publikováno 20.10.2018


Úvodní foto: Stephanie Doucet

Pěvci patří mezi několik málo živočichů, kteří dokáží sluchem zachytit nový „jazyk“. Ale nedávný výzkum prokázal, že načasování je klíčové.

Dospělého ptáka nelze naučit novou melodii. Nebo ano?

Nový výzkum dokazuje, že divocí strnadci skvrnití se mohou naučit zpívat různé melodie ve dvou věkových obdobích, čímž vychází najevo, jaké je vlastně kritické období pro učení zpěvu. Dříve pouze laboratorní studie se nyní poprvé přenesla do experimentální roviny a ukazuje chování divokých jedinců.

Tým vědců, vedený Danem Mennillem, profesorem z Windsorské univerzity, strávil šest let kroužkováním a sledováním populace strnadce skvrnitého na ostrově Kent v New Brunswicku v Kanadě. Během pěti generací průběžně sledovali vědci dospělé samce, kteří se vraceli na ostrov hnízdit, přičemž ve svém repertoáru měli zařazeny nové melodie pocházející od vzdálených populací strnadce skvrnitého. Pár jedinců dokonce předalo melodii mladším místním ptákům. Výsledky byly zveřejněny minulý týden ve vědeckém žurnálu Current Biology (zahraniční vědecký čtrnáctideník o biologii pozn. red.).

Strnadci skvrnití, jejichž domovem jsou pastviny  a pobřežní biotopy po celé Severní Americe, zpívají mírně rozmanité melodie v závislosti na jejich poloze. Mennillův tým reprodukoval ptákům na ostrově Kent na východním pobřeží melodie, zaznamenané na západním pobřeží. Celkem 30 samců strnadců se během experimentu naučilo nové písně a z nich čtyři jedinci předali dalším ptákům na ostrově to, co se naučili.

Takzvané vokální učení nastane, když živočichové reprodukují nové melodie nebo upravují stávající melodie podle toho, co slyší ve svém prostředí. Pěvci a lidé patří do malé skupiny živočichů s tímto chováním. Dalšími příklady jsou kolibříci, papoušci a kytovci a přibývající důkazy poukazují na to, že rovněž netopýři mají schopnost učit se nové hlasové motivy. Naproti tomu u zvířat, jakými jsou například psi, jsou vokalizace geneticky kódované a pevně dané již při narození. Mennill a jeho tým odhalili, že existují dvě fáze života, které jsou rozhodující pro řízení dalšího chování strnadce: první měsíce prvního roku života a poté nástup dospělosti, kdy se samci vracejí na své hnízdiště, aby zahnízdili. Druhé období je obzvláště formativní, protože pomáhá vytvářet ptačí melodii z dlouhodobého hlediska. „Slyší mnoho zvuků, když jsou mladí,“ říká Mennill. „Jestli jsou znovu vystaveni těmto zvukům, když se zabydlují ve svém prvním hnízdním teritoriu, pak tyto melodie zpívají po zbytek života.“ dodává.

Strnadec skvrnitý sedící na solárním panelu, který pohání jeho umělého hlasového učitele. Foto: Stephanie Doucet

Zdá se, že pokusy o zpěv nových melodií nesnižují šance těchto strnadců na ptačí romantiku. Dan Mennill říká, že nezjistili žádné důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že ptáci jsou omezeni experimentálními melodiemi.

„Zatímco výsledky jsou jasné, při realizaci projektu jsme čelili určitým výzvám,“ říká Ryan Norris, profesor na univerzitě v Guelphu a spoluautor této studie. Tým nevěděl, zda-li zpěv ve volné přírodě bude mít stejný efekt jako v laboratorním prostředí.

 

Tři samci strnadce skvrnitého zpívající zpěv typický pro ostrov Kent.

 

 

Tři samci, kteří se naučili zpívat zpěv strnadců ze Západního pobřeží USA.

„Prostředí volné přírody je hlučné a sociální interakce mezi divokými zvířaty jsou mírně chaotické,“ dodává Mennill. „Takže dohledání těchto strnadců v jejich přirozeném prostředí a následné snímání jejich hlasů pomocí mikrofonu pro nás byla výzva. Ale už jsme v tom docela dobří. “ Klíčovým prvkem bylo následné použití správného zvukového systému. Vědci si vybrali programovatelné reproduktory napájené solární energií, které hrály pouze během dne, aby napodobovaly skutečné chování ptáků a vytvářely optimální podmínky pro učení. Tým vědců nyní plánuje sledovat ptáky, kteří zahrnuli experimentální skladby do svého repertoáru, aby zjistili, zda mají tendenci je šířit napříč populací.

Text a překlad: Simona Vosáhlová
Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
Jak vrabec domácí dobyl svět díky svým genům
AVIFAUNA Publikováno 6.10.2018


Vrabec domácí je nejrozšířenějším druhem volně žijícího ptáka na světě. Tento drobný pěvec je svým způsobem života vázán na lidská sídla a dokáže strávit škrobová zrna. Právě díky této schopnosti si vytvořil úzkou vazbu na lidi a jejich příbytky – a dostal chuť na pizzu.

„Před několika dny jsem v New Yorku seděla na lavičce v městském parku a pozorovala vrabce domácího, jak energicky ozobává kůrku pizzy, která svou délkou dvojnásobně přesahovala jeho tělo. Osmicentimetrový opeřenec ze svého úlovku nevydobyl mnoho jídla – odlomil si jen tu a tam nějaký drobek. Musela jsem se však obdivovat jeho vytrvalosti. Vím o něm totiž něco, čeho si on sám vědom není. A sice to, že právě díky apetitu, s nímž pořádá škrobové pochoutky, se mu podařilo dobýt svět,“ píše Hannah Waters, autorka článku o vrabcích domácích pro magazín Audubon.org.

Podobné scény znají z parků lidé na celém světě – lépe řečeno, na všech kontinentech kromě Antarktidy. Jak se však ukázalo, je to jev poměrně nový. Areál rozšíření vrabců domácích byl totiž dlouho omezen pouze na oblast Eurasie. Teprve před 200 lety se vrabci připojili k evropským kolonizátorům, aby společně s nimi dobyli svět. Někdy se jako černí pasažéři svezli na obchodní lodi, jindy je zase na nová místa úmyslně zavezli sami lidé.

„Jak se lidstvo vyvíjelo, vrabci domácí se společně s ním šířili mnohem dále a intenzivněji, než by byli schopni sami přirozenou cestou,“ říká Aaron Schrey, populační genetik z Georgia Southern University, který studoval invazní genetiku vrabců domácích. Vrabci byli na počátku 19. století introdukováni do Spojených států a na počátku 20. století se rozšířili i do Kanady a Mexika. Austrálii a Nový Zéland se jim podařilo obsadit v 60. letech 19. století, do Jižní Ameriky dorazili již na počátku 19. století (nejdříve se objevili v Argentině, poté v Chile a nakonec v Brazílii) a do Keni se dostali kolem roku 1950. Ať se objeví kdekoli, začnou tam vždy pohotově soutěžit s místními původními druhy o potravní nabídku i hnízdní dutiny.

Studie publikovaná tento měsíc britskou organizací RSPB ukazuje, že pouto mezi lidmi a vrabci vzniklo mnohem dříve, než bychom si možná mysleli — jeho původ totiž sahá až do období před 11 000 lety, k počátkům zemědělství. Vědci z Norska, Íránu a Kazachstánu sekvenovali DNA vrabce domácího a jeho eurasijské populace a zjistili, že tito synantropní ptáci se odloučili od svých divokých příbuzných již v době počátků zemědělství na Středním východě.

Za pozornost stojí, že tato studie jako příčinu celosvětové úspěšnosti vrabce domácího uvádí dva geny, jež těmto ptákům umožňují konzumovat a trávit škrobová zrna. Jedná se o geny, které nenajdeme u reliktních populacích „divokých“ vrabců domácích vázaných na stepi střední Asie (na rozdíl od synantropních vrabců domácích tito ptáci migrují, pojídají výhradně semena divoce rostoucích trav a jsou plaší a vůči lidem nedůvěřiví).

Jeden z těchto genů, COL11A, řídí vývoj zobáku a lebky, což – jak se domnívají vědci – vrabcům propůjčilo robustnější lebku a větší zobák vhodný k louskání větších a tvrdších semen používaných v zemědělství. Zjistili také, že synantropní vrabci mají gen AMY2A, který je zodpovědný za výrobu amylázy, tedy enzymu napomáhajícího trávení škrobu – složeného sacharidu, který je obsažen v našich nejběžněji pěstovaných plodinách: bramborách, pšenici a kukuřici. Genu amylázy, který se vyskytuje u lidí a psů, podle všeho vděčíme za rychlou adaptací našeho trávení na produkty raného zemědělství.

Genomické studie zabývající se identifikací adaptivních genů se občas uchýlí k nepodloženým teoriím založených na zdánlivě jasných a logických souvislostech. Proto se autorka článku pro jistotu optala Suzanne Lewis, která vede vývoj genomových anotačních standardů v Lawrencově národní laboratoři v Berkeley, co si o nové studii myslí. Ta odpověděla, že v ní postrádá podrobnější informace o tom, jakým způsobem vědecký tým identifikoval zmíněné geny, avšak v jiných ohledech byla s jeho analýzou i obezřetnými závěry podle všeho spokojená. „Za mě mají zelenou,“ napsala v e-mailu.

Aaron Schrey, který se na této studii nepodílel, s jejím názorem souhlasil. „Takto čistě a jasně provedená studie se nevidí často,“ nechal se slyšet. „Genetika dnes používá techniky, které mají tak obrovské možnosti, že zcela mění naše dosavadní představy o evoluci.“

Schrey dále prohlásil, že tyto nové objevy zasadily osudnou ránu příběhům o evoluci vrabce domácího, které rekonstruovali autoři předchozích genetických studií světových populací vrabců domácích. Vrabci totiž zřejmě sledovali migrační vzorce člověka z Úrodného půlměsíce napříč Středním východem. Zpomalili v momentě, kdy migrační vlna došla k hraničním pohořím mezi Asií a Evropou, avšak pokračovali v šíření dále na sever a východ – do Evropy. „Rozšíření vrabce domácího v podstatě zrcadlí rozšíření zemědělství napříč Eurasií a Středním východem,“ vysvětluje Schrey. „Začal žít v blízkosti lidských obydlí, živil se zemědělským osivem a následoval lidstvo všude tam, kam se vydalo. A lidstvo se vydalo do všech koutů světa.“

Většina zvířecích druhů není schopna se rychle adaptovat na nové prostředí a tak v něm přežít. Ale vrabec domácí má schopnost trávit zemědělská zrna a díky této schopnosti přežije prakticky kdekoli – tedy za předpokladu, že se v blízkosti vyskytuje člověk a jeho potravní zdroje.

„Brána v širších souvislostech, tato studie by nám mohla pomoci pochopit, co konkrétně činí určitý druh komensálním a co mu umožňuje se naučit žít v úzkém kontaktu s člověkem,“ uvádí Lynn Martin, profesor z University of South Florida, který studuje novodobou evoluci vrabce domácího v Keni. „Jelikož svou činností stále více nutíme divoké populace živočišných druhů k tomu, aby žily v bezprostřední blízkosti našich obydlí, je důležité toto soužití studovat a získávat o něm nové poznatky. Pokud díky nim pochopíme, jak symbióza toho či onoho druhu s člověkem vznikla v minulosti, může nám to pomoci v budoucnosti.“

Až tedy příště spatříte vrabce domácího, jak oždibuje kousek rohlíku, kůrku chleba nebo obilná zrnka někde na statku, nedívejte se na něj jako na našeho nejběžnějšího ptáka paběrkujícího na zbytcích, které jsme za sebou zanechali. Pohlédněte na něj jako na druh se zajímavým evolučním příběhem, jenž začal již zhruba před 11 000 lety a je nerozlučně spjat s tím naším.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
3 způsoby, jak usnadnit ptákům (nejen) letošní podzimní migraci
AVIFAUNA Publikováno 24.9.2018


Červenka obecná je drobným pěvcem, jehož ze zahrad i z výletů zná jistě každý.  Na jaře se svým teskným zpěvem za soumraku loučí se dnem a její cvakavý varovný hlas se ozývá snad ze všech hustých podrostů a křovin. Když nastane podzim, tento částečně tažný druh opustí svá hnízdiště. A vydá se na cestu dlouhou desítky, stovky, někdy i tisíce kilometrů. Červenky podobně jako další tažní ptáci tuto cestu podnikají již tisíce let, avšak teprve v posledním století jejich každoroční pouť výrazně nabrala na nebezpečnosti. Nebeskou klenbu dnes protínají vysoké věže z oceli a skla. Kdysi nedotčenou, panenskou krajinu pokrývají budovy, silnice a betonové plochy. A v noci se svět rozsvěcí jako narozeninový dort.

Všechny tyto změny představují pro miliony táhnoucích ptáků smrtelné nebezpečí. Jejich obdivuhodné, statečné putování často bere tragický konec právě u našich staveb.

Tak to však být nemusí. Pokrok sice nezastavíme ani nevrátíme zpět, můžeme se však aktivně podílet na prevenci ptačích úmrtí zaviněných antropogenními pastmi. Proto jsme tu pro vás vypsali tři způsoby, kterými můžete ptákům pomoci. Ptáci jsou sice neuvěřitelně přizpůsobiví a odolní, malá snaha z vaší strany jim však přesto může pomoci doletět dál – tam, kam potřebují. Třeba až do jižní Afriky.

1. Zviditelněte svá okna a další skleněné plochy

Na světě podle odhadů každoročně zahyne v důsledku kolize s průhlednou či reflexní skleněnou plochou 100 – 1000 milionů ptáků. Okna mohou ptáky zmást hned několika způsoby. Někdy se v nich třeba odráží obraz okolních stromů a krajiny a vzniká tak optický klam, že v nich jakoby pokračuje prostředí, které je pro ptáky přirozené. Jindy je zase budova koncipována tak, že okna tvoří vzájemný průzor, který pak ptáci vnímají jako jakýsi tunel, kterým mohou proletět. Ať tak či onak, výsledek je vždy stejný: smrtelný náraz do skla. Zabránit takové kolizi je naštěstí poměrně snadné.

Jedna z kreativnějších možností, jak zabezpečit skleněné plochy. Foto: Steven Bell | Temple University Libraries

Mezi lidmi je rozšířen mýtus, že jedna samolepka dravce na okně postačí. Nepostačí. Ptáci nevnímají dravce jako hrozbu, nýbrž jako neurčitou překážku, kterou se snaží obletět. Jediným výsledkem tedy je, že pták narazí do jiné části okna. Abychom kolizím skutečně předešli, je nutno celé okno pokrýt drobnými samolepkami v pravidelných rozestupech. Teprve z toho pták jasně pozná, že celá plocha okna pro něj představuje překážku, které se musí vyhnout. Pokud se nám nelíbí jednoduché puntíky, čtverečky, pruhy či jiné geometrické tvary, můžeme zvolit vysoce účinné UV samolepky, které jsou lidským okem takřka nepostřehnutelné, kdežto ptačí zrak je zaznamená okamžitě. Rozestupy mezi samolepkami by neměly být větší než 5×10 cm či než mezera, jíž by proletěl drobný pták, například vrabec. Máte-li chuť se pustit do tvořivějšího řešení, můžete vyrobit vlastní dekorace z barevného papíru, korálků, listů atp. Vždy však dbejte na maximální velikost rozestupů Vždy však dbejte na maximální velikost rozestupů mezi jednotlivými „překážkami“. Pro ty, kdo neradi uklízejí, máme dobrou zprávu: do špinavých oken ptáci obvykle nenarážejí. Až se tedy příště bude trápit tím, že doma nestíháte uklízet, dopřejte si klid. Dopřejete ho i ptákům.

2. Omezte večerní a noční svícení

Nárazům ptáků do skel můžete předejít také tak, že omezíte svůj podíl na světelném znečištění. Tím máme na mysli to, že budete mít od soumraku do úsvitu zhasnuto a pokud budete svítit, tak pouze slabšími žárovkami. Mnoho ptáků, kteří táhnou v průběhu noci, včetně zmiňované červenky, se totiž orientuje podle hvězd a Měsíce. Avšak dnes již noční krajina žhne světelnými pochodněmi v podobě umělých světel, které tažné ptáky někdy zcela zmatou a odchýlí ze správného směru. Studie odhadují, že v důsledku světelného znečištění ročně uhyne asi milion ptáků. Někdy noční cestovatele přilákají nebo naopak dezorientují umělá světla a ti pak následkem toho narážejí do budov či oken. Jindy se zase nechají „uvěznit“ v příliš intenzivním světle velkoměst či v extrémně silných světelných zdrojích, kolem kterých létají v nekonečných kruzích a tím se vyčerpávají.

Vůbec nejznámějším příkladem je památník obětem teroristického útoku z roku 2001 v New Yorku, jenž je osvětlen 88 světlomety o síle 7 000 wattů. Tyto světlomety jsou namířeny vzhůru k nebi a jejich paprsky dosahují výše až 6 kilometrů. Světla, která jsou v noci vidět až ze stokilometrové vzdálenosti, každoročně „uvězní“ tisíce migrujících ptáků, kteří jsou již zdaleka přilákáni jejich svitem. Kolem světelných kuželů někdy bezvýsledně krouží až několik hodin, tím se vyčerpávají a spalují drahocenné tukové zásoby, které si na tah vytvořili. Avšak díky hnutí Lights Out organizace Audubon se světla v období ptačího tahu na 20-30 minut vypínají, zjistí-li okolní dobrovolníci, že se kolem nich pohybuje větší množství dezorientovaných ptáků, a to jim umožní odletět a pokračovat ve své tahové cestě.


Snížením míry světelného znečištění můžeme zachránit mnoho ptáků i dalších živočichů, kteří jsou vlivem nočních světel dezorientovaní. Například želvy, které v noci vyplouvají na břeh, aby nakladly vejce, utíkají zpět do moře, když zahlédnou rozsvícená světla. Kromě zhasínání silných zdrojů světla v místnostech bychom měli myslet i na světla venkovní, které bychom měli vypínat buď úplně, nebo je zajistit fotobuňkami a automatickými regulačními systémy. Tímto jednoduchým opatřením nejen pomůžeme tažným ptákům, ale také ušetříme za elektřinu.

3. Osvěta – informujte lidi ve svém nejbližším okolí

Polepy skleněných ploch a vypínání světel na noc ptákům jednoznačně pomůžou, ale možná, že vůbec to nejlepší, co můžete pro ptáky udělat, je stát se jejich zastáncem na veřejnosti. Diskuse o problematice antropogenních pastí na nejrůznějších zasedáních, radách či jen přátelských setkáních, případně i upozornění na úřadech či magistrátech mohou dominovým efektem způsobit celou řadu pozitivních změn. Ať už to bude zahrnutí preventivních opatření a směrnic do architektonických plánů při stavbách nových kancelářských budov a obchodních center či vypínání nočního osvětlení velkých objektů či ploch.


I vy tak můžete ve svém nejbližším okolí něco změnit k lepšímu. A můžete začít tím, že prostě budete informovat ostatní. A to nejen o problémech, ale i o jejich případných řešeních. Mnoho lidí často netuší, že světla skýtají tak velké nebezpečí pro ptáky. Proto může být osvěta v oblasti problematiky světelného znečištění velice účinná. Výsledky jedné studie ukázaly, že vypínání světel v jedné budově může v bezprostředním okolí snížit úmrtnost ptáků až o 80%. To v americkém státě Texas potvrdilo vypnutí světel v mrakodrapu Americké národní pojišťovny, kde za jediný den zahynulo v důsledku kolizí s budovou na 400 táhnoucích ptáků.

Až se o této problematice zmíníte kolegovi v práci nebo ji vysvětlíte svým kamarádům, stanete se zastáncem ptáků a nepřímo tak napomůžete jejich ochraně (nejen) v průběhu podzimního tahu.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
2


Nejnovější  / Rozhovory
Michal Ďuríček: Žižkov nejen pro lidi, ale i pro ptáky
AVIFAUNA Publikováno 10.9.2018


Michal Ďuríček, milovník ptáků, rozjel na Žižkově v parku Vítkov zajímavý projekt. Shromáždil kolem sebe skupinu lidí, kterým také není lhostejný osud malých opeřenců, a společnými silami jim pomáhají. Michal kvůli tomu založil na Facebooku skupinu Pomáháme ptákům v Praze, kde svou činnost příznivci městské přírody koordinují.

Michale, díky, že jste si udělal čas na rozhovor pro náš magazín. Tvoje činnost na Vítkově je velmi záslužná a nejen letos nese hmatatelné pozitivní výsledky. Prozradil bys nám, jak to celý ten nápad vlastně začal?

Když jsem se asi před devíti lety přistěhoval na Žižkov, napadlo mě, že bych mohl v zimě krmit ptáky na Vítkově. První rok to byla jen 2-3 malá krmítka, ale každým rokem počet krmítek přibýval a celkový objem rozneseného krmiva se zvětšoval. Při pochůzkách v parku jsem nacházel krmítka, která tam někdo pověsil, ale nikdo tam už nesypal krmení. Krmítka byla rozvěšená na velkém prostoru, takže jsem neměl možnost je všechna sám obstarat, a tak se zrodil nápad založit skupinu lidí, kteří by spolu organizovaně chodili krmítka dosypávat. Rozmístil jsem proto loni na podzim po parku inzeráty. Moc jsem od toho nečekal, ale kupodivu se přihlásilo pár lidí, kteří měli chuť něco dělat, a to stačilo. Přibližně v šesti lidech jsme byli schopni plnit všechna krmítka. A asi by to tak i zůstalo, nebýt letošního katastrofálního sucha.

Na jaře jsem na Vítkově instaloval první pítko. Musel jsem ho každý den dolívat, jenže v té době jsem netušil, že to budu muset dělat až do konce srpna. Předpokládal jsem, že nejpozději začátkem července začne pršet. Nicméně přišla doba dovolených a najednou se ukázalo, že někdy nejsem schopen zajistit pravidelné dolívání. Což byl problém, protože ptáci si už na pítka zvykli. Na inzeráty na Vítkově se nikdo nepřihlásil, a tak manželka zkusila dát oznámení do žižkovských skupin na Facebooku. To se ukázalo jako chytrý tah. Vzápětí se nám přihlásilo relativně velké množství lidí, a tak se podařilo zajistit kontinuitu dolívání po celé léto.

První pítka – nádrž na stromě a louže s výzvou k dolívání.

To ale není vše, co na Vítkově děláš, že?

Když jsem pochopil, že jen tak pršet nezačne, začal jsem hledat systémové řešení. Zavolal jsem na Magistrát na správu parku a požádal jsem o pomoc. Tam mi kupodivu vyšli vstříc a dostal jsem kontakt na hlavního zahradníka na Vítkově, pana Sukovatého. A tak začala velmi plodná spolupráce. S panem Sukovatým jsme se shodli na tom, že ideální bude využit automatický zavlažovací systém. Pan Sukovatý mi ukázal, jak můžu pustit zavlažování ručně, a pak jsem strávil mnoho hodin laděním postavení misek tak, aby se co nejefektivněji plnily.  A výsledek stojí za to! V parku je teď rozmístěno asi 16 misek, na které se nemusí skoro sáhnout. Stačí je občas vypláchnout.

Pítka automaticky plněná ze zavlažovacího systému.

Přes pana Sukovatého se mi podařilo prosadit i malý experiment ohledně sekání trávníků. Všiml jsem si, že když ve velkém vedru trávu posekali, trávníky okamžitě uschly. Pak už na nich nic moc nevyrostlo, i když byly pravidelně zavlažované.  Požádal jsem pana zahradníka, aby jedna louka mohla zůstat neposekaná. Tohle se ukázalo jako poněkud tvrdší oříšek, ale nakonec mě pan Sukovatý podpořil. Jedna louka zůstala nesekaná celé léto a byla to jediná zelená a rozkvetlá louka na celém Vítkově.

Máš nějaké plány nebo nápady, co by se dalo dělat dál?

V první řadě bych chtěl na příští rok optimalizovat pítka. Misky pod květináče totiž nejsou příliš vhodné svým tvarem a také jsou lehké a mohou se omylem posunout, třeba při sekání. Rád bych je nahradil většími pítky z cementu. Ještě musím vymyslet, kde a jak tato pítka nechat vyrobit. Dále bych chtěl pokračovat v občanském lobbingu a prosadit šetrnější péči o zeleň v parku. Hlavně mám obavu o křoviny na Vítkově, každý rok jich tam ubývá. Přitom keře jsou klíčové a hlavně díky nim je tam tolik ptáků! Kvůli keřům tam ptáci naleznou úkryt i dostatek potravy.

Na levé straně nesekaná louka, na pravé pravidelně sečená, sežehlá letními vedry.

Také by bylo dobré tam dostat víc vody. A v neposlední řadě bych rád k parku přitáhl víc pozornosti Žižkováků, aby věděli, co se tam dělá a co tam žije. Chci zařídit, aby se v parku postavila informační tabule, jak je to běžné v jiných parcích. Také chystám na jaro akci Vítání ptačího zpěvu s ukázkou kroužkování ptáků, aby lidé věděli, jakou krásnou ptačí oázu mají v blízkosti svých domovů.

A pokud se někdo nechá inspirovat, tak budu moc rád!

Chcete-li podpořit činnost Michala Ďuríčka, připojte se k jeho skupině Pomáháme ptákům v Praze!

Text a foto: Michal Ďuríček


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
Ornitologie se zrodila už ve 13. století díky Fridrichu II.
AVIFAUNA Publikováno 6.9.2018


Fridrich II. (1194-1250) je u nás známý jako autor Zlaté buly sicilské, díky které se Přemyslovci stali dědičnými českými králi. Málokdo však ví, že císař z německého rodu Štaufů plynně hovořil několika jazyky, že se vášnivě zajímal o architekturu, právo, medicínu, matematiku, že inicioval založení básnické školy, která byla vzorem i pro Danta, a že v Neapoli otevřel historicky první státní univerzitu.

Fascinující byly především přírodovědné znalosti Fridricha II. Stal se autorem obsáhlého traktátu o ptácích, kterým o dvě století předběhl i proslulý zájem Leonarda da Vinciho o ptáky a jejich anatomii. S přípravou rukopisu panovníkovi pomáhali četní odborníci, zejména Michael Scotus, původem Ir nebo Skot, muž encyklopedických znalostí, který shromáždil a přeložil několik závažných antických a arabských přírodovědných spisů.

Sám Fridrich II. ale po čase zjistil, že ani nejslavnější filozofové, jako třeba Aristoteles, nebyli ve svých pozorování přesní. To bylo podnětem k tomu, aby sám sepsal vědecké pojednání, který už ve 13. století položilo základy moderní ornitologii.

Znalosti štaufského císaře jsou přímo udivující. Takto třeba detailně popsal mazovou žlázu u ptáků: „Skládá se z dvojité žlázy, v jejímž středu se zvedá celistvá, silná vyvýšenina, připomínající kartáč. Žláza dostává tekutý maz z těla; pták jej vytlačuje spodní čelistí, shromažďuje jej a poté nanáší jak na peří, tak na pařáty, v důsledku čehož jsou schopné lépe odolat vlhkosti. Déšť působí na namazané části jen málo a úplně a rychle po nich stéká. Peří a spáry jsou tak udržovány v dobré kondici.“

Ukázka z manuskriptu knihy „De arte venandi cum avibus (O umění lovu s ptáky)“ sepsané Fridrichem II. Foto: ZIEREIS FACSIMILES

Císař ještě zjistil, že v množství mazu produkovaného žlázou se ptáci odlišují. Vodní druhy zpravidla mívají mazovou žlázu větší než suchozemští ptáci.

Fridrich II. si sám vše ověřoval mnoha experimenty. Víme třeba, že zalepoval supům nozdry voskem, aby se přesvědčil, zda se při hledání mršiny řídí jen zrakem nebo také čichem. Jiná zjištění vyplynula z pokusů s umělými líhněmi. Opatřil si třeba pštrosí vejce, aby prozkoumal, zda je stačí zahrabat do sluncem rozehřátého písku, aby se z nich i bez účasti rodičů vylíhla ptáčata. Tvrdil rovněž, že ptáci rozumějí počasí tak důkladně, že přesně vědí, kdy jsou pro ně nejvhodnější meteorologické podmínky, aby při odletu do teplých krajin dosáhli bez problémů zamýšleného nového útočiště, kde pak v pohodě přečkají zimu.

Fridrichův zájem o ptáky byl dán především jeho zálibou v sokolnictví, čili lovu pomocí dravých ptáků. Sokolnictví pro něj nebylo jen sportem, ale skutečnou vědou. Tvrdil, že sokolník musí velmi důkladně znát přírodní zákony, aby byl při lovu úspěšný, protože jeho zdar bezprostředně závisí na spolupráci s dravými ptáky. Proto císařův traktát nazvaný O umění lovu s ptáky není jen o sokolnictví, ale je to skutečná přírodovědecká encyklopedie, která bystrostí pozorování a značnými znalostmi zaujme i dnešní ornitology.

Z každé věty cítíme Fridrichovu náruživost a lásku ke zvířatům, ale i obrovskou badatelskou vášeň. Takto třeba popsal funkci očních víček: „Většina ptáků zavírá oči pomocí spodního víčka, které je dlouhé a tvarované pro tento účel. U některých druhů se zavírání očí účastní obě víčka. Ptačí víčko nemá žádné pravé chlupy ani řasy. K čištění oční koule slouží zvláštní membrána, která se rychle přetahuje přes vnější povrch koule a stejně rychle se zatahuje.“

Ukázka z manuskriptu knihy „De arte venandi cum avibus (O umění lovu s ptáky)“ sepsané Fridrichem II. Foto: ZIEREIS FACSIMILES

Panovníka zaujaly i fígle, jaké ptáci dovedou. Přesně charakterizoval chování kachen, když je jejich hnízdo ohroženo: „Simulují nemoc nebo zranění a předstírají, že nemohou létat, a aby přiměly útočníka k tomu, aby je pronásledoval a chytil, předstírají i pád na zem. Jak se k nim dravec stále víc přibližuje, krůček po krůčku se dávají na ústup, předstírají slabost jako předtím a povzbuzují útočníka, aby pokračoval ve svém pronásledování. Když jej odlákají dostatečně daleko od svých vajíček nebo mláďat, vzlétnou do výše a odletí.“

Výběr z názorů Fridricha II. o životě a chování ptáků publikoval v českém překladu ornitolog Jan Plesník v knize Úsvit renesance (Ars auro prior, Praha 2010), která se podrobně zabývá kulturou na dvoře slavného štaufského císaře. V této publikaci renomovaný německý historik Michael Menzel podrobně rozebírá, jak byly Fridrichovy názory překvapivé a nadčasové, a to zejména ve středověku, kdy vědecké myšlení silně poznamenávala křesťanská teologie.

Téměř jako kacířské rouhání působila Fridrichova slova, že příroda existuje sama pro sebe a nezávisle na bohu i na člověku. Napsal: „Opeření dravci lidi nevyhledávají a ani je k ničemu nepotřebují, a i když s nimi člověk při lovu vstupuje do vzájemného kontaktu, neustále mezi lovcem a ptákem zůstává nepřekonatelná bariéra.“

Fridrich II. našel ve své době jen velmi málo obdivovatelů a následovníků – v přírodovědě i v politice. Na jeho názory se brzy zapomnělo. Jak vtipně uvádí profesor Menzel, rozplynuly se ve vzduchu, který byl ostatně živlem jeho oblíbených sokolů. S udivením císařův rukopis čteme až dnes, kdy se dočkal moderního vydání a četných překladů do angličtiny, italštiny a němčiny.

Text: PhDr. Peter Kováč


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
Robert Stroud: Přes vraždy a doživotí k ornitologickému uznání
AVIFAUNA Publikováno 4.9.2018


Cesty osudu jsou často spletité a mnohdy natolik zvláštní, že nad nimi zůstává rozum stát. Pro Roberta Strouda, přezdívaného Ptačí muž Alcatrazu, to platilo dvojnásob. Jeho složitá povaha a nezkrotitelný temperament jej svedl ke dvěma vraždám a doživotnímu trestu, jenž si měl později odsedět v nechvalně známé věznici Alcatraz a federální věznici v Kansasu. Zde jej potkalo něco nečekaného, co v něm zažehlo jiskru fascinace a dalo jeho životu zcela nový směr a smysl. Ptáci.

Robert Stroud, jenž se proslavil pod přezdívkou „Ptačí muž Alcatrazu“, se narodil roku 1890 v Seattlu ve státě Washington. Vychováván otcem alkoholikem, přerušil školní docházku ve třetí třídě a ve věku 13 let utekl z domova. V devatenácti letech započal svoji předlouhou, 54 letou cestu za mřížemi, když v afektu zastřelil ex-přítele a zákazníka své tehdejší přítelkyně a prostitutky Kitty O’Brien, kterou zmíněný muž fyzicky napadl a odmítl zaplatit za její služby. Odsouzen na 12 let za vraždu byl převezen do věznice ve státě Washington, kde se projevil jako velmi složitý spoluvězeň. Po pobodání několika vězňů a napadení nemocničního zřízence byl převeden do federální věznice Leavenworth v Kansasu, kde projevil nebývalý zájem o učení a rozvíjení dovedností – začal zde studovat kurzy technické kresby, inženýrství, hudby, teologie a matematiky. Jeho nezkrotná povaha však vyplula opět na povrch, když v afektu zabil dozorce, jenž mu za porušení pravidel zakázal návštěvu mladšího bratra, kterého vězeň neviděl 8 let. Stroud byl odsouzen k trestu smrti a jen o vlásek mu unikl, když mu americký prezident Woodrow Wilson na základě písemných proseb jeho matky v roce 1920, 8 dní před popravou, změnil původní trest smrti na trest doživotí, který měl strávit v izolaci v samostatné cele.

A byl to právě rok 1920, ve kterém nastal pro Roberta Strouda zásadní zlom. O přestávce objevil na vězeňském dvoře spadlé hnízdo s vrabčími mláďaty. Vzal si osiřelá ptáčata nazpět do své cely, kde je vychoval do dospělosti, zažehávajíc tím svoji životní fascinaci ptáky, která až do této chvíle nikdy naplno nevyplula na povrch.

Robert Stroud na vězeňském snímku z 20. let.

Stroud začal hltat všechny knihy zaměřené na ptáky a ornitologii, které se mu dostaly do rukou a zapisoval si veškeré vlastní poznatky a pozorování, zaměřené především na nemoci a chování ptáků, které jím přečtené knihy tématicky nepokrývaly. Vězňům bylo dovoleno vlastnit kanáry, čehož Stroud využil a začal tyto ptáky sbírat a chovat s takovou vášní, že brzy vlastnil na 300 ptáků, které držel ve vedlejší prázdné cele v podomácku vyrobených klecích vyřezaných žiletkou z krabic od doutníků. Stroud ptáky nejen choval, ale i prodával mezi ostatní vězně, aby si zajistil zásoby a také finančně podpořil svoji matku.

Nedlouho na to se změnilo vedení věznice a T. W. Morgana, který Stroudovi nedůvěřoval a v roce 1920 silně nesouhlasil se změnou trestu smrti, vystřídal William Biddle, který, nadšen možností vytvořit z věznice Leavenworth pokrokovou rehabilitační věznici, vybavil Strouda novými klecemi, chemikáliemi a psacími potřebami, aby tak mohl naplno rozvíjet své ornitologické aktivity. Podpořený Stroud si vytvořil provizorní laboratoř, v níž začal vyvíjet medicínu pro ptáky, kterou posléze začal prodávat poštou.

Po letech ve vězení Stroud napsal dvě knihy. První z nich, manuskript Diseases of Canaries (Nemoci kanárů) o délce 60 000 slov se podařilo propašovat z věznice a byla tak v roce 1933 oficiálně vydaná. Po jeho dalších výzkumech a nově získaných poznatcích sepsal v roce 1943 knihu Stroud’s Digest on the Diseases of Birds (Stroudův výběr ptačích nemocí). Obohaceno jeho vlastními ilustracemi, přineslo jeho dílo několik významných příspěvků především do oblasti ptačí patologie. Stroud si tím získal respekt a také určitou míru sympatie milovníků ptactva.

Stroudovy aktivity však pro věznici později začaly představovat problém. Dle vězeňských regulací bylo nutné každý přijatý či odesílaný dopis přečíst, zkopírovat a schválit. Stroud byl natolik zapojen do svých ornitologických zájmů a obchodů, že jeho samotná korespondenční aktivita vyžadovala práci jedné vězeňské sekretářky na plný úvazek. Nad to bylo dovoleno jeho ptačím chovancům volného pohybu po jeho celách, což způsobovalo vzhledem k počtu chovaných ptáků náramný nepořádek.

Vězeňská fotka z Alcatrazu z roku 1951.

V roce 1931 se tak rozhodla věznice přinutit Strouda, aby se svými ornitologickými aktivitami skončil. Jejich pokus však selhal, když Stroud a jeden z jeho příznivců, ornitoložka Della Mae Jones ze státu Indiana, představili jeho příběh široké veřejnosti skrze četné magazíny a novinové plátky. To zvedlo obrovskou vlnu nevole a masivní dopisní kampaň společně s peticí podepsanou 50 000 občany byla doručena prezidentovi Herbertu Hooverovi. Robert Stroud tak nejenže mohl pokračovat ve svých ornitologických snahách, byla mu dokonce i navzdory přeplnění kapacit věznice poskytnuta další cela, kde směl chovat své ptáky. Stroud a Della se mezitím natolik zblížili, že se ornitoložka přestěhovala v roce 1931 do Kansasu, kde s vězněm na dálku založila podnikání zaměřené na prodej jeho ptačí medicíny.

Vedení věznice bylo Stroudovými aktivitami a jeho získanou popularitou čím dál tím více znechuceno a proto zvýšilo své snahy nepohodlného vězně převést do jiné věznice. Stroud však zjistil, že dle Kansaského zákona nebylo možné převádět vězně, kteří byli v Kansasu ženatí. Toho Stroud využil a pomocí zákonného zástupce se oženil se svoji přítelkyní a obchodní partnerkou Dellou Jones. Rozlícené vedení věznice Stroudovi zakázalo jakoukoliv korespondenci se svoji manželkou. Překvapivě se proti němu postavila i jeho tehdejší jediný spojenec – jeho vlastní matka. Ta se sňatkem kategoricky nesouhlasila a dokonce se postavila proti Stroudovým žádostem na propuštění. Odstěhovala se do pryč z Leavenworthu a odmítla se svým synem komunikovat až do její smrti roku 1937.

V roce 1933 se Stroud ohradil v jedné z publikací, že nedostal žádné peníze z prodejů jeho knihy Nemoci kanárů. Nakladatelství v protiútoku podalo stížnost správci věznice, čímž dalo vítr do plachet celému vedení, které opětovně nastartovalo snahy převést nepohodlného Strouda do Alcatrazu, kde by neměl povoleno být se svými ptáky a pokračovat v byznysu s medicínou. Přesto se Stroudovi podařilo ve věznici ještě několik let zůstat a starat se o své oblíbené ptáky, dokud se neukázalo, že část z výbavy, kterou měl ve své laboratoři, byla použita k pálení alkoholu. Vedení věznice tak mělo konečně potřebnou páku k tomu, aby Strouda jednou provždy vyhnali.

Robert Stroud byl v roce 1942 převeden bez předchozího oznámení do Alcatrazu a tím nadobro skončila jeho ornitologická kariéra. Jeho milovaní ptáci byli posláni jeho bratrovi a Stroud tak zcela osiřel. 6 let strávil v izolaci a dalších 11 let odžil v místním nemocničním křídle. V roce 1943 byl přezkoumán vězeňským psychiatrem, který určil jeho IQ na 116.

V Alcatrazu napsal ještě několik knih, studoval právo, hrál šachy a na sklonku života se učil Francouzštinu. V únoru roku 1963 byl navštíven hercem Burtem Lancasterem, který jej ztvárnil ve filmu The Birdman of Alcatraz (Ptáčník z Alcatrazu). Stroud film nikdy neviděl.

Náhrobek Roberta Strouda ve státě Illinois.

Na podzim roku 1963 Robert Stroud zemřel. Strávil tak za mřížemi posledních 54 let svého života, z nichž 42 let přežíval v izolovaných celách. Stroud se domníval, že jeho smrt se dostane do titulků světových plátků, to se však nevyplnilo v důsledku překrytí jeho smrti s atentátem na tehdejšího prezidenta Spojených států, Johna F. Kennedyho. Jeho smrt tak byla zmíněna jen v na zadních stranách několika málo novinových vydání.

A tím se završil osud komplikované osoby Roberta Strouda, který navzdory svému vysokému intelektu a vášni v oblasti ornitologie strávil podstatnou část svého života ve vězení. Jaký by asi byl jeho osud, prožil-li by spokojené dětství a dostalo-li by se mu náležitého vzdělání? Dost možná by bylo jméno Robert Stroud jedno z často omílaných a citovaných jmen v nespočtu ornitologických a jiných vědeckých publikacích. Ale to už se nikdy nedozvíme.

Text: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Wikipedia.org | Biography.com

Úvodní foto: Burt Lancaster z filmu Ptáčník z Alcatrazu


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova  / Ze zahraničí
Tropický virus zabíjí kosy v Německu, může zasáhnout i ČR
AVIFAUNA Publikováno 25.8.2018


Stále více ptáků v Německu podléhá na následky tropického viru zvaného Usutu. Tato komáry přenášená infekce se letos rozšířila po Německu, pravděpodobně v následku vysokých letních teplot. 1 500 podezřelých případů bylo nahlášených od počátku roku 2018, přičemž kos černý je nejvíce zasaženým druhem. Proti infekci neexistuje žádná účinná prevence ani léčba.

Mrtví kosi černí se v Německu začali objevovat od roku 2011. Od té doby je Usutu virus, tropický patogen přenášený komáry, jedním z nejběžnějších virů způsobujících úmrtí ptáků. Nakažení jedinci jsou apatičtí, mají velmi krátkou únikovou vzdálenost, často nejsou schopni letu a hynou během několika dnů. Téměř vždy se v případě nakažených ptáků jedná o kosy černé, infekce je však zaznamenaná i u jiných ptačích druhů.

V posledních letech se Usutu virus po Německu stále více rozšiřoval. V počátcích bylo pouze několik epicenter výskytu, především v oblasti řeky Rýn a Mohanu. Od roku 2016 však vědci poukázali na případy v severní části Německa a Vestfálsku. Později byl zaznamenáno samostatné epicentrum v Leipzigu a Berlíně.

Rok 2018 se však zdá být zlomový. Na seznamu epicenter se objevily nové oblasti. Oblast kolem Norimberku a mezi Brémami a Hamburkem byla letos virem zasažena poprvé. Navýšil se i počet nakažených ptáků. „Dostali jsme již 1 500 hlášení podezřelých případů ptáků nakažených Usutu virem, z nichž téměř dvě třetiny jsou ze srpna.“ říká Lars Lachmann, odborník na ochranu ptáků z organizace NABU. „Případy dosud nahlášené za rok 2018 jasně překračují čísla z předchozích let, což svědčí o obzvláště silné virové vlně.“

„Ulice v Hamburku jsou plné mrtvých kosů.“ říká Dr. Renke Lühken z Institutu tropické medicíny. Dosud bylo do institutu zasláno na 300 mrtvých ptáků, více jak polovinu z nich už Lühken a jeho kolegové přezkoumali. U celkem 43 ptáků, zejména kosů černých, našli specialisté virus Usutu. Většina těchto případů pochází z Hamburku, kde byl letos virus poprvé zaznamenán.

Nakažení jedinci jsou apatičtí, mají velmi krátkou únikovou vzdálenost, často nejsou schopni letu a hynou během několika dnů. Foto: Ve Ci | Youtube.com

Zvýšené množství případů nemusí nutně znamenat zvýšené množství komárů a rozšiřování viru. Lühken se domnívá, že v Hamburku žije mnohem více lidí a že právě to je důvodem vyšší hustoty případů a jejich hlášení. Institut tropické medicíny a ochranářská organizace NABU žádá obyvatele o hlášení nemocných či mrtvých ptáků, přičemž s mrtvými ptáky by mělo být manipulováno jen s ochrannými rukavicemi či obrácenými plastovými pytlíky tak, aby nedošlo k přenosu případných bakterií. Dr. Renke Lühken však upozorňuje, že lidé mohou být napadeni virem Usutu pouze prostřednictvím nakažených komárů.

„Trvale vysoká teplota letošního léta pravděpodobně přispěla nárůstu virových infekcí na severu.“ vysvětluje Dr. Lühken. Samotná sezóna viru Usutu začala o dva týdny dříve než obvykle, přičemž na konci září by se měla vyčerpat. S příchodem chladné fronty by měli komáři společně s virem uhynout. Virus se však v Německu drží už osmý rok. Podle Lühkena musí tedy existovat hostitelé, ve kterých se virus drží přes zimu, tedy např. samice komárů či netopýři, kteří přes zimu hibernují.

Pro virus Usutu neexistuje žádná léčba ani preventivní opatření, jak samotné infekci zabránit. Nakažení ptáci buď umírají nebo vytvářejí protilátky. Ornitologové a specialisté na tropické nemoci již od roku 2011 stačili vypozorovat, že v případě, že se virus objeví na zcela novém místě, je tato událost spojená s vysokou mortalitou ptáků–hostitelů. Mnoho přeživších jedinců se však stává imunních a další roky se pak situace vrací do normálu.

„Jedná se tedy s nejvyšší pravděpodobností o dočasnou záležitost, která je pochopitelně nepříjemná jak pro kosy, tak pro milovníky ptáků, je však třeba to přijmout.“ říká Dr. Lühken.

Virus Usutu se objevil i v jiných evropských zemích (v Nizozemí, Maďarsku, Itálii, Španělsku, Švýcarsku) a pravděpodobně zasáhl i letos v České republice, kde byl stejně jako v Německu jeho výskyt spojen s nadměrně vysokými letními teplotami. Na sociální síti Facebook se objevilo několik fotografií a svědectví ptačích pozorovatelů, které popisovaly podobné symptomy, jaké provázejí nákazu virem Usutu. Téměř vždy se jednalo o kosy černé a případy většinou končily úhynem nakažených ptáků. Výskyt Usutu viru v ČR byl poprvé potvrzen v roce 2011, kdy byl objeven v těle mrtvého kosa nalezeného v Brně. Je tedy velmi pravděpodobné, že budou-li tropická vedra v ČR pokračovat i v dalších letech, čeká nás obdobná situace s Usutu virem jako v Německu.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: NDR.de | Vaaju.com

 


Číst dále
1


Nejnovější  / Ze zahraničí
Turecko: Plánovaný most přes deltu Gediz hrozí zničením unikátního biotopu
AVIFAUNA Publikováno 9.8.2018


Návrh olbřímího mostu klenoucího se dle plánů nad zálivem Izmir hrozí vyhlazením klíčových hnízdišť vodních ptáků, která jsou současně útočištěm pro vzácné tuleně a mořské želvy. Plánovaná stavba bohužel není jediným faktorem ohrožujícím toto unikátní místo.

Když se v přírodě setkají protichůdné prvky, způsobí to v případě vody zázračné věci. Kde moře omývá pevninu a kde sladká voda vplouvá do slané, unikátní biotopy zpravidla nejsou daleko. A delta řeky Gediz v Turecku tomu není výjimkou. Posázená travou porostlými ostrůvky a protkaná lagunami ověnčenými vykrystalizovanou solí, je tento jedinečný mokřad domovem pro nespočet druhů vodních ptáků. Berneška rudokrká (Branta ruficollis) zde nachází útočiště, stejně jako pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus), pro kterého delta slouží jako klíčové hnízdiště. A nejsou to pouze ptáci, kdo z této významné lokality těží. Tuleň středomořský (Monachus monachus) i kareta obecná (Caretta caretta) je závislá na místních potravních zdrojích.

Každou zimu se delta zahalí do růžového hávu, díky záplavě plameňáků růžových (Phoenicopterus roseus), kteří se zde shromažďují v počtech čítající až desetinu jejich světové populace. Tato fascinující podívaná je velkým lákadlem pro další časté návštěvníky delty – turisty. Delta je tedy také významným zdrojem příjmu pro místní obyvatele. Solné pláně a rybaření jen přidávají na její atraktivitě.

Berneška rudokrká je jedním z druhů potenciálně ohrožených výstavbou mostu.

Ochranářský svět si význam delty Gediz uvědomuje. Nejenže je zařazena jako významná lokalita v rámci IBA (Important Bird & Biodiversity Area – Významné území pro ptáky a biodiverzitu) a KBA (Key Biodiversity Area – Klíčová oblast biodiverzity), je také vedena jako jedna z lokalit Ramsar. Je tedy mokřadem celosvětového významu. I přes svůj neoddiskutovatelný význam je však v aktivním ohrožení. Řeka Gediz je znečištěná a neustále se rozrůstající město Izmir začíná deltu obklopovat a narušovat. Vyvstaly plány na čističku odpadních vod, přístav a návrhy pro vyhození 7 000 000 m³ znečištěného bahna do oblasti IBA. Minulý rok však byla ohlášena doposud největší hrozba. Olbřímí most, který by překlenul jižní a severní pobřeží Izmirského zálivu. Výstavba takového mostu by nezvratně zničila klíčová hnízdiště a místa s největší potravní nabídkou napříč severním koncem delty.

Naštěstí však není delta řeky Gediz bez svých obránců. Organizace Doğa Derneği (pobočka BirdLife International v Turecku) podala návrh výstavby k právnímu řízení. Zároveň pak započala projekt na obnovu mokřadu dotovanou organizací MAVA Foundation, od něhož si slibuje navrácení některých degradovaných částí delty do jejich původního stavu.

Ztráta jedinečných biotopů delty by mohla rozhodit rovnováhu pro velkou část světově ohrožených druhů, což pro některé z nich může být později rozhodujícím faktorem mezi zotavením či vyhynutím.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Birdlife.org


Číst dále
0