May 8, 2025
Autor

AVIFAUNA



Nejnovější  / Ze zahraničí
Holoubek modrooký aneb příběh ztraceného druhu
AVIFAUNA Publikováno 5.8.2018


Úvodní foto: Bruno Rennó | Macaulay Library

Ještě před třemi lety se věřilo, že je holoubek modrooký nadobro vyhynulým druhem. A pak zčistajasna, po 75 letech bez jakéhokoliv prokázaného pozorování, se ve volné přírodě nečekaně objevilo 12 jedinců. Je však možné, aby byl tento nesmírně vzácný, znovuobjevený druh s tak malou populací zachráněn?

V červnu roku 2015 pracoval ornitolog Rafael Bessa na enviromentálním posudku v úseku tzv. cerrada (ekosystém, který je druhým největším biomem Jižní Ameriky a jenž svým charakterem připomíná savanu), v brazilském státě Minas Gerais. V určitém momentě zaslechl nerozpoznatelný ptačí zpěv. Zmaten, nahrál Bessa zvláštní hlas a ihned na místě jej pustil do reproduktoru v naději, že se mu podaří záhadného opeřence přilákat.

Jeho taktika zafungovala. Krátce po spuštění nahrávky přilétl do jeho zorného pole hrdličce podobný pták, kterého nikdy předtím neviděl. Po pořízení několika fotografií si Bessa všiml, že jde o malou hrdličku, zlatohnědé, načervenalé barvy s několika safírově modrými skvrnami nahloučenými na křídlech. To byl moment, kdy Bessa, šokován, ptáka z fotografií rozeznal. Byl to jednoznačně holoubek modrooký, Columbina cyanopis, druh, který nebyl pozorován od roku 1941 a byl považován za vyhynulý.

Objev zahýbal celým ornitologickým světem a ptáčkaři všech zemí oslavovali. Ukrytá za oslavami však vyvstala jedna znepokojující otázka. Po více jak roce zkoumání vědci objevili pouhých dvanáct jedinců tohoto znovu nalezeného druhu. To znamenalo, že sotva objevený holoubek byl v bezprostřední kritické hrozbě skutečného vyhynutí. Bylo vůbec možné druh s tak málo početnou populací zachránit?

Největší hrozbou pro holoubka modrookého je ztráta přirozeného prostředí. Po rozsáhlých průzkumech ochranáři zjistili, že holoubek žije v nesmírně omezeném regionu cerrada. Naneštěstí je právě cerrado jedním z nejvíce ohrožených biomů v Brazílii. Industriální zemědělství narušuje místní biotopy takovou rychlostí, že studie vyhodnotili úbytek vegetace a odlesňování jako druhý nejzávažnější po Atlantickém lese na jihovýchodě Brazílie, z jehož původního stavu dnes zbývá už jen mizivých 10%.

Aby toho nebylo málo, kus půdy, na kterém se posledních 12 jedinců holoubka modrookého vyskytovalo, patřilo soukromému vlastníkovi s vizí, že území využije pro těžbu železné rudy. Již od roku 1999 se Instituto Grande Sertão (místní nezisková organizace zaměřená na ochranu a zachování životního prostředí) pokouší okolní území, jenž je domovem několika endemitů a téměř  2 000 druhů rostlin, 300 druhů ptáků a několika významných savců jakým je např. pes hřivnatý nebo mravenečník velký, prohlásit za chráněnou oblast.

Holoubek modrooký. Foto: Bruno Rennó | Macaulay Library

Společně s organizací Rainforest Trust, započala SAVE Brasil, partnerská organiazce BirdLife International, veřejnou sbírku k výkupu pozemků, kde byl znovuobjeven holoubek modrooký a kde se vyskytovala jediná jeho známá populace. Současně začaly organizace komunikovat s místními komunitami a ministerstvem životního prostředí, zdůrazňujíc potřebu vzniku chráněného území, jenž by zajistilo bezpečí kriticky ohroženého druhu a unikátního ekosystému, ve kterém žije.

V pozadí pak probíhal nepřetržitý výzkum holoubka ze strany ochranářů a vědců. Nemohli ptáky z důvodu jejich vzácnosti odchytit, doufali však, že intenzivním sledováním jeho chování se podaří rozluštit jakým způsobem holoubek žije, kde hnízdí a jak se rozmnožuje – indicie, které by napomohly jeho další ochraně.

V lednu 2018 se za podpory Rainforest Trust podařilo SAVE Brasil vykoupit pozemek, na kterém byl holoubek objeven a také velkou část okolního cerrada, čímž vytvořili chráněnou rezervaci věnovanou tomuto unikátnímu druhu. 6. června se vláda Minas Gerais rozhodla oficiálně prohlásit další území o rozloze 360 km2 jako chráněné, vytvářejíc tak Botumirim State Park, který se překrývá se zmíněnou ptačí rezervací a celkovou chráněnou plochu tak podstatně rozšiřuje. Zvýšený počet pozorování holoubka modrookého vede výzkumníky k domněnce, že v současné době žije ve volné přírodě kolem 15-20 jedinců. Ti jsou nyní pod zákonnou ochranou.

Přírodní rezervace holoubka modrookého je nyní otevřena veřejnosti. Návštěvníkům je umožněn vstup za účelem pozorování holoubka, za předpokladu, že zůstanou v malých skupinách doprovázených průvodcem ze SAVE Brasil. Poprvé po téměř století může široká veřejnost spatřit tento nesmírně vzácný druh.

SAVE Brasil, která intenzivně spolupracuje s místními komunitami na ekoturismu doufá, že po nich tyto komunity v budoucnu převezmou správu nad chráněným územím. „Je velmi důležité, že místní komunita profituje z okolní biodiverzity, aniž by o ni přicházela.“ říká Albert Aguiar, projektový koordinátor pro SAVE Brasil. „Očekáváme, že v blízké budoucnosti začne komunita spravovat veškeré turistické aktivity. Věříme přitom, že birdwatching bude hlavní atrakcí nového chráněného území.“

V květnu letošního roku se podařilo správcům parku objevit něco úžasného. Pět obsazených hnízd s vejci. Není to dostatek pro záruku, že se holoubek modrooký naplno vzchopí, je to ovšem velmi nadějné znamení pro druh, který byl ještě před třemi lety považován za navždy ztracený.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: BirdLife.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
Původ naší nesprávné nenávisti vůči holubům
AVIFAUNA Publikováno 22.6.2018


Úvodní foto: Nick Harris/Flickr (CC BY-ND 2.0)

Možná, že problém s okřídlenými potkany nespočívá v nich, ale v nás…

V roce 2005 odcestoval sociolog Colin Jerolmack do newyorské čtvrti Greenwich Village, aby zde studoval způsoby využití přilehlých městských parků. Snažil se zjistit, co Newyorčané od těchto drobných zelených oáz očekávají a jak by je chtěli vylepšit. Na poslední ze zmíněných otázek dostal odpověď takřka okamžitě.

„Hned první den mě na náměstí Father Demo podělal holub,“ vysvětlil.

Jak v parcích samotných, tak i na všech místních akcích a shromážděních lidé Jerolmackovi takřka neustále opakovali, že největší problém v parcích pro ně představují holubi. Nutno dodat, že tato stížnost se netýká pouze čtvrti Greenwich Village, ani New Yorku jako takového. Krmení holubů zavrhujeme po celém světě. Střílíme je, otravujeme, chytáme, vyháníme, podáváme jim látky zabraňující reprodukci a používáme nevyčíslitelně mnoho způsobů, jak je vypudit – od plastických atrap dravců po pásy bodců pokládané na jejich hřadoviště, abychom tak zabránili těmto „okřídleným potkanům“ v kálení na chodníky, sochy a budovy.

Vedeme tak válku proti holubům, ve své podstatě neškodnému nepříteli, který si vysloužil naše hluboké opovržení, zcela neúměrné svým skutečným prohřeškům. Ke škůdcům a obtěžujícím tvorům, kteří pronikají do našeho lidského soukromí, se chováme tvrdě a někdy jim takřka vyhlašujeme válku. Někteří z těchto škůdců jsou podstatně nebezpečnější a ničivější, a přesto si holub vysloužil jedno z prvních míst v žebříčku lidské nevraživosti. „Plný rozsah našeho opovržení a nedůvěry vůči tomuto tvorovi je takřka nemožné vyčíslit,“ píše novinář Jon Mooallem. „Náš negativní postoj k holubům je vlastně naprosto nevysvětlitelný.“

Výzkum zaměřený na sociologii měst a vztahy mezi lidmi a zvířaty, který spustil jeden holubí stříkanec, jenž na Jermolackovi zčistajasna přistál v parku, nakonec vedl k potenciálnímu vysvětlení. A to má více co do činění s námi než s holuby. Problém podle Jermolacka není ani tak v bordelu, který holubi dělají, ani ve stříkancích, které přistávají na lidech i na lavičkách v parcích, ale v tom, jak holuby vnímáme my lidé. A jejich největším hříchem je, že se v naší mysli nechali zařadit do špatné kategorie, která je označena nejrůznějšími štítky – od „špinavý“ až po „otravný“ či „hloupý“.

Racci, kteří mnohde obývají městské prostředí, stejně jako holubi, nejsou odsuzováni tak tvrdě jako oni, a to ze zcela zřejmého důvodu. Svým způsobem života jsou vázáni především na vodu a svým hnízděním a hřadováním narušují místa, která bývají na pokraji naší pomyslné mapy města. Zkrátka nám nelezou do zelí tolik jako jejich šedé, římsy okupující protějšky.

Nedlouho po tom, co byl pokálen, si Jerolmack prošel články z novin New York Times pokrývající období 155 let. Hledal v nich záznamy o holubech a pokoušel se rozluštit záhadu, jak a proč tito ptáci získali nálepku škůdců. Zjistil, že přestože holubi jsou našimi sousedy ve městech již po tisíce let, na pranýř jsme je postavili teprve nedávno. V našich očích se změnili z nevinných ptáků, o něž se nikdo zvlášť nezajímá, v lehké potížisty až po veřejného nepřítele – a to během několika málo desetiletí.

Nejranější zmínky o holubech pocházejí z konce 19. století. Překvapivé je, že tyto články s holuby naopak sympatizují a odsuzují jejich sportovní odstřel. V první polovině 20. století se však tento názor změnil. „Holubi začali být lidem na obtíž především ve 30. a 40. letech 20. století, a to kvůli svému hnízdění a kálení na významné historické památky, sochy a chodníky,“ píše Jerolmack ve své studii. „V 50. letech jsme se dověděli, že holubi přenášejí nemoci. V roce 1963 pak byli několika úřady prohlášeni za odpornou havěť, kterou je třeba vyhubit.“

Ve všech těchto článcích objevil Jerolmack konkrétní důvody Newyorčanů k jejich pocitu nelibosti vůči holubům. Tedy výkaly, hluk, souvislost s nemocemi. Avšak tyto důvody pro něj nebyly dostatečným vysvětlením pro hluboce zakořeněnou nenávist, která se vůči těmto ptákům vytvořila. Hluční jsou zcela určitě. Nelze pochybovat ani o tom, že kálejí na lidi a majetek (a to v nemalém množství — jeden holub je schopen ročně vyprodukovat až 11 kg trusu). Ale to samé lze říci o spoustě dalších zvířat. Lidská nevraživost vůči nim by se snad dala vysvětlit tím, že představují hrozbu přenosu nemocí – ta je však zcela nepodložená, neboť v podstatě neexistuje. Ačkoliv magazín Times uvádí, že jeden newyorský hygienik zapsal dvě úmrtí jako zapříčiněná nemocemi, které přenášejí holubi, ani Ministerstvo zdravotnictví státu New York, ani Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) mi nepotvrdilo žádný případ, kdy by někdo následkem běžné interakce s holuby přišel k jakékoliv újmě, tvrdí Jerolmack. A epidemiologové v CDC mu sdělili, že holubi přicházejí do styku s lidmi způsobem, jenž by mohl zapříčinit přenos nemoci, jen velmi vzácně.

Vzhledem k tomu, že žádný z výše zmíněných problémů není dostatečně pádným důvodem k silné nenávisti k holubům, Jerolmack došel k závěru, že nejde ani tak o to, co holubi dělají, ale spíše o to, jak je my lidé vnímáme – a také, jak vnímáme prostory, které s nimi sdílíme.

Naše pojetí holuba jako škůdce je zřejmě výsledkem toho, jak vnímáme prostředí, které jsme si sami vytvořili a vybudovali. Považujeme ho totiž za prostředí oddělené od přírody. Na naší „pomyslné mapě města“ je jasná hranice mezi čistou, uspořádanou civilizací a divokou, nevyzpytatelnou přírodou. „To neznamená, že by v civilizaci nebyl vůbec žádný prostor pro přírodu. Ale město je pro nás ideálně místem, kam přírodu zveme takovým způsobem a v takové formě, kterou jsme následně schopni ovládat,“ říká Jerolmack. „Prořezáváme si malé čtverečky uprostřed betonu a tak vytváříme místa, do kterých patří stromy. Nemáme rádi, když puklinami v chodníku prorůstá tráva a plevel, protože se nám tak příroda snaží narušit jasný řád a hranice, ve kterých ji chceme udržet.“

Holubi překračují tyto hranice zcela běžně a viditelně, obydlujíce místa, která pokládáme za vlastní. „Od všech ostatních městských zvířat se liší tím, že před trávou a keři dávají přednost chodníkům, římsám a výklenkům,“ vysvětluje Jerolmack. „Třeba krysy a potkani se stahují do kanalizací a křovisek a drží se nám z dohledu, ale holubi vtrhají do míst, která jsme vyčlenili pro sebe.“

V posledních letech přicházejí do měst noví „osadníci“ – větší a zavalitější hřivnáči. Jaký dopad budou mít na naše vnímání běžných městských holubů a jakou nálepku si od nás vyslouží?

Narušováním naší pomyslné mapy nám holubi ukazují, že města nejsou až tak podrobená a okleštěná od divoké přírody, jak bychom si rádi mysleli. Tyto přestupky samy o sobě stačí k tomu, aby nám zvedly žluč, ale protože nejrůznější úřady a experti spojili holuby s nemocemi, nejde pouze o narušení našeho osobního prostoru, ale také o jeho potenciální zamořování. S nálepkou přenašeče chorob – i přes jeho slabý hostitelský potenciál – se holub stal v povědomí lidí také hrozbou pro veřejné zdraví. „Pokud holuby vnímáte tímto způsobem, pak se podíváte kolem a zjistíte, že jsou všude, mohou se pro vás tito tvorové stát přímo děsivými,“ říká Jerolmack.

Holubi jako postrach měst dostali v červnu roku 1966 další přízvisko. Komisař městských parků New Yorku tehdy protlačil do povědomí veřejnosti označení „potkan s křídly“. Podle Jerolmacka tak holuby definitivně spojil s poruchami a nemocemi. Naše dosavadní vnímání těchto tvorů jako otravných a špinavých zvířat se s touto novou hrozbou pro veřejné zdraví přetavilo přímo v bublající nenávist. Tak vzniklo negativní vnímání holubů, které v lidech přetrvává dodnes.

Termín „okřídlení potkani“ se brzy stal mainstreamovým pojmem. Objevil se v roce 1980 ve filmu Vzpomínky na hvězdný prach (Stardust Memories) od Woodyho Allena a posléze takřka v každém článku o holubech napsaném po roce 1990, který Jerolmack přečetl. A to nejen v magazínu Times, ale i v dalších 51 časopisech a novinách vydávaných napříč Spojenými státy. Holubi se propadli ze zanedbatelných potížistů do samých hlubin naší nesympatie — stali se symbolem toho, co ve městském prostředí pokládáme za ohavné a morálně odpudivé, píše Jerolmack.

Špatná reputace se odbourává jen těžko. Avšak městské přírodě se dostává ze strany veřejnosti i vědy čím dál více pozornosti a samotní obyvatelé měst ji čím dál častěji chválí. A tak by holub mohl být v našem povědomí postupně alespoň trochu rehabilitován. Pro přírodovědce, kteří studují městské ekosystémy, jsou holubi zajímaví až fascinující tvorové, a to pro svou nesmírně efektivní adaptaci na prostředí města. Tento přístup by mohl postupně proniknout i mezi širokou veřejnost. A co víc, naše pomyslná mapa městských ploch se neustále proměňuje. „Nyní žijeme v době, kdy je v kurzu snaha o propojení městského prostředí s přírodou. A představa, že město je místo, kam příroda nepatří, postupně mizí,“ říká Jerolmack.

Ne, že by se městský holub měl rovnou změnit ze škůdce v miláčka. A to přes to, že je potomkem domestikovaných ptáků, kteří unikli ze zajetí a zdivočeli. Mnoho lidí (a to včetně ornitologů a jiných milovníků zvířat) je ani nepovažuje za součást přírody, tvrdí Jerolmack. Přesto by se všeobecný názor na ně mohl zmírnit. „Holubi navíc vypadají jako zvířata, která jsme jako lidstvo dříve měli rádi a chovali k nim přízeň. A to by mohlo vést moderního člověka alespoň k trochu větší toleranci.“

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
1


Nejnovější  / Zajímavosti
Jak ptáci přežili dopad asteroidu, který vyhladil dinosaury
AVIFAUNA Publikováno 18.6.2018


Současná bohatá diverzita ptačí říše lze vystopovat nazpět až k pozemním druhům ptákům, kteří tehdy svoji přizpůsobivostí dokázali přežít celosvětovou destrukci lesních porostů, způsobenou dopadem obřího asteroidu.

Přes 66 miliony lety, kdy obrovský asteroid zasáhl nynější území mexického Yucatánu, byly veškeré lesní porosty zničeny a smeteny z povrchu zemského ohněm a popelem. A éra ptáků tak, jak je známe dnes, mohla započít.

Byl to konec Křídy, avšak dinosauři, kteří do této chvíle vládli světu — jako např. Tyrannosaurus, Triceratops, Velociraptor a ptákům podobní Ichthyornis a Confuciusornis — to nemohli tušit. Klima bylo teplé a vlhké, zemské póly neměly žádnou vrstvu ledu, hladina moří byla o stovky stop vyšší než dnes a oceán pokrýval velkou část dnešního území Evropy a také to, co je dnes centrální Severní Amerikou.

Po dopadu asteroidu zůstal kráter o 150 km šířce a 19 km hloubce. Samotný náraz vytvořil rázovou vlnu s dosahem až 1500 km od místa dopadu, říká Daniel Field, paleontolog v Milner Center for Evolution na Univerzitě v Bath. „Stromy v dosahu vlny byly srovnány se zemí.“ Jejím následkem došlo ke katastrofickým zemětřesením a vulkanickým erupcím a ohně doprovázející ničivý dopad vesmírného tělesa se brzy rozšířily do okolí, měníc v popel vše co dosud rázová vlna nesmetla. Popel a suť zastřela nebesa a zakryla tak slunce po dobu několika let. „Fotosyntéza zbývající vegetace byla celoplošně přerušena.“ vysvětluje Field. Následkem toho s nejvyšší pravděpodobností uhynula většina zbývajících lesů pokrývajících tehdy naši planetu. Tři čtvrtiny rostlinných i živočišných druhů v důsledku katastrofy vyhynuly.

Fosilní nálezy nám naznačují, že téměř všichni ptákům podobní dinosauři byli vyhlazeni, avšak několika málo druhům se podařilo extrémní podmínky přežít a položit tak základní kámen dnešní fascinující diverzitě. Příběh života na planetě po dopadu asteroidu je popsán v novém článku v magazínu Current Biology, jehož autorem je Daniel Field, ptáčkař a paleobiolog. Studie je postavena na několika důkazech — od fosilního pylu, po fosilie ptáků a fylogenetických stromů — a načrtává tak živý obraz života po dopadu ničivého vesmírného tělesa.

„Tato nová studie je úžasnou prací, která předkládá přesvědčivý argument: ptáci, kteří vymřeli, byli především druhy vázané svým způsobem života na stromy, zatímco několik jejich houževnatých pozemních protějšků to dokázalo překonat.“ píše Steve Brusatte, paleontolog na Univerzitě v Edinburghu, jenž studuje dinosaury a ptačí evoluci v konečném období pozdní Křídy. „Dává to naprostý smysl. Ptáci, kteří žili a hnízdili na stromech, pocítili následky katastrofy nejvíce, zatímco ty druhy, jenž byly vázány na pozemní život měly i po ničivých následcích stabilnější biotopy.“

Tinamy jsou jedny z nejstarších skupin ptáků na západní polokouli a jim podobní ptáci byli zřejmě ti, kterým se podařilo přežít temnou éru způsobenou dopadem asteroidu. Na snímku tinama pokřovní. Foto: Allan Drewitt

Daniel Ksepka, expert na ptačí evoluci a paleontologii a vědecký kurátor v Bruce Museum v Connecticutu, souhlasí. „Pokládají opravdu zajímavou otázku — proč někteří ptáci konec Křídy přežili a jiní ne? Zároveň dávají velmi věrohodnou odpověď.“ vysvětluje. „Je to opravdu dobrá myšlenka. Kéž by mě byla tenkrát také napadla.“

Field je v jednom z několika výzkumných týmů, které nedávno vytvořily nový ptačí evoluční strom, na základě porovnávání fosílií a genomických důkazů, aby vysvětlily jakým způsobem jsou si dnešní druhy vzájemně příbuzné. Mnoho z těchto stromů si vzájemně odporují, říká Field, jedno však mají společného: všechny ukazují strmou evoluci ihned po katastrofických událostech na konci Křídy. „To mě navedlo k pokusu detailněji pochopit, jakým způsobem ovlivnila událost, která vyhubila světovou populaci dinosaurů, evoluci současných ptáků, kteří jsou samozřejmě jejich potomci.“ vysvětluje Field.

Aby zjistil, co se stalo krátce po dopadu asteroidu, odcestoval do Severní Dakoty ke skalní formaci známé pod jménem John’s Nose (doslova v překladu Honzův nos). Zdejší obnažený pruh jílu a iridia, vzácného kovu vyskytující se v asteroidech, uchovává geologický záznam dopadu a jeho následků, včetně fosilizovaného pylu. V jediném cm³ sedimentu lze najít až 100 000 zrnek pylu.

„Stopy fosilního pylu jsou neuvěřitelné. Ačkoliv jakožto ptačí paleontolog si musíte zvyknout na menší vzorky.“ říká Field. „Díky těmto stopám můžete poskládat obraz toho, co se stalo při srážce asteroidu se Zemí, ale také toho, jaký měla katastrofa dopad na světovou populaci rostlinných společenstev.“

Před dopadem vesmírného tělesa byly lesy rozšířeny po celé planetě. Geologický sediment obsahuje bohatou a rozmanitou řadu pylů z květů a šišek stromů. Po dopadu v sedimentu převládají spóry kapradin. Field předpokládá, že do 100 let po dopadu asteroidu byly kapraďorosty celoplošně rozšířeným a dominantním rostlinným společenstvem nejméně po dalších 1000 let.

Tento boom kapraďorostů je dalším důkazem, že světové lesy byly dopadem asteroidu zcela zničeny. „V současném světe známe kapraďorosty jako kolonizátory náhle obnažených krajin, těch zasažených erozí půdy, požáry či vulkanickými erupcemi.“ říká Field. V takto obnažené krajině, bylo pro ptačí dinosaury vázané na lesy, příliš málo potravy a hnízdních příležitostí.

To zahrnovalo především tzv. proti-ptáky nebo-li vědecky Enantiornithes. Tito létající dinosauři, vypadající navenek až na jejich ozubené čelisti a křídelní drápy téměř jako současní ptáci, žili rozmanitými způsoby života, podobně jako ptáci, které známe dnes. „Až do dopadu asteroidu byli evolučně velice úspěšní. A pak všichni vyhynuli.“ vysvětluje Ksepka. „Mnoho z toho, co vidíme u současných ptáků bylo tehdy na denním pořádku — nebyly to stejné druhy, ale dělali stejné věci: pobíhali po pobřeží a hledali potravu v písku, požírali semena a někteří byli predátoři. Plnili stejné role, jaké mají dnešní ptáci.“

Enantiornithes, doslovně „proti-ptáci“, měli se současnými ptáky mnoho společného. Odlišovalo je pouze několik málo znaků, jako např. ozubené čelisti či křídelní drápy. Dopad asteroidu je zcela vyhubil.

Většina ptačích dinosaurů, včetně 80 známých proti-ptáků, vymizelo z fosilních záznamů po dopadu asteroidu. Nebyli schopni se na temné a odlesněné Zemi udržet, domnívá se Field. „Myslíme si, že prostředí pro stromové druhy vymizelo z geologického hlediska jen na moment. Ale z pohledu života jedince je to dostatečně dlouhá doba na to, aby vyhynul nejen on, ale celá jeho populace.“ dodává.

Protože lesy poskytovaly bohaté zdroje potravy a přirozeného prostředí, jejich zničení mělo dalekosáhlé následky. Avšak samotná devastace lesních porostů nemůže vysvětlit přežití některých druhů v podmínkách katastrofické události a následně po ní. „Byly zde zřejmě i další faktory. Zdá se, že bezzubé druhy se zobákem, které se specializovaly na semena, byly přednostně přeživšími skupinami ptáků.“ napsal Brusatte. „Tito přeživší měli doslova výherní los: žili na zemi, požírali semena, byli přizpůsobiví, rychle rostli a poměrně dobře létali.“

Lesy se pak postupně obnovily. Svět byl však zcela jiným místem a byla zde velmi malá konkurence. Několika málo ptákům se do této fáze podařilo přežít. „Země byla pravděpodobně strašným místem k životu a domnívám se, že prvních několik let byli přeživší ptáci slušně podvyživení.“ říká Field. Byly to pravděpodobně druhy podobné dnešním tinamám, tedy drobné druhy pohybující se po zemi, živící se semeny a zrny.

Tvorové, kterým se podařilo překonat temnou dobu po dopadu, dosáhli z evolučního hlediska doslova jackpotu. Obnovené lesy poskytovaly bohatství biotopů a předchůdci dnešních ptáků tak mohli znovu kolonizovat stromy a vyvinout nesčetné množství způsobů přežití. Během pár milionů let se objevili první předchůdci dnešních myšáků (skupina stromových druhů žijící na území subsaharské Afriky). Začali se rychle rozvíjet a diverzifikovat a jako výsledek máme dnešní ptačí říši o 10 000 druzích.

Pokud jste si oblíbili současné ptáky, můžete poděkovat tehdejší katastrofické události. Pokud by se neuskutečnila, vypadali by zřejmě dnešní druhy zcela jinak. Stále bychom mohli žít po boku proti-ptáků, říká Ksepka. „Asteroid resetoval směr ptačí evoluce. Byl to samotný počátek existence ptáků, které máte dnes na vaší zahradě.“

„Je stále více zřejmé, že jsme dnes nemuseli mít vůbec žádné ptáky; měli opravdu štěstí, že se byli schopni probít za hranici dělící období Křídy a Paleogénu.“ tvrdí Field. Dinosauři to nedokázali, společně s nesčetně dalšími živočichy, které nikdy nepoznáme.

Avšak několika drobným, pozemním ptákům se to povedlo, společně s několika drobnými pozemními savci. Postupem času se tito savci vyvinuli v člověka. A to je jedna z věcí, kterou máme s ptáky společnou. Existujeme jen díky tomu, že naši předci přežili dopad asteroidu, který zničil takřka veškerý život na Zemi.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
Tři čtvrtě milionu lesňáčků aneb snový den v kanadském Tadoussacu
AVIFAUNA Publikováno 16.6.2018


Když se Ian Davis chystal 28. května 2018 ráno do terénu, počasí slibovalo nadějný den. Jistě však netušil, že on a jeho pět kolegů se stanou svědky jednoho z vůbec nejmasivnějších tahu malých pěvců, který byl kdy zaznamenán. Netušil, že během devíti hodin spočítají z jednoho místa téměř tři čtvrtě milionu lesňáčků! No řekněte, dokážete si něco takového představit?

Ian Davis vložil svá pozorování včetně zevrubného popisu do databáze eBird, zhlédnout je můžete zde. Pozorování probíhalo na jednom z kanadských hotspotů – ornitologické stanici Tadoussac. Lokalita skládající se z řídce porostlých písčitých dun se nachází v provincii Quebec na břehu řeky Svatého Vavřince, resp. na břehu zálivu Svatého Vavřince, zde. Lokalita nabízí možnost pozorování vodních ptáků, ale je ornitology vyhledávaná i díky velmi dobře pozorovatelnému tahu malých pěvců. Dosavadní maximum zde bylo kolem 200 000 migrujících lesňáčků během jednoho dne. Davies tento výsledek překonal o víc než 500 000 ptáků. Jak se mu to povedlo?

 

Lesňáček severní je barvou i chováním typický zástupce rodiny lesňáčků. Foto: Ian Davies

Pomohlo počasí. To je pro ptačí migraci limitujícím faktorem a pro její pozorování tím spíše. Noc na 28. května vál vítr od jihozápadu doplněný občasným deštěm. Pršelo i za rozbřesku a ještě několikrát během dne, foukalo vytrvale s různou intenzitou dále po celý den.

Skupina dorazila na místo před 6 hodinou ranní a první větší pohyb ptáků zaznamenali v 6:30, když se déšť utišil. Od té doby po následujících 9 hodin tekl nebem nepřetržitý proud ptáků, který občas sahal od horizontu po horizont, kam až oko dohlédlo. Množství kontaktních hlasů z nebe bylo tak obrovské, že všechny splývaly v jednu velkou bzučící kulisu. Občas byli ptáci tak blízko, že se vyplatilo je pozorovat pouhým okem než dalekohledem. Během své cesty migranti velmi pohotově reagují na aktuální povětrnostní podmínky, což známe i od nás například z Červenohorského sedla. Když se vítr utišil, ptáci se zvedli a táhli ve výšce. Naopak silný vítr srazil lesňáčky k zemi a v momentě, kdy do vichru začalo i pršet, stovky ptáků se zastavily přímo na holém písku a nízkých keřích kolem pozorovatelů. Nenechte se zmýlit, navzdory obvyklému směru jarní migraci všichni ptáci letěli na jihozápad. Obdobně obrácený směr tahu je opět znám i z našich podmínek.

A jaké ptáky tedy viděli? Celkem se Daviesovi podařilo zaznamenat 108 druhů ptáků. Z toho 20 druhů vodních ptáků včetně racků, 4 druhy dravců včetně orla bělohlavého. Z pěvců pak pozorovatelé zaznamenali 958 tyranovců (Empidonax sp.) čtyř druhů, 135 zelenáčků (Vireo sp.) tří druhů, 533 drozdů rodu Catharus čtyř druhů a jednotlivě spoustu dalších druhů z dalších čeledí. Největším trhákem dne byli lesňáčci (Parulidae sp.), kterých se podařilo zaznamenat 24 druhů. Pouze jednotlivě či v nízkých počtech protáhli lesňáčci bažinní, oranžovotemenní, oranžovokorunkatí, černobílí,  žlutohrdlí, nebo žlutí. Ve větších počtech byli zaznamenání například lesňáček žlutotemenný (1 450 ex.), proužkoboký (2 900 ex.), mniší (3 600 ex.), nebo elegantní lesňáček lišejníkový (3 600 ex.). V ještě větších počtech táhli lesňáčci kanadští (14 400 ex.), stromoví (28 900 ex.), nebo lejskovití (50 500 ex.).

 

Lesňáček stromový. Foto: Ian Davies

Opravdovými tahouny dne pak byli lesňáčci kaštanovoprsí, kterých bylo napočítáno neuvěřitelných 144 300 ex.! V závěsu za nimi byli lesňáčci skvrnití 108 200 ex. a lesňáčci severní v počtu rovněž 108 200 ex. Lesňáčků žlutokorunkatých a olivových bylo shodně 72 200 ex.

Jak se dá takové množství ptáků spočítat? Davies ve svém záznamu zevrubně popisuje použitou metodiku a přiznává, že to byla opravdu výzva. Pozorovatelé se zaměřili především na „hustotu provozu“ na nebeské dálnici. Základem bylo počítání ptáků, kteří za dobu jedné sekundy prolétli zorným polem dalekohledu. Toto opakovali X krát na různých částech oblohy tak, aby se co nejvíce přiblížili skutečnému počtu. Po vydělení počtem pozorování získali počet ptáků, kteří prolétli kolem za jednu sekundu. S těmito čísly byli schopni rozdělit pozorování do časových period podle počtu pozorovaných ptáků (podle intenzity tahu). Například v čase od 9:13 – 9:31 letělo 12 ptáku za sekundu, od 9:49 – 10:38 25 ex./s a při maximu zaznamenaném při silném jihozápadním větru od 12:49 – 1:13 pak 50 ex./s. Délku jednotlivých sčítacích period určovali sami ptáci tím, jak jejich pohyb sílil nebo slábnul.

 

Nejpočetnější migrant dne – lesňáček kaštanovoprsý. Foto: Ian Davies

Touto metodou pozorovatelé zjistili, že protáhlo celkem cca 721 620 lesňáčků. Druhové počty pak byly stanoveny tak, že Davies a kolegové co nejpřesněji odhadovali, s jakou intenzitou táhnou jednotlivé druhy. Například celkově nejpočetnější lesňáček kaštanovoprsý byl každý pátý pták. Lesňáček severní a skvrnitý byl každý sedmý pták.

Popsané pozorování je nepochybně mimořádně mimořádné. Ian Davies prokázal své schopnosti, když byl schopen operativně stanovit způsob sčítání a vytrvat v něm po celý den, což, jak sám přiznává, nebylo jednoduché. Avšak právě díky osobnosti pozorovatele, jež je pracovníkem společnosti eBird, a použité metodice je popsané pozorování naprosto uvěřitelné. Zcela jistě pak bude mít vliv na směr jarní migrace severoamerických ornitologů!

Text: Jakub Hlaváček

Zdroj: eBird.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti  / Ze zahraničí
Ubránili by se pěvci Severní Ameriky invazi parazitických kukaček?
AVIFAUNA Publikováno 8.6.2018


Úvodní foto: James West

S použitím umělých vajec vytištěných 3D tiskárnou, vědci v nedávné studii zjistili, že pěvci obývající území Severní Ameriky, by v případě invaze parazitických kukaček ze Sibiře byli ve značných potížích. Neumějí se totiž hnízdním parazitům bránit.

Kukačka obecná a kukačka Horsfieldova je postrachem hnízdících pěvců. Namísto výchovy vlastních mláďat zajišťují tito hnízdní parazité budoucnost svých potomků lstí – umístí své vejce v nestřeženém okamžiku do hnízda hostitele mezi jeho vlastní. Když se vejce kukačky vylíhne (jsou uzpůsobena k tomu, aby se vylíhla jako první), využijí novorozené kukačky svých prvních nádechů k vytlačení vajec svého hostitele z hnízda, nechávajíc tak více prostoru a potravy pro sebe. Je to stejně geniální, jako zákeřné.

Parazitické kukačky se odjakživa vyskytovaly pouze na území Eurasie a Afriky, kde se zdejší ptáci po tisících let společného soužití a vývoje naučili jejich parazitismu bránit. Někteří vědci však mají obavy – parazitické kukačky by totiž údajně mohly skrze Aljašku kolonizovat Severní Ameriku, což by mohlo mít pro místní pěvce, kteří jsou proti hnízdnímu parazitismu zcela bezbranní, těžké následky. Tento závěr byl publikován v nové studii zveřejněné v Journal of Field Ornithology.

„Ptáci Severní Ameriky nemají proti kukačkám absolutně žádnou obranu.“ říká Vladimir Dinets, biolog v Okinawském Institutu Vědy a Technologie a vedoucí autor studie, jenž zkoumal chování parazitů a jejich hostitelů několik let. „Pokud by kukačky začaly na Aljašce hnízdit, mělo by to na místní populaci pěvců obrovský dopad.“

Vše závisí na adaptaci hostitele – a nebo na její absenci, tvrdí Dinets.

V řídkých vrbových lesích Sibiře, konipas bílý a linduška rudokrká, kteří jsou běžnými hostiteli zdejší populace parazitické kukačky, se naučily s hnízdním vetřelcem vypořádávat. Jsou schopni rozpoznat cizí vejce a vystrčit jej z hnízda než se vylíhne, případně hnízdo úplně opustit a založit nové.

Foto: James West

Ptáci Severní Ameriky se s podobnou formou hnízdního parazitismu nikdy nesetkali. Vyskytuje se zde sice 6 kukaččích druhů, avšak na rozdíl od ptáků Eurasie a Afriky staví tyto druhy vlastní hnízda a o své potomky se samostatně starají. Nejběžnější hnízdní parazit, vlhovec hnědohlavý sice klade vejce do cizích hnízd, jeho mláďata však neničí ani nezabíjí, namísto toho se snaží ostatní konkurenty v hnízdě překonat svoji snahou o získání potravy od krmících rodičů. A tak, po celá milénia, neměly americké druhy potřebu rozpoznávat cizí parazitická vejce.

Podle autorů studie se však může tato skutečnost relativně záhy změnit. Populace kukaček, především pak kukačky obecné, se v posledních desetiletích na území Sibiře značně rozrostla a její rozšíření se začíná posouvat na východ. Hnány klimatickými změnami nyní kukačky hnízdí v blízkosti Beringova průlivu a některé ptáky je možné pozorovat v průběhu hnízdní sezóny i na Aljašce, což je dle autorů studie patrným důkazem, že se populace neustále posouvá.

Někteří vědci oponují, že pozorovaní jedinci na Aljašce jsou pouhými anomáliemi či zatoulanci, kteří rozhodně nejsou důvodem k obavám. Taková pozorování se zde objevovala už celá desetiletí a žádná invaze se dosud nekonala. Stejně jako není žádný pádný důkaz o jejich hnízdění – zatím.

„Otázku, kterou jsem se snažil zodpovědět, byla ta, co by se stalo, kdyby zde tito ptáci začali hnízdit.“ vysvětluje Dinets.

Hnízdící parazitické kukačky, domníval se Dinets, by pro ptáky na Aljašce mohly být katastrofou. A tak se v loňském létě rozhodl tuto teorii potvrdit. Společně s týmem výzkumníků porovnával Dinets anti-parazitické obranné mechanismy mezi ptáky na Sibiři a těmi na Aljašce. Vytiskli pomocí 3D tiskárny více jak 100 kukaččích vajec, které pak umístili do hostitelských hnízd na obě protilehlá území Beringova průlivu. A pak už jen čekali a pozorovali. Přijmou hostitelé falešné kukaččí vejce jako jejich vlastní, nebo jej vypudí či snad zcela opustí hnízdo?

Pro nás je zcela jasné, které z vajec do hnízda nepatří – avšak aljašští strnadi malincí nebyli schopni rozpoznat 3D vytištěné vejce jako cizí objekt. Foto: Harald Ris

Výsledky odhalily pozoruhodný kontrast. Hostitelští ptáci na Sibiři, kde jsou parazitické kukačky běžné, odmítli téměř dvě třetiny falešných vajec. Na Aljašce však potenciální hostitelé nepřijali pouze jediné vejce ze všech 96, které byly v experimentu použity.

„Objevili jsme markantní rozdíly mezi těmito dvěma lokalitami.“ říká Mark Hauber, spoluautor studie a ornitolog z Univerzity Illinois, který vede laboratoř zaměřenou na hnízdní parazitismus. „Domníváme se, že tito ptáci nejsou připraveni a uzpůsobeni na žádný typ odmítnutí parazitického vejce.“ Jediným ptákem, který vejce v experimentu odmítl, byla linduška rudokrká, která pravděpodobně pochází z euroasijské populace, která zdejší území v nedávné době kolonizovala.

I přes bezútěšný závěr experimentu, je dle některých vědců pravděpodobnost uskutečnění rozsáhlejší invaze velice nepravděpodobná.

„Kukačky neposouvají západ na východ.“ tvrdí Dan Gibson, výzkumný pracovník z Museum of the North, jenž na Aljašce sám několik kukaček pozoroval – včetně tokajícího páru. „Posouvají se společně s různými změnami počasí.“ A důvod proč pozorování za posledních 50 let přibylo? „Lidé si nyní ptáků více všímají i v odlehlých regionech Aljašky, kde byla většina těchto ptáků pozorována.“ tvrdí Gibson.

Gibson není jediným, kdo zpochybňuje teorii o možné kukaččí invazi. Kenn Kaufman, věhlasný ptačí expert a terénní redaktor organizace Audubon, vysvětluje, že kukačky, jenž se objeví na Aljašce, jsou často v spíše v posledním tažení. Nemohou dle něho totiž najít dostatek potravy na svých přirozených lokalitách. Navíc narůst pozorování kukaček na Aljašce vyvstal v 70. a 80. letech 20. století a od té doby se čísla drží ve stále stejné rovině.

„Předložili jasný důkaz toho, že kukačky by na Aljašce způsobily značné škody, pokud by území ve větším počtu kolonizovaly.“ napsal Kaufman v e-mailovém dodatku. „Dosud jsem však neviděl žádný důkaz toho, že by taková invaze měla v blízké době nastat.“

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
Koliha severní: 55 let ji nikdo neviděl, je čas prohlásit ji za vyhynulou?
AVIFAUNA Publikováno 6.6.2018


Vědci doufají, že nepříznivý osud tohoto ptáka, dříve jednoho z nejběžnějších druhů v Severní Americe, podnítí ochranářské snahy pro další ohrožené druhy bahňáků.

Victor Emanuel nikdy nezapomene na den, kdy poprvé v životě zahlédl kolihu severní. Bylo to zhruba před 60 lety v texaském Galvestonu. Tehdy stopu dlouhý, hnědě skvrnitý pták zabořil svůj dlouhý zahnutý zobák do kypré půdy zarostlé trávou. Byl to tehdy vzácný drahokam skrytý uprostřed záplavy dalších strakatých bahňáků. Hned zpočátku se Emanuel a další jiní pozorovatelé domnívali, že jde o jakousi zakrslou kolihu malou. Avšak po kontrole veškerých možných určovacích znaků a konzultaci knižních průvodců, dospěli k závěru, že se jedná o vzácnou kolihu severní. Emanuel a jeho skupina byli jedni z posledních, kdo kolihu severní spatřili.

„V mých memoárech je kapitola, ve které označuji kolihu severní jako mé nejúžasnější životní pozorování.“ říká Emanuel. „Pro pozorovatele, který kolihu severní viděl na ilustracích v průvodcích, kde bylo psáno, že je pravděpodobně vyhynulá, to bylo jako spatřit dinosaura. Udělalo to na mě obrovský dojem.“

V určitém bodě v historii byla koliha severní jedním z nejběžnějších bahňáků Severní Ameriky, s populací čítající mnoho milionů. Jejich hejna kdysi migrovala ze zimovišť v Jižní Americe, přes Velké planiny do hnízdišť v Aljašce a Kanadě a pak zase zpátky na jih podél pobřeží Atlantiku.

Pro mnoho lidí je dnes koliha severní pouhou legendou, poháněnou starými příběhy, výpověďmi a vysoce hodnocenou knihou z roku 1954 „Poslední z kolih“ od Freda Bodswortha. Fotograf Don Bleitz pořídil poslední známou fotografii kolihy v Galvestonu v roce 1962 a poslední potvrzené pozorování bylo v roce 1963, kdy byl jeden pták zastřelen v Barbadosu. V roce 1983 rozvířilo vody nadšení nahlášené pozorování 23 kolih severních v Texasu, které však nebylo přijato místní faunistickou komisí.

„Zdá se takřka neuvěřitelné, že by se tolik ptáků najednou a při jediné příležitosti z čista jasna objevilo a pak už je nikdy nikdo neviděl.“ říká Jon McCracken, ředitel národních programů v organizaci Bird Studies Canada. „Je to jako potvrdit výskyt UFO bez jakéhokoliv hmatatelného důkazu.“

Poslední známá fotografie žijící kolihy severní z roku 1962.

Přestože nález v Barbadosu je braný jako poslední oficiální pozorování kolihy severní, hlášení tohoto druhu se stále objevují. Jsou však povětšinou pouze zbožným přáním pozorovatelů. „Na začátku každé sezóny, většinou v červnu nebo červenci, mi vždycky někdo zavolá, že pozoroval kolihu severní.“ říká Bob Gill, specialista na bahňáky v Aljašském výzkumném centru v Anchorage, jenž byl spoluautorem detailního popisu tohoto druhu v knize The Birds of North America. „Takřka vždy jde o juvenilní kolihy malé.“

Co se však stalo tomuto kdysi hojnému druhu? Jeho zástupci byli loveni v ohromných počtech napříč celým 19. stoletím. Lov migrujících ptáků, vyjma druhů, jejichž odstřel byl povolen vládou, z velké části skončil v roce 1918 se schválením zákona o ochraně migrujícího ptactva. Avšak lov není jedinou příčinou poklesu, tvrdí Gill.

„Byl to zásadní faktor? Nepochybně. Byl to jediný faktor? V žádném případě. Zatímco probíhal lov kolihy severní, prérie byly zorávány a základní zdroj potravy, saranče Melanoplus spretus, čelilo vyhynutí.“ Tato sarančata měla kdysi populační boomy v bilionech. V roce 1875 vytvořila podle Guinessovy knihy rekordů největší zaznamenané hejno, o rozloze 513 000 km2 (tedy větší než samotná rozloha Kalifornie) a o odhadované hmotnosti 27 500 000 tun a 12,5 bilionů kusů, pokrývající Pattsmouth v Nebrasce po celých 5 dnů. Jak byly louky, prérie a stepi přeměňovány na kukuřičné lány, sarančata mizela, dokud nezmizela úplně. A s nimi i ptáci vázaní na travní porosty. Jedním z nich, koliha severní.

„Lov je snadný cíl, na který lze svrhnout veškerou vinu.“ vysvětluje Gill. „Doufám, že lidé budou více objektivní a začnou vidět do zákulisí problémů — je třeba se na situaci dívat v její plné šíři a komplexnosti.“

To je zvláště důležité pro zbývající druhy kolih. Tento rod táhnoucích bahňáků, odlišující se od ostatních svým dlouhým zahnutým zobákem a strakatým opeřením, čelí ohrožení ve všech oblastech svého výskytu. Koliha velká například zažila v posledních 30 letech populační pokles o jednu třetinu z důvodu ztráty svého přirozeného prostředí. Podobné poklesy pocítila i populace v Asii. Koliha aljašská se zbývajícím počtem 7 000 jedinců je momentálně řazena do kategorie zranitelný, s poklesy, které mají na svědomí introdukovaní predátoři, jenž kolihy napadají na jejich zimovištích v Oceánii. Více jak 50% jedinců je během podzimního pelichání neschopno letu, jsou tedy pro nepůvodní predátory snadným cílem.

Vycpaný exemplář kolihy severní. Foto: Wikipedia | Cephas

A pak je zde koliha východní, s populací čítající 32 000 ptáků, počtem odhadnutým v roce 2006. Ztráta přirozeného prostředí v oblasti Žlutého moře je hlavní příčinou jejich úbytku. Zatímco koliha americká, koliha malá a koliha nejmenší nejsou v současné době v ohrožení díky jejich stabilním populacím a širokému rozšíření, probíhající klimatické změny a degradace přirozeného prostředí mohou leccos změnit.

V neposlední řadě je zde koliha tenkozobá, jenž nebyla spatřena již od roku 1995. Podobně jako pro kolihu severní, je i pro tenkozobou uváděn lov a ztráta přirozeného prostředí jako hlavní příčinou jejich vymizení.

Koliha severní však nebyla prohlášená za vyhynulou, alespoň zatím. V současné době je dle IUCN zařazena do statutu kriticky ohroženého druhu (pravděpodobně vyhynulého). V poslední zprávě kanadské komise byla zařazena mezi ohrožené v roce 2009. V roce 2011 proběhlo 5 leté prověření statutu tohoto druhu, jehož výstupem bylo ponechání druhu v kategorii ohrožený.

I přes to, že koliha severní nebyla pozorována od roku 1963 a více jak 100 let nebylo prokázáno její hnízdění, je těžké říci definitivně a s jistotou, zda-li je tento druh vyhynulý.

„Je to případ, kdy se snažíte dokázat cosi negativního — absence důkazů není důkazem absence jako takové. A nedokážete-li prokázat absenci, je druh vyhynulý či nikoliv?“ říká McCracken, autor kanadské zprávy z roku 2009. „Osobně se domnívám, že s největší pravděpodobností, tedy téměř jistě, je koliha severní vyhynulá a myslím, že je to něco, za čím stojí valná většina.“

Běžné druhy kolih, jako je koliha velká či koliha malá, nejsou v bezprostředním ohrožení. Klimatické změny a degradace přirozeného prostředí však může leccos změnit. Na snímku koliha americká.

Kanada plánuje přehodnotit statut kolihy severní v roce 2020. Kdy ji bude následovat Amerika, zatím není jisté.

Ať už zhodnocení dopadne jakkoliv, situace zůstává kritická i pro ostatní druhy kolih a pro ptáky, kteří hnízdí či migrují skrze krajinu, jenž byla radikálně změněna lidskou činností. A podle chybějícího optimismu na srazech bahňákových skupin, si Gill není jistý, co lze udělat pro to, aby se napravily způsobené škody. Po celá desetiletí vědci varovali o negativních dopadech fragmentace krajiny a přeměny prérií a lesů na zemědělské plochy. Nyní však už může být pozdě. Změny, které lidé v přírodě učinily, jsou obrovské a přeměna současných zemědělských ploch nazpět do jejich původního stavu nepřipadá v úvahu.

Gill se však i přesto domnívá, že někteří lidé se nechají přesvědčit, že i podivní ptáci, jako jsou kolihy, stojí za to chránit a podpořit. Příběh kolihy severní může v těchto snahách pomoci.

„Pokud prohlásíme tento druh za vyhynulý, využijme to v náš prospěch a zabraňme ostatním, aby doznaly stejného osudu. Myslím si, že cokoliv co můžeme udělat pro to, abychom tyto skutečnosti přinesly do povědomí veřejnosti, může pomoci. Musíme lidi přivést k uvědomění a seznámení s problémy, o kterých neměli ani potuchy, že vůbec existují.“ dodává Gill.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
Vynalézavý tabon mikronéský bude zachráněn odstraněním invazních krys
AVIFAUNA Publikováno 4.6.2018


Atol Kayangel se stane jedním z prvních obydlených ostrovů v Palauské republice v Pacifiku, který bude zcela očištěn od zavlečených krys. Kromě zdravějšího ekosystému pro místní ohrožené druhy, se budou moci zdejší obyvatelé těšit na lepší životní podmínky díky zvýšeným výnosům plodin, které nepůvodní škůdce napadal.

A jak v tom všem figuruje tabon mikronéský?

Tabon mikronéský (Megapodius laperouse) je géniem ve vynalézání způsobů, jak udržet svá vejce v teple. Ti na Severních Marianách je zahrabávají do sutě sopečných polí nebo využívají geotermálního tepla pod zemí k zahřívání svých nevylíhlých potomků. Napříč souostroví Palau je taboni ukrývají do velkých hromad vysluněného písku na krajích pobřežní vegetace. Důvtipně pak do celé inkubační konstrukce přidávají hnijící kusy listí a organických zbytků, aby zvýšily celkovou teplotu a nebo je pak pro její snížení naopak ubírají.

A to není jediná pozoruhodná věc týkající se vývoje tohoto zvláštního ptáka. Mláďata tabona mikronéského jsou totiž tzv. super-nekrmivá, tedy že se líhnou v mnohem pokročilejším vývojovém stádiu, než mláďata jakéhokoliv jiného ptačího druhu. Z vajec vylezou opeřené miniatury dospělých ptáků, připravené běhat, pronásledovat kořist a zcela unikátně pro ptáky, létat už první den po vylíhnutí.

I přes všechny své nadstandardní schopnosti však tento neobyčejný druh nebyl schopen čelit krysám. Tito invazní hlodavci napadali jejich hnízda a bez včasného zakročení záchranného projektu by byl tento unikátní druh a jeho fascinující chování ztraceno navždy. Tabon mikronéský je v současné době zařazen mezi ohrožené druhy, s populací čítající kolem 2000 – 2500 jedinců. A taboni nejsou jedinými ptáky, kteří utrpěli devastující škody způsobené řáděním zavlečených hlodavců.

Atol Kayangal. Foto: Osakabe Yasuo

Atol Kayangel v Pacifiku byl jedním z ostrovů, které byly invazí hlodavců zasaženy nejvíce. Jako v románu Julese Vernea, vše začalo ztroskotáním lodi, která se začala potápět nedaleko atolu někdy koncem 80. let. „Krysy opouštějící potápějící se loď“ je známou řečnickou frází, avšak v tomto případě se bohužel jednalo o zcela doslovný popis situace. Krysy, které se při havárii zachránily a dopluly na atol Kayangel se začaly množit jako houby po dešti. 60 kayangelských obyvatel pak jednou vyšli ke svým polím, jen aby zjistili, že je jejich úroda sežrána či zničena, ještě než mohla být sklizena. Pro tak malý ostrov, ve kterém lidé žijí v křehké symbióze a harmonii s přírodou, to byla těžká rána.

„Přítomnost krys na ostrově způsobila v našem zemědělství mnoho nesnází. Hlodavci zničily naši úrodu, ať už to byly banány, sladké brambory nebo kukuřice. Projekt na vyhubení krys vítáme a bude-li úspěšný, umožní místním pěstovat plodiny, které chtějí.“ říká Ungilreng Takawo, matriarcha atolu Kayangel.

„Palauánci po dlouhou dobu sdíleli půdu a vodu ostrova s místní faunou a flórou. Nepůvodní krysy tuto přirozenou rovnováhu narušily. Bez jejich přítomnosti se pro Kayangel blýská na lepší časy.“ okomentovala situaci Heather Katebengang z Palau Conservation Society (partner BirdLife).

Zmiňovaný projekt byl uskutečněn v březnu a dubnu letošního roku formou vyčerpávajícího dvou měsíčního maratonu, s ochranářským týmem líčícím návnady napříč 45 kilometry cest a stezek, aby tak podchytili krysy na ostrově do posledního kusu. Komunita místních obyvatel hrála klíčovou roli v odstraňovaní alternativních zdrojů potravy, aby tak hlodavci vyhladověly a ti se pak bez okolků vrhli na nalíčené pasti. Obyvatelé atolu nyní se zatajeným dechem očekávají průzkum naplánovaný na rok 2019, jenž odhalí, zda-li byly všechny tyto snahy úspěšné.

A vyhlídky na úspěšnost této akce jsou opravdu nadějné. Podobný projekt uskutečněný v roce 2012, při němž byly krysy odstraněny ze třech přilehlých ostrůvků, vrhl pozitivní světlo na to, jak by mohl atol po podobném zásahu vypadat. Dnes totiž tyto ostrůvky překypují životem.

Tabon mikronéský může bez přítomnosti invazních krys znovu vzkvétat. Foto: Michael Lusk

Steve Cranwell, manažer ochranného programu v Pacifiku v BirdLife International je o úspěchu letošních snah zcela přesvědčen. „Vezmeme-li v potaz dané úsilí, jsme optimističtí a věříme, že Kayangel bude zcela bez krys jako dříve a že tak to i nadále zůstane. Obnoví se rovnováha mezi přirozeným prostředím, zdejšími lidmi a jejich kulturní identitou.“

A není to pouze tabon mikronéský a lidé, kteří budou mít prospěch z tohoto včasného zásahu. Projekt prospěje biodiverzitě planety jako takové. Kayangel je domovem velkého množství fascinujících druhů, mnohé z nichž jsou ohrožené vyhynutím. V naději ochranářů je, že endemický kaloň babelthuapský (Pteropus pelewensis) početně vzroste, zatímco kareta pravá (Eretmochelys imbricata) a kareta obrovská (Chelonia mydas) může na zdejších plážích v bezpečí a poklidu zakládat hnízda.

Tommy Hall, projektový manažer organizace Island Conservation vše shrnul: „Bylo velkým privilegiem pracovat v úzkém kruhu s místními obyvateli. Díky absenci nepůvodních krys se mohou populace a společenstva zdejších zvířat a rostlin přirozeně zotavit. Těšíme se na to, až uvidíme, že se druhy trpící řáděním hlodavců budou moci znovu nadechnout. A tabon mikronéský bude mít opět šanci vzkvétat.“

Více o krásném atolu Kayangel a tabonu mikronéském můžete shlédnout v tomto videu (ENG).

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Úvodní foto: Michael Lusk

Zdroj: Birdlife.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova
Mladá Boleslav se stala o trochu bezpečnější pro ptáky
AVIFAUNA Publikováno 28.5.2018


Úvodní foto: Zabezpečená zastávka kroužkem Brotníci z Ekocentra Zahrada v Mladé Boleslavi.

Jak je známo, skleněné plochy zabijí velké množství ptáků po celém světě. Díky kampani České společnosti ornitologické se tento problém pomalu dostává do povědomí veřejnosti a v současnosti úspěšně probíhají aktivity k jeho nápravě. Jednou z aktivit je i polepování prosklených zastávek hromadné dopravy, která započala polepením první zastávky dne 16. 5. 2018 i v Mladé Boleslavi, městě, které je ornitologicky známé například svojí sokolí budkou na komíně společnosti ŠKO-ENERGO. Mladá Boleslav je také jedním z posledních míst, kde se na území Čech vyskytuje ohrožený chocholouš obecný.

Bezpečnost zastávek pro ptáky v Mladé Boleslavi po jejich kompletním zmapování.

Před samotným zabezpečením došlo ke kompletnímu zmapování potenciální nebezpečnosti všech zastávek ve městě a příměstských částech skrze webovou aplikaci zastávky.birdlife.cz. Následně jsem sjednal schůzku na Magistrátu města Mladá Boleslav, kde byla probrána problematika srážek ptáků se skleněnými plochami a navržena metodika zabezpečení. Magistrát, v čele s 1. náměstkem Mgr. Jiřím Bouškou a vedoucím Odboru dopravy a silničního hospodářství Mgr. Josefem Macounem, okamžitě přislíbil pomoc a případnou finanční podporu.

Brontíci při práci.

Shodou náhod se tímto problémem, díky seminářům o ptácích od České společnosti ornitologické, začalo zajímat Ekocentrum Zahrada, které tak spojilo síly s magistrátem a byl dohodnut zkušební polep autobusové zastávky Metoděje Vlacha v ulici Havlíčkova. Místní kroužek z Ekocentra, Brontíci, s jejich vedoucí Martinou Kotlabovou poté získali a nastříhali čtverce různých barev, kterými pak zastávku společně polepili. Kromě polepu došlo navíc k připevnění brožurky Ptáci a skla a jednoduché cedulky informující kolemjdoucí o důvodu polepu a jeho tvůrcích (tedy Ekocentru Zahrada a Magistrátu města Mladá Boleslav). Brontíci se tak o nebezpečnosti ploch naučili vše potřebné přímo v praxi, k čemuž přispěl i nález mrtvé sýkory modřinky pod onou zastávkou, kterou děti z kroužku našli při jejich první návštěvě zastávky před samotným zabezpečením.

Pokud se polep bude magistrátu města líbit a bude funkční, dojde v blízké budoucnosti k zabezpečení více nebezpečných zastávek, snad i všech, na kterých se mohou ptáci v Mladé Boleslavi zabíjet.

Text a foto: Josef Rutterle


Číst dále
0


Nejnovější  / Určování  / Z domova
Vyražte do bučin za lejskem malým a nahrajte jeho zpěv!
AVIFAUNA Publikováno 21.5.2018


Měsíc květen je časem příletu našich nejpozdnějších migrantů – jedním z nich, drobný, svým vzezřením však půvabný lejsek malý, který se do našich luhů a hájů dostává ze svých zimovišť až z daleké Indie.

Lejsek malý je druhem stále relativně neprozkoumaným a proto se dvojice našich ornitologů, Ondra Belfín a Lucie Turčková zaměřili na výzkum jeho hlasových projevů. V polovině května je stále vysoká šance zaznamenat zpívající samce a proto neváhejte vyrazit za tímto krásným pěvcem do jeho typických biotopů. Při této příležitosti si nezapomeňte uvědomit, že lejsci malí používají celkem 16 různých typů zpěvu, přičemž některé od sebe poznáte snadno i podle sluchu. Jak a proč se u lejsků vyvinulo tolik různých typů zpěvu, které se vyskytují napříč celou Evropou, ale zatím nevíme. Pokud byste chtěli pomoci odpovědět na tuto záhadu, neváhejte a zpěv lejsků malých nahrajte na svůj chytrý telefon, diktafon nebo rekordér a své pozorování i s nahrávkou vložte do databáze Avif přes speciální formulář: birds.cz/ficedula (použijte stejné přihlašovací údaje jako do databáze Avif).

Abyste však vyrazili do terénu patřičně vyzbrojeni znalostmi, pojďme se podívat na to, kde lejska malého hledat a především pak jak jej spolehlivě rozpoznat.

Lejsek malý, jak už jeho druhové jméno napovídá, je nejmenším a také nejvzácnějším představitelem našich lejsků. Je druhem u nás vázaným na staré bukové porosty. Vyhledává zpravidla podhorské a horské bučiny, nepohrdne však ani bukovými, dubovými a smíšenými lesy nižších poloh, o čemž svědčí např. pozorování a odchyty lejsků malých i na území Prahy.

Je druhem velmi specifickým jak svým vzhledem, zpěvem, tak i chováním, ačkoliv je třeba při jeho vizuálním určování v terénu určitá obezřetnost. Samce lejska malého poznáme ihned podle oranžovočervené skvrny na hrudi s rozpitým spodním okrajem, která je poměrně ostře ohraničená olivově šedou a která v různé míře zasahuje i na hlavu a šíji. Samec ve druhém roce života vypadá stejně jako samice a postrádá oranžově zbarvené hrdlo a prsa. Výjimečně mají něktěří dvouletí samci oranžovočerveně zabarevné hrdlo. Samice pak spadá do složité kategorie UHP (univerzálně hnědý pták), neboť výše zmíněná barevná kombinace u ní chybí. Spoléháme se pak na základní určovací znaky, které nám lejska malého vizuálně odliší od potenciálně zaměnitelné červenky obecné – ta má totiž oranžovo červenou na hrudi a hrdle také, tak jak tedy od ní a dalších druhů lejska malého odlišit?

Samice lejska malého (na snímku mladý pták v šatě 1.zimy, který je od samic takřka k nerozeznání) jsou nevýrazné a nepříliš specifické. Nejlepší vodítkem k určení je celkové vzezření a především pak ocas – na snímku je stále zřetelné bílé pole v okraji rýdovacích per. Foto: Robert tdc | Flickr.com

Na rozdíl od červenky se lejsek malý pohybuje převážně vysoko v korunách stromů, na zem sestupuje jen velmi zřídka. Jeho chování je neúnavné, často přeskakuje z větve na větev a svoji příslušnost k lejskovitým prozrazuje při sezení kmitáním křídly a zvedáním ocasu. Červenku zastihneme často v podrostu, zpravidla v křovinách a podél lesních cest, odkud se ozývá svým varovným cvakáním. Často loví na zemi, kde obvykle pobíhá a podřepává.

Pojďme se ale podívat na základní rozlišovací znaky. Barevná skvrna červenky obecné zasahuje od hrudi až na tvář, tvoří tedy jakousi masku s „bryndáčkem“, který ve spodní části na hrudi tvoří tvar obráceného srdce. Skvrna má tedy podstatně větší rozsah než u lejska malého. Lejsek malý má úzký světlý oční kroužek kolem tmavého oka, jeho zobák je drobnější, jeho křídla delší a špičatější, nohy výrazně tmavé – černé. Velmi důležitým rozlišovacím znakem, jenž je použitelný jak u dospělých a subadultních samců, tak i samic, je ocas. Ocas lejska malého je na rozdíl od červenky černobílý. Výrazná jsou především při kořeni bílá okrajová rýdovací pera, která jsou nejlépe patrna při vzrušení, když ptáci vějířovitě roztahují ocas a překlápějí ho směrem k hlavě. Tento znak je dobře patrný i za letu, když ptáka zaregistrujeme na poslední chvíli a vidíme ho odlétat. Ocas červenky obecné je naproti tomu celý rezavý.

Srovnání lejska malého s červenkou obecnou. Nalevo vybarvený adultní samec, uprostřed méně vybarvený, zřejmě dvouletý samec a napravo červenka obecná. Všimněte si výrazně tmavých nohou, světlého očního kroužku, barevné skvrny nezasahující do tváře a především bílého okraje ocasu, který je na obou snímcích zřetelný. Foto zleva: Sergey Yeliseev | Foto uprostřed: Nick Goodrum | Foto napravo: Roterose

Z hlediska hlasu je lejsek malý velmi charakteristickým a v podstatě nezaměnitelným druhem. Jeho zpěv začíná několika vysokými, ostrými tóny, po nichž následuje rytmická část podobná lejsku černohlavnému, jenž však končí typickými pomalými a klesajícími čistými tóny, „teh tyh tah tá tá“. Zde je s červenkou a jejím teskným, nepříliš melodickým/rytmickým zpěvem záměna nemožná.

Pokud se Vám podaří lejska malého objevit, zaznamenat jeho zpěv a poslat jej formulářem birds.cz/ficedula, přispějete tak významně k rozluštění záhady zpěvu tohoto pozoruhodného ptáka!

Za případnou pomoc předem děkujeme – Ondra Belfín, Lucia Turčoková a redakce Avifauna.

Úvodní foto: Ondra Belfín

Text: Ondra Belfín, Lucia Turčoková, Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Rozhlas.cz | Wikipedia.org | Lars Svensson – Ptáci Evropy


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova
Kam na kachničky mandarínské
AVIFAUNA Publikováno 10.5.2018


Kachnička mandarínská (Aix galericulata) je nepůvodním druhem vrubozobého ptáka, se kterým se stále častěji můžeme setkat i na našich vodách. Není ovšem druhem invazivním, který by se rychle a nekontrolovaně šířil a negativně ovlivňoval druhy původní. Možnými vlivy kachniček na životní prostředí se zabývalo několik studií, nicméně nějaký významný negativní vliv nebyl zjištěn. Naopak bývá zmiňován možný význam evropských ptáků z hlediska ochrany druhu – celosvětová populace divoce žijících kachniček mandarínských (v původním areálu rozšíření včetně introdukovaných ptáků v Evropě a jinde) je odhadována na 65 – 66 000 jedinců (což je méně, než kolik obyvatel má okresní město Most). Evropští ptáci by tedy mohli sloužit jako záložní populace v případě ohrožení druhu v původním areálu výskytu.

V České republice se s kachničkou mandarínskou můžeme setkat celoročně. Nejčastěji to bývá v zimním období, kdy se do měst stahují jak naši ptáci, tak kachničky z okolních zemí – zpravidla to bývají jednotlivci či páry, větší počty zimujících jedinců jsou známé třeba ze zimovišť v Brně a Olomouci. Kachničky mandarínské u nás v současnosti i hnízdí. Po prvním prokázaném hnízdění v Lednici v roce 1980 následovala dlouhá pauza a novodobá historie se tak píše od roku 2008, kdy bylo prokázáno hnízdění na Hodonínsku. Zajímavostí může být fakt, že historicky vůbec první kachničkou mandarínskou z území dnešní České republiky, byl jedinec ze sbírky korunního prince Rudolfa Habsburského a tento pták má jako místo původu uveden právě moravský Hodonín. Po princově sebevraždě v roce 1889 byla sbírka převedena do dnešního Přírodovědného muzea ve Vídni (NHMW), kde je doklad moravské mandarinky uchováván v depozitáři.

Od roku 2009 je zaznamenáván pravidelný výskyt na řece Svratce v Brně, kde se podařilo prokázat první hnízdění v roce 2011 a od té doby zde kachničky hnízdí i zimují pravidelně. V současné době existují na jižní Moravě tři mikropopulace kachniček, z nichž největší a jediná, která se úspěšně každoročně rozmnožuje, je ta brněnská.

Pozorování kachniček mandarínských je zajímavé během celého roku. Staří samci začínají přepelichávat do pestrého svatebního šatu někdy již během posledních srpnových dní, nejčastěji během září, mladí tohoroční samci během září a počátkem října. V té době můžeme pozorovat menší skupinky, kačeři začínají tokat a namlouvají si samice. V Číně je kachnička mandarínská symbolem věrnosti a některá pozorování z Brna naznačují, že stejní partneři spolu skutečně mohou hnízdit opakovaně po více let.

Během léta i podzimu můžeme zastihnout kachničky i dál od vody při sbírání spadlého ovoce (mirabelek – Prunus cerasifera) a žaludů. Za mírné zimy lze podél toku narazit jednak na větší skupiny, obsazující tradiční zimoviště, jednak na jednotlivé páry. Teprve se zamrznutím velké části toku se ptáci sdruží do několika větších skupin, které využívají přikrmování od lidí. Podle průběhu zimy můžeme někdy již v únoru pozorovat páření, od poloviny března ptáci opouštějí zimoviště a období do konce dubna by se dalo nazvat dobou jarního neklidu – jednotlivé páry se potulují po okolí, můžeme je potkat u lesních potůčků, drobných jezírek a příležitostných mokřin, samice vyhledávají někdy za doprovodu samců, někdy samy vhodné dutiny k hnízdění (prohlížejí nejen vhodné stromové dutiny, ale třeba i komíny na střechách domů – v Brně byly takto zaznamenány třeba při prohlížení komínů na Mendlově náměstí). V průběhu dubna a května zasedají samice na hnízda a někdy již na přelomu dubna a května, častěji však ve druhé půli května, můžeme pozorovat první rodinky. Malá kachňata vyskakují ze stromových dutin stejně jako mláďata hoholů severních či morčáků velkých.

Zajímavá je rozdílnost chování jednotlivých ptáků. Zatímco část kačerů hlídá partnerku např. u hnízdní dutiny, ale poté přenechá výchovu kachňat pouze samici, jiní kačeři pomáhají s voděním kachňat a to od pouze pasivního doprovodu skupiny až po vodění a např. zahřívání mláďat. V jednotlivých případech vydrží rodinka spolu po celou dobu vodění mláďat a kačer v jejich společnosti i přepelichá, zatímco jiní otcové během pelichání rodinu opustí a vytvoří klasické „pánské“ kluby známé třeba i u kačerů kachen divokých. Individuální chování vykazují i samice. Zatímco některé by se mohly nazvat vzornými matkami a kachňata doprovázejí na každém kroku, jiné kachny nechávají kachňata část dne zcela bez dozoru. Vzhledem k velikosti vylíhlých kachniček je významným prvkem mortality kromě špatného počasí hlavně predace, od dravých ryb, přes norky americké a jiné drobné šelmy po vrány obecné. Velmi často tak můžete vidět kachnu či pár vodící pouze jedno či dvě kachňata. Během června a počátkem července kačeři přepelichávají do prostého šatu, kdy jsou velmi nenápadní a připomínají samice, v klidu přečkají léto a cyklus se opakuje. A kam tedy na kachničky vyrazit?

Kde kachničky pozorovat

Asi nejzajímavějším obdobím pro pozorování kachniček je květen a červen. Kačeři mají v té době ještě pestrý svatební šat a objevují se první rodinky kachen s kachňaty. Pokud vyrazíte na kachničky do Brna, ideální lokalitou pro pozorování je oblast Riviéry – mezi dálničním přivaděčem (49,1 km říčního toku) a jezem u koupaliště Riviéra (48,2 km). Můžete vystoupit na zastávce MHD Riviéra a projít kolem areálu koupaliště k řece, nebo využít zastávku Anthropos a vydat se dolů po proudu. Můžete zde narazit na jednotlivé kačery i skupinky, které zde budou trávit léto. V lokalitě některé páry hnízdí, takže při troše štěstí zastihnete kachnu s kachňaty, někdy doprovázenou i kačerem. Kachničky zde můžete zastihnout téměř celoročně, navíc se zde poměrně dobře hledají. Kromě kachniček zde narazíte i na jiné druhy ptáků, jako je konipas horský, ledňáček říční, slípka zelenonohá, při prodloužení procházky k Pisáreckému jezu (50,2 km) to může být i skorec vodní. V zimě je oblast atraktivní pro kormorány velké, morčáky velké a příležitostně i pro jiné druhy (hvízdák eurasijský, volavka popelavá, volavka bílá).

Druhým místem, kde máte velkou pravděpodobnost, že nějakou kachničku uvidíte, je jezírko u divokých prasat v oboře Holedná v Brně Kohoutovicích (zastávka Stará dálnice). Kachničky využívají jezírko velkou část roku, jeden pár zde poslední dva roky i hnízdil. Přes léto slouží jako místo pelichání pro větší počet ptáků.

V létě se kachničky stávají poměrně nenápadnými. Kačeři ztrácejí pestrý svatební šat a podobají se kachnám. Narazit na ně můžete na řadě míst na řece, jistotou zůstává oblast Riviéry, jezírko v Holedné, ale na menší skupinky se dá narazit třeba i na Brněnské přehradě – zpravidla v trojúhelníku mezi lodními zastávkami U kotvy, Osada a Rokle.

Během září a října kačeři přepelichávají do svatebního šatu a začínají tokat. Větší část populace se přesouvá na řeku do města a na významu nabývá především lokalita městských částí Komín a Jundrov – oblast mezi Komínskou lávkou (52,7 km – zastávka MHD Svratecká) a Jundrovským mostem (51,9 km – zastávka Optátova). Kačírci v té době tokají, prohánějí se a dvoří kachničkám. V listopadu a prosinci počty narůstají a dle průběhu zimy se kachničky více či méně sdružují do hejn. Komínská lávka je v posledních letech největším brněnským zimovištěm, můžete zde najednou pozorovat třeba i 35 kachniček. Musíte ovšem počítat s tím, že ptáci jsou značně mobilní a počty se i během jediného dne mění.

Kachničky zimují na několika lokalitách (celkem přes 50 jedinců), za zmínku stojí určitě i oblast lávky pro pěší na Poříčí (46,8 km, zastávka Poříčí). Během zimy se zde dá pozorovat někdy i přes 20 ptáků.
Pokud to máte do Brna daleko a chtěli byste kachničky mandarínské přesto pozorovat v průběhu celého roku, zkuste Podzámeckou zahradu v Kroměříži. Zdejší polovolný chov vznikl z potomků původního křídlovaného páru chovaného v místním zookoutku. Kachničky volně poletují po parku, některé hnízdí v budkách zookoutku, některé volně v dutinách stromů. Místní populace je vázána na přikrmování a řadu let se drží v areálu parku, aniž by pronikala do okolí (až na jednotlivé výlety např. na řeku Moravu). Mladé samice kachniček mandarínských se zpravidla snaží vyhnízdit co nejblíže místu, kde se vylíhly, což spolu se závislostí na přikrmování může být důvodem, proč se na této lokalitě nerozšířily dál.

Ať už vyrazíte na kachničky během kterékoliv části roku, počítejte s tím, že se jedná o poměrně skrytě žijící ptáky, kteří se rádi schovávají např. pod převislými břehy, v keřích, případně mohou posedávat i na stromech. Tento druh patří mezi nejhůře sčitatelné vrubozobé ptáky, kteří se sčítají při mezinárodním sčítání vodních ptáků v průběhu každého ledna. Když se je naučíte hledat, budete překvapeni, že na první pohled prázdná řeka hostí početnou ptačí komunitu.

Text a foto: Vladimír Mikule

Literatura:

BANKS A.N., WRIGHT L.J., MACLEAN I.M.D., HANN C., REHFISH M.M. 2008: Review of the status of introduced non-native waterbird species in the area of the Afričan-Eurasian Waterbird Agreement:2007 update. British Trust for Ornitology Research Report No. 489. Mandarin Duck: 75 – 77.

BIRDLIFE INTERNATIONAL, 2012. Species factsheet: Aix galericulata. Online [2012-11-05]. Dostupné na http://www.birdlife.org

CRAMP S., SIMMONS K.E.L. 1977: Handbook of Birds of Europe, the Middle East and North Africa Vol. 1. Oxford University Press: Oxford

HÁJEK V. 1994: 40 let pozorování ptáků na jižní Moravě. Nepublikovaný msc. dep. in ORNIS Muzea Komenského v Přerově.

LEVER CH. 2013: The Mandarin Duck. T & AD Poyser, Bloomsburry Publishing Plc., London.

MIKULE V. 2013: Hnízdění kachničky mandarínské (Aix galericulata) v České republice v letech 2011 a 2012. Crex 32: 23 – 34

SHURTLEFF L.L., SAVAGE C. 1996: The Wood Duck and the Mandarin: the northern wood ducks. University of California Press: Berkeley.


Číst dále
0