Buřňáci bermudští oficiálně zmizeli z povrchu Země ještě v první půlce 17. století. Nález osmnácti hnízdících párů v roce 1951 byl naprostou ornitologickou senzací. Španělským osadníkům připadaly Bermudské ostrovy kdysi dávno jako ďáblovo území – v noci se tady totiž ozývaly podivné zvuky, které jen podporovaly fantazii rozjitřenou pověrami. Že šlo o neškodné trubkonosé ptáky buřňáky bermudské (Pterodroma cahow) tenkrát nikdo nevěděl. Námořníky také nenapadlo, že zvyk nechávat na ostrovech prasata jako živou zásobu masa pro další lodě, s tajemným ďáblem bermudských lesů pěkně zatočí. Buřňáci už zdaleka tolik neděsili Angličany, kteří se později rozhodli Bermudy obsadit. A jelikož s sebou přivezli další nepůvodní živočichy včetně krys, koček a psů, zdálo se, že dny buřňáků jsou sečteny. Jejich rozmnožovací cyklus byl zcela rozvrácen zejména proto, že hnízdili na zemi. Zavlečené druhy si rády smlsly na výživných vejcích, a co nezničila zvířata, o to se postaral člověk. První osadníci vybíjeli buřňáky po stovkách. Navzdory osvícené snaze správců kolonie zachovat tento ptačí druh pro příští generace, se počet buřňáků do roku 1620 snížil natolik, že jej vědci prohlásili za vyhynulý. Po tři staletí byl pak buřňák uváděn mezi živočichy, které na Zemi již není možno spatřit. Až v roce 1951 učinil americký ornitolog Robert C. Murphy spolu s přírodovědcem Louisem L. Mowbrayem neuvěřitelný objev: na skalnatých ostrůvcích Castle Harbour našli celkem 18 hnízdících párů obývajících území ne větší než 10 000 m².
Patnáctiletý David B. Wingate, který v polovině 20. století vědce doprovázel, se tak nadchl pro záchranu buřňáka bermudského, že jeho ochraně zasvětil celý svůj další život a po dokončení vysokoškolských studií se stal prvním bermudským ochráncem přírody s úřední mocí. Pečlivé studium života ptáků mu umožnilo vytvořit program na podporu objevených jedinců. Nechal postavit betonové nory pro bezpečnější hnízdění a začal obnovovat poničenou krajinu ostrova Nonsuch, který v budoucnu posloužil jako základna pro rostoucí populaci. Pod ochranou vlády se buřňákům začalo opět dařit, i když stále bojují s nedostatkem přirozeného prostředí a čas od času i s nepříznivým počasím. Například v roce 2003 se museli vypořádat s hurikánem Fabian, který zničil velké množství hnízd. Sčítání provedené v roce 2005 ukázalo, že na Bermudách hnízdí celkem 250 jedinců. To je stále málo na to, aby byli buřňáci vyškrtnuti ze seznamu ohrožených druhů. Populace se však pomalu rozrůstá – například v roce 2009 se vylíhlo nejméně 35 mláďat a roku 2011 bylo napočítáno 98 hnízdících párů. V roce 2015 čítala globální populace buřňáků bermudských asi 300 jedinců. Ptáci však stále potřebují lidskou asistenci. Podzemní nory již není kde stavět, a tak se uchylují do štěrbin ve vápenci a uměle vybudovaných doupat, díky kterým stoupla během 40 let úspěšnost odchovu mláďat z 5 na 25 procent. Ochránci přírody musí také monitorovat hrozící záplavy, rozšíření faetona žlutozobého, který je pro buřňáky velkou konkurencí při hledání míst vhodných k hnízdění, nebo nežádoucí introdukci savců, zvláště krys. Přes všechny tyto překážky všichni doufají, že nebude dlouho trvat a druh se posune z kolonky „ohrožený“ do optimističtější sekce „zranitelný“. Píše o tom časopis 100+1 zahraničních zajímavostí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
