Fosilie prehistorického ptáčete skýtá unikátní vhled do ptačí evoluce

Úvodní foto: Fosilie (napravo) společně se snímkem mapující koncentraci fosforu (nalevo). Autor: Dr. Fabien Knoll

Drobná fosilie prehistorického ptáčete napomáhá vědcům pochopit, jakým způsobem se v průběhu éry dinosaurů vyvíjeli první předci dnešních ptáků.

Fosilie, jejíž stáří spadá do období Mezozoika (250 – 65 milionů let př. n. l.), je mládětem prehistorické skupiny primitivních ptáků zvané Enantiornithes. Tvořen takřka kompletní kostrou se tento exemplář řadí mezi historicky nejmenší ptačí fosilie, jenž byly doposud objeveny.

Měří méně než 5 centimetrů (tedy méně než malíček) a za živa vážil pravděpodobně pouhých 85 gramů. Co činí tuto fosilii unikátní a významnou je skutečnost, že ptáče uhynulo krátce po svém vylíhnutí, tedy v zásadní fázi vývinu kostry. Nesmírně krátký život tohoto tvora tak dal vědcům jedinečnou příležitost k analyzování struktury a vývoje jeho kostí.

Studie a analýza osifikace – procesu, při čemž se chrupavka přeměňuje v kostní tkáň – může vysvětlit mnohé o životě tehdejších mláďat. Může například napomoci zjistit, zda-li takto mladý pták byl schopen letu, zda-li musel zůstat s rodiči po vylíhnutí či byl-li plně samostatný.

Vedoucí studie, Fabien Knoll z Univerzity v Manchesteru (ICAL) vysvětluje: „Evoluční diverzifikace ptáků dala vzniknout bezpočtu vývojových strategií mláďat a důležitým rozdílům v rychlosti jejich růstu. Analýzou kosterního vývoje lze nahlédnout na celou řadu různých evolučních rysů.“

Ilustrovaná podoba prehistorického ptáčete. Ilustrace: Raúl Martín

Vzhledem k malé velikosti fosilie použil tým synchrotronní záření pro zobrazení drobného exempláře na mikronové úrovni, ve které mohli pozorovat mikrostruktury kostry v maximálním detailu.

„Nové technologie umožňují paleontologům nebývalé možnosti v prozkoumávání zajímavých fosilií. Podařilo se nám zde vytvořit světově prvotřídní zařízení, včetně tří synchotronů nacházejících se ve Francii, Velké Británii a Spojených Státech.“ vysvětlil Knoll.

Vědci zjistili, že hrudní kost ptáčete byla stále z větší části tvořena chrupavkou, která se v době jeho úhynu nepřeměnila v pevnou kostní tkáň, což značí, že mládě nebylo schopné letu.

Vzorce osifikace zjištěné u tohoto a dalších dosud známých exemplářů mláďat skupiny Enantiornithes naznačují, že vývojové strategie mohly být u této prehistorické skupiny opeřenců mnohem rozmanitější, než se doposud myslelo.

Tým vědců dodává, že absence procesů osifikace nemusí nutně znamenat, že ptáče bylo plně závislé na péči rodičů. Dnešní denní druhy, jako například papoušíci, jsou po vylíhnutí na péči rodičů silně závislí – mláďata takových druhů pak řadíme mezi krmivé. Mláďata jiných ptáků, jako například slepice, jsou naopak zcela nezávislá a řadí se tak mezi nekrmivá. Avšak z důvodu určitého překryvu těchto dvou vývojových typů (a existenci třetího, tzv. typu přechodného) nelze na jejich základě objasňovat vývojové strategie dávno vyhynulých ptačích druhů.

Luis Chiappe z LA Museum of Natural History a spoluautor studie dodal: „Tento nový objev, společně dalšími světovými nálezy, nám umožňuje nahlédnout do světa prehistorických ptáků, kteří žili v průběhu éry dinosaurů. Je neuvěřitelné si uvědomit, že mnohé z rysů, které známe u dnešních ptáků se vyvinuly už tehdy před více než 100 miliony let.“

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Phys.org