U většiny druhů ptáků je peří mláďat a nedospělých jedinců nenápadnější než u dospělých. Tento jev ornitologové vysvětlují několika hypotézami, mezi něž patří účinnější termoregulace, nenápadnější zbarvení může mít ochrannou funkci pro snížení rizika nalezení predátory, zbarvení opeření může být také signálem, díky němuž staří ptáci neútočí na mladší. Orel skalní (Aquila chrysaetos) získává dospělé opeření v pátém roce života. U mláďat a nedospělců je ocas černobílý a pod křídly je viditelná velká bílá skvrna. Je to jediný druh rodu Aquila, u něhož se takto kontrastní zbarvení vyskytuje. Díky tomu jej Norové dokonce jednou nazývají „Skjorvinge“, což znamená „strakaté křídlo“. Podle některých vědců jsou světlé barvy obvykle používány dospělými jako signály k obraně jejich území, což však není případ orla skalního. Jeho kontrastní opeření je tak pro mnohé vědce záhadou. Někteří ornitologové uvažují, že by takto kontrastní zbarvení mohou představovat signál naznačující dospělým tolerovat mladého vetřelce a neútočit na ně. Pokud tomu tak je, proč je však orel skalní jediným druhem rodu Aquila, který vykazuje tuto zvláštnost?
V článku z roku 2019 publikovaném v časopise Journal of Raptor Research vědci navrhli další hypotézu: výrazně viditelná spodní strana křídel a ocasu mladých orlů skalních by dospělým naznačila, že by jim měli dát v zimě přednost při konzumaci uhynulých zvířat. Právě mršiny v zimním období mohou být pro přežití mladých orlů klíčové. Nedospělí orli navíc při přistání na mršině opravdu roztahují křídla a ocasy, aby tím dali najevo, že jsou připraveni bojovat o potravní zdroj. Když dospělí orli skalní vidí tento signál, vyhýbají se boji a vyčkávají, až se mladší ptáci nasytí. Ornitologové rovněž zaznamenali, že mladí skalní orli mají tendenci v blízkosti uhynulého zvířete dominovat starším ptákům. Podobné chování mladých a starších ptáků u uhynulých zvířat zjistili norští ornitologové v letech 1979 – 1994 také u orla mořského (Haliaeetus albicilla).
Vědci sledovali chování 82 mladých orlů skalních na mrtvých zvířatech a všimli si, že dospělí ptáci se vůči nim chovali agresivně jen velmi zřídka. I přes svou menší velikost si všimli, že orel skalní, dokonce i v případě mladých ptáků, se chová dominantně i vůči orlu mořskému. Kromě orla skalního jsou na konzumaci mršin v přírodě závislí pouze mladí orli klínoocasí (A. audax) a orli stepní (A. nipalensis), zdá se však, že tyto druhy orlů lépe snášejí přítomnost dalších nekrofágních druhů. Mimo dravce není bez zajímavosti, že ptáci medozvěstky jsou zvláště agresivní, pokud naleznou svoji potravu včelí vosk, a peří mladých medozvěstek křiklavých (Indicator indicator) je barevnější a kontrastnější než u dospělého jedince.
Mladý orel skalní. Foto Lubo Ondráško / http://www.luboondrasko.sk/
Překlad: Lukáš Kadava / Titulní foto: Lubo Ondráško / http://www.luboondrasko.sk/
Dvojice španělských vědců zjistila, že embrya racků reagují na varování rodičů už v době, kdy jsou ještě ve vejci. Popsali to v odborném žurnálu Nature Ecology and Evolution. Že řada druhů zvířat vnímá nějakým způsobem vnější svět už ve vejci, se ví již delší dobu. Týká se to nejen embryí ptáků, ale také obojživelníků, plazů a dokonce i hmyzu. Nový výzkum ale upozornil na ještě hlubší vztah: embrya racka středomořského nejen varovné výkřiky slyší, ale také na ně reagují. Tyto změny se projevují jak tělesnými změnami, tak i změnami chování. Vědci pro tento experiment sesbírali devadesát vajec z hnízd racků na pobřeží ostrova Sálvora a pak je zkoumali v laboratořích. Tento druh racka není nijak ohrožený, naopak se rychle šíří. V laboratořích je rozdělili po trojicích, podle snůšky. Vždy dvěma ze tří pak čtyřikrát denně pouštěli nahrávky varovných hlasů jejich rodičů. Ukázalo se, že embrya, která byla těmto zvukům vystavená, vibrovala – a pokračovala v tom i po návratu do inkubátoru. Proč? Přírodovědci se domnívají, že tyto vibrace se mohou přenášet na vedlejší vejce a podávat tak informace o nebezpečí i embryím, která třeba varovný hlas rodičů nezaslechla. A rozhodli se to otestovat. Sledovali všechna embrya až do okamžiku vyklubání. Zjistili, že ta, která byla vystavená varovným zvukům, se vyklubala později – a ptáčata pak byla výrazně tišší než ta, která zvuky hrozby neslyšela. A také byla celkově drobnější a měla kratší nohy. Pozoruhodné ale bylo, že stejné vlastnosti měli i sourozenci těchto mláďat, kteří zvukům vůbec vystavení nebyli, a informace o potenciálním riziku se k nim přenášela jen díky vibracím přes blízké vejce. Píše o tom web České televize.
