Ornitolog Stephen Kress zasvětil život papuchalkům. Vzpomíná na své první setkání s opeřenci podobným tučňákům před více než 50 lety: „Fascinovali mě od první chvíle, kdy jsem je uviděl,“ vypráví. A tak byla zažehnuta vášeň ke zkoumání mořských ptáků známých pro své ikonické velké oranžové zahnuté zobáky a melancholický výraz. „Mým životním posláním bylo dozvědět se o mořských ptácích co nejvíc a udělat, co bude v mých silách pro to, abych jim pomohl přežít do budoucna,“ říká Kress.
Když dva roky nato působil jako učitel na přírodovědném táboře v Maine, dozvěděl se, že zdejší populace papuchalků severních (Fratercula arctica) byla během 19. století zlikvidována lovem. Papuchalkové byli vyhledávanou kořistí pro vejce, maso a pera, která byla využívána ke zdobení klobouků. Kress se rozhodl tyto pozoruhodné tvory blíže studovat. Papuchalkové se dovedou potápět do hloubky až 30 metrů a létat rychlostí 50 kilometrů za hodinu, zatímco na pevnině jsou schopni přelézat přes balvany a hloubit nory v travnatých svazích. „Poradí si ve všech typech prostředí,“ říká o nich ornitolog.
Z Kressovy lásky k mořským ptákům se zrodil Project Puffin, ambiciózní plán na obnovení papuchalčí kolonie v Maine. Ornitolog projekt řídil při práci pro National Audubon Society, neziskovou organizaci zabývající se ochranou ptáků. Díky jeho průkopnickým metodám nyní na ostrovech v Mainském zálivu hnízdí okolo 1 300 párů papuchalků severních. Kressovy metody dnes navíc využívají vědci zaměřující se na ochranu mořských ptáků po celém světě.
Příběh Project Puffin se začal odvíjet na neobydleném ostrově zvaném Eastern Egg Rock ležícím necelých deset kilometrů od pobřeží Maine. Maličký ostrov přístupný pouze veslicí disponuje ideálním prostředím pro papuchalky – nejsou zde predátoři, kteří by je ohrožovali, zato ostrůvek lemují žulové balvany, mezi kterými ptáci hnízdí. Dříve zde žila kolonie těchto mořských ptáků, která však byla vyhlazena s příchodem lovců v 19. století.
Kressovým záměrem bylo dostat na ostrov mláďata papuchalků a zde je ručně dokrmit. Předpokládal, že ptáci si vytvoří jakousi mentální mapu polohy ostrova, a doufal, že až nadejde doba hnízdění, vrátí se sem.
Dostat mladé papuchalky na ostrov ovšem nebylo jednoduché. V roce 1973 začal tým ornitologů odchytávat mláďata v kanadském Newfoundlandu, kde byla početná populace těchto mořských ptáků. Následoval složitý transport zahrnující převoz člunem, dodávkou, letadlem, znovu dodávkou, další lodí a nakonec veslicí. Vědci dokrmovali malé papuchalky v umělých norách a dvakrát denně jim zajišťovali bohatý přísun ryb. „Zhruba v šesti týdnech věku vylezli papuchalci z nory, dobatolili se na okraj ostrova a odplavali pryč,“ říká Kress.
Po čtyři roky se žádný z nich na ostrov nevrátil. Někteří členové projektu začali pochybovat, zda vůbec někdy uspějí. Kress však byl odhodlaný. „Právě tehdy jsem si řekl, že musím začít myslet jako papuchalk,“ vypráví ornitolog.
Ptačí atrapy jako řešení problému
Papuchalkové hnízdí v koloniích, protože jsou rádi v přítomnosti ostatních jedinců svého druhu a velké skupiny zároveň fungují jako ochrana před predátory, vysvětluje Kress. Domníval se se, že papuchalci si ostrov pamatovali, ale báli se na pobřeží vrátit. Přišel tedy s novým nápadem – rozmístil po ostrově dřevěné atrapy papuchalků, takzvané balabány, aby ptáci získali větší pocit bezpečí. A fungovalo to. Jen pár dnů po rozmístění atrap se na ostrov vrátili první papuchalci. O čtyři roky později zde začali hnízdit. Nyní je na ostrově Eastern Egg Rock evidováno téměř 200 hnízdních párů. Po tomto prvním úspěchu použil Kress stejnou techniku ve spolupráci s National Audubon Society k obnovení kolonie na Seal Islandu, kde v současné době žije zhruba 500 párů papuchalků.
Bill Bridgeland z Project Puffin při malování dřevěných atrap papuchalků v roce 1977. | Foto: Stephen Kress
Nová naděje pro mořské ptáky
Kressův experiment s atrapami na ostrově Eastern Egg Rock se stal základním stavebním kamenem pro novou metodu využívanou při projektech usilujících o zachování ptačích druhů zvanou sociální atrakce, při které vědci k simulování přítomnosti dalších jedinců daného druhu využívají kromě balabánů i hlasové nahrávky, zrcadla, pachy, umělé nory nebo falešná vejce. „Tyto techniky pomáhají podnítit ptáky k tomu, aby na daném místě vytvořili novou kolonii,“ říká Kress.
Podle organizace Project Puffin napomohla metoda vyvinutá Kressem a jeho týmem při obnovování kolonií minimálně 42 ptačích druhů ve 14 zemích.
V roce 2013 spolupracoval Kress společně s kolegou Donem Lyonsem s ornitology z Číny na využití metody sociální atrakce při záchraně kriticky ohroženého rybáka čínského (Thalasseus bernsteini), u kterého se v té době předpokládalo, že je odsouzen k vyhynutí. Pomocí atrap a nahrávek lákali ptáky na bezpečné hnízdní ostrovy, kde dnes rybáci úspěšně hnízdí.
V Pacifiku Kressovu metodu využívají při práci ochránci přírody pomáhající albatrosům bělohřbetým (Phoebastria albatrus). Hlavní hnízdiště těchto ohrožených ptáků se nachází na svahu aktivního vulkánu na japonském ostrově. Japonští ornitologové se za použití atrap snaží albatrosy přimět, aby zakládali hnízda v části území, která není tolik exponována erupcím. Vědci rovněž usilují o založení nových albatrosích kolonií i na dalších ostrovech v Pacifiku. Využívají k tomu stejný postup jako Kress v 70. letech, tedy převoz mláďat na danou lokalitu a jejich následné dokrmování.
„Steve Kress patří k nejvlivnějším ochráncům mořských ptáků na světě,“ tvrdí o svém kolegovi Don Lyons z National Audubon Society. „Jeho zásluhy jsou obrovské.“ Kress odešel do důchodu v roce 2019, ale své vášni v podobě mořských ptáků se stále aktivně věnuje. Ve spolupráci s novinářem Derrickem Jacksonem vydal knihu The Puffin Plan pojednávající o historii projektu, který pomohl nespočtu mořských ptáků po celém světě.
Překlad: Pavla Novotná
Zdroj: CNN