Mezi nejvíce diskutovaná témata ornitologie patří v posledních letech nápadný úbytek některých hojných, zahradních ptáků. Vedle kosů (o jejich, naštěstí již překonaných, potížích jsem psal zde: https://avifauna.cz/kos-cerny-nevymira-tak-proc-uz-ho-nevidim-za-oknem/) a zvonků jsou pořadu dne zejména oba druhy vrabců. Právě velice kontroverznímu lokálnímu vymírání konkrétně vrabce domácího, i jeho zcela výjimečnému způsobu života, věnuji tento článek. Dozvíte se například, že tytéž vlastnosti, které z něj udělaly nejúspěšnějšího ptáka planety, se dnes pomalu, ale jistě obrací proti němu.
Vrabci- mimořádně hojní, přesto mnohde ohrožení
Evropská populace vrabce domácího za zhruba 40 let klesla na polovinu. Graf ukazuje, že úbytek je koncentrován zejména na 90. léta, zatímco od roku 2000 se zdá být populační trend poměrně stabilní. Převzato z webu ČSO: https://www.birdlife.cz/od-80-let-z-evropy-zmizelo-61-polnich-ptaku/; Foto: Václava Štofflová; Grafika: Alena Klvaňová z dat PECBMS (www.pecbms.info)
Vrabec domácí pro mě představuje symbol mnoha paradoxů ochrany přírody. Ačkoli zatím zůstává naším třetím nejběžnějším ptákem¹, jeho početnost koncem minulého století v mnoha městech dramaticky klesla. Dle sčítání JPSP se naše populace od začátku devadesátých let smrskla zhruba na polovinu ². Po roce 2000 pak sice zůstává celkový trend víceméně stabilní, ale lokálně může dále klesat. Podobné neveselý scénář kopírují vrabčí hejna téměř po celé Evropě. Dle nově vydaného indikátoru ptactva EU za posledních 40 let zmizelo plných 50% vrabčáků!³
A přece se zdá, že značná část laické i odborné veřejnosti jejich potíže stále nebere vážně. Jen českých 3-5 milionů se nejspíš jeví jako příliš mnoho, aby nám pokles takto silné populace dělal starosti. Avšak vrabec domácí přinejmenším lokálně (nikoli celosvětově) ohrožen je, a s ohledem na současný vývoj lidské společnosti nejspíš bude čím dál více (viz. dále).
Obyčejný vrabec; milovaný škůdce
Vrabci člověka doprovází již více než 11 000 let (čimčarali u dávných stavení ještě dlouho před vynálezem písma!) a představují tak vůbec nejstarší typicky synantropní druh⁴. Není divu, že v naší kultuře zanechali silný otisk plný emocí.
S rozvojem prvního zemědělství se vrabec domácí naučil přiživovat na polích a nechráněných zásobách obilí, stejně jako u krmiva pro koně, slepice a holuby. Hnízdil pak ve škvírách, střešních krytinách a okapech obytných i hospodářských budov. Postupně se svému synantropnímu životu natolik přizpůsobil, že ve volné přírodě již takřka nedokáže přežít (jen malé zbytky divoké populace se stále proletují v asijských stepích). Dokonce změnil svou anatomii i fyziologii, aby mohl efektivněji využívat antropogenní zdroje potravy. Vyvinul se mu silnější zobák (dobře patrný ve srovnání s vrabcem polním) uzpůsobený k louskání velkých semen pšenice a ovsa. Zároveň získal specifický gen k tvorbě amylázy- enzymu umožňující trávení škrobu obsaženého v pšenici, kukuřici a pečivu⁵. I proto tak dobře prosperuje na (pro většinu pěvců nevhodných) drobcích a kůrkách v okolí venkovních restaurací. Dá se říci, že tak, jak zemědělec šlechtil své plodiny, vrabec domácí se souběžně šlechtil k jejich konzumaci. Žádný jiný volně žijící pták si na člověka nevytvořil takto úzkou vazbu.
Vrabci s lidmi a domácími zvířaty odnepaměti sedávali k jednomu stolu. Zatímco dnes v okolí kaváren a turistických stánků představují milé zpestření dne, v dobách chudých rolníků byli považováni za závažné škůdce. Foto: Jason Thompson; Unsplash
Spolu s vyspělejší civilizací vrabci spontánně expandovali do většiny Eurasie. Dlouho byli považováni za závažné škůdce. V tisícihlavých hejnech naletovali na tehdy ještě malá, ručně obdělávaná políčka, kde dokázali sklidit značnou část úrody. U dvorků a stodol pak pořádali loupeživé nálety ke korytům s obilím a šrotem pro hospodářská zvířata. Až do dvacátého století byli proto nemilosrdně pronásledováni a hubeni (často krutými a neetickými metodami). Po myších a krysách se stali nejvíce nenáviděnými, a přece nejúspěšnějšími souputníky člověka.
Navzdory všem pokusům o jeho likvidaci však zůstával vrabec domácí až donedávna v celé Evropě velmi hojný, všudypřítomný a lidskými silami takřka nezničitelný (asi jako dnes hraboš polní). Jeho spletitá hnízda visela snad z každého okapu a hlasité čimčarání se stalo neodmyslitelnou kulisou nejen českého venkova. Tím si vysloužil také nevděčnou pověst obyčejného, nikým neobdivovaného ptáka, na což odkazuje i rčení „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“.
Nevděčná role vrabců se poprvé začala obracet v 19. století, kdy Evropané masivně vyráželi do světa vytvářet americké, africké a australské kolonie. Tam se přistěhovalcům zoufale stýskalo po domově. Uvědomili si, že krom známých lidí a míst jim chybí také ono „obyčejné“ čimčarání, které slýchávali každé ráno hned po probuzení. Proto si do nového prostředí hojně (a nezodpovědně) dováželi a vypouštěli živou připomínku rodné vlasti- vrabce domácího, který jim vytvářel důvěrně známou zvukovou kulisu. Zvláštní psychologický efekt čimčarání přitom zůstal v lidských hlavách dodnes. Typický sbor početné kolonie (jakkoli naléhavý a hašteřivý) v mnohých z nás stále podvědomě vytváří pocit klidu a bezpečí. Může také způsobit těžko popsatelné, nostalgické deja-vu. Aby ne, vždyť s těmito ptáky žijeme tisíce let! Vzhledem k jejich současnému úbytku se stali také symbolem starých dobrých časů (jejich hlas je použit snad ve všech pohádkách a historických filmech) a některým pak evokují i vzpomínky na dětství a prázdniny u babičky na venkově. Vrabec je tedy doslova srdeční záležitost- a snad i proto se dnes tolik lidí zajímá o jeho ochranu.
Nelze však opomenout, že četné zdroje uvádí coby hlavní či přinejmenším rovnocenný důvod introdukce vrabců jejich domnělý přínos pro zemědělství (!) díky hubení hmyzu v době krmení mláďat. Mnoho lidí jejich ekonomickému významu skutečně věřilo a podporovalo tak introdukci s vidinou vyšších výnosů. Jak hořké zklamání přišlo, když nepůvodní ptáci začali namísto likvidace hmyzích škůdců sami ve velkém sklízet úrodu obilí, asi netřeba rozvádět. Dle některých pramenů např. v Americe takto naivně uvažovali především tamní domorodci, kteří neměli s vrabcem zkušenosti a mylně usoudili, že si je Evropané přiváží coby převratnou novinku v moderním zemědělství. Proto jeho další šíření zpočátku vítali a podporovali, aby posléze hořce litovali.⁶ Nicméně přinejmenším „vrabčí kampaň“ v Austrálii měla kořeny skutečně již v Evropě (např. Švýcarsku, Francii a Maďarsku), kde se na základě nepřesných a špatně interpretovaných pozorování a studií usoudilo, že „přínos vrabce pro hospodářství v podobě požírání hmyzu převáží jím způsobené škody“, což byl ovšem holý nesmysl.⁷
Vrabec domácí dobře přijímá různé druhy krmítek, a na nich pak také různé druhy potravy. Zatímco v USA, Austrálii a na Novém Zélandě je invazní a tamní ptáčkaři ho tedy při krmení původních druhů podporovat nechtějí, v Evropě může být naopak celoroční přikrmování reálné opatření v ochraně původních, ubývajících populací. Foto: Shayna; Unsplash
Nejpočetnější pták světa; mistr invaze
Masivní rozvážení vrabců po světě mělo dalekosáhlé následky. V důsledku úspěšných introdukcí do Ameriky, Afriky a Austrálie se vrabec domácí stal vůbec nejpočetnějším ptákem planety, a toto prvenství si drží dodnes. Jeho globální populace se odhaduje až na 1,3 miliard, tedy skoro podobně jako počet obyvatel Číny!
V mnoha zemích (např. v USA) patří k závažným invazním druhům, které svým konkurenčním tlakem ohrožují druhy původní. Díky své dominanci a agresivitě dokáže vniknout do hnízd jiných ptáků, vyvraždit jejich mláďata, zastlat je suchou trávou a přímo na místě činu pak založit vlastní rodinu. Toto chování ovšem v boji o dutiny běžně praktikují i naše sýkory, špačci a krutihlavi- nejde o nijak abnormální krutost. Abnormální je pouze to, že vrabec takto ničí hnízda exotických druhů mimo svůj původní areál. V našich podmínkách k tomu dochází méně často (s výjimkou běžného anektování jiřiččích hnízd). Navíc evropští dutinoví ptáci jsou v průměru velmi agresivní a vzájemně zvyklí na tyto krvavé souboje. Naproti tomu americké vlaštovky stromové či salašníci coby „křehké duše“ představují pro vrabčí tvrďáky snadný terč.
Vrabec domácí také po celém světě velmi intenzivně využívá krmítka, takže třeba na Novém Zélandě či v USA se (jinak spíše prospěšné) přikrmování stává nechtěným nástrojem podpory invazního druhu.
Vrabčí svět naruby
Po uvedeném popisu možná leckoho napadne: „A tyto ptáky; nejpočetnější ptáky světa ohrožující původní druhy pěti kontinentů, máme ještě chránit?“ Ano, my Češi ano!
Globální populace vrabce domácího totiž představuje jeden velký paradox. V mnoha evropských zemích– oblasti relativně původního rozšíření (ač s výhradní vazbou na lidská sídla), kam vrabec rozhodně patří, jeho stavy prudce klesají. I když je stále „běžný“ co do počtu jedinců a obrovského areálu rozšíření, s ohledem na rychlost vymírání se dá považovat za druh místy ohrožený.
Naproti tomu v USA či na Novém Zélandě, kde invazní populace masivně likvidují původní ptactvo, působí ornitologům vážné starosti. Tuzemská situace je ovšem zcela opačná. Z mého pohledu si proto čeští (ale i např. britští či němečtí) vrabčáci opravdu zaslouží naši aktivní podporu. Tento názor se mnou sdílí i řada odborníků a organizací britská RSPB či německý profesor Petr Berthold ve své knize Krmíme ptáky- ale správně.
Vrabčí krize posledních desetiletí ovšem dalece překračuje hranice Evropy. Nápadné snižování až lokální zániky populací byly dobře zdokumentovány například v Indii, ale také v oblasti jejich nejmasivnějšího invazního rozšíření – v Severní Americe! Z pohledu tamních původních opeřenců je však tento vývoj pochopitelně žádoucí. Proto se také američtí ochranáři pochopitelně nijak nepozastavují nad úbytkem nepůvodního vetřelce. Nicméně z pohledu globální populace vrabců lze tento úbytek vnímat jako další vykřičník. Nedaří se jim udržet stálé počty v Praze a Londýně, v přelidněné Indii; a dokonce ani v největší zaoceánské kolonii!
Celkový areál rozšíření vrabce se však přitom přes všechny ztráty stále zvětšuje; potěšitelně zejména v jeho původním Palearktickém domově¹. Navzdory úctyhodné reprodukční schopnosti lze však stěží očekávat, že nové, průkopnické kolonie v brzké době početně nahradí obrovské ztráty v centrech areálu. V 18. a 19. století, kdy začalo vítězné tažení vrabců po celém světě, se jim totiž výborně dařilo i v Eurasii. Těžili ze zvyklostí a životních standardů tehdejších Evropanů- a spolu s nimi se tak mohli šířit i za velkou louži. Nicméně dnes stejně synchronně ubývají nejen ve městech Evropy a části Asie, nýbrž i USA a Kanady. Čili po celé části zeměkoule, jíž ve srovnání např. s Afrikou samolibě nazýváme „vyspělá civilizace“. A právě v tom zřejmě spočívá kámen úrazu- na vrabce je tato civilizace vyspělá až moc.
Se sedláky vzešel, se sedláky zajde
Dá se říci, že vrabec domácí doprovází lidskou civilizaci pouze v určité fázi jejího vývoje. Neandrtálci mu byli k ničemu, stejně jako současné „kancelářské myši“. Na většině zeměkoule lze přitom vysledovat jisté společné rysy novodobé evoluce člověka.
Začíná to lovci a sběrači, žijících v malých tlupách či kmenech, buďto kočovných, anebo usedlých v malých domcích a chatrčích. Pak následují první náznaky chovu dobytka, a v klimaticky příznivých oblastech také první zemědělství. Lidé se definitivně usadí, aby mohli celoročně pracovat na své půdě a skladovat svou úrodu. Zde přichází na scénu vrabec– má již stálé hnízdiště i krmiště.
Vrabec k hnízdění potřebuje staré budovy plné různých „nedokonalostí“- s oblibou osidluje například odstávající střešní tašky, ale také rákosové střechy a okapy. Foto: Marc Pascual; Pixabay
Nastává poměrně dlouhé „období sedláků“ a s ním také zlatá éra vrabců. Populace zemědělců se zahušťuje a plocha orné půdy narůstá. Staví se nové budovy i celá města, nastávají boje o území a vládu. Navzdory všem pokrokům se životní úroveň běžných obyvatel zvyšuje pouze velmi pomalu. Po staletí převažuje podíl chudých lidí, kteří bydlí v neupravených, starých staveních (=hnízdištích vrabců) a mnoho z nich musí vykonávat nějakou zemědělskou či chovatelskou činnost (=krmit vrabce).
„Období sedláků“ v Evropě trvalo přes 6 tisíc let. Ke konci této etapy nastala ve společnosti řada změn. Po mnoha letech výzkumu v různých oborech (např. medicíny, techniky, zemědělství) se životní úroveň občanů prudce zvýšila, stejně jako délka jejich života. Zároveň došlo k radikální změně v zemědělství a výrobě potravin. Od z velké části soběstačných rolníků převzaly řemeslo velké firmy či jednotliví profesionální zemědělci, kteří s pomocí těžké techniky efektivně obhospodařují obrovské plochy orné půdy. Běžný člověk přestává mít povinnost (a často i možnost) se věnovat chovu, pěstování a výrobě základních potravin. Spojení osad a přilehlých políček se vytrácí. Krajinu začínáme striktně dělit na souvislou zástavbu a souvislé polnosti. „Období sedláků“ zde končí, a s ním končí i období vrabců.
S nástupem „vyspělé civilizace“ a dělené krajiny (hustá zástavba bez chovů x polní lány) pak přichází dramatický pokles populací vrabce domácího na rozsáhlých plochách. Ano, mám na mysli ono nápadné vymírání v minulém století. Vše, co jsme jim zcela bezděčně (často s velkým odporem) dali, jim dnes stejně bezděčně bereme vlastním pokrokem.
Z pohledu případné ochrany vrabce jde o klíčové zjištění. Špinavé ulice s rozpadajícími se domy, otevřené, nehygienické trhy s potravinami, mezi kterými volně pobíhají bezprizorní děti, toulaví psi a slepice- to je vrabčí ráj. V rozvojových zemích se tedy těmto ptákům stále mimořádně daří. Avšak moderní Evropa již není nic pro ně. A dá se předpokládat, že až se v chudých zemích postupně zvýší životní úroveň, vrabci začnou ubývat i tam.
Příčiny úbytku pod drobnohledem
Po celá tisíciletí lidé žili převážně v nízkých domcích, pěstovali obilí na malých políčkách a chovali hospodářská zvířata. Na každém rohu stála dřevěná stodola plná sena a slámy. Obrázek dnes již známý pouze ze zookoutků a zážitkových farem. Města pak doslova přetékala biologickým odpadem včetně zbytků jídla, jenž lidé vylévali z oken, a koňským trusem, který z tehdejších dopravních prostředků libovolně vypadával na dlažbu ulic. Na „špinavé časy“ nahrávající nemocem dnes úlevně vzpomínáme leda v historických dokumentech. Ale co vrabec? Ten se přesně na toto prostředí dokonale adaptoval! Malochovy drůbeže i extenzivní zemědělství mu skýtaly dostatek potravy, stejně jako nestrávený oves v koňských koblihách. Hnízdil pak ve starých, rozpadajících se domech, chlévech a stodolách, které tehdy v mnoha čtvrtích tvořily nijak nehaněný standard. Všudypřítomná sláma či seno mu sloužily ke stavbě pověstných vrabčích hnízd.
První rána, zahajující úbytek těchto souputníků člověka, spočívala ve vynálezu automobilu. Cvakání podkov nahradilo vrčení motoru, avšak z výfuku nevypadne jediné semínko ovsa. Gigantické „krmítko měst“ zaniklo. To by však samo o sobě nestačilo k výrazné změně celkové populace- pouze by se snížily lokální počty vrabců v centrech metropolí.
Zásadní a likvidační změny způsobila teprve následující trojice faktorů:
1) mizení malochovů
Dříve bývalo zcela běžné mít na zahradě slepice, kachny či holuby jejichž misky se zrním sloužily zároveň jako celoroční krmení pro vrabce. Se zvyšující se urbanizací počet takových hospodářství prudce klesl; pouze místy zůstali „poslední slepičáři“- staří lidé, žijící v domcích dle tradic ze svého mládí. Povětšinou se však vesnice vylidňují, a hrstka nově příchozích mívá tendenci spíše modernizovat stavení, nežli pečovat o slípky. Konkrétně tato změna se dotýká nejen vrabců, nýbrž i strnada obecného, který krmení drůbeže taktéž hojně využíval.
Vrabci v akci- u misek s krmením pro drůbež nacházeli až donedávna prostřený stůl. Dnes jim chovy slepic částečně nahrazují zoologické zahrady a šířící se trend celoročního krmení. Avšak zatím ne v takovém množství, aby došlo k opětovnému výraznému nárůstu populace. Foto: Annette Meyer; Pixabay
2) intenzifikace zemědělství i živočišné výroby
Problém plošně způsobený zvýšením urbanizace a výrazným snížením kontaktu běžného člověka s pěstováním, skladováním a zkrmováním obilí. Dnes obrovská pole, jenž musí uživit obrovské množství lidí, obhospodařují vysoce efektivní kombajny a traktory. Během sklizně téměř nic nepřijde nazmar, a malý zlomek zbytků na strništi se záhy zaorává. Úrodu skladujeme v obrovských, dobře zabezpečených silech a většina pak putuje do potravinářského průmyslu. Nerozhazuje se slepicím, holubům a vrabcům na dvorku. Obrovskou změnou totiž prošla i tzv. živočišná výroba. Dřív drůbež volně pobíhala v zahradách, teď její morbidně přešlechtění potomci trpí v obrovských koncentrácích bez denního svitu– a bez vrabců.
Avšak náš malý, opeřený souputník potřebuje onen starý, neefektivní, avšak v jistém slova smyslu romantický styl vesnického hospodaření. Potřebuje místa, kde se na zemi v blízkosti budov válí obilí, šrot či pečivo. Dnes již takové biotopy musíme pracně hledat, a když je konečně najdeme, zaslechneme i ono podmanivé čimčarání. Zmíněná blízkost starších stavení (hnízdišť) a chovů (krmišť) je přitom pro vrabce naprosto zásadní. Má totiž extrémně malý akční rádius; většina jedinců se za celý život od svého nevzdálí od svého rodiště více než 300 m (!).
3) estetický perfekcionismus
Poslední hřebíček do rakve vrabčí éry zatloukla lidská posedlost dokonalostí. Bohužel většina „moderních občanů“ preferuje dokonale hladké, lesklé, rovné, souměrné a zcela sterilní prostředí, připomínající spíše úlohu z geometrie, než životní prostor pro jakýkoli organismus. Začíná to již u samotných budov, jenž musí mít vždy nejmoderněji natřenou a zateplenou fasádu i střechu bez jediné skulinky, kde by vrabec mohl zahnízdit. Stará (ač funkční) stavení se z estetického rozmaru či s vidinou výhodného prodeje bourají či rekonstruují. Výčet pokračuje zmrzačenými trávníky, které mnozí sečou tak často, že by si před dům rovnou mohli pořídit zelený koberec. Pak nezbývá žádná šance na vysemenění trav či dokončení životního cyklu hmyzu- potravy ptačích mláďat. Živé ploty bývají nemilosrdně seřezávány do nízkých a tenkých zelených obrubníků, popřípadě zcela nahrazeny umělým pletivem. Ořezávání či přímá likvidace keřů (coby významných úkrytů pro desítky druhů) pokračuje bohužel i ve veřejné zeleni parků a sídlišť. Mizí hromady klestí i listí, náletové houštiny, otevřené komposty, drobné skládky biologického odpadu a podobně.
Tato souhra faktorů pozvolna, avšak v součtu zcela radikálně změnila životní prostředí vrabce domácího- respektive ho zlikvidovala, jelikož v prostředí výše popsaném již nedokáže přežít.
Doma do posledního dechu
Vrabec domácí získal svůj druhový název díky blízkému kontaktu s lidskými domovy. Stejně tak by se ale přízvisko „domácí“ dalo interpretovat jako jeho vlastní fixace na „domov“, lépe řečeno domovskou oblast a rodné hejno. Drtivá většina vrabčích populací totiž nikdy ani v náznaku netáhne. Dokonce i mladí ptáci se obvykle usazují velmi blízko rodičů. Tato životní strategie se jim dnes začíná stávat osudnou. Ve slábnoucích, usedlých hejnech totiž čím dál častěji dochází k inbreedingu, který jejich úbytek ještě urychluje. Pakliže vrabci zcela postrádají migrační pud, k zachování genetické variability místní populace je potřeba velká, silná kolonie. V ní se pak může „dokola recyklovat“ dostatečně pestrá škála DNA z různých rodin. Malá skupinka se ovšem velmi rychle prokříží v rodinu jedinou. Ukažme si to na modelové situaci. Podmínky v dané čtvrti se zhorší a hejno vymírá. Zbývá už jen deset ptáků. Pokud nejbližší kolonie není v řádu stovek metrů, naše desatero už nikdy neuvidí jiné vrabce. Zůstanou spolu odříznuti od ostatních jako uzavřená sekta. Takže se logicky budou rozmnožovat pouze mezi sebou a časem plodit silně oslabené potomky. Incestní mláďata jsou totiž mnohem více náchylná k nemocem (např. ptačí malárii) a často brzy hynou, což dále prohlubuje úbytek⁷.
V jednotě je síla- i slabost
Vrabec domácí patří k silně sociálním druhům; zároveň coby druh extrémně stálý si svou partu není schopen aktivně hledat v krajině (jako např. špačci). Proto k přežití nezbytně potřebuje určitou minimální velikost místní, lokální populace (kolonie). Pakliže se počet ptáků v hejnu dostane pod kritickou hranici, pravděpodobně již nelze bez „dotace zvenčí“ (nových dospělců) kolonii udržet a ta nevyhnutelně směřuje k zániku. Na vině jsou vedle inbreedingu i další faktory; zejména tzv. sociální stimulace coby podmínka k zahnízdění. Jde o psychologický efekt koloniálních druhů, v nichž sexuální touhu i rodičovský instinkt vzbudí teprve pohled na stejné chování (zde např. páření či krmení mláďat) desítek sousedů. Samotný pár, ač ve vhodném prostředí, se stěží bude rozmnožovat- a když, nejspíš nedokáže úspěšně vychovat mladé. Taktéž se dá předpokládat, že i každý jednotlivec pro svou duševní pohodu potřebuje být neustále obklopen dalšími členy hejna. Sám či v malé skupince se patrně trápí, což dlouhodobě může snižovat i jeho fyzickou kondici.
Samec a samice k rozmnožení nestačí- ne u silně koloniálních druhů, které založí rodinu jen při patřičné sociální stimulaci. Foto: Patrice Bouchard; Unsplash
Neschopnost migrace a závislosti na kolonii dělá vrabce domácího velmi náchylného vůči snížení populace. Kombinací inbreedingu a nedostatku sociální stimulace v malých hejnkách nastává tzv. Alleaho efekt.⁸ Tedy stav populace, který se dá přirovnat k bodu trvalého vadnutí u rostlin- od určité hranice není šance vymírání zvrátit, jelikož jakákoli snaha o další rozmnožování zbylých jedinců přijde vniveč. Sociální druhy podléhají tomuto jevu samozřejmě dříve. Navíc vrabci domácí vytváří uskupení velmi početná, známá jako neanonymní otevřené society. Čili hejna, jejichž členové se navzájem znají (vytváří hierarchii), avšak zároveň se rádi mísí i s náhodnými členy ostatních hejn z okolí např. při hledání potravy. „Nejbližší okruh“ se skládá ze sousedů hnízdící na jedné budově; opeřený dav ve výběhu slepic pak může zahrnovat ptáky i z okruhu 200 metrů. Obě formy společenství přitom vrabec potřebuje k přežití. Tím se liší např. od mlynaříků, kteří žijí v uzavřených, teritoriálních klanech připomínající vlčí smečky.
Hraniční množství vrabců schopných vytvořit stabilní kolonii není přesně znám a jistě se bude v různých lokalitách mírně lišit. Avšak mým odhadem jde alespoň o 20-30 jedinců (a ani tolik nemusí stačit). S menšími hejny (<15 ex.), která jsem sledoval, to šlo většinou rychle z kopce.
Alleaho efekt se může projevovat u vrabčích populací po celém světě, urychlovat jejich vymírání a místy i znemožňovat případnou ochranu. K založení lokální populace většiny pěvců nám totiž stačí 1-2 páry. Pokud úspěšně vyhnízdí, jejich děti napřesrok vrátí do sousedství a ze zimovišť si přivedou (či později zpěvem přilákají) nové, nepříbuzné partnery. U vrabců ovšem potřebujeme „základní kapitál“ alespoň 10-15 párů, což při nulové migraci mnohde již zkrátka není možné.
Poslední oázy moderního pekla
Většina čtenářů se se mnou shodne na dvou věcech- nechceme žít jako před 200 lety v rozpadlých ulicích plných odpadu, ale zároveň bychom aspoň místy rádi udrželi vrabce domácího coby hojného obyvatele měst a vesnic. Tyto dva zdánlivě protichůdné požadavky však lze částečně skloubit. Existují totiž i „náhradní“ synantropní biotopy, které tento přizpůsobivý pták obývá i v ekonomicky vyspělých státech. Zde stále vytváří velmi početné kolonie v podmínkách, které zároveň vyhovují také nám lidem (na rozdíl od středověké vesnice). Právě na taková (často poslední) útočiště se silnými, stabilními populacemi, bychom se při jeho ochraně měli zaměřit. Mezi vrabčí „oázy moderního pekla“ patří:
Zoologické zahrady, zookoutky a zážitkové farmy
Kdyby se mě obyvatel jakéhokoli kraje zeptal, kde může najít velké hejno vrabců, nasměruju ho do nejbližší zoo. Ta totiž naplňuje všechny vrabčí potřeby na 200%. Desítky otevřených výběhů s miskami různých druhů krmiv- stačí si vybrat dle libosti. U drobných příživníků mají největší úspěch směsi pro vodní ptáky- typicky se sletují kolem „kachních jezírek“. Natrefí zde i na dávno zapomenuté koně a osly, jejichž trus taktéž s chutí přeberou. Přístřešky a stáje pro velká zvířata, stejně jako turistické stánky, mívají dřevěné či slaměné střechy- přesně onen tradiční, „chudý“ styl, jenž nabízí dostatek hnízdních příležitostí. Za potravou i úkrytem vrabci pronikají dokonce i do voliér s většími ptáky. Řídké pletivo, bránící v úniku dravcům či ibisům, drobní pěvci snadno prolezou (kuriózní případ znám ze Zoo Praha, kde vrabčí pár vychovával mláďata ve spodních patrech obrovského hnízda supů hnědých). Dále nemají nouzi ani o lidské odpadky včetně oblíbeného pečiva, zejména v blízkosti stánků a restaurací. Výběhy i cesty pak lemují husté, bujné, živé ploty (díkybohu vyšší než „zakrslé obrubníky“ veřejné zeleně), kde početná hejna vrabců mohou spokojeně čimčarat.
Stran jejich aktivní ochrany je klíčové zachovat stávající návyky. Udržovat a sázet vzrostlé keře. Nemodernizovat dřevěné budovy do podoby betonových skal. A především nijak nechránit a nezakrývat alespoň část krmiva pro chované ptáky v otevřených výbězích. Pakliže mají zoologické zahrady sloužit jako osvětový a zábavní prvek, jenž zároveň (a především) pomáhá udržovat biodiverzitu skrz např. odchov a reintrodukci vzácných zvířat, považuji za jejich morální povinnost prokazovat i vysokou míru tolerance vůči přiživujícím se vrabcům. V současné době totiž v ČR představují skutečně nejvhodnější a nejstabilnější biotopy pro tyto ikonické souputníky člověka. Naštěstí alespoň část zoo si to dobře uvědomuje. Konkrétně v Zoo Hluboká nad Vltavou přežívá jedna z největších populací čítající přes 1200 ptáků! Ty si zahrada nejen náležitě hýčká, nýbrž i aktivně zkoumá pomocí barevných kroužků. Jejich kombinace umožňuje návštěvníkům identifikovat každého značeného ptáka a dozvědět se např. kolik mu je let. Máte-li zájem se do výzkumu zapojit při výletu do Jižních Čech, přejděte na tuto stránku: https://zoohluboka.cz/vrabci-v-zoo-hluboka; zabalte si foťák (stačí malý turistický-kvůli nutné dokumentaci) a hurá „na vrabce“ 🙂
Informační leták představující projekt „Vrabci v zoo Hluboká“. Převzato ze stránek zahrady: https://zoohluboka.cz/vrabci-v-zoo-hluboka
Venkovní restaurace a turistické stánky
Drobky rohlíku, upadlá kolínka, nebo kůrka od pizzy- o to vše se vrabci s radostí poperou. Po celém světě se proto hojně vyskytují v blízkosti venkovních posezení restaurací, hospod a hotelů (v ČR takových míst není mnoho, na rozdíl třeba od středomořských resortů). Zde typicky abnormálně zkrotnou, běhají mezi stoly i lidskýma nohama a tu a tam se nějaký filuta dokonce přiletí najíst přímo z talíře.
Základní podmínky k zachování tohoto fenoménu jsou dostatek hnízdišť (starých budov/budek na zdi) a úkrytů (keřů) v okolí restaurace, stejně jako tolerance majitelů podniku vůči svým nejmenším, opeřeným hostům.
Přírodní zahrady- nová šance pro vrabce
Současný příznivý trend vytváření přírodních zahrad s dostatkem potravy, vody i úkrytu pro ptáky může pomoci mnoha synantropním druhům, mezi nimi také vrabcům domácím. Že jim lze na svém pozemku vybudovat skutečný ráj dokazují i konkrétní úspěchy ze zahraničí- jeden obzvláště zdařilý popisuje např. Petr Berthold v Knize Krmíme ptáky- ale správně.
K efektivní podpoře vrabců je třeba se držet tří základních pilířů:
1) Celoroční krmení
Ideální je směs obilnin (pšenice, oves, proso) a slunečnice. Pokud diskutujeme o (ne)vhodnosti letního přikrmování sýkor či zvonků, v případě vrabců domácích coby odvěkých souputníků člověka – zemědělce jde často o podmínku jejich existence. Rozhodně proto se vyvarujte aktivnímu znemožňování přístupu vrabcům ke krmítku či jejich vyhánění (jak bohužel někteří stále činí)! Ať už máte k těmto ptákům jakýkoli vztah, mějte na paměti, že sýkorka bez vašich semínek přežije mnohem snáz, než „obyčejný“ vrabec!
Kolonie vrabců se v zimě ukrývají v hustých keřích, kde v bezpečí před predátory šetří energii. Jen párkrát denně vylétají za potravou, například ke krmítku. Tyto potřeby jim můžeme naplnit mj. v „ptačí zahradě“. Foto: Анна Иларионова; Pixabay
2) Celoroční úkryt- keře
Dostatek velkých, hustých houštin, ideálně bez zásahů křovinořezu, zajistí vrabcům bezpečné místo k odpočinku a nocování. Lze doporučit např. drišťál, růži šípkovou, svídu, ptačí zob, pámelník či zlatici (zlatý déšť).
3) Hnízdní příležitosti
Mají-li co jíst a kde spát, potřebují vrabci také kolébku pro mladé. Většina dnešních budov nenabízí dostatek hnízdních příležitostí, proto lze doporučit budky, instalované ideálně na domovní zeď, popř. na kůlnu či garáž (vždy preferují lidská stavení před stromy). Ideální „vrabčí panelák“ nabízí Zelená domácnost: https://www.zelenadomacnost.com/p/ptaci-budka-1sp-pro-vrabce, jeho levnější variantu si můžete sami zhotovit pospojováním několika sýkorníků.
Bohužel však s ohledem na výše popsaný Alleaho efekt můžete vrabce domácí s úspěchem podpořit pouze tam, kde jich stále přežívá dostatečné množství (resp. alespoň ne úplné minimum). Nové osídlení ulice či městské čtvrti bez aktivních kolonií může trvat mnoho let. Avšak tam, kde se stále ozývá ono „domácí“ čimačarání není na co čekat- náš odvěký symbol domova potřebuje pomoc!
Text: David Říha
Zdroje:
¹https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/vrabec-kosmopolita-3-pad.pdf
²https://birds.cz/jpsp/vysledky.php?taxon=852
³https://pecbms.info/trends-and-indicators/species-trends/species/passer-domesticus/
⁴https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/vrabec-kosmopolita-1-vzestup.pdf
⁵https://avifauna.cz/jak-vrabec-domaci-dobyl-svet-diky-svym-genum/
⁷https://royalsocietypublishing.org/doi/10.1098/rsos.182197
