Začněme zeširoka tak, aby následující informace do sebe lépe zapadly. K tomu bude třeba i trocha historie. Díky fosilním důkazům uloženým v jednotlivých geologických vrstvách víme, co se v jaké době asi událo. Vědecký tým Sergeje Zimova odhadl, že před expanzí člověka z Afriky (před více než 40 000 lety), kdy začal hubit přítomnou megafaunu (zvířata těžší než 50 kg) [1] na každém kontinentu, kam se dostal, na naší planetě bylo zhruba 1.4 miliard tun biomasy velkých savců. Což je více, než je v současné době lidí (0.4 miliard tun) a hospodářských zvířat (0.8 miliard tun) dohromady [2]. Co z toho plyne? Že tehdejší krajina byla i bez přičinění člověka pod velkým pastevním tlakem, a tudíž se zde nemohl vyskytovat souvislý les (čemuž dopomohly i rozlehlé kontinentální stepi). To ostatně potvrdil svou teorií pastevní savany i ekolog Frans Vera, který tvrdí, že přirozené lesy mírného pásma by bez přičinění člověka byly pod silným pastevním tlakem [3]. Poté, co člověk velkou část megafauny vyhubil, se, stručně řečeno, lesní porosty začaly více rozšiřovat. Následně však přišel neolit, zemědělství a bezlesých ploch začalo opět přibývat. Místo divoké megafauny nastoupila hospodářská zvířata, která bezlesí stále udržovala a až v posledních zhruba dvou stoletích došlo (v našich podmínkách) k nárůstu plochy lesa a snížení počtu hospodářských zvířat a jejich přesunu z krajiny do často uzavřených objektů, především v nížinách. To byla rána i pro velké množství druhů rostlin a na ně vázaných bezobratlých živočichů. A pokud půjdeme o trofickou úroveň výše, tak i pro ptáky.
Na konci tohoto příspěvku zmínění autoři článku, ze kterého je i čerpána většina úvodních informací pro tento příspěvek, jasně říkají, že “pro udržení planetární biodiverzity zbývá jediné řešení: doplnit chybějící složky ekosystémů, zejména velké býložravce, všude, kde to okolnosti dovolí” [4]. Princip je poměrně jednoduchý. Každý druh z této skupiny savců trochu jiným způsobem potlačuje rozvoj vegetace. Někteří více spásají (např. koně), jiné druhy jsou zase z větší či menší části okusovači (srnčí a jelení zvěř, ale i velcí tuři či zubři). Tato rozrůzněnost pastvy, nejlépe doplněná o vrcholové predátory, kteří zvěř dostanou do pohybu, má za následek pestrou mozaiku světlých lesních porostů, křovin, extenzivních či někde opakovaně spásaných ploch a též míst bez vegetace [4]. No a tímto se konečně dostáváme k ptákům, kteří z této pestré mozaiky, v kombinaci s pestrou potravní základnou, jednoznačně profitují.
Jak zmiňují Dostál et al. [5], ptáky vázané na velké spásače lze rozdělit do několika skupin. Významní jsou tito kopytníci zaprvé pro ty druhy, které samotná zvířata využívají ke sběru potravy. Jednak sbírají případné parazity z jejich těl, či loví v jejich blízkosti jimi vyplašený hmyz. Zajímavým příkladem pro prvně řečený způsob získávání potravy jsou straky v západní Evropě, u kterých je na příkladech z Holandska známo, že v národním parku Zuid Kennemerland vybírají klíšťata zubrům. Druhý způsob získávání potravy, tedy lov hmyzu přímo na tělech či hmyzu vyplašeného, je dobře pozorovatelný i v naší republice, a to u špačků obecných, v jižní Evropě třeba u volavek rusohlavých, jejichž anglický název Cattle Egret to jasně potvrzuje. Další, a velmi významnou, skupinou ptáků jsou druhy, které ke sběru potravy využívají trus velkých kopytníků. Zmínit lze například známého dudka chocholatého, konipasovité ptáky (odtud název některých z těchto druhů!) či třeba bekasiny otavní. Obě výše zmíněné skupiny ptáků však doplatily jednak na antiparazitika podávaná hospodářských zvířatům, která hubí zmíněné koprofágní bezobratlé, a jednak na intenzivní pastviny, na kterých, jednoduše řečeno, není “tolik co žrát ani plašit”. Bez zajímavosti není ani fakt, že kvůli vyhubení velkých kopytníků zmizeli i supi, kteří v minulých stoletích též obývali střední Evropu. Je tak možné, že pokud budou v budoucnu pravidelně dostupné kadávery velkých zvířat, mohou se i tito ptáci potenciálně navrátit a doplnit tak rozkladný potravní řetězec. Například i takoví orli mořští se při dostatečné nabídce mršin na tuto potravu specializují.
Poslední skupinou ptáků jsou ti, kteří pozitivně těží z heterogenity biotopů, kterou velcí spásači svým působením tvoří. Jedná se o velkou skupinu druhů, do které patří i křepelky polní, strnadi obecní, skřivani polní, hrdličky divoké a další, tedy druhy, jejichž početnost po počátku intenzifikace zemědělství v druhé polovině dvacátého století poklesla, někdy i výrazně. Obecným příkladem však mohou být naše všechny druhy pěnic, typicky obývající především křovinné formace, dále též druhy, vázané na vyšší porosty trav a bylin vzniklé prostým nevypasením těchto míst, jako je již zmíněná křepelka, chřástal polní či naše oba druhy bramborníčků. Je důležité mít též na paměti, že i některým potravním specialistům s vysokými nároky na velikost pro ně vhodného prostředí, jako je u nás již vymizelý mandelík hajní, drop velký nebo i dytík úhorní, by velkoplošný návrat velkých kopytníků mohl pomoci. Výše zmíněné holé plochy bez vegetace jsou zase velmi důležité pro chocholouše obecné a lindušky úhorní, a i když je u nás již velmi ubývající chocholouš vázaný spíše a liniové struktury v krajině, holé plochy jsou vhodné ke sběru potravy či popelení pro celou řadu jiných druhů. Obecně řečeno, je z jakých druhů vybírat, respektive celé spektrum ptačích druhů je přímo či nepřímo na pastvu megafauny vázané. Jen si představte, jakým jiným způsobem by šlo udržovat rozlehlé oblasti, jako bývalé vojenské prostory či některé post-těžební lokality v severozápadních Čechách?
A jak je na tom v současné době Česká republika? Kde u nás najdeme takovéto lokality a jsou výše popsaná teoretická tvrzení v praxi opravdu pro ptáky prospěšná? Krátce řečeno, Česká republika je na tom v posledních letech velmi dobře a ano, ptákům pastva prospívá. Hlavní zásluhu na tom má projekt společnosti Česká krajina, která v roce 2015 započala s pastvou velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice, dnes v NPP Mladá. Teď je to šest let od jejího vzniku a biolog David Storch z Centra pro teoretická studia při Univerzitě Karlově a Akademii věd České republiky to komentoval takto: „Z hlediska ptáků je to naprosto unikátní lokalita. Jde o zcela mimořádné refugium ptačí biodiverzity.“ [6]. V Milovicích se můžete setkat s velkým spektrem ptačích druhů. Na pastviny zalétá za potravou několik druhů dravců a výčet druhů lze dohledat například v databázi Avif, nicméně spojuje je jedna věc, a to, že “řada z těch druhů se sice vyskytuje i jinde v Česku, ale v nesrovnatelně menších populačních hustotách. Koroptve a skřivani polní bývali běžnými druhy zemědělské krajiny, ale kvůli průmyslovému zemědělství jejich početnosti výrazně klesly, zatímco v rezervaci je jich opravdu spousta. Podobně bramborníčci, strnadi luční, pěnice vlašské nebo krutihlavi sice nejsou úplně vzácní, ale v takový počtech se skoro nikde nevyskytují. V tom jsou Milovice unikátní,“ doplňuje Storch [6]. U některých známých či ohrožených druhů byl díky pastvě zaznamenán jejich návrat či prosté první pozorování v Milovicích, jako tomu je u dudka chocholatého či chřástala polního [7] [8]. A stále další nové druhy přibývají. Jedním z posledních je svým způsobem ikonická vlha pestrá. Vlhy byly v hnízdním období poprvé v Milovicích pozorovány v roce 2020, hnízdí však nejspíše někde poblíž, ne přímo na pastvinách [6].
Pastva v Milovicích. Foto: Jan Stefka / CC BY-SA 2.0
Milovice patří k největším plochám, kde pastva velkých kopytníků v České republice probíhá, avšak nejsou jediným místem, kam se za ptáky na tyto pastviny vypravit. Od počátku projektu byli velcí spásači převezeni na několik dalších míst v naší republice a pomáhají tak s managementem různorodých lokalit. Některé jsou podobné těm Milovickým, jako je tomu třeba v národním parku Podyjí, kde se u obce Havraníky pasou divocí koně a kde lze pravidelně pozorovat podobné druhy jako v Milovicích, tedy pěnice vlašské, hrdličky divoké či hojněji i skřivany lesní. Nejen lesostepní lokality, ale i třeba mokré louky, jsou již domovem spásačů a i na těchto biotopech se díky tomu můžeme těšit z hnízdění a pozorování některých vzácných či nehojných druhů. České společnosti ornitologické divocí koně a pratuři spásají Josefovské louky u Jaroměře [9] a díky tomu na místních pastvinách hnízdí čejky chocholaté, na štěrkových teráskách kulíci říční, poprvé zahnízdily v roce 2019 také vodouši rudonozí a daří se zřejmě i bekasinám otavním. Co je u bekasin zajímavé, tak je jejich již zmíněný způsob získávání potravy, doslova vpichováním do trusu divokých koní. Divocí koně jsou též na vlhkých Kozmických loukách u Opavy a nově na několika dalších místech v Čechách. Na druhou stranu je však nutné podotknout že pastvou též mohou v některých místech zaniknou hnízdní mikrohabitaty pro ty druhy, které potřebují vyšší vegetaci, jako třeba rákosníci zpěvní či cvrčilka zelená. Pokud je však vhodně nastaveno zatížení pastviny, vznikne heterogenní prostředí, kde mohou i tyto druhy nakonec zahnízdit. Tím se dostávám i k hlavnímu problému pastevních rezervací, kterým je vždy omezený prostor. Z toho důvodu se na dané ploše musí udržovat vždy určitý počet zvířat tak, aby nedošlo k přemíře vypasení. Obecně platí, že čím větší plocha, tím lepší. Ostatně, není mnoho míst v naší zemi, kde by pastva mohla probíhat neregulovaně, bez omezení prostoru. K tomu by bylo zapotřebí, mimo jiné, také vrcholových predátorů, kteří by počty zvířat částečně regulovaly a udržovaly je v pohybu. Tím by byl celý management daného území uzavřen i bez přičinění člověka.
Co tedy říci stručně závěrem? Bez velkých býložravců se neobejdeme jen my, lidé, ale též celé ekosystémy včetně ptáků. Rozhodně tak vyrazte do některé z pastevních rezervací, kochejte se jedinečností zde vzniklých porostů, květnatých luk či rozptýlených křovin a k tomu pozorujte místní avifaunu. Svá pozorování nezapomeňte zadat do některé z databází určených k pozorování ptáků či přírody (Avif, eBird, BioLog), jelikož každý takový záznam má smysl a může být v budoucnu ochranáři využit. Sám jsem vždy zvědav na novinky z některé z rezervací a jak se zde místní příroda vyvíjí. K tomu doporučuji sledovat stránky společnosti Česká krajina (https://www.ceska-krajina.cz/).
Text: Josef Rutterle / Titulní foto: Sergey Pisarevskiy / CC BY-SA 2.0
Zdroje:
[1] Sucháčková Bartoňová A., Faltýnek Fric Z., Marešová J., Konvička M., 2020: Velcí býložravci změny klimatu I. Vesmír 99/3. 154-157.
[2] Zimov S. A. et al., 2012: Quat Sci Rev 57, 26-45.
[3] Vera F. W. M., 2000: Grazing Ecology and Forest History. CABI.
[4] Sucháčková Bartoňová A., Faltýnek Fric Z., Marešová J., Konvička M., 2020: Velcí býložravci změny klimatu II. Vesmír 99/4. 224-227.
[5] Dostál D., Konvička M., Čížek L., Šálek M. Robovský J., Horčičková E., Jirků
M., 2014: Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny. Česká krajina, Kutná Hora, 125 s.
[6] Česká krajina, ©2021: Vlha, dudek, moták… Rezervace velkých kopytníků je mimořádně bohatá na vzácné ptáky, potvrdil ornitologický výzkum (online).
[7] Česká krajina, ©2018: Dudek je zpátky. Vědci ho letos poprvé pozorovali v rezervaci u zubrů a divokých koní (online).
[8] Česká krajina, ©2019: Další návrat ohroženého druhu. Vědci na pastvině divokých koní poprvé slyšeli chřástala (online).
[9] Česká krajina, ©2018: Fantastické výsledky. Divocí koně ve východních Čechách pomohli vzácným rostlinám, broukům i ohroženým druhům vodních ptáků (online).
Většina úvodních informací byla čerpána z dvoudílného článku Velcí býložravci a změny klimatu I. a II. od autorů RNDr. Aleny Sucháčkové Bartoňové, Ph.D., RNDr. Zdeňka Faltýnka Frice, Ph.D., RNDr. Jany Marešové a Doc. Mgr. Martina Konvičky, Ph.D., publikovaném v časopise Vesmír (viz Zdroje). Všem zájemcům o tuto problematiku tak vřele tento dvoudílný článek doporučuji.
