Koprofagie slípky zelenonohé: dá se vyžít na racčím trusu?

Letošní zimu na Vltavě v centru Prahy pozoruji velmi zvláštní chování několika slípek zelenonohých. Zhruba deset zimujících ptáků se zde živí převážně racčím trusem!
Překvapení u Vltavy
Je leden a mírná pražská zima ožívá křikem racků, poletujících nad šedivou řekou plnou chocholaček. Zimuje zde i několik slípek- slípek extrémistů. Nemají k dispozici žádné rákosiny, dokonce ani travnaté plochy, na nichž by se mohly pást. Jejich synantropní život ve Stromovce a Šimkových sadech, kde se živí příkrmem od lidí a nízko trávou, je obdivuhodný. Avšak jejich život podél kamenných břehů vybetonované Vltavy je vskutku extrémní. Zejména teď v zimě.
Slípky se drží jednotlivě či v párech. Vyhledávají místa, kde hromadně hřadují rackové chechtaví. Pusté, holé plochy betonových mol a dřevěných protipovodňových konstrukcí, obklopených tekoucí vodou. Pro chřástalovitého ptáka nepříliš typické prostředí. Buclaté slípky se zde však spokojeně krčí v zimním větru a skromně ozobávají drobné cosi z povrchu.
Z povrchu, kde nic není– tedy až na rozsáhlé abstraktní malby bílých cákanců, jenž společně vykreslily desítky racčích kloak. Počkat! To jakože ta slípka pojídá… Zoomuji nejbližší z nich a potvrzuji svou divokou teorii. Slípka se prodírá mezi racky, pečlivě si prohlíží jejich bělostné výtvory a rytmicky do nich klove. Přichází k obzvláště vydatnému hovínku, uloupne z betonu jeho tmavou část, rozdrobí ji a polyká jednotlivé kousky…
Rackové a jejich výmluvný pohled na slípku: „Ty to fakt jíš…?“
Skromní specialisté
Slípky si vybírají jen některé výkaly. Zdá se, že preferují ty čerstvější a pravidelně obchází odpočívadla racků, aby vybraly nejnovější kousky. Starších, takřka zkamenělých nánosů guana si nevšímají. Konzumují převážně pevnou, tmavou část trusu, avšak jako přílohu ozobávají i bílý škraloup tuhé moči.
Některé slípky se na tento zdroj potravy spoléhají ve velkém. Asi sedm ptáků v okolí Karlova mostu zůstává zcela odříznuto od pevných ostrovů, kde by mohli dostat krmení od lidí, nebo vystoupit na břeh a napást se trávy. Celé dny tráví na protipovodňových konstrukcích, kde se věnují koprofágii (konzumaci trusu). Lze tedy předpokládat, že racčí výměšky tvoří většinu jejich potravy.
To vzbuzuje nejednu otázku. Jakou mají hnědobílé cákance výživovou hodnotu? Racčí trus nepůsobí jako příliš vydatná pochoutka. Je složen převážně z bílé moči, v níž se ukrývají drobounké zbytky tuhého odpadu. Ty bývají menší než třeba u kachen, bažantů i samotných slípek. Racci totiž, podobně jako dravci a volavky, tvoří vývržky, takže jen minimum pevného odpadu se dostane až do kloaky.
Slípkám však i toto minimu zjevně stačí. Připomeňme, že na jiných lokalitách jsou zvyklé se živit zelenou trávou po celou zimu- oproti semenům, ovoci, masu či hmyzu (jenž vyhledávají ostatní ptáci) jde o velmi chudou stravu. Z našich ptáků dokáže na trávě přežít už jen příbuzná lyska, dále koroptev a některé husy. Tito býložravci mají velmi výkonný trávicí trakt, jenž patrně dokáže vstřebávat živiny důkladněji, než orgány ostatních ptáků s vydatnější stravou. Pražské slípky zřejmě nalezly způsob, jak tuto fyziologickou výhodu využít k recyklaci racčího trusu, z nějž dokážou vymáčknout i to, co samotný racek nedokázal (nebo nebyl nucen nedostatkem potarvy).
Dále zde máme riziko infekcí při systematické konzumaci exkrementů stovek racků na jejich největším shromaždišti. Slípky se tím zjevně netrápí. Nezbývá, než obdivovat jejich imunitní systém, který musí denně kontrolovat vzorky střev celého hejna.
To molo není zablácené, ani zaprášené- veškeré nerovnosti představují racčí trus v různé fázi rozkladu. Slípka pečlivě vybírá čerstvější a objemnější výtvory, které pak labužnicky ozobává. Tomuhle hovínku se věnovala asi minutu, zjevně bylo moc dobré…
Text a foto: David Říha