Historie legislativní ochrany ptáků sahá až do začátku 19. století. První opatření na ochranu ptáků byla přijata na území dnešní Itálie v roce 1819. V průběhu dalších zhruba 150 let byla přijata řada dalších aktů směřujících k ochraně ptáků. Jejich cíle však byly ekonomické a nikoli ekologické. Tyto dokumenty se týkaly ochrany člověku prospěšných druhů, ba dokonce často uváděly výčet ptačích škůdců, které je třeba hubit. Příkladem budiž Konvence na ochranu ptactva pro zemědělství užitečného z roku 1902, která řadila na seznam nežádoucích druhů například všechny dravce. Názorový přelom v přístupu k ochraně celého životního prostředí přinesla Stockholmská konference konaná v roce 1972. Od tohoto data byly přijímány konvence směřující k ochraně ptáků v tom duchu, v jakém ji známe dnes.
Celý vývoj legislativního zakotvení ochrany životního prostředí, nejen pouze ptáků, je velmi úzce spjat s činností nevládních organizací i jednotlivců. Tyto subjekty vyvíjí tlaky na kompetentní úřady a snaží se, aby přijatá legislativa byla pro přírodu co nejlepší. U nás tuto důležitou roli dnes zastává například ČSO. Jedním z nejhlasitěji znějících hlasů volajících po ochraně přírody byla kniha Silent Spring od Rachel Carlson. Tato kniha dokonce bývá považována za nejdůležitější environmentální počin všech dob. I dnes je velice silná a rozhodně stojí za přečtení.
Na současnou legislativní ochranu ptáků v České republice je třeba nahlížet ve třech úrovních. A sice na úrovni mezinárodní, unijní a státní. První z nich představuje řada mezinárodních smluv, k nimž se Česká republika připojila. Obsahem těchto smluv jsou obvykle obecně definované závazky států, aby konaly určitým směrem ve prospěch životního prostředí, nebo aby se naopak určitého chování zdržely. Jmenujme za všechny Bonnskou úmluvu neboli Úmluvu o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů, která cílí na zajištění komplexní ochrany těch druhů, které během svého životního cyklu pravidelně překračují hranice jednotlivých států. Podobných mezinárodních smluv (úmluv/paktů/konvencí…) jsou stovky a pokud by je státy poctivě dodržovaly, nebylo by třeba žádných dalších zákonů. Problémem mezinárodního práva však je to, že je značně bezzubé. Nad suverénními státy neexistuje žádná vyšší instance a je pouze na jejich vůli, zda své závazky dodrží, nebo ne. Dalším typickým rysem mezinárodního práva je, že směruje vůči státům, nikoli vůči jednotlivým osobám.
Státní úroveň je rozdílná v tom, že její normy dopadají na státu podřízené (právnické i fyzické) osoby. Všechny subjekty působící na území státu se musí chovat podle jeho zákonů. V opačném případě je stát připraven jejich dodržení vymoci silou. Problémem ale je, že státy si do zákonů můžou napsat cokoliv. Připomeňme například francouzský seznam druhů ptáků, které lze lovit. Ochrana přírody na státní úrovni tedy může být velmi účinná, ale také zcela nefunkční.
Jistým mezistupeň mezi popsanými úrovněmi představuje právo EU (tzv. komunitární právo). Problematika ochrany životního prostředí je v právu EU upravena především směrnicemi. Připomeňme, že směrnice je „akt na cíl“, který říká členským státům, čeho mají dosáhnout. Cesta k dosažení tohoto cíle je pak ponechána na úvaze jednotlivých států, výsledná ochrana by však měla být ve všech státech stejná. Výhodou evropských směrnic oproti vnitrostátním zákonům je, že v nich je zakotvena ochrana přírody na vysoké úrovni. Takovou bychom stěží hledali v jednotlivých právních řádech členských států. Výhodou oproti zmíněným mezinárodním smlouvám pak je jejich vynutitelnost. EU má k dispozici mechanismy, kterými může zatlačit na členský stát, aby se něčeho zdržel, nebo aby něco konal. Ochrana životního prostředí prostřednictvím právních aktů EU je v dnešní době naprosto zásadní.
Dva základní stavební kameny ochrany přírody v EU tvoří Směrnice o ptácích a Směrnice o stanovištích. Jejich význam spočívá už jen v samotném vytváření evropských chráněných lokalit, které jsou zakotveny právě v těchto směrnicích. Rozeznáváme chráněné lokality dvojího typu – pro ptáky tzv. ptačí oblasti a pro rostliny a ostatní druhy živočichů pak tzv. evropsky významné lokality. Společně tato území tvoří evropskou soustavu chráněných území Natura 2000 a představují, zejména v západní Evropě, pro ptáky i další živočichy cenné životní prostředí.
O konkrétní právní úpravě bude pojednáno v druhém díle – pro jeho přečtení klikněte ZDE.
Text: Jakub Hlaváček
Úvodní foto: Peter Trimming
