Pan slavíkář Pavel Kverek
Pavel Kverek, charismatický řečník z Kněžmostu, který všechny vtáhne do děje. Kdo ho zažil, potvrdí, že Pavlova slova přenesou posluchače na místo činu. Většinou do trnitých houští za králem pěvců. Pavel se věnuje slavíkům přes tři desetiletí s neuvěřitelnou intenzitou. Zná je natolik, že mu bez nadsázky není na světě rovného. Pavel dokáže radostně skákat kolem věcí, které jeho kolegy ani nezvednou ze židle. Mísí se v něm nadšení pětiletého kluka s komplexní znalostí české přírody. Jeho elán je ostatně cítit i z příspěvků, které už léta píše na svůj blog. Na něm se neúnavně věnuje popularizaci ptáků, přírody a krajiny. Ve stejném duchu pořádá přednášky a různorodé akce pro veřejnost, píše knížky, články, vystupuje. Jeho jméno má zvuk. Pavel si našel čas, aby poskytl Avifauně rozhovor.
Ahoj Pavle, Tvoje jméno je nerozlučně spjato se slavíky, musíme začít právě u nich. Proč sis vlastně vybral tento druh?
Začínala 80. léta. Měl jsem čerstvě po vojně, rybaření mne přestávalo bavit, čím dál víc mne zajímalo ptactvo. To jsem od rybářských prutů už docela znal. Najednou u Klenice zpíval pták tak zajímavě, že mne napadlo, zda by to nemohl být slavík. Taková vzácnost. Nenapadlo mne nic jiného, než to jít v noci ověřit, protože kdyby to byl, v noci přeci zpívat musí. Zpíval a pro mne to byla taková událost, že jsem se druhý den vrátil. A pak ještě mnohokrát. Vstoupil jsem do ČSOS (Československé ornithologické společnosti pozn. red.), rozkoukal se tam a brzy se rozhodl pro kroužkování. Mohl bych totiž toho slavíka mít v ruce a prohlídnout si jej z blízka. No a neomrzelo se mi to dodnes, tak to bylo tehdy silné.
Slavíkům se věnuješ přes 35 let. Co se Ti za tu dobu podařilo objasnit a jak se změnil Tvůj přístup k jejich výzkumu? Vím, že si v poslední době začal slavíkům na podzim hrát…
V prvních letech specializace to bylo spíš jen takové „zavírání kroužků“ a snění o zpětných hlášeních, která nakonec stejně nikdy nepřišla. Pak bylo mých prvních poznatků využito pro určovací klíč a já si začal uvědomovat, že bych měl od chytání požadovat víc. Začal jsem slavíky prohlížet a měřit detailněji, všímat si i hnízdění a prostředí pro něj. Chytání přinášelo zajímavé výsledky v návratnosti dospělých i mláďat včetně případných přesídlení. Oblast zájmu se zvětšila z původního Dolnobousovska na celou severovýchodní část Mladoboleslavska, už bylo potřeba namísto kola jezdit autem. Výzkum si připsal první objevy, ve spolupráci s Ivanem Literákem byl u slavíka prokázán výskyt motolice, zkoumána klíšťata. Před koncem století se objevil fenomén mezidruhového křížení a to je téma, které rozvíjím dodnes u nás i v zahraničí. Pronikl jsem konečně i do problematiky pelichání slavíků, sleduji přílety a odlet. Nedávno se otevřel prostor k sledování podzimní migrace slavíků, téma je natolik neznámé a vzrušující, že mi zabírá celý zbytek kroužkovací sezóny.
Zážitků se slavíky máš hodně. Popsal bys čtenářům Avifauny nějaký výjimečný, který Tě obzvláště oslovil?
I těch výjimečných je opravdu dost a je to logické. Šestatřicet roků ve slavičích křovích takové chvíle prostě přinese. Několik nádherných příběhů jsem zachytil na listy například Obraz, který jsem hledal či Za slavíky s příslušníky. Úryvkem z toho prvního mne kdysi v rozhlase uvedl v pořadu Tandem Jan Rosák. Než zmínil moje jméno, začal z toho číst a já myslel, že mi vyhrknou slzy v tom karlínském studiu. Našli si to někde na internetu a on si to připravil pečlivě, jak právě on umí. Po takovém úvodu se to účinkovalo! V Nočním Mikrofóru před jeho živým vysíláním se mne Světlana Lavičková jindy zeptala: “Pane Kverku, zvládnete o nich mluvit dvě hodiny?“ Řekl jsem, ať nemá strach a tak prostě neměla. Ona je skvělá! Jindy, když jsem šel do pořadu Host do domu a viděl, že den před tím tam mluvil profesor Václav Pačes, poděkoval jsem slavíkům k Africe, kam všude mi dveře už otevřeli. Než se dostanu alespoň k jednomu zážitku, ještě bych rád vzpomněl dětí ze speciální školy v Boleslavi, o kterých jsem pak na regionálním rádiu řekl, když jsem se za jejich „Dnem pro přírodu“ co host ohlížel: „To jsou lidé, kteří měli smůlu na rozdíl od nás, kteří mnohdy ani nevíme, co jsme v samozřejmosti podědili. U nich jsem uvěřil, že zatímco po kosmonoském kruháči mnozí řidiči honí zajíce a pak po něm koly rajtují, tyto děti by pro něj skočily, a když by bylo pozdě, brečely by tam klidně na asfaltu“. Tak oni to mají! A pak mne potkala máma jednoho z nich, co to na Jizeře slyšela. To člověk nepoztrácí, tyto pocity.
Vybral jsem příběh mediálně vděčný, kdo máte představivost, užijete si.
Mám řadu slavičích plácků okolo cest. O prázdninách v těch temných křovích chytám do sklopek pelichající slavíky, než odletí pryč. Úkol je to nelehký, člověk musí do bochníků trní doslova zalézt nějakým tím tunelem od zajíce, uvnitř už je ale prostora, slavičí svět zvenčí netušený! Nelze tam chodit v nobl ohozu, protože ho člověk zničí, i boty jsou trny propíchány jako by měly floky. Takže ošacení třeba mít staré a boty jakbysmet. Na Staré Studénce v posledních letech je na úzké cestičce mezi šípky poměrně rušno. Tahám tam za srpna sklopku, maskáč mám samý cár, v hornických modrákách, s uschlými květy v zcuchaných vlasech, od slunce s prosolenou košilí. Už bych býval měl nataženo, s montážní brašnou, motyčkou a dlouhou mačetou páteř opatrně narovnávám, když hlasy cyklistek za stěnou z listí tak nějak neodjíždějí. A už ji mám natěsno, tu co kolo právě nedrží. U louky před roštím sesoukává „neoprén“ plný reklamních sdělení v ruce s krepovým kapesníčkem. V nedokončeném vzpřimování zatvrdlý – tedy přihrbený a s mačetou v ruce šedivý časem jen věřím, že dáma do trní neodhlédne. Co bych jí vyprávěl, že byl jsem tu dřív a za slavíky?! Šmírák že nejsem? Že pohnout se bojím snad víčkem a koukám tedy, kam od chvíle, co přišla, musím? Trapné až veletrapné situace chytání občas přináší! Tady skončilo nejlíp, jak mohlo. A slavík se sklopkaři ještě malátnému za chvíli chytil.
Mám i o nejstarším slavíkovi, ale i o těch, které v hnízdě v kopřivách polili z cisterny výplachem „chemie“. Jak jsem je v čepici odnášel omýt po očích a s jedním z nich bravurně zpívajícím se po létech o kus dál setkal. Mám příběh o infarktu, který při snášení mladá samička nepřežila a v křeči nad hnízdem úděsně trčela. Mám příběh z University třetího věku, kde jsem přednášel. Jak jsme bonusem vyjeli do terénu chytat. Mám příběh z rádia, kde na sebe v živém vysílání žena práskla, že má tak špinavá okna, že je ptáci bezpečně u krmítka vidí. Bylo by zážitků na celý večer…
Tvá profese je umělecký kovář. Jsi živoucím příkladem toho, že i amatér může být úžasný odborník, mít obrovské znalosti a dosahovat cenných výsledků. Vnímáš nějaké významné výhody či nevýhody toho, že se ptákům nevěnuješ profesionálně?
Když mi jednou v Bakově přátelé Pavel Vašák, Jarka Klápště a Ivan Literák zahajovali výstavu o králi pěvců, řekli to o amatérech moc hezky. Ty první dva už bohužel nepotkám. Ano, výhodou oproti profesionálům je to, že nemusím na výsledek tlačit. Takový je pak „vyleštěný a odradovaný“. A přeci se dočkávám jako té pro vědu konečně objevené slavičí hybridní samice! Když práce vyšla kde jinde než v Německu, pozval si mne primátor Mladé Boleslavi MUDr. Raduan Nwelati, aby mi přidal „na naftu“ a hlavně poděkoval. Za šíření dobrého jména regionu. Chytla se totiž při chystání článku redaktorem společenského časopisu na kraji jeho města. V drahých botách jsem redaktora Honzu nechtěl s „kecafonem“ vláčet v bažinách, tak jsme to odbyli mezi bezdomovci na periferii města. Jak šťastné rozhodnutí! Byla ve sklopce pod svodidlem sjezdu z dálnice od Prahy a tušíc co se děje jsem byl i trošičku sprostý. V časopise ale pak ne. Krásné být amatérem!
Kromě ornitologa a kováře jsi též spisovatelem. Osmým rokem živíš svůj internetový blog a před dvěma lety vyšla Tvá první kniha – Slavík z dubového lesa. Můžeme se těšit na další literární počiny?
Ano, chci napsat technickou věc pro vás kroužkovatele – Příručku sklopkaře. Mám k tomu pomocníky, snad se to povede. Jako slavíkář si práci bez sklopky nedovedu představit a vděčím jí za mnohé. Ale i z úcty k tomu starému řemeslu vnímavých ptáčníků. Sklopky neprávem přehlížíme, možná je to tím, že už nemusíme štrychovat metry sítí, jen si je prostě pořídíme.
Ano, slavičí blog baví, pomáhá a stárne. Kdo ne? A knížka? Ty ohlasy jsou neskutečné, nejsem nic míň než šťasten, že jsem podobné naprosto netušené mohl zažít. Když vám jedna maminka řekne, že dcerka přes Slavíka z Dubového lesa konečně začala číst knížky, což je to málo? Když jinde babička pošle tajně fotku vnučky s očima zapíchnutýma pod obrázky od mojí dcery, co pro dětské chápání citlivě všechno vekreslila a řekne, že jim vydržela sotva pár večerů nepřečtená, co na to říct? Jsem šťasten a dávám to znát.
Zpět ke slavíkům. Ovlivnila letošní nezvykle suchá sezóna jejich hnízdění?
Ano, ovlivnila. Hnízdění vyšlo na jedničku včetně přilétání, jak se vymění peří, nastane početný odlet. Odlet, který je příslibem stejně početných návratů. A protože výzkum žiji, v zimě si na ně vzpomenu. Ostatně geolokátory na slavičích zádech nám snad brzy řeknou víc. O tom, kam nedohlédneme, abychom přeci jen půlkrok zas už postoupili. Na cestě, kde pro ni samou cíle klidně netřeba!
Pavle, za Avifaunu Ti děkuji za vyčerpávající odpovědi a přeji spoustu dalších slavíků!
Ptal se: Jakub Hlaváček / Titulní foto slavíka obecného: Eva Uždilová