Ptáci jsou fascinující bytosti. Ač nás dělí miliony let samostatného evolučního vývoje, v mnoha věcech jsme došli k podobným řešením. Ptáci jsou nám podobní v tom, jak vnímají a chápou okolní svět. Aktivují převážně za světla, protože potřebují vidět. Na svět se především dívají bystrýma očima a poslouchají ušima, a výsledky zpracovávají v inteligentním mozku. Mnoho z nich je současně vysoce sociální, takže živě komunikují se svým okolím- a komunikují převážně opticky a akusticky. Typický ptačí umwelt (subjektivně vnímaná realita světa pomocí smyslů a mozku) je tomu našemu bližší, než umwelt drtivé většiny savců i dalších obratlovců. Jsou v podstatě jediní, kteří dosáhli takové inteligence (logické i emoční) a současně zpracovávají okolní realitu podobnou sadou smyslů.
Samozřejmě, že ptáci vidí jinak, než člověk- mnohem lépe, ostřeji, rozpoznávají řádově více barevných odstínů, a někteří dravci mají v oku doslova „zabudovaný ultrazoom“. Ti, kteří mají oči po stranách hlavy (např. kachny, hrabaví, bahňáci, mnozí pěvci) vidí dva obrazy nezávisle na sobě, jako bychom my měli další dvojici očí na zádech, nebo současně sledovali dvě rozdílné televize. To dělá pro nás těžko představitelný subjektivní svět, který mj. klade obrovské nároky na soustředění a pohotovost- já se svým ADHD a mozkovou mlhou mám co dělat se soustředit na ten jeden obraz :). Používají také čich- někteří (např. supi a trubkonosí) na tak vysoké úrovni, jakou si subjektivně nedovedeme představit. Hmat v zobáku kachen a bahňáků je velmi citlivý. Dá se vzdáleně přirovnat k našim rukám, ale pořád funguje o dost jinak.
Na četné rozdílnosti je třeba při pozorování a zkoumání ptáků nezapomínat- ptáci nejsou opeření lidé, neuvažují tak a nelze na ně kompletně vztahovat naše vnímání, emoční ani smyslové.
Přesto jsou však naše světy podobné. V sociálních interakcích se ptáci na sebe především dívají (a řeší, jak sami vypadají), komunikují řečí těla. A pak spolu také „mluví“ pomocí celé plejády hlasových projevů. Na tyto dva komunikační prostředky většina ptáků klade obrovský důraz v porovnání s ostatními „kanály vysílání“, jako je čich, hmat, chuť, vibrace, teplota atd. A to máme společné.
I z toho plyne ta přirozená blízkost a sympatie mnoha lidí k ptákům. Snáze je chápeme. A lépe se nám také daří je nerušit: když ptáka nechceme vyplašit, snažíme se hlavně NEVYPADAT a NEZNÍT děsivě- a funguje to! I ptačí signály stresu jsou nám srozumitelné- varovně volají, natahují krky, schovávají se tak, aby nebyli vidět. Jejich stres můžeme dobře vnímat a tudíž mu i zabránit. Jejich úchvatnou a pestrou komunikaci: námluvy, vyhrožování, opatrné smiřování, projevy náklonnosti a péče, to vše umíme vnímat bez speciální techniky zkrátka smysly, které jsou i pro nás samotné přirozeně dominantní. S dostatkem snahy jim můžeme velmi dobře porozumět- máme k tomu perfektní předpoklady.
Jako lidé jsme svou smyslovou výbavou hodně „divní savci“, vybočující ze všech norem a stereotypů. Náš umwelt je asi tak reprezentativně savčí jako je umwelt kiwiho reprezentativně ptačí. Prostě totální rebelové. Máme zrak, o kterém se většině savců může nechat jenom zdát, zatímco náš čich je naprosto uboze atrofovaný (a pozor-i oproti mnohým ptákům!). Plus máme ty citlivé, šikovné ruce, ptáci mají zobák (mimochodem, kdo máte krmítko, podívejte se někdy pořádně, jak pěnkavovití vylouskávají slunečnici zobákem a jazykem- zblízka úžasné, a pro mě naprosto hypnotické 🙂
Porozumění v přítomném okamžiku
Přijdu pod strom, na kterém sedí kavka. Koukne na mě svýma magicky šedobílýma očima. A já vidím, že ona vidí, že ji vidím.. 🙂 Máme společné reflexy založené na spojení mozku a smyslů, které jsme oba pěstovali a zdokonalovali od chvíle, kdy jsme poprvé nabyli vědomí. Což je… příjemné uvědomění.
Sedím u rybníčku a kachna na mě kouká, zblízka, z jednoho metru. Když usoudí, že nepředstavuju ani nebezpečí, ani zdroj rohlíků, přestane mě řešit. A začne se věnovat svým záležitostem. Pozoruje okolí, dívá se na svět ze svého těla. Jako já. Sedíme takřka vedle sebe, vidím, jak na sluníčku spokojeně oddychuje, a ze svého pohodlí občas zvědavě otočí hlavou na kačera, co vyplul támhle za rohem, na lidi, co prochází po chodníku, na nebe, kde krouží rackové. Jako já když sedím na lavičce. Nějak se na ni dokážu napojit. Pak si zívne, protáhne se, sleze do rybníka, jak se její břicho ponoří do vody, hned zbystří a ožije. Jako když vstanu z gauče. A začne se krmit. Zobákem zaujatě rejdí v bahně, filtruje vody, hmatá všechny drobné nerovnosti a na chvíli úplně přestává vnímat okolí. Její pozornost se smrkává na maximální soustředění toho, co má těsně před sebou. Je ve svém „krmicím flow“. Trochu jako já, když teď píšu na klávesnici. Plně zaujatá. Za chvíli připlouvá její kačer, její parťák a rodina na většinu roku, od podzima do konce jara. Zdraví ji hlubokým „rééb-rééb“ a načepýří kovově lesklou hlavu, aby ji oslnil. Ona zdvihne hlavu a podívá se na něj. Spokojeně pronese tiché „uň-uň“ a zaboří hlavu zpátky do mělčiny.Při krmení se stále ozývá jemným „uň-uň“, což je velice milé: dělají to samice, které se krmí s partnerem, s kamarádkou (ano, kachny mají kamarády- na dobu pelichání, kdy nežijí v párech), nebo svými mláďaty. Skoro nikdy to nedělá samotná kachna. Je to takové spokojené „broukání si u společného jídla“.
Vždycky mi přijdou tyhle zážitky magické. Být chvíli jen tak s ptáky v jejich prostředí, tak jako se na ně nacítit… Dívám se na jiný živý, cítící kousek vesmíru, který existuje, přemýšlí a prožívá vedle mě… dost odlišně na to, abych stačil žasnout, dost podobně na to, abych mu porozuměl.
Text a foto: David Říha
