Poslední roky můžeme čím dál častěji vídat původně tažné druhy ptáků na našem území i přes zimu. Za menší ochotou migrovat pravděpodobně stojí globální oteplování a s ním související série teplých zim, u některých druhů však může sehrát klíčovou roli intenzivní přikrmování od lidí (viz. dále). Usedle se začínají chovat zejména někteří drobní pěvci, pro něž je migrace energeticky velmi náročná. V drtivé většině případů jde o druhy, které za normálních okolností zimují poměrně nedaleko, často již v oblasti Středomoří, nanejvýš severní Afriky – např. rehky domácí, konipase bílé, skřivany polní, budníčky menší, králíčky ohnivé, vzácněji pěnice černohlavé či špačky obecné. Tito migranti na krátké vzdálenosti, kteří na podzim odlétají poměrně pozdě a zjara se vrací mezi prvními, nemají problém za příznivého počasí zkrátka zůstat „doma“, neboť i striktně hmyzožravé druhy se v mírné zimě naší přírody dokáží jakž takž uživit. Ovšem dálkoví migranti, odlétající již koncem léta až do subsaharské Afriky a vracející se nejdříve v průběhu dubna či května, u nás zůstávají jen zcela ojediněle, obvykle když jim špatná fyzická kondice znemožní náročný tah, a téměř vždy pak v průběhu prvních mrazů uhynou.
Ovšem v přírodě je možné všechno, a divoká zvířata nás často překvapí svojí houževnatostí. A tak se stalo, že jedna pěnice pokřovní (sylvia curruca), jenž měla koncem srpna minulého roku odletět na svou každoroční pouť skrze Saharu za teplem a hojností, a vrátit se až v půli dubna, se rozhodla zůstat v jedné malé středočeské vesnici až do jara- a přežila! To, se co původně zdálo jako zcela zoufalé řešení zmateného či vysíleného ptáka, bláznivá výzva bez sebemenší šance na přežití, tahle malá bojovnice skutečně zvládla. A co víc, když byla po třech měsících zimy a dvou měsících zimě nejbližších (listopad, březen) naposledy spatřena v Pakoměřicích, vůbec nevypadala jako na kost vyhublé, vyčerpané, zimomřivě načepýřené ptáčátko, z posledních sil vyhlížející jarní slunce. Naopak, působila ve skvělé kondici, dokonale připravena k jarnímu odletu na hnízdiště…
Příběh malé bojovnice
Pěkně popořádku. Všechno začalo 3. 12. 2021, kdy paní Romana Melicharová poprvé objevila ve své zahradě v Pakoměřicích malého hnědavého ptáčka s šedou hlavou a bílým hrdlem, který už od pohledu vůbec nezapadal do prostředí zimní vesnice, obývané sýkory, vrabci a kosy. Tenkrát byla pěnice skutečně v poměrně špatném stavu, čepýřila se, bezradně se rozhlížela po zmrzlé ulici a působila jako typický nešťastník, jenž nezvládl včas odletět na zimoviště a tím samým se odsoudil na smrt. Taková pozorování tažných ptáků se tu a tam objevují, obvykle začátkem zimy, kdy dálkového migranta typu rákosník či pěnice všímavý pozorovatel zaznamená v extrémně pozdním termínu, avšak při dalších pokusech už ho nikdy nenajde… Tak mohla dopadnout i naše pěnice pokřovní, kdyby nebyla tak chytrá a vynalézavá.
Ona si však v krizové situaci dokázala poradit- začala totiž po vzoru ostatních zimujících pěvců létat na krmítko! Přirozená zvědavost jí zavedla ke skupině sýkor, odnášejících slunečnici a ozobávajících lojové koule. Ovšem jako typický měkkožravý pták, živící se výhradně hmyzem, nektarem a drobnými bobulemi, si z klasické zrnité stravy nevybrala. Naštěstí ale paní Melicharová myslela na všechny a v blízkém keři měla pro kosy napíchnutou lákavě červenou půlku jablka, a právě ta okamžitě upoutala pozornost hladové pěnice. Ovoce je totiž i v přírodě nejčastější (a často jedinou) náhražkou hmyzí potravy, jíž všechny naše druhy pěnic ve velkém konzumují- zejména pokud se koncem léta potřebují vykrmit před odletem na zimoviště (a brzy se vracející pěnice černohlavá zjara s oblibou polyká bobule břečťanu). Naše „pokřovka“ brzy zjistila, že jablko sice není formované do kuliček jako černý bez či svída, zato z něj může snadno uždibovat chutnou a energeticky bohatou dužinu, plnou lehce stravitelných cukrů. Tak tedy začal onen výjimečný příběh jejího úspěšného zimování v Česku.
V krátkých, chladných zimních dnech, kdy množství drobného, pohyblivého hmyzu kleslo na minimum, pěnici nezbylo, než zůstávat v okolí spásného jablka, které raději vůbec nespouštěla z dohledu, a co chvíli si z něj chodila uždibovat. Jako nouzová strava dobré, avšak z dlouhodobého hlediska by pouze na ovoci nejspíš strádala. Pěnice totiž není primárně vegetariánka, a ke svému životu potřebuje „maso“- tedy hmyz. Naštěstí i ten se u krmítka brzy objevil- paní Melicharová nakoupila nejprve sušené moučné červy, a její maličká ptačí sousedka se do nich s velkou chutí pustila. Záhy místo sušených začala dostávat 1-2x denně dokonce červy živé. Musela mít obrovskou radost, když ty čerstvé, vypasené larvy poprvé uviděla -konečně pořádná kořist! Po těch mizerných tipličkách, poletujících v keřích jako poslední přeživší bezobratlí…
Podání moučných červů byl zřejmě poslední argument, jenž pěnici definitivně přesvědčil, aby se z této zázračné zahrady už do jara ani nehnula. A tak každý den, v mrazech i při oblevě, za deště i za sněhu, zůstávala věrná pravidelně obměňovanému jablku a krmítku s moučnými červy. Zároveň si moc dobře uvědomila, jak výjimečný a nenahraditelný je pro ni tento zdroj potravy v pusté zimní krajině, a začala si ho urputně bránit. Jestliže také znáte pěnici pokřovní jako skromného, mírumilovného a křehkého ptáčka, tak to jste neviděli tuhle rebelku! Celou zimu si jablko a červy žárlivě hlídala, a jakmile se k jejím pokladům byť jen přiblížil jiný opeřenec (například sýkora), okamžitě ho prudce odháněla. Co na tom, že taková koňadra váží skoro dvakrát tolik co pěnice, a v bojích o hnízdní dutinu slabší ptáky zabíjí… prostě jí nemá co lézt k červům! 🙂
Ačkoli by se pro pěnici pokřovní coby drobného hmyzožravce zdál být vhodnou stravou také lůj, lojových koulí (byť poměrně kvalitních ze Zelené domácnosti) si dlouhé týdny vůbec nevšímala. Ani všudypřítomné sýkory jí svou demonstrativní konzumací nepřesvědčily. Nicméně jakmile paní Melicharová sama vyrobila z vyškvařeného loje a moučných červů malé koláčky a rozmístila je po zahradě, naše pěnice okamžitě změnila názor a začala s chutí oždibovat ty čerstvé, bílé kousky loje bez všech (pro ni) nechutných přídavků, od přebytečné mouky, až po těžko stravitelná semena. Od této chvíle si tedy pravidelně vychutnávala i čistý hovězí lůj s hmyzem, což jí jistě velice prospělo. Jde o krásnou ukázku toho, jak moc záleží na druhu loje, který ptákům předkládáte. Žádná z komerčně prodávaných lojových koulí není pro ptáky nevhodná či škodlivá, avšak v množství obsaženého tuku a energie, stejně jako výsledné chuti, se jednotlivé produkty podstatně liší, a liší se pak také množství druhů a jedinců, které dané krmivo přiláká. A obecně platí, že doma vlastnoručně vyrobené lojové hračky bývají jedny z nejkvalitnějších, přestože zdaleka ne každý má čas a prostor se tímto způsobem o ptáky starat (pak je potřeba v obchodech pečlivě vybírat a zkoušet, co ptákům „sedne“).
Ale zpátky k naší pěnici. Ve chvílích, kdy se zrovna nezdržovala u krmítka, snažila se především šetřit energii- sedávala v keřích či okrasných smrčcích a zbytečně se nepohybovala, jen tiše sledovala okolní zpustlou krajinu. Nakonec krmítko jí poskytlo vše potřebné, včetně opravdového hmyzu, takže nemělo valný smysl v krizové situaci ztrácet energii hledáním čehokoli jiného. Jen občas, když se zrovna trochu oteplilo, rojící se tipličky vzbudily v pěnici lovecký pud a ona si jich pár nachytala (tiplička zimní a několik jejích příbuzných jsou otužilé druhy hmyzu z čeledi dvoukřídlých, které jako jedni z mála bezobratlých aktivují převážně v mírné zimě, a tvoří tedy vítané zpestření stravy hmyzožravých ptáků za slunných zimních odpolední). V popsaném režimu omezené aktivity a neustálého navštěvování krmítka pak tento odvážný malý ptáček skutečně úspěšně přežil až do jara, což je v případě přísně tažného dálkového migranta úctyhodné.
Navzdory přirozenosti, (ne)jen díky krmítku
Pěnice pokřovní jako druh u nás za normálních okolností tráví méně než půl roku- přilétá v půli dubna a odlétá již na přelomu srpna a září. Pobude u nás čtyři a půl měsíce, tedy o něco méně, než průměrná vlaštovka! Zbytek roku jí vyplňuje cesta na zimoviště v oblasti Sahelu (pás teplé, křovinaté polopouště jižně od Afriky, kam odlétá zimovat mnoho našich ptáků), několikaměsíční pobyt mezi gazelami pod Africkým sluncem a v předjaří zase rychlá, uspěchaná pouť zpátky na hnízdiště.
Svým způsobem života i stavbou těla je přizpůsobena krátké letní sezoně u nás i dalekým přesunům, nikoli zimování v nehostinných podmínkách na hnízdišti. Má v podstatě všechny předpoklady k tomu, aby u nás v zimě trpěla. Je malá a lehká, vůbec nejmenší z našich pěnic, váží pouhých 12 gramů! Živí se převážně drobným, nejedovatým hmyzem, který sbírá z listů, jehličí a stébel trávy- mšicemi, housenkami, malými motýlky, muškami či komáry. Coby typický „hmyzí sběrač“, neschopný odchlipovat kůru, rozebírat suchá stébla či odhrabávat listí (běžná praxe u nás zimujících hmyzožravců- sýkor, šoupálků, brhlíků…) zůstává odkázána pouze na snadno dostupnou kořist pohybující se po povrchu vegetace, popř. létající mezi větvemi. Kořist, které je v létě všude dost, avšak které se v zimě zoufale nedostává. A navíc, ačkoli nedostatek potravy obecně představuje hlavní důvod migrace ptáků, i teploty kolem bodu mrazu znamenají pro tělo striktně tažného druhu nepřiměřenou zátěž (nejnižší průměrné roční teploty na Africkém zimovišti se pohybují kolem 18 stupňů- a to ještě proto, že v zimě tam panuje chladnější období dešťů). Vzpomeňte si, jak bývají první přilétnuvší pěnice, rehci zahradní, vlaštovky atd. načepýřené a zimomřivé, když v dubnu přijde poslední vlna chladu- stačí pět stupňů a mrholení, a tito poslové jara vypadají jako sýkora v minus patnácti. Dálkoví migranti zkrátka nejsou tak otužilí, a pravděpodobně ani jejich opeření není tak husté, jako zimní šat stálých pěvců. Navíc konkrétně pěnice pokřovní ani nevyužívá k nocování teplejší budky a dutiny, jako sýkory či brhlíci, ani se nezahřívá v přátelských skupinkách, jako mlynaříci či šoupálci (pozn. čerstvě vyvedená mláďata všech druhů pěnic se v létě i přes den často tisknou k sobě, avšak u dospělých tato praxe není známa).
Naše malá pokřovní rebelka, rezignující na dalekou pouť, byla tedy v podmínkách středoevropské zimy už ze své fyzické podstaty a potravních nároků odsouzena k záhubě. K tomu se nevyhnutelně přidal i silný stres- tažný pták, který vidí, že zůstal úplně sám ve zpustlé krajině, jenž se ze zeleného ráje plného hmyzu náhle proměnila ve zpustlou, šedivou planinu plnou holých stromů a zmrzlých trávníků, si musí připadat jako na konci světa. Nicméně pěnice statečně bojovala, a s pomocí kvalitního přikrmování dokázala přežít nepřízeň počasí i téměř úplnou absenci přirozené potravy, a to vše ve skvělé kondici. Prokázala přitom velmi vysokou míru fyzické i psychické odolnosti, avšak je také třeba podotknout, že zcela zásadní a nezastupitelnou roli v jejím příběhu sehrálo štědře zásobené krmítko paní Melicharové. Těžko říct, zda by bez této pomoci vůbec dokázala přežít naši zimu- a když už, tak jak by potom vypadala na jaře…
Na druhou stranu pravdou je, že dnes již relativně běžně u nás v přírodě zimují ojedinělí budníčci menší, kteří krmítka nenavštěvují a jejichž způsob získávání potravy se v řadě ohledů pěnici pokřovní podobá. Vzácněji, ale přesto každoročně u nás zůstává a úspěšně přežívá zimu i blízce příbuzná pěnice černohlavá, která v našich podmínkách krmítka také zatím využívá spíš vzácně. Teoreticky je tedy ojedinělé přezimování pěnice pokřovní v Česku zřejmě možné i bez umělé podpory (např. s využitím bobulí), ačkoli zatím nebylo nikdy prokázáno. Zatím z našeho území existují pouhé tři další záznamy tohoto druhu v zimním období, a ve všech případech šlo typicky o jediné, později neopakované pozorování.1
Nejen naše pokřovka aneb proč vůbec pěnice migrují?
Vraťme se však ke krmítkům a pěnici černohlavé. Její západoevropské populace totiž v posledních letech podléhá zajímavému trendu- čím dál častěji neodlétá zimovat do Středozemí a severní Afriky, nýbrž do Británie, protože tamní masivní přikrmování loupanou slunečnicí, lojem a jablky (krmí 75% domácností!), v kombinaci s kratší migrační trasou, jim stojí za strpění chladného počasí a krátkých dní (viz. https://avifauna.cz/kam-migruji-penice-cernohlave/). Nelze si nevšimnout, že tyto pěnice pak tráví zimu velmi podobně, jako jejich pokřovní příbuzná letos v Pakoměřicích- v nezvykle nízkých teplotách, s kritickým minimem přirozené potravy, avšak s nepřetržitým nadbytkem snadno dostupné, kvalitní potravy v krmítkách. A zjevně je pro ně tato varianta výhodnější, než podstupovat dlouhý, riskantní tah za teplem a nejistými, v krajině roztroušenými zdroji hmyzu či nektaru z květů.
To opět potvrzuje jediné- že rozhodujícím faktorem (ne)migrace je množství a kvalita potravy, nikoli podmínky, v nichž tuto potravu ptáci nachází. Pokud je tažný pták dostatečně dobře krmen, může přežít i takové počasí, na nějž původně vůbec nebyl fyzicky připraven. Koneckonců úplně nejzákladnější fyziologické adaptace proti nedostatku energie (výpadek potravy, fyzické vyčerpání, chlad) mají tažní i stálí ptáci do jisté míry společné- jde o ukládání tuku a zvětšování některých vnitřních orgánů (např. srdce, játra), za účelem zahřátí, obalení větší plochy orgánů větším množstvím tuku a opětovného krizovému vstřebání veškeré přebytečné tkáně (ovšem konkrétní rytmus nabírání i spotřebovávání tukové, svalové či orgánové tkáně je u tažného a stálého ptáka velmi odlišný). Z dlouhodobého hlediska lze tedy předpokládat, že spolu s plošným nárůstem počtu krmítek (čím dál víc lidí přikrmuje) může v Česku i jinde v Evropě narůstat počet ojediněle zimujících migrantů, fixovaných na tento zdroj potravy. Zároveň naše, dnes již obvykle mírné zimy nahrávají tomu, aby tito jedinci měli dost času se „rozkoukat“ v pro ně dosud neznámé zimní krajině, a přežít pár týdnů na přirozené hmyzí stravě do chvíle, dokud se nenaučí létat na krmítko. Přesně tak tomu bylo i s naší pokřovkou.
Zároveň je však třeba podotknout, že skutečně mnoho tažných, hmyzožravých druhů, např. skřivani, konipasi, rehci domácí či budníčci, již zcela pravidelně přežívá zimu bez lidské pomoci. Pěnice, ať už černohlavá, pokřovní, či jiná, tedy představují takový zvláštní paradox. Na jednu stranu migrují poměrně daleko- až na část pěnic černohlavých všechny míří do Afriky- avšak na stranu druhou takto daleká pouť u nich z potravního hlediska teoreticky není úplně potřebná. Vezměme si jiné drobné ptáky, kteří přilétají až v dubnu či dokonce květnu. Vlaštovkovití a lejsci jsou odkázáni především na vzdušný plankton (létající hmyz), popř. drobnou aktivní kořist sbíranou z listů a stébel trávy. Ťuhýk obecný potřebuje velký, pohyblivý hmyz v otevřené krajině- brouky, masařky, včely, motýly atd. Rákosníci jsou zase vázáni zejména na hojnost lezoucích a létajících imág ve vodě se vyvíjejícího hmyzu (komáři, pakomáři, vážky, šidélka), popř. na rákosu sajících mšic a sítě spřádajících pavouků. U všech těchto více méně specializovaných druhů je veskrze logické, že u nás mají dostatek potravy pouze od konce jara do začátku podzimu, a musí tedy na zimu odletět.
Ale pěnice? Čím se vlastně živí pěnice? Taky převážně hmyzem, ale relativně jakýmkoli, a hlavně kdekoli. Zejména dva druhy zmiňované v tomto článku- černohlavá a pokřovní-, které se často vyskytují v blízkosti lidských sídel, v zahradách, parcích apod, jsou potravně velmi nenáročné. Loví snad veškeré druhy bezobratlých, jenž nejsou jedovaté- housenky, mšice, mouchy, komáry, motýly, drobné brouky, pavouky… A loví je navíc téměř všude- nevadí jim ani prolézat husté živé ploty, ani šplhat vysoko v korunách solitérů, ani poskakovat v trávě pod keři. Navíc se dobře přizpůsobují sezónním zdrojům potravy. Zjara sají nektar z květů vrb a javorů, a sbírají drobný hmyz, jenž se na nich v prvních slunných dnech nápadně koncentruje. Koncem léta a na podzim zase využívají bohaté potravní zdroje v podobě dozrávajících bobulí černého bezu, svídy či loubince, kterými se před odletem ládují ve velkém, aby nabraly tukové zásoby. Takže v podstatě přizpůsobiví hmyzožravci, lovci čehokoli pohyblivého, ochotni v nouzi přejít na ovoce či nektar.
Svým způsobem stravování tedy tvoří oba tyto druhy pěnic (s velkou nadsázkou) jakýsi přechodník mezi sýkorou, červenkou a kosem. Tedy typicky „stálými“ ptáky (přesněji řečeno u nás zimujícími– doslova stálých druhů, držících se svého celoročního území, je v Česku naprosté minimum). Pěnice by i v mírné zimě tedy měla být schopná uživit se bobulemi, otužilými tipličkami a pomalu lezoucím hmyzem či pavouky v listí nebo suché trávě. Potíž je v tom, že jakmile udeří mrazy či napadne sníh (což se každou zimu zkrátka občas stane), pěnice, jak jsem, již zmiňoval výše, svým jemným zobákem nedokáže vyhrabávat ze země či vyloupávat zpod kůry zazimovaný hmyz- je odkázána pouze na to, co se pohybuje+ na dostupné drobné bobule. Tím se ocitá na velmi tenkém ledě, kdy dlouhodobější teploty pod nulou znamenají smrt hladem. Proto se migrace zatím zdá přeci jen jistější. Skóre plusů a mínusů se však prudce obrátí v okamžiku, kdy pěnice začnou navštěvovat krmítka s „měkkou stravou“- ovocem, lojem a červy. Pak je pro tyto ptáky skutečně lepší přetrpět zimu u krmítek, jak dokazují Britští „černohlávci“. Z dlouhodobého horizontu několika (desítek?) let teoreticky může trend krmítkových pěnic dorazit i do Česka. První jsou na řadě samozřejmě černohlávci, už proto, že jsou větší (snáz přežijí zimu) a táhnou na kratší vzdálenost (snáz si zvyknou „oželet“ migraci). Ale jednou může dojít i na pěnice pokřovní. Možná naše rebelka z Pakoměřic zkrátka jen podstatně předběhla svou dobu…
Je tady však ještě jedna překážka. Primárně tažného ptáka, jehož rodiče, prarodiče i praprapra předkové létali až do Afriky, k zimování jen tak něco nepřesvědčí- proto i jev krmítkových pěnic se bude (pokud vůbec) rozvíjet relativně pomalu. Většině migrantů totiž brání setrvat na hnízdišti tzv. tahový neklid, pro nás těžko pochopitelný, avšak dle všeho velice intenzivní pocit, geneticky zakódovaný instinkt, probouzený zkracujícím se dnem a nutící tažné ptáky na podzim odletět k jihu. Instinkt velice silný, po generace životy zachraňující. Jedinec, který u nás navzdory tomuto vnitřnímu pnutí zimuje, musí být buď natolik vyčerpaný či handicapovaný, že migrace zkrátka není fyzicky schopen (takový pták však bude mít problém i s přežitím zimy), nebo tento instinkt z nějakého důvodu vůbec necítí, popř. pod jeho vlivem podnikne něco jiného, než klasický tah- např. odletí místo na jih naopak na sever (!). Takové „poruchy migrace“, kdy pták odlétá nesmyslně úplně jinam (třeba i doprostřed oceánu), jsou poměrně časté, a ve většině případů končí vyčerpáním a smrtí dezorientovaného zatoulance. Výjimečně však mohou mít zbloudilí ptáci štěstí v neštěstí, najít dosud neznámý, kvalitní zdroj potravy, úspěšně přezimovat a na jaře se zcela abnormální trasou zdárně vrátit na známé hnízdiště. Tito hrdinové pak poslouží jako „pokusní králíci“ celému svému druhu, který díky nim může objevit nové vhodné zimoviště, a po vzoru prvního průkopníka se naučit využívat jím objevené zdroje. Je pravděpodobné, že nějak takhle vznikla i populace pěnic černohlavých, zimujících u Britských krmítek. Nabízí se tedy otázka, odkud vůbec přilétla naše pokřovka, a proč zůstala zrovna v Česku… Odpověď již asi zůstane navždy ukrytá v její malé, šedavé hlavičce.
My lidé jsme však dostali malé vodítko, napovídající o jejím předchozím osudu. V prosinci jí totiž pan Karel Pithart chytil a okroužkoval. Přitom zjistil, že pěnice patří k našemu středoevropskému podddruhu sylvia curruca curruca, tedy že nepřilétla z dalekého východu, ale pochází nejspíš od nás, nebo z některého ze sousedních států. Také objevil nápadně poškozené krajní ruční letky i ruční krovky na pravém křídle, jenž poukazují na dřívější, úspěšně zhojené zranění křídla (krahujčími drápy?), po němž jí však zůstaly poškozená perová lůžka, a z nich pak vyrostla deformovaná příslušná pera (zejména krajní ruční letky byly mírně ohnuté, „odstávající“). V běžném dni, sestávající z prolézání křovin a krátkém přeletování ze stromu na strom, jí to sice nijak neomezuje, ovšem dlouhou migraci, kdy například bez přestávky přelétá mnoho kilometrů vyprahlou Saharou, by s tímto handicapem nemusela zvládnout. Nejspíš právě ono poškozené peří způsobilo, že musela zrušit či pozastavit svou cestu na daleká zimoviště, a octla se v mimořádně pozdním termínu v jedné středočeské zahradě. Pak už to bylo jen na ní, na její výjimečné síle a odhodlání přežít, a na paní Melicharové, která jí kvalitním krmením umožnila dostat se z nejhoršího.
Šťastný konec?
Ať už tato výjimečná pěnice pokřovní pochází ze sousedního Německa, chladného Švédska, nebo jen jiné středočeské vesnice, a ať už si minulý podzim prožila cokoli, s pomocí dobrých lidí a své nezlomné vůle zimu zvládla. Koncem března, po bloku prvních teplých, slunných jarních dní, však náhle zmizela. Jablka zejí prázdnotou a sýkory se už prohání jen mezi sebou navzájem. Kam se poděla naše pokřovní hrdinka, jenž celou zimu zůstávala věrně „přilepená“ ke krmítku a urputně si ho hájila…? Nejspíš prostě poslechla volání přírody (jarní tahový neklid) a odlétla tam, odkud přišla- na své hnízdiště, jehož polohu dosud neznáme. Dny se prodlužují, slunce svítí častěji a již téměř nemrzne. Rozkvetly vrby a dříny, kolem nich poletují první včely. Po dlouhém zimě se pomalu, ale jistě vrací život- takový, jaký ho zná! Jaro je tady! A tak se, vykrmená kvalitní stravou, s dostatečnými tukovými zásobami, navzdory poškozenému křídlu vydala na nezvykle krátkou migraci, díky které bude v cíli dřív, než většina z jejích kolegyň, a nakonec také v mnohem lepší kondici. A jelikož naše hrdinka je pravděpodobně hrdina- sameček (zjištěno při kroužkování-je na svůj druh abnormálně velký), bude si moct jako prvních vybrat partnerku i teritorium, a konečně si zase připadat jako pěnice pokřovní, která žije svůj normální, spokojený život ve společnosti svých příbuzných. Už by to chtělo nějakou pořádnou přesilovku se soky, nějaký jiskřivý flirt, nějaký sexuální zážitek, po té nekonečné zimní nudě se samými koňadrami… Dočkáš se hrdino, už brzy 🙂
Poučný příběh
Příběh našeho malého bojovníka nám přináší mnohá poučení. Většinu z nich už dávno tak nějak známe, a přesto na ně často zapomínáme. Třeba že i na vlastní zahradě může být člověk svědkem napínavého přírodního divadla. Že kvalitní, pravidelně zásobené krmítko v zimě skutečně zachraňuje životy. A hlavně, že štěstí čeká na připravené- to se týká jak pěnice, která byla schopná pohotově přejít na náhradní stravu, tak i paní Melicharové, která se pozorně dívala kolem sebe a všimla si tedy nenápadného ptáčka, dálkového migranta zimujícího v holých keřích, rarity, kolem níž spousta lidí denně projde s hlavou skloněnou do mobilu. Tak mě napadá, kolik takových tažných ptáků u nás za jednu zimu bojuje o život? Kolik jich třeba nakonec zdárně přežije, aby na jaře úspěšně zahnízdili? Kolik výjimečných příběhů o síle a nezdolnosti ročně odvypráví zarostlé okraje rybníků či polní křoviny, aniž by jejich strhujícímu líčení kdokoli naslouchal…?
Rychlé shrnutí
Pěnice pokřovní přežila zimu 2021/22 v zahradě v Pakoměřicích s pomocí příkrmu jablky, moučnými červy a vyškvařeným hovězím lojem. Nakonec se naučila i na klasické lojové koule (s obsahem hmyzu). Mouční červi byli navíc jednou týdně posypáváni sépiovou kostí, aby měla pěnice dostatek vápníku. Krmítko začala navštěvovat po jeho objevení začátkem prosince (coby zdroj potravy nejprve objevila jablko, pak červy a až nakonec lůj), přestala v teplých dnech koncem března, od té doby nezvěstná. Byla kroužkována 17.12.2021 Karel Pithartem, který ji určil jako středoevropský poddruh sylvia curruca curruca, odhadl pohlaví na samce (dle velikosti) a zjistil vady krajních ručních letek i krovek na pravém křídle, možný důvod bránící v odletu na dalekou pouť. Jedná se o první záznam úspěšného přezimování tohoto druhu v ČR, a také první doložený záznam navštěvování krmítka v ČR.
Veškeré své informace a postřehy ohledně chování a přežívání zimující pěnice pokřovní mi ochotně poskytla paní Romana Melicharová. Tímto jí moc děkuji za velmi vzácná data pro celou ornitologickou obec, a za záchranu života jedné malé, odvážné ptačí duše 🙂
Text: David Říha
Foto: Romana Melicharová
Odkazy-jiné ojedinělé záznamy zimujících pěnic pokřovních v ČR:
1 http://www.vcpcso.cz/wp-content/uploads/mach_panurus_19_2010.pdf
1 https://birdwatching.cz/lada-jasso/item/436-zimni-vyskyt-penice-pokrovni-sylvia-curruca