Z rákosí se vznese tmavý živelný proud ptáků a za šumu a křiku vzlétá k nebi, kde formuje fascinující obrazce, přelévající se a měnící formu před našima očima. A my tiše zíráme, tajíme dech a obdivujeme velikost hejna, jehož rozsah zdánlivě nemá konce. Takové zážitky nám přináší koncem léta špaček obecný, který se houfuje do statisícových hejn, aby předváděl, černé na modrém, své magické synchronní lety (více o tomto fenoménu v tomto článku).
Napadlo by nás při těchto chvílích, že špaček, ve své obdivuhodné početnosti (jeho světová populace čítá dle odhadu 330 milionů jedinců) mohl do sta let vyhynout? Že ani ve snu? Přesně to se ale stalo v 19. století holubu stěhovavému, jehož světová populace byla tehdy nejméně desetinásobně (!) větší než u špačka obecného.
V průběhu pokroku a vývoje lidstva, především pak kolonizace nových kontinentů a zemí padlo za oběť nesčetně mnoho druhů ptáků, kteří byli vyhubeni ať už zavlečenými predátory, ztrátou přirozeného prostředí nebo třeba přímým lovem. Příběh holuba stěhovavého je však ze všech nejvíce šokující a dodnes nepřestává trhat za nitky svědomí naší lidskosti.
Pojďme se proto na smutný příběh tohoto nenápadného a kdysi světově nejpočetnějšího ptáka podívat pod drobnohledem.
V květnu roku 1850, dvacetiletý Simon Pokagon, vůdce kmene Potawatomi, kempoval v době lovné sezóny u pramenů Michiganské řeky Manistee, když tu ho zaskočil vzdálený neurčitý hluk. Zdálo se, jakoby „armáda koňských spřežení s rolničkami postupovala skrze hluboký les směrem ke mně,“ napsal později. „Jak jsem naslouchal pozorněji, usoudil jsem, že namísto koňských spřežení musí jít o vzdálený hrom; přesto však bylo jitro jasné, klidné a krásné.“ Záhadný hluk přicházel stále blíže a blíže, dokud Pokagon konečně nepochopil jeho pravý původ: „Zatímco jsem hleděl v ohromení a úžasu, spatřil jsem, tryskající z lesa v nepřetržitém proudu směrem ke mně, miliony holubů, první, které jsem tuto sezónu viděl.“
To byli holubi stěhovaví, Ectopistes migratorius, endemický a zároveň tehdy nejpočetnější ptačí druh Severní Ameriky a pravděpodobně celého světa (jeho populace sahala tehdy do 3-5 miliard jedinců). Skrze 19. století lidé popisovali mnohá podobná pozorování holubího tahu: jak trvalo hodiny, než hejno přeletělo nad hlavou, zatmívajíc oblohu a znemožňujíc svým ohlušujícím šumem a povykem jakoukoliv konverzaci. Pokagon vzpomínal, jak táhnoucí hejna přilétající k hlubokému údolí, „vlila svoji živoucí masu“ stovky stop dolů do střemhlavého letu. „Poznal jsem ty nejvelkolepější z amerických vodopádů,“ psal ve vzpomínkách, „přesto však můj úžas a obdiv nebyl nikdy tak rozdmýchán jako když jsem byl svědkem, jak se tito ptáci vrhají z jejich přímočarého kurzu do údolí jako meteority z nebes.“
Vypreparovaná Marta, poslední žijící holub stěhovavý ve Smithsonian Museum. | Zdroj: Ph0705 – Wikipedia
Pokagon tyto vzpomínky zaznamenal v roce 1895, více než čtyři desetiletí po svém pozorování u řeky Minstee. Tou dobou byl již v posledních letech svého života, stejně jako holubi stěhovaví, které tehdy tolik obdivoval. V roce 1871 pokrývaly jejich obrovské hnízdní kolonie 2200 km² wisconsinských dubovo-písčitých pustin — 136 milionů dospělých jedinců, odhadl později biolog A.W. Schorger. Poté populace začala rapidně ubývat, dokud po roce 1890 nečítaly divoká hejna holubů stěhovavých desítky, sotva stovky ptáků, natož pak miliard. A pak zmizeli do posledního všichni. Všichni až na tři hejna držená v zajetí.
Poslední žijící holub stěhovavý, samice pojmenovaná Marta, byla držena v zajetí v Cinccinnati Zoo v Ohiu. Dva samci, kteří s ní sdíleli klec, uhynuli v roce 1909-10, načež byla vypsaná odměna 1 000 dolarů tomu, kdo bude pro Martu schopen nalézt posledního samce. Poslední 4 roky svého osamělého života se stávala apatičtější a čím dál tím méně pohyblivá, mimo jiné kvůli částečnému ochrnutí, které utrpěla po prodělané mrtvici. Tehdejší návštěvníci po ní házeli písek, aby ji rozhýbali, na což ZOO reagovala odstraněním klece z veřejné expozice. 1. září 1914 byla Marta nalezená mrtvá na dně své klece — její zhruba 29 let dlouhý život, v jehož průběhu nenakladla jediné plodné vejce, skončil a s ním i existence holuba stěhovavého.
Ilustrace táhnoucích hejn.
Nyní víme, jak to všechno skončilo. Jaký měl ale pád holuba stěhovavého začátek a příčinu?
Byli to evoluční géniové. Táhnoucí v rychlých, olbřímích hejnech napříč východní a středozápadní části Spojených států a Kanady — samci břidlicově modří s náznaky měděné a růžové barvy na spodní části těla, samice subtilněji zbarvené — letěli holubi stěhovaví v hledání hojné úrody žaludů a bukvic. Ty požírali, užívajíc své obrovské početnosti jako pasivní obrany před predátory — strategie, která doslova „přehltila“ potenciálního predátora (v angl. originále predator satiation – jde o jev, kdy obrovská hejna paradoxně snižují pravděpodobnost ztrát jedinců). Dařilo se jim také vítězit nad ostatními milovníky semen. A to ne pouze nad divokými zvířaty, ale také nad domestikovanými prasaty, která farmáři pouštěli na volno do lesů, aby se nažrala.
Jak v lesích tak i městech, přilétající hejno bylo ohromnou podívanou — „okřídlená bouře“, jak ji slovy nazval ochránce přírody Aldo Leopold. Jeden záznam z roku 1855 z města Columbus v Ohiu, popisuje obrovský rostoucí mrak, který doslova zastínil slunce, zatímco postupoval směrem k městu. „Děti ječely a utíkaly do svých domovů,“ píše se v záznamu. „Ženy vykasaly sukně a upalovaly k nejbližším obchodům, kde hledaly útočistě. Koně se plašili a prchali svým majitelům. Pár lidí zamumlalo vystrašená slova o příchodu konce světa a další padali na kolena a začali se modlit.“ Když hejno po dvou hodinách přeletělo, „vypadalo prázdné město doslova přízračně, osvícené nyní jasným sluncem, které se odráželo od ulic a střech pokrytých holubími stříkanci.“
Vycpaný samec a samice v knihovně univerzity Laval | Zdroj: Cephas – Wikipedia
Hnízdící ptáci zabírali celé lesy, tvoříc to, co John James Audubon v roce 1831 nazval „mohutné stavby velké jako prasečí hlavy.“ Pozorovatelé byli svědky stromů obsypaných desítkami takových hnízd, s hromadnou váhou tak obrovskou, že lámala větve a vyvracela stromy. V roce 1871 byli lovci, chystající se na ranní odstřel dospělých samců, natolik ohromeni hlukem a podívanou, kterou ptáci skýtali, že mnozí z nich upustili své zbraně. „Představte si tisíce rachotících strojů doprovázených stejným počtem parníků syčících páru, společně s tisícem vlaků kodrcajících přes krytý most (most se stříškou a bočními stěnami, který byl tehdy pro Ameriku specifický – zvuk se v něm mnohonásobně zesiloval) — představte si tohle všechno nahloučené do jediného hejna a teprve pak možná budete mít mlhavé pojetí o té strašlivé vřavě.“ napsal tehdejší deník Commonwealth.
Holubi nebyli pouze hluční. Maso holubů bylo chutné a jejich příchod značil hojnost bezplatného a snadno získatelného proteinu. „Představte si především hejna v období jarního tahu,“ říká ekolog David Blockstein. „Lidé žijící v divočině tehdejších Spojených států přežili zimu. Jedli cokoliv, co byli schopni uchovat a konzervovat z loňského roku. A pak, zčistajasna kolem vás letí čerstvé maso. Musely to být chvíle velké radosti — holubi jsou tady!“ Leč ne všichni výskali radostí. Ptáci totiž požírali také pěstěné plodiny, čímž nesmírně frustrovali farmáře. Baron de Lahontan, francouzský voják, který se svojí jednotkou prozkoumával Severní Ameriku v průběhu 17. století, o tom napsal: „Biskup donucen nejednou byl, ptáky exkomunikovati za všecky škody, jenž na plodech země páchali.“
Dobové vyobrazení odstřelu v severní Lousianě.
Hejna byla tak hustá, že činila lov ptáků nesmírně snadným. I pouhé máchání holí v nízce letícím hejnu by pár ptáků zabilo. Přesto však nebyl lov ptáků pro osobní potřeby místních obyvatel to, co by jej ohrožovalo na přežití. Na konci Občanské války však přišly dva technologické výdobytky, které rozpohybovaly nezastavitelný proces fatálního hubení holuba stěhovavého: rozšíření národní telegrafní sítě a železnice. Ty daly vítr do plachet komerčnímu holubímu lovu, poháněly profesionální lovce, kteří díky telegrafu získali informace o nových hnízdištích a vlakem se rychle přesouvali ve sledování táhnoucích hejn. „Stěží přijel vlak, který by nepřivezl lovce a trapery.“ píše deník Kilbourn City Mirror z Wisconsinu v roce 1871. „Hotely byly přeplněny, bečváři měli plné ruce práce s výrobou sudů a muži, ženy i děti měli napilno s jejich plněním ulovenými ptáky. Byli tak rozváženi po celých státech po železnici, do Milwaukee, Chicaga, St. Lous, Cincinnati, Philadelphie, New Yorku a Bostonu.“
Po zprovoznění železnice město Plattsburg ve státě New York dopravilo kolem 1,8 milionu holubů do větších měst pouze za rok 1851, za cenu 31 až 56 centů za 10 kusů (v přepočtu 12 Kč). V roce 1855 bylo jen do New Yorku posláno 300 000 ulovených holubů. 23. června 1860 bylo v Grand Rapids v Michiganu zabito 235 200 ptáků (během jediného dne), v roce 1874 bylo v Oceana County rovněž v Michiganu uloven milión ptáků a o dva roky později 400 000 holubů za týden během vrcholu sezóny a 1 600 000 ulovených jedinců za celý rok. Ještě v roce 1878 bylo na jednom hnízdišti zabito několik desítek tisíc ptáků během jediného dne.
Plakát z roku 1881 zobrazující různé metody lovu holuba stěhovavého pro sportovní soutěže
Profesionálové i amatéři společně zdolávali svoji kořist hrubou silou. Stříleli je, lapali do sítí, zapalovali jejich nocoviště a dusili je hořící sírou. Útočili na ptáky s hráběmi, vidlemi a brambory. Trávili je kukuřicí máčenou ve whiskey. Když se o těchto metodách dověděl náčelník kmene Potawatomi, zoufal si: „Tihle zločinci, postrádající jakékoliv morální cítění, jsou schopni zapálit sirku a dotknout se jí paty stromu, načež v záblesku, či spíše explozi, se oheň rozšíří na každičkou větev stromu.“ napsal Pokagon o masakru z roku 1880. Popisuje, jak sežehnutí dospělí ptáci prchali, zatímco holoubata padající z hnízd se tříštila o zem jako přezrálé ovoce. Jakožto svědek těchto pogromů přemýšlel Pokagon nad tím, jaký duchovní trest může „čekat na naše bílé sousedy, kteří tak beznadějně zmasakrovali a vyhnali z našich lesů divoké holuby, nejkrásnější z květů zvířeny Severní Ameriky.“
Koncem 19. století se lov holubů stále více komercializoval — byly otevřeny velké sklady zaměstnávající trapery (známé jako „holubáři“, v angl. originále pigeoners), kteří cíleně sledovali holubí hejna po celý rok. Jediný lovec byl údajně schopen za svoji kariéru ulovit a poslat na tři miliony ptáků do východních měst. V roce 1874 bylo nejméně 600 lidí zaměstnáno jako holubáři, číslo, které se v roce 1881 zdvojnásobilo. Holubi byli loveni v takových počtech, že v roce 1876 nebyly zisky z prodeje schopny splatit cenu sudů a ledu potřebnou k jejich přepravě. Cena jednoho sudu plného holubů spadla pod 50 centů z důvodu přezásobeného trhu. Proto byli holubi drženi naživu, aby bylo jejich maso čerstvé a byli zabiti v momentě, kdy jejich cena na trhu opět stoupla. Tisíce ptáků bylo zavřeno ve velkých vrších, kde skrze špatné podmínky hynuli, především z nedostatku potravy, vody a kvůli zraněním, která si navzájem působili.
Holubi nebyli pouze komerčně loveni. Byli užívání také ve sportovní střelbě jako živé terče. Na soutěžích byli vypouštěni ze speciálních klecí a byly pořádány terénní turnaje, při kterých účastníci stáli pravidelně rozmístění vedle sebe zatímco se pokoušeli sestřelit co nejvíce ptáků z prolétajícího hejna. Holub byl tehdy pokládán tak hojným, že bylo zapotřebí sestřelit 30 000 ptáků aby měl účastník nárok na hlavní cenu v jediné soutěži.
V roce 1896, blízko Bowling Green ve státě Ohio, se k hnízdění slétlo posledních 250 000 ptáků. Zpráva o hejnu se rychle rozšířila mezi lovci. Zabito bylo kolem 240 000 jedinců, 100 000 holoubat bylo odsouzeno k záhubě. Holubi byli naloženi do vlaku, ten ale, přetížen ohromným množstvím ulovených ptáků, vykolejil. 200 000 mrtvých holubů stěhovavých bylo vyklopeno do rokle u tratě, kde shnili.
Strategie přežití holuba stěhovavého — létání v obrovských, predátory odpuzujících hejnech, se jim tak nakonec stala osudným.
Lov holubů nebyl historicky žádnou novinkou a archeologické nálezy potvrzují, že před příchodem kolonizátorů byli holubi stěhovaví důležitou součástí jídelníčku severoamerických indiánů. Jejich přístup k lovu holubů měl však zcela jiný charakter. Indiáni se často přesouvali do blízkosti hnízdních kolonií, aby zde lovili juvenilní jedince, které za nocích zabíjeli dlouhými bidly, přičemž byli opatrní, aby nerušili hnízdící dospělé ptáky a tím také chod celé hnízdní kolonie. V některých kmenech bylo rušení hnízdících ptáků dokonce pokládáno za zločin. Před lovem byly některými kmeny holubům přinášeny drobné dary a obětiny a byl jim následně vzdáván dík v podobě rituálů a speciálních holubích tanců. Ptáci byli indiány loveni také do sítí v době tahu, přičemž jich bylo při jediném lovu odchyceno maximálně do několika stovek kusů — počty, které v porovnání s množstvím ptáků získaných komerčním lovem kolonizátorů působí zcela bezvýznamně.
Holubi stěhovaví by snad ještě mohli přežít následný komerční lov, kdyby evropští lovci nezasahovali do jejich hnízdních kolonií, kde postříleli některé dospělé, odehnali ostatní a doslova „sklidili“ holoubata opuštěná na hnízdech. „Byla to dvojitá rána pod pás, “ říká Stanley Temple, emeritní profesor Wisconsinské univerzity. „Byla to demografická noční můra nadměrného vybíjení a naprosto znemožněné reprodukce. Pokud hubíte druh mnohem rychleji, než se stačí obnovovat, jeho konec je zcela jednoznačnou matematickou jistotou.“
Nevzletné mládě holuba stěhovavého
Fatální příčinou pro vyhubení holubů stěhovavých bylo také masivní odlesňování rozsáhlých území, které byly uvolňovány pro zemědělství, rozšiřování měst a také kvůli poptávce po dřevě jakožto stavebním materiálu a palivu. Kolem 728 000 km2 bylo vymýceno pro hospodářské účely mezi lety 1850 a 1910. Přestože jsou stále velká zalesněná území ve východní části Severní Ameriky, která slouží jako útočistě pro široké spektrum zvířat, nebyly plochy dostatečně velké k usídlení obrovských hejn holubů, jenž byla zapotřebí k udržení populace.
I přestože počty ptáků rapidně klesaly a obrovská hejna mizela, „nebyla vyvinutá prakticky žádná snaha je zachránit.“ říká Joel Greenberg, vědec z Chicagského přírodovědného muzea. „Lidé je prostě pobíjeli ještě s větší vervou. Pobíjeli je, dokud nebylo co pobíjet.“
Poslední obětí extenzivního lovu byla „Buttons“ („Knoflíček“), samice, která byla zastřelena v Ohiu v roce 1900 a vycpaná šerifovou manželkou (která použila dvou knoflíků jako náhradu za oči). Téměř sedm desetiletí později, muž jménem Press Clay Southworth na sebe vzal vinu za střelení posledního divokého ptáka. V době, kdy jej střelil, byl malý kluk a neměl tušení, o jaký druh se jedná.
Vypreparovaný exemplář holuba stěhovavého v letící póze. | Zdroj: Jim, the Photographer – Wikipedia
Moderní enviromentalismus dorazil příliš pozdě na to, aby zabránil vyhynutí holuba stěhovavého. Přesto však tyto dva fenomény sdílejí historické pouto. „Vyhubení holuba stěhovavého bylo částečnou motivací pro zrození moderní ochrany přírody 20. století.“ vysvětluje Temple. V roce 1900, ještě před smrtí Marty v Zoo Cincinnati, republikánský kongresman Joh F. Lacey z Iowy představil první národní zákon o ochraně přírody, který zakazoval mezistátní přepravu nezákonně ulovené zvěře. „Divoký holub, původně v milionových hejnech, zcela vymizel z povrchu zemského,“ prohlásil Lacey na půdě sněmovny. „Předvedli jsme otřesný příklad vyvražďování a zkázy. Příklad, který může sloužit jako varování celému lidstvu. Dejme nyní příklad moudré ochrany toho, co z darů přírody ještě zbývá.“ Ten samý rok schválil kongres Laceyho zákon, následovaný ještě přísnějším Weeks-McLean zákonem v roce 1913 a pět let poté Smluvou o migrujícím ptactvu, která chránila nejen ptáky, ale také jejich vejce, hnízda a peří.
Osud holuba stěhovavého dodnes inspiruje ochranářské organizace ve snaze záchrany kriticky ohrožených druhů. Ve druhé polovině 20. století například jeho příběh pomohl záchraně papežíka amerického, vrabcovitého neotropického migranta, jehož populace začala rapidně klesat podobně jako tehdy u holuba stěhovavého, z důvodu masového vybíjení hejn na jejich zimovištích ve Venezuele. Místní ochranáři tehdy použili příběhu holuba stěhovavého k vyburcování kolegů ze Severní Ameriky a Evropy, kteří se do projektu ochrany papežíka následně zapojili. Díky tomu se tento druh podařilo zachránit.
Příběh holuba stěhovavého je strašlivým příkladem ničivosti, lidské ignorance a sobeckosti. Přesto je ve vyprávění jeho smutného příběhu síla, která může probudit touhu a potřebu k uvědomělosti a citlivému přístupu k naší přírodě a její ochraně i u těch z nás, pro které příroda není hlavním zájmem. Mějme proto obraz holuba stěhovavého a jeho osud stále na paměti a nikdy nezapomeňme. Nezapomeňme kvůli uctění památky tohoto neobyčejného ptáka ale i pro všechny jiné druhy, které nyní čelí bezprostřednímu ohrožení v důsledku naší rozrůstající se civilizace. Pro druhy, které potřebují a zaslouží si naši pomoc.
Text a překlad: Martin Vlk Mrňous
Zdroj: Audubon.org | Wikipedia.org
Zdroj obrázků: Wikipedia.org
