V roce 2018 a 2019 veřejnost upozorňovala na neobvyklé hynutí kosů černých (Turdus merula) na různých místech ČR. Vědci z Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze zkoumali výskyt onemocnění přenášených v městském prostředí a u více než desítky kosů uhynulých koncem léta 2018 v Praze a Brně detekovali ptačí virus Usutu (psali jsme ZDE). Prodělala tedy populace kosa nějaké změny?
Zatímco ochranáři z Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) tvrdí, že kosi se z loňské krize stále ještě nevzpamatovali a kosi se na zahradách stále nevyskytuje tak často, jak tomu bývalo před rokem 2018 a výskyt zmíněného viru prezentují jako jeden z možných faktorů, odborníci z České společnosti ornitologické (ČSO) uvádějí, že i přes drobné meziroční snížení početnosti se kosům daří dobře. „Před rokem 2018 byl kos nejběžnějším ptákem zahrad a na jaře se vyskytoval na 97 a v zimě na 95 zahradách ze sta. Minulou zimu se propadl na pouhých 77% zahrad. Úbytek, i když ne již tak extrémní, byl potvrzen i při letošním jarním pozorování, kdy se kosi vyskytovali pouze na 91 zahradách ze sta. O Vánocích 2018 se propadl z prvního až na 3. místo co do zastoupení ptačích druhů na zahradách. Předhonila ho sýkora koňadra (91%) následovaná sýkorou modřinkou (82%). Sdělení o úbytku kosů vyvolalo u některých ptačích odborníků nevěřícné a někdy i dost hysterické reakce,“ říká Petr Stýblo z ČSOP. Ochránci přírody se odvolávají na výsledky sčítání v rámci projektu Živá zahrada, při němž více než 1500 pozorovatelů sčítá ptáky na svých zahradách.
Vývoj početnosti kosa černého v České republice v letech 1982 – 2019. Zdroj: Jednotný program sčítání ptáků
„K mírnému poklesu početnosti kosů mezi lety 2018 a 2019 skutečně došlo, výsledek je ale na hraně statistické průkaznosti, 95% interval spolehlivosti je 0,90138—0,99742 – pokud by přesáhl hranici 1,0, byl by pokles neprůkazný. Z širšího pohledu můžeme říct, že letošní rok je co do početnosti kosů černých čtvrtým nejlepším rokem za celou dobu sledování, tedy od roku 1982, takže se kosům rozhodně celkově daří dobře. Důvody drobného meziročního snížení ovšem neznáme, může se opravdu jednat o vliv zvýšené úmrtnosti následkem choroby, stejně tak se ale mohlo nepříznivě projevit loňské velmi suché jaro a léto nebo jakýkoli jiný vliv, který neznáme. Podobných, i mnohem výraznějších, schodků ve vývoji populace vidíme na grafu vývoje početnosti kosa v České republice mnohem víc a z dlouhodobého hlediska nepředstavují nic neobvyklého,“ říká Zdeněk Vermouzek z ČSO.
ČSO se opírá o data získaná srovnáním početností kosů standardizovanou metodikou v obou letech 2018 a 2019 v rámci Jednotného programu sčítání ptáků. „Jedním z důvodů, proč tyto programy organizujeme a proč se jich spolupracovníci ve svém volném čase účastní, je snaha mít aktuální a přesné informace o změnách početnosti jednotlivých ptačích druhů,“ doplňuje Vermouzek.
„Dlouhodobá pozorování přírody jednotnou metodikou v masovém měřítku a tedy s využitím nadšené laické veřejnosti (občanská věda) běžně v celém světě přinášejí velmi zajímavá data. Program Živá zahrada poskytuje takové unikátní údaje o výskytech běžných živočišných druhů na zahradách už od roku 2004, kdy ho ČSOP odstartoval. Přitom občanská věda samozřejmě není primárním cílem Živé zahrady. Tím je podpora biodiverzity v našem nejbližším okolí a ve spolupráci s veřejností,“ uzavírá Stýblo.
Portrét samice kosa černého. Foto Jiří Bartoš / http://www.bartosphoto.cz/
Zdroj: https://www.birdlife.cz/ubyvaji-kosi-aneb-k-cemu-je-nam-jpsp-a-lsd/
http://jpsp.birds.cz/index.php
TZ ČSOP 5. 12. 2019
Text a titulní foto: Lukáš Kadava
Odkaz letitých tradic a váženého řemesla minulosti si prý zaslouží uchovat, byť na něj současná evropská legislativa pohlíží jako na barbarskou a silně přežitou praxi. Spor o to, jestli si čižba, tedy chytání ptáků, takovou výjimku zaslouží, momentálně hoří ve Francii. Na lep lovcům totiž sedají i vzácné a ohrožené druhy pěvců. Píše o tom Guardian. Současná čižba v podání francouzských ptáčníků se provedením od své historické předlohy moc neliší. Jsou tu appelants, tedy pochytaní pěvci zavření v klíckách pod stromy. Ti lákají další, dosud volné pěvce, k usednutí na verguettes, větvičky stromů a keřů pokryté lepidlem. Poté co dosednou, už toho moc nenadělají. Čím víc s sebou budou házet, tím víc přichycení budou. Pak už je jen otázka, kdy na místo dorazí lovec a odlepí je. Většinou s pomocí ředidla, což jim rozhodně neprospěje. A potom? Záleží, o jaký druh pěvce se vlastně jedná. Ty chráněné zákonem musí lovec pustit na svobodu. S běžnými druhy může nakládat podle vlastního uvážení. Zabít je, sníst, zahodit. Nebo odnést v klícce, jako domácího zpěváčka. Motivace francouzských lovců-čižbařů je různá.
