• Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
June 26, 2025
  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Mediální partnerství
  • Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
Autor

AVIFAUNA





Nejnovější  / Rozhovory  / Výběr redakce
Lesley Earle: Žena, která mluví s ptáky
AVIFAUNA Publikováno 23.12.2017


Přemýšleli jste při pozorování ptáků někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybychom jim dokázali naplno porozumět? Nikoliv však z vědecké či biologické stránky, avšak ze stránky čistě osobní. Jak se ptáci ten den mají? Na co myslí a co by tak asi řekli, kdyby uměli mluvit naší řečí? Lesley Earle, ptačí nadšenec žijící na východním pobřeží Kanady na ostrově Newfoundland, dosáhla dosud nejintimnějšího vztahu s divokými ptáky, jaký by si každý z nás dovedl představit. Své ptačí kamarády nejenže dokáže v mžiku oka přivolat – dokáže je také neomylně poznat. Všichni ptáci v jejím okolí proto mají jména a Lesley s nimi komunikuje již šest let, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Více o jejím příběhu se dočtete v tomto rozhovoru, který Avifauně byla Lesley ochotna poskytnout.

 


 

Lesley, když jsem procházel videa na Youtube a náhodou narazil na tvůj kanál, okamžitě mě zaujalo, jakým způsobem komunikuješ s ptáky. Už jsem to předtím několikrát viděl – není extrémně nezvyklé krmit ptáky z ruky. Tvůj způsob interakce s nimi je ale přesto o poznání jiný, než ty, se kterými jsem se dosud setkal. Povíš nám, jak to všechno začalo?

Všechno to začalo v zimě zhruba před 6 lety, když jsem si při krmení a pozorování místních ptáků všimla, že jsou všichni svým způsobem jedineční. Každý se od druhého lišil nejen vzhledem, ale i chováním. To byl moment, kdy jsem je začala pojmenovávat. Strávila jsem s nimi každičký den venku, pozorovala jsem je za všech možných podmínek, od dešťů po sněhové bouře. Trávila jsem s nimi celé hodiny a je to něco, co dělám dodnes. Je to jako droga. Být s ptáky, které tak dobře znáte, vás zkrátka nemůže omrzet. A byli to oni, kdo mi pomohli se vyrovnat s mými úzkostnými a depresivními stavy, kterými jsem trpěla předtím, než jsem se začala ptákům věnovat.

Samec brhlíka amerického se jménem Spirit, sedící na terénním deníčku, který si Lesley vede

Pozorovala jsem mnoho z ptáků, které znám, jak vychovávají mladé a někteří z jejich potomků se mnou zůstávají dodnes, jako například samice sýkory karolinské, kterou jsem pojmenovala Tiny. Ta je potomkem páru samce Alpha a samičky Markxine z roku 2013. Tiny jsem viděla zrovna včera. 🙂

A nejsou to jen sýkory, které jsem poznala takhle osobně. Podařilo se mi sblížit také se sojkami, vránami, strnadci a brhlíky. I ty jsem všechny pojmenovala. Natočila jsem s nimi za ta léta spoustu videí (které je možné shlédnout na mém Youtube kanálu). Jsou to vždycky magické zážitky a zcela popravdě jsem zjistila, že teprve tehdy, když začnete poznávat ptáka jako jednotlivce, začnete rozumět celému druhu mnohem lépe, než když ptáky vnímáte jako pouhou součást většího celku. Zjistila jsem například, že volání sojky chocholaté, nazvané lidově „vrzající branka“, je typ kontaktního hlasu vydávaný výhradně samci. Po dalším zkoumání na internetu jsem však zjistila, že se o tom neví. V knihách o tom není jediná zmínka. Stále tuhle teorii prozkoumávám a jsem zvědavá, co se mi podaří zjistit.

 Strávila jsi se „svými“ ptáky neuvěřitelné množství času, takže jsi získala zcela unikátní vhled do jejich života, který je mezi ptáčkaři, ornitology a vědci nevídaný. Co bys osobně zhodnotila jako největší objev, který ti tahle nová perspektiva přinesla? Co ses naučila v průběhu času stráveného s tvými opeřenými kamarády?

Hmm, to je skvělá otázka. Pokud mám být zcela upřímná, tak největším objevem byla pro mě skutečnost, že jsou všichni vzájemně odlišní, že každý z nich má svoji vlastní osobnost, dá-li se to tak nazvat. Když se jim podívám do očí, vidím někoho, bytost, která má za sebou svůj vlastní příběh. A mezi jejich očima se toho v jejich hlavičkách děje mnohem víc než si myslíme. Ptáci nebo alespoň ti, které znám, jsou neskutečně inteligentní, tak moc až mi z toho jde kolikrát mráz po zádech. V dobrém slova smyslu samozřejmě, je to prostě silný pocit, který ve vás rozdmýchá uvědomění, jak velmi podobní si s tak zdánlivě odlišnými tvory jsme.

Lesley a jedno z mláďat páru samice Tiny a samce Tima.

Hrozně mě zajímá, jakým způsobem rozpoznáváš jednotlivé ptáky. Jaké jsou jejich poznávací znamení? Je to chování? Nebo nějaký unikátní fyzický atribut?

Sblížila jsem se všemi ptáky v mém okolí natolik dobře, že jsem schopná je poznat už na docela slušnou dálku. Sojky jsou pro mě jednoznačně nejsnadnější na rozlišení. Je to ale každopádně kombinace jejich chování a toho jak vypadají, tedy tvaru jejich chocholky, zobáku, těla a nebo forma jejich zbarvení. Zblízka jsem schopná rozpoznat různé tvary jejich zobáků, očí a také drobných znamínek. Zjistila jsem, že jsem také schopná rozpoznat jednotlivé ptáky podle toho, jak se ozývají a to aniž bych je musela vidět. Z toho co jsem zatím mohla poznat to vypadá, že například určité sojky mají rády jiné formy hlasů a používají je častěji než ostatní – mají zkrátka svá oblíbená volání. Sýkory se pak lépe poznávají, když je vidím více z blízka. Brhlíci jsou zase stejně snadní na rozlišení jako sojky, především kvůli jejich specifickému zbarvení. Vrány ještě zatím nejsem schopná rozlišovat vizuálně, musím se u nich spoléhat na chování a hlasy.

Jak dlouho ti trvalo se s ptáky sblížit? Kdy ti začali naplno důvěřovat?

Tohle je pro mě vždycky složitá otázka, protože jsem se vším začala před 6-7 lety a teď mi ptáci začínají důvěřovat mnohem rychleji, protože vidí ty, které znám už dlouho a to je často přiměje ztratit jejich plachost poměrně rychle. Když jsem tenkrát začala, vůbec jsem neplánovala si s nimi vytvářet blízké vztahy. Vlastně jsem si myslela, že je to něco špatného. Ale párek sojek, Blue a Sweet Girl (znám je od roku 2011) se mnou měly své plány. Zjistily, že jsem zdrojem potravy, protože mě pozorovaly jak každý den doplňuji krmítka. Často jsem seděla s pytlíkem krmení na zemi nedaleko v případě, že by bylo třeba vzápětí znovu doplnit. Můj záměr byl takový, že jsem chtěla co nejlepší detailní fotky ptáků, kteří mi na krmítko létali. No a jednoho dne jsem takhle měla otevřený pytlík s krmením vedle sebe a Blue si toho všiml a přihopkal ke mně. Po dlouhém zvažování co dál se přiblížil ještě víc a začal se z pytlíku sám krmit. Nemohla jsem tomu tenkrát uvěřit. A to byl začátek našeho přátelství, které se pak jenom prohlubovalo. Myslím, že to netrvalo zase tak dlouho, snad pár týdnů? Už si to bohužel přesně nepamatuji. Ale bylo to úžasné.

Sweet Girl a Blue v popředí, vzadu samice Cosmos a pár dalších mladých ptáků, kteří zatím nedostali jméno.

Chovají se ptáci předvídatelně nebo mají podobně jako lidé své dobré a špatné dny? Překvapili tě někdy něčím?

Tahle otázka mě baví, protože se musím smát, když si vzpomenu na moje začátky s nimi, kdy jsem ještě vůbec netušila, co od nich čekat. A oni prostě dělali věci, které byly absolutně mimo to, na co jsem byla běžně zvyklá z pozorování v přírodě. Jsou hodně náladoví, některé dny jsou uvolnění a v dobrém rozpoložení, ale jindy jsou zase trochu podráždění, plaší nebo i nervózní. Udělali za tu dobu desítky různých věcí, které mě překvapily, ale jsou dvě věci na které vzpomínám doteď. Minulý podzim se Blue pustil do jeho družky Sweet Girl. Nikdy jsem ho neviděla na ni takhle útočit, ale ten den ho prostě něco dožralo. Naštěstí to bylo jenom chvilkové a skončilo to jen trochou vytrhaných pírek.

A pak znovu minulý podzim, jiný sameček sojky Jay, kterého znám také od roku 2011, se také rozhodl, že si po těch letech konečně vezme buráky přímo z mojí dlaně. Tahle sojka odolávala roky a byla hodně nedůvěřivá, ale pak se prostě jednoho dne rozhodl, že už se mě nebojí a tak ho od té doby krmím z ruky jako všechny ostatní. Tak se zdá, že jsou ptáci také schopni po čase měnit na někoho názor, asi jako my lidé. 🙂

Setkáváš se pouze s ptáky, které znáš? Když náhodou dojde k setkání s nějakým neznámým ptákem a tvoji kámoši jsou nablízku, jak se takový pták chová?

Ano, setkávám se pouze s ptáky, které znám. Někdy se stane, že na nás narazí nějaký zatoulanec a většinou je celá ta zvláštní věc náramně zajímá. Zrovna minulé jaro se stalo, že neznámý brhlík přivandroval do teritoria mých známých brhlíků, ale naštěstí pro něj byli zrovna v nějaké jiné části, takže ho nevyhnali. Měla jsem zrovna kolem pár svých sýkor a jednoho brhlíka (kterého jsem pojmenovala Spirit) a on to všechno velmi pozorně sledoval, dokud se po několika minutách nerozhodl, že přiletí blíž. Pak se dokonce pokusil vyzkoušet vzít si krmení z ruky. Od té doby jsme se spolu kamarádili a zůstalo to tak po celé jaro i velkou část léta. Bylo to moc roztomilé.

Lesley se samcem brhlíka amerického, kterého pojmenovala Spirit

Ptáci jsou obdivováni pro svou schopnost létat, s čímž úzce souvisí jejich migrace. Většina tvých opeřených kamarádů je stálých, ale stalo se přesto někdy, že nějaký z tvých ptačích známých třeba na sezónu zmizel?

Další skvělá otázka, díky za ni. Přestože je totiž většina mých kamarádů stála, mám taky pár táhnoucích parťáků. Máme strnadce bělohrdlé. Přilétají v květnu a odlétají pryč na přelomu října a listopadu. V květnu roku 2012 jsem se seznámila s prvním představitelem tohoto druhu. Viděl, jak si sojky a sýkory ode mě berou buráky, tak se chtěl taky zúčastnit, vůbec se neostýchal. Celé jaro a léto jsem ho chodila navštěvovat, dávala jsem mu buráky. Byl to ohromný sympaťák. Pojmenovala jsem ho Whitey. Jak nadešel podzim, veděla jsem, že bude muset odletět a bylo mi jasné, že už ho nikdy neuvidím. Nebo jsem si to alespoň myslela. Mýlila jsem se. V květnu dalšího roku se vrátil přesně na to stejné místo, tam kde jsem ho předchozí rok poznala. Procházela jsem stezkou, když jsem si koutkem oka všimla jak se kolem mě mihl pták. Byl to Whitey, který mě následoval celou cestou, jak jsem šla. Otočila jsem se a ohromená jsem shlížela na toho strnadce, který stál na zemi přede mnou a koukal na mě přesně tím stejným pohledem jako tenkrát Whitey. A tak jsem s ním strávila další jaro a léto. Od té doby jsem získala tolik kamarádů mezi strnadci, až je to legrační. 😀 Lokalita, kde trávím čas, je velká zhruba 2km² a tady jsem poznala zhruba 20 různých strnadců. Nejšílenější na tom je to, že většina z nich se každý rok vrátí a pamatují si mě. V létě skoro nejsem schopná udržet krok s jejich spotřebou buráků. 😀 Je to neuvěřitelné. Mám je nesmírně ráda a moc se těším na jejich návrat v květnu.

Strnadec bělohrdlý pojmenovaný Whitey.

Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys ze svých pozorování a času, který s ptáky trávíš, vytvořila nějaký skutečný výzkum?

Ano, přemýšlela jsem o tom. Naštěstí mám hromadu a když říkám hromadu, tak myslím tisíce a tisíce obrázků a videí a stejně tak terénní deníček, který si vedu. Momentálně se pokouším rozluštit to sojčí samčí volání, o kterém jsem mluvila dříve. Chtěla bych také někdy v blízké době napsat knížku, to bych si opravdu moc přála. Je to na dosah, jen si na to najít ten čas.

Často mluvíš o tom, jaký máš s ptáky osobní vztah. Jakým způsobem bys ten vztah sama popsala? Jak si myslíš, že tě ptáci vnímají? Myslíš, že jim na tobě záleží? Chovají se k tobě jako ke kamarádovi? Někdo by mohl říct, že v tobě vidí jenom zdroj potravy, ale já mám takový pocit, že je mezi vámi víc než jen to.

Myslím si, že je náš vztah poměrně unikátní a skutečně krásný. Jednoznačně cítím, že mě vnímají jako kamaráda, už jen podle jejich nadšení, když mě vidí a jak se uvolněně a bezprostředně se vedle mě chovají. Sweet Girl mi dokonce dovoluje ji pozorovat když hnízdí, mohu přijít hodně blízko k jejich hnízdu bez toho, aniž by mě vyháněli nebo na mě útočili. Také mě nechávají samotnou s jejich mláďaty, když se vydávají hledat jídlo. Dokonce je to tak, že když mladí čerstvě vylétnou z hnízda, mám takový pocit, že jim dělám chůvu! 😀 Je to opravdu roztomilé a nesmírně obohacující, být svědkem těchto velmi intimních momentů. Jinak bych nic nenamítala proti názoru, že za mnou vidí jenom potravu, kterou jim nabízím, ale myslím si, že za ty léta to mezi námi přerostlo v něco mnohem hlubšího. Například se mi často stalo, že jsem seděla venku s Blue a Sweet Girl a oni jen tak spočívali vedle mě, bez toho aniž by po mně cokoliv chtěli. Jednou jsem takhle seděla se Sweet Girl na stejné kládě jen pár centimetrů od sebe, snad asi půl hodiny. Nechtěla po mě žádné jídlo, jen si tak seděla. Je to moc hezká vzpomínka.

Mláďata páru Blue a Sweet Girl

Je nějaký pták, který je ti bližší než všichni ostatní?

Všichni jsou! 😀 Ale ne, určitě budou nějací, kteří jsou mi bližší, ale rozhodně je to více než jeden pták. Budou to asi Blue a Sweet Girl, protože jsou to první ptáci, které jsem poznala takhle zblízka. A pak to je určitě Tiny, samička sýkory karolinské, protože je potomkem Alphy a Markxine, prvního sýkořího páru, který jsem poznala v roce 2011 a který jsem znala do jara 2015. Tiny je jediným jejich mládětem, které doteď znám a které se kolem mě pohybuje a znám ji už od maličkého ptáčete. Narodila se v srpnu 2013.  A protože mě zná už vlastně od narození, máme mezi sebou mnohem pevnější poutu než u ostatních sýkor. Je se mnou hodně uvolněná a já ji mám nesmírně ráda. A abych nezapomněla na Hermosa, samce sojky chocholaté. Málem uhynul na těžký virus, který ho zchvátil v březnu 2015. Bylo to hrozné, protože jsem tuhle nemoc zažila v průběhu let mnohokrát na jiných sojkách a ani jedna z nich to nikdy nezvládla. Navštěvovala jsem ho každý den, abych ho kontrolovala. Nemohla jsem ho odvézt do záchranné stanice, protože ta, která se nachází v naší provincii nepřijímá pěvce – věnují se pouze dravcům nebo ohroženým druhům. Takže jsem mu nosila jídlo a trávila jsem s ním celé hodiny. Byl tak nemocný, že jeho oči byly celé pokryté slizem, sotva byl schopen cokoliv vidět. Obávala jsem se dne, kdy bych se s ním už nikdy neviděla. Ale k mému nesmírnému překvapení, i přesto, že byl na pokraji smrti, se z toho nakonec dostal. No a teď, více jak 3 roky poté je zdravý jako ryba. Jsem na něj opravdu hrdá. Znám ho teď už téměř 7 let, tedy stejně dlouho jako Blue a Sweet Girl. Je pro mě opravdu důležitý a velmi mi důvěřuje. Možná za to můžou všechny ty měsíce, které jsem s ním trávila, když byl nemocný. Možná mu to dokázalo, že se mě vůbec nemusí bát.

Lesley se samičkou sýkory karolinské pojmenovanou Tiny.

Zmínila jsi, že to, že člověk pozoruje ptáky a tráví s nimi čas dělá divy s naším psychickým zdravím. Naprosto s tím souhlasím a z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit. Proč si myslíš, že to tak je? Pomohli ti ptáci s něčím pro tebe významným?

Rozhodně mi pomohli! Potýkala jsem se s depresemi a s úzkostmi v podstatě celý svůj dospělý život. Ta zima, kdy jsem se začala kamarádit s ptáky byla naprostá noční můra. Budila jsem se ze spaní se záchvaty úzkosti a to samé mě trápilo i přes den. Sociální fóbie byla jednou z dalších věcí, která mě trápila. Bylo pro mě těžké dělat zcela běžné každodenní věci a byla jsem schopná pracovat pouze sama a nebo pouze s lidmi, kterým jsem mohla naprosto důvěřovat. Od té doby, co jsem začala trávit čas v přírodě s ptáky, mi spousta z těch problémů odezněla. Stále se to občas ohlásí, ale s výrazně menší intenzitou než tehdy. Chodím do přírody vždycky, když se necítím moc dobře a v podstatě ihned po tom, co se dostanu ven, se cítím lépe, zvláště teď po tom, co vidím všechny ty známé obličeje, které jsem si za ta léta zamilovala. Před lety mi pomohly přenést se přes smrt mého dědečka, který byl pro mě jako táta. Byly to nejtěžší chvíle mého života. Ale návštěvy mých ptačích kamarádů mi nesmírně pomohly odbourat spoustu stresu a úzkostí. Nevím, jak to dělají, ale je to jednoznačně nejlepší lék, který člověk může brát, když ho trápí cokoliv duševního. Jsou to moji strážní andělé!

Lesley, moc děkuji za tvůj čas a všechny tvé odpovědi! Bylo mi potěšením nahlédnout do zajímavého a nevšedního světa, který sdílíš se svými ptačími kamarády. Myslím, že se všichni můžeme inspirovat z toho, co děláš a vytvořit si s přírodou a vším co je kolem nás mnohem silnější a hlubší pouto. Nakonec by to pomohlo nejen samotné přírodě, ale významně by to zlepšilo i naše vlastní životy. Ještě stále je mnoho věcí, které se můžeme – a měli bychom se – od přírody naučit.

Ptal se Martin Vlk Mrňous

Foto a video: Lesley Earle

 


 

Original English version of the interview | Originál rozhovoru v angličtině

You’ve spent an incredible amount of time with „your“ birds, so you’ve gained a perspective that is very unique and unheard of amongst birders, ornithologists and researchers. What would you consider to be the biggest discover for you personally? What have you learned from all that time being out there with your feathered friends?

Hmm, That’s a great question. If I’m absolutely honest I think the biggest discovery I’ve found with knowing these birds individually and for as long as I have is that they are actually all quite unique from one another, they have personalities If I dare say so. When I look into the eyes of my birds, I see someone, someone that has their own story. There is so much more going on behind those eyes. Birds, well at least the ones I have known which is a whole lot, are quite intelligent beings, sometimes it makes the hair on my neck stand on end. In a good way though, it’s a profound feeling that stirs inside when one realizes how very similar we are to such a wild animal like say a blue jay or a crow.

What exactly gives away the identity of the birds? Is it the behaviour? Some special feature or mark?

I’ve gotten so good with knowing these birds, especially the ones I’ve known for years that I can know who they are from a nice distance, the blue jays are the ones I find to be the absolute easiest to tell apart. It’s a combination of their behavior and how they look such as the shape of their crest, bill, body even, coloration. Up close I can see the different looks and shapes of their eyes, bills and sometimes a mark. I have noticed that I am even able to know who is who before I see them just by the call they make and how they make it. From what I can tell, it seems as though certain jays like to use particular calls over others. They seem to have favorite calls. With Chickadees, I find they are little easier to know who is who when I can see them up close. Nuthatches are almost as easy as the jays are to know apart I think this is mainly because the males tend to be brighter in color than the female. Crows, I cannot tell them apart visually, yet. It takes for behavior, or certain calls or features before I can know them apart.

How long did it take to get familiar with the birds? When did they began to trust you?

I always find it hard to answer this question because I started this 6-7 years ago and I really don’t work hard to get a bird trust me now, mainly because all the others do so others seem to warm up quicker than they might have otherwise. When I started out I had no intention of forming relationships with them. In fact, I thought that was a wrong thing to do, however, a couple jays, Blue and Sweet Girl(I’ve known them since 2011) had other plans. They figured out that I was a food source because they would watch me fill up the feeders every day and I would sit close by with a bag of food on the ground next to me in case I needed to fill it back up. Basically, I was trying to get good close up photos of the various birds coming to the feeder. Well one day I had the bag down on the ground next to but it was open, Blue took notice to that and hopped his way over and after thoughtfully considering his next move began collecting the seeds from the bag. I couldn’t believe it and from there on they stuck with me and our “friendship” grew from there. I guess it didn’t take that long at all, maybe a few weeks? I don’t really recall. But it’s been incredible.

Do the birds behave predictably or do they have their good and bad days as humans do? Have they ever surprised you with anything?

I like this question because it makes me laugh when I think back to the early days when I really didn’t know what to expect from them and they’d do things that were just not in line with what I was used to. They are very much moody, some days they are relaxed and in a good mood, other times they can be a little irritable or skittish/nervous. There are probably a dozen different things that they did to surprise me in that regard but 2 things that come to mind is when Blue went after his mate Sweet Girl just last fall. I have never seen him attack her before but this day he was ticked off for whatever reason and attacked her but it was short lived thankfully and didn’t cause her any real harm other than a few down feathers.

Another time, again last fall, another male Jay I have known since 2011, as well decided that he finally wanted to take peanuts from my hand. This jay was so nervous of me for years and then just one day he decided he wasn’t afraid of me anymore and ever since I’ve been able to hand feed him like I do with Blue and Sweet Girl. I guess they are capable of changing their opinions of someone too 🙂

Do you meet only with the birds you know? If there is an encounter with unfamiliar bird and your friends are around, how does it behave?

Yes, I meet with only the birds I know. Sometimes stray birds happen upon us and normally they are quite curious about the whole thing. In fact last Spring I had a unfamiliar male nuthatch come into one of my other nuthatches territories, luckily for him, the other nuthatch pair was off in some other sector of their territory so he didn’t get chased off. I had a few of my chickadees around and the nuthatch(named Spirit) watched so intently and then after watching for several moments he came closer to get a better look then he tried getting in some of the hand feedings. from there we became friends for that entire Spring and even most of the summer. It was pretty cute

Birds are admired for their ability to fly and with flying comes migration. Most of your bird friends are non-migratory species, but has ever happened that your birds disappeared during a certain season?

I love this question, Thanks for asking it because yes while most of my birds are nonmigratory I do have a few migratory bird pals, too. We have White-throated sparrows. They come in May and leave again in October/November. In may 2012 I acquired my first sparrow friend. He had seen the jays and chickadees getting peanuts from me and wanted in so he made sure I knew he was there. All Spring and summer I visited him, giving him peanuts he was such a charmer. I named him Whitey. As Fall Approached I knew he was going to have to leave and I would never see him again, well that’s what I thought anyway, I was wrong. Something I should tell you before I continue with my story, White-throated sparrows are very faithful to their breeding grounds. In May of the next year he returned right back to the exact same section of the territory he was in the previous year when I met him. I was walking up the trail when I saw in the corner of my eye a bird flickering. It was Whitey he was actually chasing after me as I was walking by. I stopped turned around and was in disbelief as I looked at this sparrow down on the ground below me looking up at me just the way Whitey always did. After my moment of disbelief I took out a peanut and tossed it down to him, he went for it and I got to spend another entire Spring and Summer with Whitey. Since Whitey, I have acquired many many many white-throated sparrows friends, it’s actually ridiculous lol. The area I spend my time in is about 2km squared, in spring and summer I know roughly 20 different sparrows, and the crazy thing is that most of them come back the next year and remember me. In summer I cannot keep up with all the birds demand for peanuts LOL. It’s incredible. I love them and cannot wait to see them return in May again.

Have you ever thought of turning your observations and time you spent with the birds into an actual research?

Yes, I have. Luckily I have plenty, and when I say plenty I mean thousands upon thousands upon thousands of pictures and videos, haha! As well as journal entries that could help if I ever do. Right now I’m in the middle of trying to figure out if I have actually discovered what the male call of Bluejays is because currently there is no mention of this anywhere but I have noticed that one particular call is only ever made by the males I know and never the females. I guess in this case that is one really good reason to know the birds individually especially ones like jays who aren’t obvious as to who is male or female as it is with other birds. I guess time will tell if I unlocked this secret or not, it would be really cool if it were because there would be a more definitive way to know males from females. Luckily for me, all my years spent with blue jays have made it quite easy for me to tell who is female and who is male, but for the more ordinary birder, it’s not so obvious. I want to write a book someday soon. I really really want to. I think it’s in my reach it’s just getting the time to commit to it.

You were talking about having a relationship with the birds. How would you describe that relationship? How do you think the birds see you? Would you say they care for you? Do they recognize you as a friend or do they interact with you socially? Some people might say that they are just interested in the snacks that you bring them, but I feel there is much more going on in between you.

I think it’s a pretty unique and wonderful relationship we have. I definitely feel that they see me as a friend just by their excitement when they see me, and by how they behave so relaxed around me. Sweet Girl even allows me to watch her while she is nesting, I can even come close to the nest without getting dive bombed or harassed. They also leave me alone with their youngsters when they go searching for food. In fact, when the babies are fledglings, it feels like I’m babysitting their offspring, haha! It’s very sweet, such a fruitful experience to watch those really intimate moments. I wouldn’t disagree with snacks being what they are interested in, but I think that over the years it has grown to more than that. For example, plenty of times I have sat outside with Blue and Sweet girl and they would just sit there with me, not wanting any food. One time Sweet girl and I sat on the same log just a few inches apart from one another for a whole half hour. She didn’t want any food at all. It’s a fond memory

Do you have any particular bird that is closest to your heart?

All of them! Haha! Ok maybe some are more dear to my heart than others, but it’s definitely more than one. Blue and Sweet girl because they are my first pair and I have known them the longest and the best. Then it would be Tiny a female chickadee because she is Alpha and Markxines daughter, my very first chickadee pair that I met in 2011 and knew until Spring 2015. Tiny is the only one of their offspring that I still have in my life, I’ve known her since she was a baby. She was born in August 2013. Because she has known me since baby she has a whole different level of trust for me than any of the other chickadees. She is so comfortable with me. I actually really adore her so much. I have to add one more, Hermoso, another blue jay. He’s a male, he almost died from a bad virus he had back in March 2015. It was awful because I’ve seen this particular disease many times over the years and none of the jays ever made it. I would visit him every single day, to check on him. Oh, I should mention that I couldn’t bring him to a wildlife rehab because the ones in my province don’t takes-in songbirds, they only deal with birds of prey or endangered species. So anyway I would bring him food and would just spend hours with him. He was so sick, his poor eyes were covered in mucus, he could barely see out of them. It’s was pitiful. I dreaded the day when I would no longer see him. To my absolute astonishment though, he pulled through despite being on the brink of death. Almost 3 years later and here he is. I’m so proud of him. Also, I have known Hermoso for as long as I have known Blue and Sweet Girl, which is going on 7 years. He means a lot to me and plus now he trusts me a great deal. I like to think that my being there for him so much in those months that he was sick is why he trust me so much today. Maybe he learned that I was good after that.

You’ve mentioned that watching the birds and being with them do wonders with the state of our mental health. I can relate to that very much as I feel the same and I believe many of us do. Why do you think that is? Have the birds helped you personally with anything significant?

Absolutely, they have helped me! I’ve dealt with a lot of depression and anxiety issues almost all of my adult life. The winter that I started this journey was an absolute nightmare, it’s not nice to be depressed all of the time and not being able to deal with it and anxiety is even worse. I have woken up out of my sleep having an anxiety attack so many times throughout my life, it is a horrifying experience. I also deal with anxieties throughout the day. Social anxiety is another problem of mine, too. In fact, it has made it difficult for me to do just normal everyday things, and I work best alone or with people that I can absolutely trust. Since being around the birds and nature a lot of that has lifted now I do still have trouble with it at times but it isn’t as debilitating as it was before. I guess because I normally will go outside when I feel that way and almost immediately I feel better, especially now when I see those familiar faces I’ve come to adore so much. A couple of years ago they helped me through a very difficult time. My grandfather who was like a father to me was dying from Brain cancer. It was one of the most difficult times in my life. Visiting my birds on the days that I could, definitely helped ease some of the stress and anxieties. I don’t know how it is they do that but it sure is the best pill anyone could ever take to deal with such mental issues. They are my angel!


Číst dále
6




Nejnovější  / Zajímavosti
Japonský řezbář pomáhá nevidomým vidět ptáky skrze hmat
AVIFAUNA Publikováno 20.12.2017


Haruo Uchiyama vyřezává detailní sošky ptáků v životní velikosti, aby skrze ně šířil osvětu o evoluci a vyhynutí. Jeho současnou misí je vyřezání 40 druhů havajských ptáků z podčeledi šatovníkovitých.

Pěnice je menší než kachna a kachna je menší než orel. Pro některé ptáčkaře jsou tato jednoduchá fakta naprostou samozřejmostí, avšak pro ty, kteří se nemohou spolehnout na zrak, je velikost často velmi těžce uchopitelnou veličinou.

To je to, co podnítilo Harua Uchiyamu k vytvoření jeho unikátních „dotykových exemplářů“. Japonský dřevořezbář, jenž se umění opracování dřeva naučil od svého otce, zasvětil více než 35 let socháním dřevěných ptáků v životní velikosti, jenž detailně odpovídají reálným exemplářům do každičkého peříčka. „Nevidomí dokáží slyšet hlasy vran a vrabců dennodenně, ale již si nedokáží představit jejich velikost, tvar a to jak vypadají.“ vysvětluje Uchiyama skrze svoji ženu a překladatelku Tomoko. Některé z modelů jsou opatřené zvukovými nahrávkami se jménem ptáků a jejich hlasů.

Haruo Uchiyama používá exempláře havajského muzea Bishop k tomu, aby vytvořil dokonalé dřevořezby čtyřiceti z padesáti sedmi druhů havajských šatovníků, včetně některých již vyhynulých druhů. (Zbylých sedmnáct je možné nalézt pouze ve zkamenělé formě.) Modely budou použity pro vzdělávání veřejnosti a nevidomých ptáčkařů. Foto: Molly Hagemann / Bernice Pauahi – Bishop Museum

Uchiyamův dřevěný zvěřinec pomáhá jak pedagogům, tak i ochráncům přírody. Pro jeden projekt vyřezal více jak tucet modelů Darwinových pěnkav, aby pomohl učitelům demonstrovat evoluci. Promlouval s biology, aby zjistil, jakým způsobem se ptáci měnili s tokem času, včetně velikostí a tvarů jejich zobáků a jak vznikaly jejich další adaptace, které zajistili následné přežití druhu. Zjistil například, že pěnkava ostrozobá shazuje vejce pobřežních druhů ptáků, aby je rozbila o skály a dostala se tak jejich výživnému obsahu. Uchiyama také vytvořil loutky pro vědce, kteří v zajetí vychovávali mláďata jeřábů amerických a jeřábů bílých. Zobáky jeho loutek jsou tak detailně a jemně vypracovány, že je s nimi možné uchopit tužku. Dále také vyřezal atrapy albatrosů bělohřbetých, aby s nimi podpořil snahy o zahnízdění tohoto druhu na ostrovu Midway.

Uchiyamova činnost jej nyní zavedla k vyřezávání samičko-samičích párů 40 druhů havajských šatovníků, jejichž větev se rozvinula do neuvěřitelně bohaté diverzity velikostí, tvarů a barev. Kvůli tomuto projektu, na němž spolupracuje s Havajským muzeem Bishop, vycestoval již pětkrát do Honolulu, aby zde prozkoumal místní muzejní sbírky. Vyřezání každého modelu trvá zhruba měsíc, přičemž se mu dosud podařilo dokončit 11 samčích sošek.

Nazpět v jeho dílně v japonském Abiko, začíná každý nový pták jako dokonale prorostlý blok dřeva z tupely, rostoucí v bažinách Lousiany, které umělec posléze důkladně obrušuje a ořezává do tvaru příslušného druhu. Poté se do hrubě opracovaného modelu pustí s přímou bruskou, aby zformoval jemné detaily peří. K upevnění a posílení dlouhých a špičatých zobáků a křehkých tenkých nožek používá klavírní struny. Nakonec celý model ručně namaluje, nanášeje zhruba 8 vrstev barvy, aby učinil povrch pocitově více „péřovým“.

Zleva: K vyřezání šatovníka šarlatového, rychle ubývajícího havajského druhu, Uchiyama nejdříve nakreslí jeho tvar do bloku dřeva. Dřevořezba je později použita jako forma, do níž je nalita pryskyřice, která vytvoří podobu finálního modelu. Nakonec řezbář sošku namaluje akrylovými barvami, aby do svého modelu vdechl život. Foto: Haruo Uchiyama

Výsledné modely jsou křehké, jsou však mnohem odolnější než preparáty skutečných ptáků. Peří nebledne při vystavení a neztrácí kvalitu a formu, je-li s exemplářem manipulováno. Po většinu času budou dřevění šatovníci vystavení za sklem vitrín v havajském muzeu, kde, jak dřevořezbář doufá, mohou pomoci lidem pochopit a porozumět havajským ptákům a stejně tak větším hybným silám jakým jsou evoluce nebo ochrana přírody. Modely však budou především sloužit jako dotykové modely, když se v muzeu zastaví nevidomí návštěvníci. Pro ně pak sošky fungují jako mosty do neznámých a nespatřených světů, vysvětluje Uchiyama. „Věřím, že jejich vlastní svět pak bude o poznání větší.“ dodává.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Ze zahraničí
Vzkříšení vyhynulého tichomořského chřástala na ostrově Guam
AVIFAUNA Publikováno 17.12.2017


Chřástal guamský utrpěl smrtící ztráty následkem enviromentálních změn zapřičiněných armádní aktivitou, přičemž byl na poslední chvíli zachráněn ochránci přírody ze spárů vyhynutí. Tento rok přežil hrozbu raketového útoku Severní Koreji. Podaří se v budoucnosti tento vzácný endemický druh navrátit nazpět do přírody?

Svět letos tajil dech, když se muška raketových hlavic Severní Koreji zaměřila na malý ostrůvek Guam, zámořské teritorium USA v západní části Tichého oceánu. Mezinárodní média ostrov spěšně popsala jako strategicky významnou vojenskou základnu USA, jeho území o 542 km² je však především domovem pro 184 000 guamců (američtí občané včetně domorodých Chamorrů austronéského původu), rušným turistickým letoviskem (zvláště pro návštěvníky z Asie) a v neposlední řadě také domovem pro nezanedbatelné množství živočichů a rostlin. Nepočítáme-li v přírodě vyhynulého chřástala guamského (Hypotaenidia owstoni)…

Krátce poté, co USA získalo nazpět Guam od Japonska ke konci 2. světové války, americká armádní loď přepravila na ostrov smrtícího černého pasažéra. Co následovalo bylo jedním z nejdrastičtějších případů negativního dopadu invazního druhu. Vetřelce, stromového hada bojgu hnědou, čekal na ostrově doslova banket bezbranné a nepřipravené kořisti. Mezi ní chřástal guamský – dříve hojný, štíhlý, nelétavý druh, přizpůsoben na tichý pohyb v husté guamské vegetaci, avšak zcela neadaptovaný na záludné hadí útoky.

Lovecké schopnosti hadího vetřelce a absence přirozených predátorů vyústila ve zmizení několika ptačích druhů z povrchu ostrova, mezi nimiž pět endemických druhů, z nichž jsou tři prohlášeny za vyhynulé a dva vyhynulé v přírodě – ledňáček mikronéský a chřástal guamský.

Bojga hnědá se na ostrově natolik rozmnožila, že místní obyvatelé byli vystaveni výpadkům proudu v důsledku těchto plazů, kteří často končili na drátech elektrického vedení. Také místní lesy jsou plné pavučin, neboť had vyhubil většinu přirozených predátorů pavouků.

Naštěstí však v roce 1987 skupina ochránců přírody odchytila 21 jedinců chřástala guamského a držela je v bezpečí zajetí, díky čemuž si druh „vysloužil“ status „v přírodě vyhynulý“.

Vypuštěný chřástal guamský s vysílačkou. Foto: Fernbird Photography/Ginger Haddock

Díky guamským chovným stanicím, koordinovaných guamským ministerstvem zemědělství, bylo 21 odchycených ptáků schopno resuscitovat populaci celého druhu. Mezi rokem 2010 a 2012 bylo 26 ptáků vypuštěno na drobném ostrůvku Cocos nedaleko jižního cípu Guamu, poté, co zde byla vyhubena místní populace hlodavců. Bez přítomnosti hadů jsou zde chřástali dodnes pozorováni, ačkoliv jejich celkový počet není známý kvůli jejich skrytému způsobu života.

Na ostrově Rota (severně od Guamu) se pokusy o reintrodukci také setkaly s úspěchem – v lepších letech se zde populace obnovovala v počtech 100 nových jedinců ročně. Tento měsíc zde bylo vypuštěno dalších 49 ptáků s cílem vytvořit nové základny v jiných částech ostrova.

„Míra kontinuální snahy potřebné ke správě a udržení druhu na Rotě však značí to, že ptáky žijící na území ostrova dosud nelze považovat za plně samostatnou divokou populaci.“ říká Dr. James Westrip, člen týmu BirdLife Red List Team. Přesto však nedávné zprávy od Suzanne Mediny z Guamského ministerstva zemědělství nadějně naznačují, že chřástalům by se mohlo začít dařit bez pomoci a zásahů člověka.

„Právě teď na Guamu hledáme lokality vhodné pro reintrodukci. A doufáme také v to, že ze zajetí v příštích dostaneme i ledňáčka mikronéského.“ dodává Medina.

V časech násilné rétoriky, investicí do zbrojního průmyslu a obav z nukleární války, je povzbuzující vědět, že jsou stále lidé (a to i přímo v místě potenciálního válečného střetu), kteří dělají trochu dobra pro planetu. Pro druhy jako je chřástal guamský je to celá náruč dobra a pro nás všechny pozitivní zprávou, která zahřeje u srdce.

Reintrodukční pokus na ostrůvku Cocos z roku 2010

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Birdlife.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Ze zahraničí
Překvapivý objev nového vodního druhu ptačího dinosaura
AVIFAUNA Publikováno 7.12.2017


Úvodní ilustrace: Rekonstrukce nově objeveného kosterního pozůstatku dinosaura odhaluje zvláštního tvora s labutím krkem, husí figurou a tučňákovitými ploutvemi. Autor: Lukas Panzarin

Co vznikne, když zkřížíte dravého dinosaura a několik různých druhů vodních ptáků? Není to zrovna otázka, kterou by si kdokoliv jen tak položil, avšak příroda nás umí někdy nesmírně překvapit. Tento týden vědci v magazínu Nature oznámili objev Halszkaraptor escuilliei, bizarního malého dinosaura, kterému se zřejmě dařilo jak na souši tak ve vodě.

Dinosaur, který pochází z pískovcovových ložisek svrchní křídy v Mongolsku, vykazuje prazvláštní směsici znaků. Jeho vytáhlé štíhlé nohy a ocas jsou standardními rysy dravých dinosaurů. Avšak jeho krk a lebka jsou protáhlé a velmi nápadně připomínají labuť. Střed těžiště jeho těla jej předurčovalo k husí kolébavé chůzi a krátké, avšak široké přední končetiny vypadají jako ploutve dnešních tučňáků.

„Je to poprvé, co ptačí dinosaur vykazuje tolik rysů značící polovodní způsob života.“ říká vedoucí výzkumu Andrea Cau, paleontolog obratlovců z italské Univerzity v Bologni. „Předpokládáme, že dinosaur byl způsobem života přirovnatelný k některému současně žijícímu vodnímu ptákovi – příležitostný predátor schopný využít jak pozemních, tak vodních zdrojů potravy, přičemž jeho dlouhý krk byl hlavním nástrojem v jejich hledání.“

Tato přizpůsobivost byla velice příhodná pro nejisté klima druhohorního Mongolska. Indicie ve skalách v poušti Gobi naznačují, že řídké pouštní podrosty byly silně sezónní, přeskakující v průběhu roku mezi vlhkými a polosuchými podmínkami. Pískovcové formace, ze kterých Halszkaraptor pochází, se hemží fosilními pozůstatky drobných savců, plazů, ale i příbuznými druhy dinosaurů jako je Velociraptor. Anatomie Halszkaraptora mu mohla výrazně pomoci při získávání potravních zdrojů, které byly pro ostatní dinosaury mimo dosah. Tato strategie není příliš vzdálená od té, které využívají dnešní druhy. Mnoho současných ptáků, včetně mořských druhů, volavek a také některých pěvců, jsou překvapivě adaptováni pro sběr potravy jak na zemi tak ve vodě.

Halszkaraptor je součastí rozvětvené a různorodé skupiny zvané Maniraptora, která zahrnuje ptáky a příbuzné dinosaury. Přestože je nově objevený dinosaur na pohled podobný dnešním ptákům, nejedná se o přímého předka. Namísto toho patří do nové čeledi nacházející se u báze Dromaeosauridae, jenž je čeledí zahrnující známé Velociraptory.

Podle Darrena Naishe, paleontologa z Univerzity Southampton, který se na studii nepodílel, Halszkaraptor není prvním členem skupiny dravých dinosaurů, kteří si pochutnávali na rybách. Skupina Unenlagiinae z čeledi Dromaeosauridae z Jižní Ameriky měli podlouhlé lebky a zuby, které mohly být přizpůsobeny k uchvacování podvodní kořisti. Avšak Halszkaraptor je už na první pohled z jiného těsta a zcela jednoznačně vykazuje znaky způsobu života provázaného s vodním prostředím. „Je to skutečně velkým překvapením.“ okomentoval to Naish. „Vypadá jako nějaká zubatá, krátkokřídlá pseudo-husa.“

3D nákres nalezeného fosilního pozůstatku Halszkaraptora. Foto: ESRF

Zajímavostí je, že i přes svou unikátnost se nález vůbec nemusel dostat do vědeckého povědomí, říká Cau. Fosílie, která je stále částečně zapuštěná do bloku pískovce, byla z Mongolska vyvezena pytláky. Poté putovala napříč soukromými sbírkami, dokud se nedostala do rukou francouzskému obchodníkovi se zkamenělinami, který fosilii dinosaura daroval Královskému Belgickému Institutu Přírodních Věd. Namísto odkrývání kostry Cau a jeho kolegové použili metodu detailního snímání za pomoci synchrotronní radiace, kterou prověřili celou fosilii. Tato metoda je spolehlivým nástrojem ke zjištění autenticity nálezu. Překupníci paleontologických artefaktů jsou totiž známí sestavováním bizarních chimér z koster zvířat, ve snaze obalamutit sběratele a vědce, kteří nálezy vykupují za velké peníze.

„Což je dobrým důvodem, proč některé části Halszkaraptora je vhodné zatím brát s lehkou nadsázkou.“ tvrdí Steve Brusatte, paleontolog Univerzity v Edinburghu, který se na studii dinosaura nepodílel. Zatímco autoři studie odvedli dobrou práci v doložení, že je exemplář pravý, skutečnost, že je konkrétní původ kosterního pozůstatku neznámý, dává prostor potenciálním pochybám a také určité pravděpodobnosti, že byla fosílie uměle poupravena. Navíc některé z charakteristik, kteří autoři uvádějí jako znaky polovodního způsobu života, například dlouhý krk, je možné nalézt i u jiných menších druhů dravých dinosaurů a také na některých současných ptácích, nemající s vodním prostředím nic společného (např. pštros). „Polovodní způsob života je skvělou myšlenkou a rozhodně bude třeba ji dále zkoumat i na jiných fosilních nálezech.“ tvrdí Brussate. „Pokud by byla na některých z dalších fosílií nalezena měkká tkáň, mohlo by to velkou měrou pomoci zjistit, zda-li měl dinosaur třeba plovací blány, ploutve či jiné jednoznačné charakteristiky polovodních živočichů.“

Vlevo: Tým vědců v laboratoři u unikátního exempláře Halszkaraptor escuilliei. Vpravo: Detail fosílie. Foto: ESRF / P.Jayet

Ať už dinosaur vypadá na ilustrativních rekonstrukcích sebevíc neuvěřitelně, Cau se skálopevně drží svého přesvědčení. A v blízké budoucnosti hodlá k nálezu zveřejnit další data získaná z podrobnějších výzkumů. Jeho tým nashromáždil šest terabytů naskenovaného materiálu, který čeká na posudky, porovnávání a další rekonstrukce. „Celý tento výzkum je pouze prvním krokem ve studii této nové fascinující skupiny dinosaurů.“ dodává.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Ze zahraničí
Nová šance pro v přírodě vyhynulé vrány havajské
AVIFAUNA Publikováno 28.11.2017


Úvodní foto: Dospělá vrána havajská. Ken Bohn/San Diego Zoo Global

Poté co tři práci nepřežili v reintrodukčním pokusu v roce 2016, Projekt ʻAlalā přehodnotil a vylepšil své strategie k tomu, aby byl letošní pokus úspěšný.

S nadějí a palci v dlaních, se minulý rok chovatelé pomalu klidili z porostu v jednom z Havajských lesů poté, co zde vypustili pět ručně vykrmených a v zajetí vychovaných vran havajských (Corvus hawaiiensis, či havajsky ʻAlalā). Tento endemický druh, nejohroženější člen čeledi kravcovitých, byl od roku 2002 oficiálně prohlášen jako vyhynulý v přírodě a akce v roce 2016 byla pro záchranný projekt ʻAlalā přelomovým momentem v jejich několikaletých snahách: přežije těchto pět ptáků a podaří se jim vytvořit základ nové populace?

Bohužel, i přes veškerá očekávání a naděje se pokus nezdařil. Do měsíce tři z ptačích vyslanců uhynuli — dva podlehli útokům dravců a jeden z nejasných enviromentálních stresorů.

Pokusy o zachránění divoké populace vrány havajské sahají až do 70. let 20. století a projekt z roku 2016 je nejposlednější snahou o obnovení životaschopné divoké populace. Po třech úhynech však vědci pokus ihned ukončili a přivedli zbývající dva jedince zpět do zajetí.

Nyní se tým více jak po roce rozhodl pro nový pokus a čerstvá skupina vzácných vran zamířila do havajské divočiny. Vědci tentokrát vypustili 11 ptáků — dva z nich přeživší loňského nezdaru. Skupinka šesti vran byla 26. září vypuštěna do rezervace Pu‘u Maka‘ala a zbývající pětičlenné hejnko se 11. října rozlétlo do nedalekých lesů. S více jak dvojnásobkem ptáků mířících do svého přirozeného prostředí oproti loňskému pokusu, vědci jsou optimističtí a věří, že se tato skupina usadí a bude vzkvétat.

Oproti předchozímu roku se záchrannému týmu podařilo překopat svoji reintrodukční strategii — zvláště pak metody pro aklimatizaci vrány havajské vůči místním predátorům. Ptáci jsou tedy nesrovnatelně lépe připraveni čelit výzvám nového prostředí.

První ztráta minulého roku byla pro tým velmi bolestným políčkem reality. „Naši lidé pracovali tvrdě celé měsíce a roky, aby ptáky vychovali — od péče o vajíčko, až po finální vypuštění do přírody.“ vysvětlil Bryce Masuda, manažer San Diego Zoo pracující pro projekt ʻAlalā. „Bylo to opravdu těžké pro nás všechny.“ Zároveň však byli „výsledné nezdary skvělou lekcí a zkušeností.“ dodala Jackie Gaudioso Levita, koordinátorka projektu ʻAlalā.

Dvoudenní mládě vrány při krmení. Foto: Ken Bohn/San Diego Zoo Global

Prvním krokem v novém, vylepšeném pokusu, bylo zajištění toho, aby byli ptáci v přírodě soudržní a netříštili se do menších uskupení či samostatných jednotek. Po téměř devět měsíců vědci sledovali jejich chování před a po krmení, zaznamenávajíc si kdo z nich je dotěrný a ambiciózní, kdo žebrá a kdo se dostal k misce s krmením jako poslední. Příslušné manýry při krmení stanovily sociální hierarchii chované skupiny ptáků a tak je vědci rozdělili do dvou skupin, které spolu budou v přírodě s největší pravděpodobností nejlépe fungovat.

Teprve pak mohlo započít skutečné cvičení pro přežívání v přírodě. Zcela největší prioritou bylo naučit vrány rozpoznávat a vyhýbat se káni havajské, jejich nejčastějšímu přirozenému predátorovi. Přestože tým ptáky naučil vyhýbat se dravci již před vypuštěním v roce 2016, letošní skupina se naučila jiné strategii, která má ptáky při útoku vyburcovat k hromadné akci, která predátorovi znesnadní jeho pokusy o získání kořisti.

Vědci se také zaměřili na předběžný monitoring lokalit, kde se měla reintrodukce uskutečnit. Proběhla zde analýza četnosti výskytu káněte havajského, hojnost potravy a přístupnost pro pozdější každodenní monitoring.

Všechny tyto snahy kulminovaly v pozvolné představování programu ptačím vyslancům. Nejdříve byly vrány přesunuty do pseudo-lesního prostředí — voliéry na území rezervace Pu’u Maka‘ala — kde žili do doby, dokud se na místě neusadili. Poté se dveře voliéry otevřely a každý z ptáků vylétl ven dle svého uvážení, vysvětlil Masuda. Někteří využili šance okamžitě, jiní si lebedili v komfortu voliéry celé hodiny.

Pár vran havajských v rezervaci Pu’u Maka’ ala po vypuštění v roce 2016. Foto: San Diego Zoo Global

Nyní tým vyčkává. Dokud se instinkty v hledání potravy vypuštěných jedinců naplno neprojeví, zaměstnanci San Diego Zoo je budou zásobit přídavky potravy a průběžně sledovat jejich váhu za použití krmítek opatřených vážícími mechanismy. Zatím se však zdá, že se vránám v přírodě daří nanejvýš dobře. Olupují kůru ze stromů, aby se dostaly na hmyz uvnitř a nacházejí divoce rostoucí bobule, na kterých se přikrmují, což je proces velmi důležitý pro zdejší flóru, neboť se za pomoci ptáků šíří jejich semena do okolí.

Když příští rok skončí období ročního pozorování, ptáci by měli být zcela samostatní a v ideálním případě založí základní životaschopnou populaci na území rezervace. Levita a její tým plánují nadále vychovávat nové jedince v zajetí, aby mohli později introdukovat další čerstvé skupinky vran, které by společně se svými zabydlenými protějšky mohly vytvořit větší hejno, jenž by již bylo schopné bez pomoci početně narůstat. Vzhledem k tomu, že skupinka šesti ptáků vypuštěná v září již přežila delší dobu než skupina vypuštěná minulý rok, tým záchranného projektu má důvod k nadějím.

Místní obyvatelé záchranné pokusy vřele podporují. Vrány havajské představují v domorodé kultuře ochránce duší zesnulých předků a jejich přítomnost či volání slouží jako varování před budoucím neštěstí. Od založení Projektu ʻAlalā, přednášejí členové týmu v místních komunitních centrech a školách, aby šířili osvětu o stavu populace vran a průběhu jejich záchranného programu. Když minulý rok oznámili úhyn tří jedinců, objevily se znenadání celé houfy lidí dotazující se na to, co se stalo a jaké kroky plánují vědci do budoucna.

S letošním pokusem o reintrodukci se místní zapojili ještě o kus více — vytvořili online hlasování pro pojmenování všech jedenácti vypuštěných jedinců. „To dokazuje, jakým způsobem jsou vrány havajské hluboce provázány nejen s místním ekosystémem, ale neodmyslitelně také s místní kulturou.“ komentovala to Levita.

Nyní nezbývá než držet ptákům a jejich dalším následovníkům palce a doufat, že vrána havajská, fascinující krkavcovitý pták, zase jednou zakrouží na blankytném havajském nebi. A třeba přitom doprovodí na odpočinek i pár duší, které na ně na ostrovech úpěnlivě čekají. 🙂

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Jsou ptáci schopni založit požár?
AVIFAUNA Publikováno 23.11.2017


Úvodní foto: Raroh proměnlivý sedí nedaleko lesního požáru v australském Tanami. Autor: David O’Connor

Schopnost ovládat oheň je historicky pokládáno za jeden z největších (a nejprvnějších) úspěchů lidské rasy — přesto však možná na planetě nejsme jedinými bytostmi, které tuto schopnost ovládají.

Předběžné studie naznačují, že ptáci — především pak rarozi proměnliví a populace luňáků hnědých v Austrálii — jsou možná schopni využívat ohně ke svému prospěchu. Tato příležitostná strategie nemá co dočinění s vařením, přesto je však úzce spojená s potravou — ohně, které údajně zakládají, jim mají pomáhat při lovení kořisti.

Studie není doposud publikovaná ani zrevidovaná. Je zatím založená na důkazech shromážděných Bobem Gosfordem, australským právníkem, jenž zastupuje zájmy aboridžinců v australském Severním teritoriu. Ve výzkumu mu asistuje geograf Dr. Mark Bonta.

Důkazy naznačují, že luňáci a rarozi pocházející z biotopů australských savan se naučili skrze časté požáry, které v období sucha v Austrálii pravidelně řádí, využívat živly ke svému prospěchu. Ptáci se chopí hořících větviček a shazují je do míst, kde očekávají, že se ukrývá výživná kořist. Když požár zachvátí kýžené místo a ještěrky, hadi, žáby a menší ptáci začínají prchat od nenasytných plamenů, dravci jsou v ideální pozici zaútočit.

Tento dosud vědecky nepodložený důkaz je získán z osobních výpovědí australských hasičů, místních domorodců a staré literatury. Zmínka ptačího žhářského chování je dokonce přítomné v domorodé ceremonii, při níž se kmenoví stařešinové oblékají do kostýmů rarohů a luňáků, pohybují se s hořícími klacky, zatímco šíří oheň symbolickým, přesto však posvátným gestem, vysvětluje Gosford.

„Když aboridžinci hovoří o dobrém ohni, říkají, že je to oheň s mnoha luňáky.“ říká Gosford, který mimo jiné dokončil postgraduální ornitologický kurz na Univerzitě Charlese Sturta v Austrálii. Sám se domnívá, že tento slovní obrat podtrhává kulturní vazbu, kterou australští domorodci mají vůči těmto „ohnivým ptákům“ a vědomím toho, jakým způsobem jsou ohně šířeny.

„Je to etnicko-biologický výzkum.“ pokračuje Gosford, poznamenávajíc, že představil svoji práci na několika konferencích na podzim roku 2015. „Je také založen na opakujících se pozorování, na lidové slovesnosti a zkušenostech předávaných napříč generacemi. “

Domorodá kresba Karrkkanja (místní název pro raroha proměnlivého), zobrazující dravce nesoucího hořící klacek do nespálené vegetace. Autor: Billy Yalawanga

Dosud neexistují žádné hmatatelné důkazy těchto jevů, což dává vítr do plachet mnoha skeptikům. Například Steve Debus, expert na dravce z Univerzity Nové Anglie, sdělil v rozhovoru pro The Daily Mail, že by bylo složité dokázat, zda-li ptáci úmyslně sbírají hořící klacky a využívají je k šíření ohně nebo zda-li jde o jev zcela náhodný. Dodal však, že jak luňáci tak rarozi jsou dostatečně inteligentní k tomu, aby skutečně úmyslně oheň šířili, neboť luňáci hnědí byli pozorování při pouštění kusů pečiva (které nalezli na výletních piknikových místech) do vodních tůní, aby přilákali ryby na dosah jejich ostrých pařátů.

„Někteří místní vám řeknou, že když jste ve správný čas na správném místě, můžete něco takového zažít.“ říká Gosford. A to je přesně, dle jeho slov, dalším krokem výzkumu. Asistent Bonta plánuje cestu do Austrálie, aby pomohl Gosfordovi s terénním výzkumem a doufá, že nasbírají fotografické důkazy tohoto nezvyklého chování v průběhu dlouhého období sucha.

Dokud nebude získán dostatečný důkaz, který bude publikován do odborného biologického či ekologického magazínu, zůstává výzkum „etnicko-ornitologickou studií, obsahující podklady a zdroje pouze z etnografické oblasti.“ vysvětlil Bonta.

Není to však tak, že by etnografický prvek tohoto výzkumu Bontu nezajímal. Povedlo se mu již vytvořit pseudo-hypotézu, která předkládá, že ptáci ovládají ohně již dlouhou dobu a první lidé se od nich toto chování mohli naučit. „V antropologii existují k této hypotéze důkazy, které ukazují, že lidé v minulosti interagovali s dalšími živočišnými druhy a učili se od nich.“ dodává.

To vše bude dávat smysl za předpokladu, že se skutečně potvrdí, že ptáci mají v šíření požárů „drápy“.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Co nám mohou prozradit ptáci o znečištění ovzduší
AVIFAUNA Publikováno 14.11.2017


Úvodní foto: Berneška velká přelétá nad loukou nedaleko uhelné elektrárny ve švédském Västerås. Kalle Gustafsson / Flickr CC (BY 2.0)

Ptáci jsou jedni z prvních, kteří poznají změnu, začne-li se hůře dýchat. Přesto však existuje málo studií na to, jakým způsobem jsou znečištěním ovzduší ptáci ovlivněni a kolik jich na tento lidmi zapříčiněný problém hyne.

Ve finském Harjavalta se tavila ruda již od 30. let 20. století, s veškerou místní ekonomií centralizovanou kolem kovovýrobního průmyslu. Toto místo je však také oblíbeným letním hnízdištěm lejska černohlavého, jehož populacím se zde odjakživa dařilo. Avšak více jak před třemi desítky let si vědci povšimli, že hnízdící ptáci nemají zdaleka tolik mláďat jako obvykle. Vyšetřování tohoto znatelného úbytku je dovedlo až k samotné příčině — konkrétně do místní továrny tavící měď. Oxidy síry a částice těžkých kovů, které továrna produkovala, otravovala metabolismus lejsčích samic a zapříčinily kladení tenkostěnných vajec, která byla křehká a nelíhla se. Zhruba ve stejném období přišel tým vědců na skutečnost, že tovární dělníci měli zvýšený výskyt rakoviny plic a žaludku.

Jak ptáci tak lidé byli zraňováni škodlivou směsí znečišťujících látek v ovzduší — u ptáků se však negativní symptomy objevily o několik let dříve. Do dnešního dne se v Harjavaltských měděných hutích podařilo snížit toxické emise o téměř 99%. Pracovní podmínky jsou mnohem bezpečnější a populace lejska černohlavého se zvolna obnovuje.

Události v Harjavalta jsou ukázkou toho, že ptáci mohou být indikátory hrozících ekologických nebezpečí. „A přesto je jejich potenciál zcela nevyužit a neprozkoumán, zvláště jde-li o téma znečištění ovzduší.“ říká Olivia Sanderfoot, specialistka na životní prostředí Washingtonské univerzity. Sanderfoot strávila svá poslední léta na univerzitě sbíráním a zkoumáním více jak 90 novin a novinových článků z 50. let minulého století. Její objevy, jenž podtrhly nejběžnější dopady znečištění ovzduší na ptáky a mezery na současném výzkumném poli, byly nedávno publikovány v časopise Enviromental Research Letters.

Práce Olivie Sanderfoot potvrdila její původní obavy. „Zdá se, že toho o dopadu znečištění ovzduší na ptáky příliš nevíme.“ nechala se slyšet. V průběhu jejího zkoumání dostupné literatury narazila na tisíce studií, které studium ptáků zcela vynechaly a zaměřily se čistě na lidské zdraví. Pro to existuje zcela pádný důvod: v roce 2016 odhadla World Health Organization, že zhruba 3 miliony lidí ročně zemře na následky nemocí způsobených znečištěním ovzduší. Nikdo však stejným způsobem nezhodnotil mortalitu ptáků.

Dříve než se ponořila do čísel, musela však Sanderfoot odpovědět na jinou otázku: proč jsou ptáci vůči znečištění více zranitelní? Na rozdíl od savců, ptáci vdechují kyslík, vyměňují jej za oxid uhličitý a vydechují vedlejší produkty v jediném nádechu, nemusí tedy smršťovat a roztahovat plíce opakovaně jako my. Tato unikátní technika jim umožňuje dýchat a okysličovat se výrazně rychleji, což je pro jejich organismus optimální zejména při letu. Sanderfoot však také tvrdí, že neustálý koloběh vzduchu může do organismu nasát zrádné částečky ve výrazně větším množství, což vede k negativnímu dopadu na zdraví ptáků.

Tato animace ukazuje, jakým způsobem ptáci kombinují svůj nádech a výdech v jediném pohybu plic. Infografika: Eleanor Lutz

Nemoci související s dýchacím ústrojím byly skutečně nejčastějším problémem, na který Sanderfoot ve svém průzkumu narazila, následované zvýšeným stresem, chabým imunitním systémem, sníženou reprodukční úspěšností, populačním poklesem a mnohými dalšími neduhy. Studie analyzovala několik desítek druhů z celého světa (byť nejvíce z nich bylo druhů evropských). Přestože zde byl jasný historický důkaz, že je znečištění ovzduší pro ptáky škodlivé, stále se objevovaly výrazné mezery v propojení ptačího a lidského zdraví.

„Nemáme dostatek důkazů k tomu, jakým způsobem ptáky ovlivňují chemikálie jenž nejvíce škodí lidem.“ říká Tracey Holloway, profesorka atmosférických a oceánských věd na univerzitě ve Wisconsinu, která je spoluautorkou studie. „Přízemní ozón a prachové částice dokáží nadělat v lidském dýchacím ústrojím velkou paseku a dost možná vezmou každoročně stejné množství ptačích životů jako lidských.“ dodala. Více výzkumů zaměřených na ptáky a znečištění ovzduší by pomohlo vědcům pochopit celosvětový populační stav avifauny, což je něco, na co se Halloway a Sanderfoot chtějí zaměřit.

Avšak odhalit přímé souvislosti mezi znečištěním ovzduší a ptačí mortalitou je velkou výzvou samo o sobě. Ptáci, stejně jako vzdušné částice, jsou neustále se měnící média: žádné z nich nezůstává příliš dlouho na jednom místě. To způsobuje značné potíže při dohledávání skutečností, jaké chemikálie škodí ptákům dlouhodobě. V případě švédských lejsků vědci již nyní ví, kde jejich populace hnízdí a jaké škodlivé látky produkovala nedaleká továrna. Bez odhalení těchto vzorců je však téměř nemožné zjistit, kde ptáci nasbíraly ty či ony škodlivé částice.

Jedna z možných cest je zlepšování situace v nejvíce znečištěných místech, kde ptáci tráví čas, čímž většinou bývají města, průmyslové areály a vývojové země. „Zdraví táhnoucích ptáků je dobré asi tak jako nejhorší (nejvíce znečištěné) místo, kde strávili čas v průběhu svého ročního cyklu.“ říká David Mehlman, ředitel Programu Migrujících Ptáků v organizaci Nature Conservancy. Další možností je implementace lepších technologií pro pochopení toho, co konkrétně a v jakých množství do ovzduší uniká. Sanderfoot a Holloway doporučují větší intenzitu terénního monitoringu, sběru dat skrze satelity, počítačové vykreslování pro sledování globálního znečištění ovzduší a nasbíraná data posléze provázat s výskytem a početnosti ptáků založených na ornitologických průzkumech. Terénní monitoring měří ozón a hladiny prachových částic, satelity dokáží vyčíst koncentrace oxidu uhelnatého a oxidu dusičitého v blízkosti povrchu Země a počítačové modely dokáží porovnat minulé, přítomné a budoucí trendy kvality ovzduší.

Foto: Indiana Stan

Všechny tyto holistické metody mohou nakonec informovat ochránce přírody a zákonodárce, kteří pak dokáží vytvořit zákonné pojistky pro ochranu lidí i přírody. „V USA bylo již v minulosti možné poznat pozitivní dopad výzkumů znečištění ovzduší a jeho působení na lidské zdraví.“ poznamenal Rob McDonald, vedoucí výzkumník Programu Světových Měst organizace Nature Conservancy. Poukazuje tím na vyhlášku „Clean Air Act“, která v Americe vešla v platnost v roce 1963. „Kvalita našeho ovzduší je výrazně lepší, než bývala.“ vysvětluje McDonald. „Nyní se národy jako Čína nebo Indie snaží jít v našich šlépějích a pokouší se o osvětu veřejnosti a otevírání témat týkající se čistého vzduchu.“

Přestože je znečištění ovzduší celosvětovým problémem, Sanderfoot své úsilí zaměřila také na lokální problémy její domoviny. Jakožto vychovatelka navštěvuje na jaře i v létě komunitní centra, aby učila děti, jak mohou omezit míru znečištění — méně jezdit motorovými vozidly, vysazovat a pečovat o přirozené prostředí a snižovat spotřebu energie v domácnosti — to vše pro záchranu ptáků. I malá kapka může změnit mnoho, tvrdí Sanderfoot. Nadevše však klade svým studentům na srdce, aby našli naději a motivaci v každém opeřeném tvorovi, kterého uvidí. „Protože když se daří ptákům, bude se lépe dýchat i nám všem.“

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Výběr redakce  / Ze zahraničí
Pod lupou: Jihovýchodní Asie a polévka z ptačího hnízda
AVIFAUNA Publikováno 5.11.2017


Členka personálu hnízdního domu v Ziwasoe kontroluje nocující ptáky. Tyto „ptačí ubytovny“ jsou nejnovějším výdobytkem rostoucího asijského trhu obchodujícího s jedlými ptačími hnízdy. Foto: Aung Naing Soe

 

Lidé napříč jihovýchodní Asií stavějí příbytky pro asijského rorýsovité ptáky, salangy ostrovní, aby mohli sklízet jejich cenná hnízda. Stav populace tohoto druhu v přírodě však zůstává na hraně.

Miska průsvitných, želatinových ptačích slin stojí na kuchyňském stole ve skromném domě v myanmarském Myeiku. Hostitelka Sofia nalévá směs do hrnce, přidává hrstku cukru a špetku práškové smetany s jahodovou příchutí a zapíná hořák. Po troše míchání je dezert servírován.

Tento zvláštní lektvar chutná jako sladký, vodnatý pudink, avšak příchuť prý není to hlavní, říká Sofia. Tato polévka údajně pomáhá léčit s široké spektrum neduhů, od čištění zahlenění a zlepšení funkce ledvin po zesílení libida. Po několika lžicích jde Sofia a její manžel Ba Ka do horního patra domu, kde si postavili vlastní „továrnu“ na hnízda.

Druhé patro jejich přímořského domu kdysi sloužilo jako ložnice. V těchto dnech však patří výhradně salangám ostrovním, drobným rorýsovitým ptákům, jejichž domovem je jihovýchodní Asie a Indonésie. Desítky šedých ptáků vystřeluje oknem dovnitř i ven, krouží kolem krokví stropu, cvakají a křičí. Podlaha je pokryta tenkou vrstvou stříkanců. Celá místnost je cítit jako kurník. Ba Ka svítí baterkou na strop, osvětlujíc úhledné řádky miskovitých struktur přilepených k trámům. Hnízda jsou vytvořena slinami ptáků, jež jsou vyměšována ze žláz umístěných uvnitř zobáků.

Salangany poblíž svých průsvitných hnízd, jejichž vzhled připomíná rozpůlenou misku. Jsou to ovšem sliny, z nichž jsou hnízda vytvořená, jenž zajímají asijský kulinární svět. Video: Aung Naing Soe

Pro Sofii a Ba Ka přínáší toto zdánlivě obhroublé aranžmá obrovský zisk. Sklízejí hnízda čtyřikrát do roka, dávajíc mláďatům dostatek času k vyhnízdění a získávajíc každé čtvrtletí více než 1,3 kg materiálu z hnízd. V zemi, kde minimální roční mzda nedosáhne 18 tisíc korun je sklízení salanganích hnízd zlatý důl. Sofia a Ba Ka vydělají ročně kolem 130 tisíc korun.

„Začali jsme s chovem salangan, protože jsme věděli, že nám to pomůže dosáhnout bezstarostného důchodu.“ svěřila se Sofia. Tento skromný ptačí hotel má svá pozitiva i pro samotné ptáky: dům poskytuje salanganám bezpečný úkryt pro vyhnízdění, daleko od dosahu krys, hadů a dalších hladových zvířat. Přesto však dosud není jasné, s nedávným velkým nárůstem těchto hnízdních farem napříč Jihovýchodní Asií, zda-li tato nová větev průmyslu pomáhá či naopak ubližuje populacím žijících volně v přírodě.

Apetit pro polévky z ptačího hnízda pochází již z 16. století, kdy byl tento pokrm servírován jako léčebné tonikum bohaté a vlivné čínské elitě. Sběrači často stavěli vratká bambusová lešení, po kterých se šplhali ke skalním útesům, kde seškrabávali hnízda ze skalních stěn a jeskyní – praktika, která je bohužel dosud populární v pevninské části Asie a která značným způsobem ubližuje tamější salanganí populaci. Lidé často nevidí do hnízd, která strhávají, což často přináší zkázu dosud nevylíhlým vejcím a mláďatům.

V Myanmaru, Indonésii, Vietnamu a dalších částech regionu se salangany přesouvají se svými sběrači. Jen v Malajsii se počet hnízdních farem vyšplhal z 900 v roce 1998 na 60 000 v roce 2013. Bleskový nárůst popularity v posledních dvou dekádách přihrál do karet farmářům, restauracím a kulinárním fajnšmekrům. Zisky z hnízd narostly na odhadovaných 110 milionu korun ročně a miska polévky z hnízda může nyní strávníka přijít až na 2 200 korun. Poptávka po polévce ve středních třídách společnosti doslova exploduje.

Jedna z mnoha podob polévky z hnízd – oslazená, s příchutí jahod. Foto: Aung Naing Soe

Nejstarší zmínky o hnízdních farmách pochází z Jávy z 19. století, kdy se několik ptáků nahodile uhnízdilo na fasádách budov, čehož tehdy šťastliví majitelé nemovitostí využili. Dnes se večerní obloha ve městech jako je Myeik hemží hejny salangan a vzduchem se nese jejich pronikavý křik. Mnoho z povyku však pochází z reproduktorů umístěných v oknech hnízdních farem. Taktika vábení ptáků na umělá hnízdiště, která do Asie dorazila koncem 20. století. Nyní je hlasová reprodukce užívaná téměř standardně, společně s vpadlými, pevnost připomínajícími budovami (postavených přesně tak, aby přitahovaly hnízdící ptáky), která svými vrcholky zahlcují panorama měst od jižního Myanmaru po Indonésii.

Rozvíjející se partnerství mezi lidmi a asijskými rorýsi překvapilo a stejnou měrou znepokojovalo Gathorne Gathorne Hardyho, známého pod svým formálním titulem jako Pátý hrabě z Cranbrooku. Tento britský biolog začal studovat salangany ostrovní jako mladý postgraduální student v Malajsii v roce 1956, kde provedl sérii experimentů ve snaze potvrdit domněnku, že salangany používají echolokaci k navigaci v hnízdních koloniích umístěných v jeskyních. Po prozkoumání tohoto jevu se zaměřil na výzkum jejich hmyzí diety a jejich obecnou strategii přežívaní.

Nedávno se Lord Cranbrook zaměřil na sledování vývoje a dopadů hnízdních farem. „Tito ptáci jsou nyní domestikovaní stejně jako včely.“ řekl Hardy. „Jsou jim lidmi poskytovány tyto specializované úly a to co produkují je následně sklízeno.“ Jsou to však salangany, které zdánlivě nezastavitelný proces nastartovaly. Lidé, jak hrabě poukázal, na tuto výzvu jednoduše odpověděli.

Před třemi lety zatáhl Saul Mallinson za šňůrku záchranné vesty a skočil přes palubu malé rybářské loďky zhruba kilometr od břehu západní Malajsie. Asi po dvaceti metrech hektického plavání se vyšvihl na vápencový výběžek, rozdírajíc si ruce a chodidla na lasturách ostrých jako břitva přilepených na mokrém kameni. Vládní dokument z roku z 80 let 20. století zařadila toto odlehlé místo jako hnízdní kolonii salangan ostrovních. Mallinson ovšem, zaměstnán Lordem Cranbrookem, našel na skále pouze škeble a hady. „Nebyly tam známky po jediném hnízdě.“ prohlásil Mallinson. „Myslím, že tam nebyla hnízda už celé roky.“ Jeho teorie, je taková, že hnízda už kdysi dávno strhli proplouvající rybáři.

Video: Aung Naing Soe

Po devět týdnů v roce 2014 Mallinson a jeho kolega prošlapávali terén napříč malajským státem Sarawak, aby zjistili současný stav starých jeskynních kolonií. Některé byly poloprázdné, jiné zcela prázdné. Pouze ty, které byly hlídané místními sběrači měli stále životaschopné populace.

Lorda Cranbrooka tyto objevy nepotěšily, avšak opodstatnily potřebu pro ochranu hnízdních kolonií salangan. IUCN klasifikuje druh jako rozšířený a „málo dotčený“. To je chyba, podotkl Lord Cranbrook. Tito ptáci čelí vážným populačním poklesům v oblastech jejich výskytu – v Andamanech a Nikobarech v Bengálském zálivu stres ze sběru hnízd zdecimoval místní populaci, která poklesla o 80% v počátku 21. století. V jeskyni Niah, velké turistické atrakci Malajsie, byli ptáci zatlačeni sběrači na pokraj úplného vymizení. Podobně pak příbuzný druh, salangana indická, zažil značný populační pokles podél jihozápadního pobřeží Indie.

Typická hnízdní farma v Myanmaru (podobná té na videu výše) má v nejvyšším patře hnízdní prostory a v přízemí pak obchod. Na snímku se majitelka farmy, Daw Myint Win, probírá v průběhu rušného obchodního odpoledne v účtech. Foto: Aung Naing Soe

Tyto sestupné tendence začaly hodnou dobu před příchodem hnízdních farem, Lord Cranbrook však věří, že nedávné šílenství kolem ptačích hnízd vyvíjí na populace další tlak, jenž celkovému poklesu volně žijících ptáků významně přispívá. Rozmach domestikace rozšířil poptávku po hnízdech a usnadnil dostupnost hnízd na trhu. Hnízdní farmy navíc popohnaly poptávky po čerstvých jeskynních hnízdech, která jsou pokládána za kvalitnější než ty, jenž jsou sklízeny v umělých chovech. „Hnízdní farmy nezachránili volně žijící populaci salangan a nelze to od nich čekat ani v budoucnu.“ prohlásil Lord Cranbrook.

Výsledkem je konfliktní vztah mezi farmami a ptáky. Na jedné straně lze argumentovat, že nový průmysl pomohl ptákům z hlediska přežití a rozšíření svého výskytu. Existují důkazy, že jedinci odchovaní v hnízdních farmách byli schopni kolonizovat nová území ve Vietnamu či v Kambodže. Přesto však s nárůstem „ptačích hotelů“ a jejich patronů vyvstává mnoho nezodpovězených otázek. Experti jako jsou Lord Cranbrook spekulují, že nárůst městských populací salangan může vést k nerovnováze v množství hmyzu, které jiné ptačí druhy potřebují ke svému přežití. Současně nebyly zjištěny důkazy, že se ptáci hnízdící ve farmách vrátili nazpět do svých přirozených hnízdišť na útesech a v jeskyních, což znamená, že výhody plynoucí pro ptáky z kontrolovaných chovů se nemusí projevovat u volně žijících populací.

Momentálně se Lord Cranbrook a další vědci z malajských univerzit probírají genetikou domestikovaných salangan v naději, že vystopují jejich původ. Jejich výzkum zatím ukazuje, že chovaní jedinci se odlišují od svých divokých soukmenovců. To podporuje Cranbrookovu teorii, že by se k domestikovaným a volně žijícím populací mělo přistupovat odlišně z hlediska jejich stupně ohrožení.

Sušená hnízda na trhu v Myeiku. Standardní cena se může vyšplhat až na 1800 Kč za 30 gramů. Foto: Aung Naing Soe

K dešifrování druhového genomu existuje také ekonomická motivace. Podnikatelé by mohli například chovat pouze ptáky, kteří budují velká hnízda nebo by mohli vytvářet speciální medicínu, jenž by potírala ptačí nemoci. Tímto argumentem se ochránci snaží průmysl přesvědčit o nutnosti ochrany divokých hnízd a také o skutečnosti, že ochrana integrity celého druhu je prospěšná všem.

Nazpět v Myeiku, na trhu v ulici nedaleko od domu Sofie a Ba Ka, sedí obchodnice za vitrínou plnou stříbrných šperků, na klíně držíc košík plný ptačích hnízd. Za pomoci kleštiček každé z nich čistí od jemných pírek nalepených na stěny hnízd. Sotva začala chovat salangany ve svém domě a sklízet jejich hnízda a „zisk se už teď jenom hrne.“ svěřila se. Je vděčná za přivýdělek a nevadí ji žít pospolu s ptáky.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Ze zahraničí
Indie: Naděje pro kriticky ohrožené supy
AVIFAUNA Publikováno 29.10.2017


Tento týden se vláda v Indii rozhodla k důležitému kroku, jenž může velkou měrou zabránit vyhynutí asijských supů: vydala celoplošný zákaz na prodej a distribuci velkých dávek diclofenacu, protizánětlivého a bolest tlumícího léku, který je jednou z hlavních příčin masivního úbytku populace supů ve světě. V průběhu jednání byl hlavní soudce na straně supů, nazývajíc je „zdravotnickými pracovníky“ spíše než mrchožrouty.

I přes opakované prosby ze dvou největších farmaceutických společností se 25. října v Madraském nejvyšším soudu prosadil zákaz prodeje velkých „vícedávkových“ ampulek s diclofenacem, tedy na množství dostatečně velké pro použití pro veterinární účely, především pak pro léčbu hospodářských zvířat. Tato ilegální praktika byla už v roce 2006 v Indii zakázána, po letech snažení ze strany místních ochranářských organizací, poté co bylo prokázáno, že diclofenac v mršinách hospodářských zvířat spouští velkoplošné otravy supů napříč celou Indií, způsobujíc kolaps populace a její pokles až o 99,9% u některých druhů.

I přes zákaz však lékárny pokračovaly v prodeji léku v podezřele vysokých, 30 ml vícedávkových balíčcích – údajně pro lidské potřeby, přesto však ve většině případů použitých na zvířatech jakožto levnější varianta legálně prodávaných, supům neškodných alternativ (např. meloxicam). V roce 2016 se se Indie rozhodla zakázat tato velká „rodinná balení“, omezujíc ampulky na 3 ml a své rozhodnutí držela i navzdory silným protestům velkých farmaceutických koncernů.

Kriticky ohrožený sup indický na hnízdě. Foto: Wikipedia | Yann Forget.

Dosažení a udržení zákazu bylo vždy hlavní prioritou organizace SAVE (Záchrana Asijských Supů před Vyhynutím, v angl. originále Saving Asia’s Vultures from Extinction). Programový manažer SAVE Chris Bowden k tomu řekl:

„V lidské medicíně není absolutně žádná opodstatněná potřeba pro větší množství tohoto léku, takže produkce větších dávek byla pro farmaceutické společnosti vlastně cynickou cestou jak umožnit ilegální použití léku.“

„Vřele vítáme toto rozhodnutí, kterým je skutečně významným krokem pro ochranu supů v regionu. Indické autority si zaslouží chválu za zachování tohoto důležitého rozhodnutí.“

„Soudní bitva trvala přes dva roky. Udělal jsem to nejlepší co jsem mohl, účastníc se většiny slyšení, předkládajíc patřičné vědecké dokumenty,“ okomentoval situaci Bharathidasan S. z partnerské organizace Arulagam. Klíčový partner SAVE, BNHS byl taktéž nepostradatelnou pomocí v průběhu jednání.

Při vynesení prohlášení soudce M. Sundar zmínil druhy Gyps bengalensis (sup bengálský), Gyps tenuirostris (sup tenkozobý) a Gyps indicus (sup indický) jakožto klíčové druhy, které budou mít z nového zákona největší prospěch.

Indie, Nepál a Pakistán byly prvními státy, které zákaz v roce 2006 přijaly, s Bangladéší, která v roce 2010 následovala jejich příklad. Díky zákazu a neúnavné snaze organizace Birdlife International introdukovat tzv. Bezpečné zóny pro supy, jsou jihoasijské populace kriticky ohrožených supů od roku 2012 stabilní, byť se populační hladina ustálila na nejistě nízké úrovni.

Naděje je taková, že pokud bude podpora Indie a její hrdost ve vlastní supí populace pokračovat, mohou být supi na cestě k úplnému zotavení. Tato úžasná zpráva přicházi v době, kdy Birdlife International lobuje za mezinárodní Mnohodruhový Akční Plán pro boj s celosvětovou supí krizí.

Pro více informací o africko-euroasijské supí krizi, navštivte www.birdlife.org/savevultures

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Birdlife.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Ze zahraničí
Karibik: Život ptáků po hurikánu Irma a Maria
AVIFAUNA Publikováno 24.10.2017


Karibik se vzpamatovává po řádění hurikánů kategorie 5, které si v průběhu září proklestily cestu skrze ostrovy. Irma zničila nebo poškodila 95% domovů a budov na Barbudě, zasáhla Kubu a pokračovala na Floridu, kde smetla všechna aktivní hnízda ohroženého luňce bažinného u jezera Okeechobee. Pak přišla Maria. Zřídila Dominiku a její ničivé síle neuniklo ani Portoriko. Maria, nejsilnější hurikán, který od roku 1928 Portoriko zasáhl, vyřadil dodávku elektřiny pro celý ostrov a získávání zásob potravin, vody a léků pro zdejší obyvatele zůstává stále značným oříškem. Některé ostrovy byly zasaženy oběma hurikány, což způsobilo desítky smrtí.

Přestože nejsou žádné z ostrovů ekonomicky bohaté, jejich biodiverzitní bohatství je neocenitelné. Na území Karibiku se nachází 172 endemických druhů, mnohé z nich žijící pouze na jednom z mnoha ostrovů, přičemž 56 z nich je podle neziskové organizace BirdsCaribbean ohroženo vyhynutím. Obývání takto omezeného území činí karibské druhy výjimečně zranitelné vůči extrémním událostem. „Když máte endemické druhy žijící pouze na jednom ostrově, jeden hurikán dokáže během chvíle kompletně vyhladit celou populaci druhu.“ říká Andrew Dobson, prezident organizace BirdsCaribbean.

Ve vzduchu je stále více otázek než odpovědí na to, jakým způsobem se ptáci s hurikány vypořádali, Dobsonovi a jeho kolegům však spadl kámen ze srdce, když zjistili, že nejvíce ohrožené druhy bouře přežily. Alespoň hrstka lesňáčků barbudských dokázala přečkat hurikán Irmu a její 83 m/s silné větry. BirdsCaribbean podali zprávu, že jejich partneři ze spřátelených organizací a úřadů životního prostředí provedli průzkum Barbudy, jediného domova výše zmíněného druhu a objevili 8 jedinců majících se k světu. Populační odhady před pohromou stanovili početnost lesňáčka barbudského mezi 1 000 až 2 500 jedinci. Ochranáři budou mít lepší představu o tom, kolik jich opravdu zůstalo po podniknutí dalšího důkladného průzkumu, jenž mají v plánu v průběhu října. I přesto však byly 4 páry objevených lesňáčků zdrojem velké úlevy. „Je neuvěřitelné, že pták, který váží sotva pár gramů je schopen najít v tom všem nějaký úkryt a přežít.“ prohlásil Dobson.

První z osmi lesňáčků barbudských, který byl objeven během průzkumu po bouři 22. září. Foto: Andrea Otto

Barbuda je také domovem místní největší kolonie fregatky vznešené, se zhruba 2 500 dospělých párů hnízdících před hurikánem Irma v národním parku Codrington Lagoon. Bohužel, i přesto, že několik jedinců přežilo, byla celá kolonie zcela zdevastovaná. „Tam kde by normálně byly tisíce ptáků, pokrývající každičký kousek mangrovu, na který byste byli schopni dohlédnout, je jich teď mezi mangrovy nanejvýš 20 nebo 25 a ve vzduchu asi 250.“ komentovala situaci Lisa Sorenson, výkonná ředitelka BirdsCaribbean. Všichni mladí ptáci stále žijící na hnízdech (tropické klima Karibiku umožňuje prodlouženou hnízdní sezónu) zahynuli v bouři. A pokud by Irma vyhnala fregatky do jiných zemí, kde se tento druh běžně nevyskytuje, BirdsCarribean by určitě zaznamenali hlášení těchto nezvyklých pozorování. Žádná však nepřišla. „Nevypadá to popravdě vůbec dobře…“ dodal Dobson.

Pro ostatní karibské druhy jsou zprávy smíšené. Plameňák karibský přečkal na Bahamách v pořádku, avšak tisíce jich zahynulo na Kubě. „Velký a poměrně nemotorný plameňák je proti velkým hurikánům v podstatě bezbranný.“ poznamenal Dobson. Útočiště a úkryty umožnily amazoňanům portorickým žijících v zajetí bouře přečkat, ale stav jejich divokých protějšků je stále neznámý. Maria si razila cestu skrze portorické pobřežní biotopy, jenž jsou jediným domovem vlhovce portorického a dosud není jasné, zda-li druh, který před bouří čítal pouze několik málo set, vůbec přežil. Ochranáři také stále neví, jakým způsobem bouře ovlivnily buřňáky černotemenné, amazoňany císařské, husičky stromové a další zranitelné druhy.

Fregatka vznešená byla jedním z druhů nejvíce poznamenaných řáděním hurikánu Irma a Maria. Foto: Brian Gratwicke

Jak se ukázalo, přežívání bouří může být pro některé druhy ptáků snadněji překonatelnou překážkou. Hurikány zničily většinu vegetace, na níž je velká část druhů závislá z důvodu potravy a úkrytu před predátory. „Vypořádat se s nepřízněmi osudu bude v několika příštích týdnech, navíc s takto omezenými zásobami potravy, nesmírně obtížné.“ říká Dobson. Jedna z partnerských organizací BirdsCarribean spotřebovala 4,5 kg cukru během dvou týdnů při přikrmování kolibříků.

Největší lekcí z řádění hurikánů je důležitost v zachovávání a obnově přirozeného prostředí, prohlásil Andrew Dobson a Lisa Sorenson. Především pak porostů mangrovů, které nejenže poskytují úkryt a domov pro ptáky, ale také výrazně zmírnily devastující dopad bouří na pobřežní populace ptáků a místních ekosystémů. Bude trvat další měsíce, než se naplno ukáže, v jakém stavu jsou populace karibských druhů ptáků, ale jedna věc je již nyní jistá: Irma a Maria nebyly poslední dva hurikány. Ochrana a obnova životního prostředí je proto nesmírně důležitá, protože pomůže (nejen) ptákům přežít další bouře, které mohou v budoucnu přijít.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org

Úvodní foto: Robert Claypool


Číst dále
0




13
Novější články Starší články
  • - Reklama -
  • Newsletter

    Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Nejnovější články

    • 1
      Obnova přírodní rezervace Kotvice v CHKO Poodří by měla prospět ptákům
    • 2
      Proč drobní ptáci „zamrzají na místě“?


Aby vám nic neuletělo

Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Avifauna je nezávislý český online magazín zasvěcený fascinujícímu světu ptáků. Projekt vznikl za ochotné finanční podpory milovníků ptactva a funguje pod záštitou stejnojmenné neziskové organizace Avifauna z.s.

  • Facebook

  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Mediální partnerství
  • Ochrana osobních údajů
  • Kontakt
© 2024 Magazín Avifauna | ISSN 2571-0737 | Avifauna z.s.
Pak stiskněte enter a my to pro Vás najdeme!