• Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
May 4, 2025
  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Mediální partnerství
  • Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
Autor

AVIFAUNA





Nejnovější  / Ze zahraničí
Velká Británie: Odstřel pěvců a ohrožených ptáků má zelenou
AVIFAUNA Publikováno 30.12.2018


Velká Británie je známá svým vřelým vztahem k ptákům. Zahrady tamních obyvatel se v zimě stávají pro ptáky takovým rájem, že některé druhy už kvůli tomu dokonce změnily svou migrační strategii. V roce 2015 tam byla v celostátním hlasování národním ptákem zvolena červenka. Právě červenku – i mnoho dalších druhů – však britské úřady povolují střílet.

Milovníky přírody pobouřilo, že britské úřady pro ochranu přírody poskytují majitelům zbraní povolení k odstřelu některých druhů ptáků, včetně těch nejcennějších a nejvzácnějších.

Velšští úředníci dali svolení k odstřelu desítek druhů, například poštolek, kolih, konopek, vrabců nebo drozdů kvíčal. Na základě těchto povolenek bylo již zastřeleno více než 1 000 ptáků.

Uveřejnění této skutečnosti navázalo na obdobnou zprávu z Anglie, kde rozhořčení příznivci přírody protestovali proti vydávání podobných povolenek. Ty lovcům umožňovaly odstřel tisíců ptáků. Počet druhů, ke kterým tito odstřelovaní ptáci patří, pak jde do desítek – od skřivanů a čejek až po místně vzácné druhy jako lindušky luční nebo ústřičníci. A aby toho nebylo málo, do seznamu odstřelovaných druhů patří i nejoblíbenější zahradní druhy včetně národního ptáka Velké Británie – střízlíci, hýlové a červenky.

Mnohé ze zmíněných druhů jsou přitom na žlutém a červeném seznamu britské organizace RSPB a jsou tedy z hlediska priorit v ochraně ptactva na prvním místě (pozn. jedná se o obdobu kategorie ohrožených a kriticky ohrožených druhů podle Červeného seznamu IUCN).

Ochránci přírody toto rozhodnutí odsoudili jako „otřesné“, „strašlivé“ a „svévolné, nesmyslné ničení“.

Úřady se však brání tím, že povolenky poskytovaly s ohledem na bezpečí vzdušného prostoru, na veřejné zdraví a bezpečnost a jako prevenci závažných škod na hospodářských zvířatech.

Státní organizace Natural England, která dle vlastních slov podporuje ochranu přírody, vydává od roku 2015 povolenky, které dávají lovcům zelenou k odstřelu více než 40 druhů. Mezi tyto druhy patří například skřivani, kosi, koňadry, hýlové, červenky, střízlíci, luňáci červení, slípky, labutě, poštolky, sokoli, kulíci zlatí a mnoho dalších.

Státní agentura Natural Resources Wales, která svou činnost prezentuje jako „ochranu a obnovu biodiverzity“, vydala 73 povolenek k odstřelu více než 20 druhů, a to včetně konopek, cvrčal, drozdů zpěvných, brávníků, lindušek lučních, čejek a skřivanů.

Střízlík obecný je jedním z druhů, na jehož odstřel jsou vydávána povolení. Jen těžko si lze představit, čím tento oblíbený drobný pěvec může škodit veřejnosti.

Není jisté, kolik ptáků bylo na základě těchto licencí v reálu zastřeleno, avšak dle velšských povolenek vydaných od ledna 2017 do září 2018 byl odsouhlasen odstřel 2 348 jedinců.

Tyto statistiky příslušné úřady vydaly na základě žádostí dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Následně je na svém blogu publikoval novinář Jason Endfield. Mezi jeho čtenáři vyvolaly pochopitelné rozhořčení.

„Asi nejvíc mě zarazily dvě povolenky na odstřel 100 konopek, které byly vydány z důvodu ochrany vzdušného prostoru. Všichni si jistě vážíme zájmu o bezpečnost naší vzdušné dopravy, ale měli bychom se zamyslet nad tím, zdali je povolenka na odstřel 100 konopek nutná – či vůbec správná a potřebná – k zajištění veřejné bezpečnosti a blahobytu.“

Konopka je ve Velké Británii jedním z ubývajících druhů. Mezi lety 1980-2009 zde její počty dle studií a monitoringu ptačích populací klesly o 62 %.

Přestože na základě některých povolenek nakonec žádný nahlášený odstřel proveden nebyl, Jason Endfield se domnívá, že skutečný počet druhů do odstřelu zahrnutých bude mnohem vyšší, než zveřejněné statistiky uvádějí. Informace o povolenkách k odstřelu druhů, jako jsou například krkavci, totiž úřady nemusejí zveřejňovat ani na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, jelikož se nejedná o ohrožené druhy.

Velšské ochranářské orgány vydaly povolenky k odstřelu až 617 racků stříbřitých a 499 racků žlutonohých, především za účelem „zachování veřejného zdraví a bezpečí vzdušného prostoru“ a také povolení k odstřelu 1 022 špačků z důvodu „závažného poškození krmiva pro skot a samotné újmě na zdraví chovaných zvířat, jako jsou slepice, krávy či ovce“.

Hýl obecný je dalším druhem na seznamu těch, jejichž odstřel je povolen.

„Zde se nabízí otázka: jak asi může špaček ublížit krávě?“ napsal Endfield ve svém příspěvku.

Endfield získal výše zmíněné informace v rámci kampaně proti odstřelu krkavců. Během ní také zjistil, že organizace Natural England povolila odstřel 60 krkavců, přičemž 45 z nich bylo k dnešnímu dni skutečně zabito.

„Že tolik drahocenných druhů ptáků končí za oběť puškám, to pro mě bylo hrozné zjištění, naplnilo mě zděšením,“ svěřil se Endfield. „Konkrétní důvody k vydání jednotlivých povolenek sice neznám, ale copak lze vůbec nějak ospravedlnit odstřel hýlů? Nebo střízlíků, proboha?“

„Vydávání povolenek k odstřelu ohrožených ptáků jen proto, že se jejich způsob života neslučuje s tím naším, musí skončit. Jinak mohou zmizet. Navždy,“ dodává Endfield.

Odstřel kolih, kání, luňáků červených a sokolů stěhovavých byl povolen za účelem zachování bezpečnosti vzdušného prostoru. Odstřel střízlíků, červenek a kosů pak pro zajištění veřejného zdraví a bezpečí. Odstřely špačků a slípek byly povoleny jako ochrana zemědělské produkce.

Povolenky mají předem stanovenou limitovanou platnost a určují počet jedinců, které lze zastřelit. Držitelé oprávnění se pak musí nahlásit nejpozději do 14 dnů po jeho propadnutí.

 

Kopie zprávy zveřejněná na twitterovém profilu Jasona Endfielda, obsahující seznam druhů, jejichž odstřel byl v Anglii povolen.

Přírodovědec Mark Avery, bývalý vedoucí sekce ochrany přírody v organizaci RSPB, označil některá rozhodnutí za podivná.

„Je například těžké si představit červenku, která poškozuje hospodářská zvířata. 40 kolih a 1 022 špačků ve Walesu, to mi také přijde jako zbytečně vysoké číslo,“ sdělil Avery britskému online zpravodajství The Independent.

Mark Avery prohlásil, že je sice nepravděpodobné, že by odstřely ohrozily populace cílových druhů, přesto by měly být počty povolenek i důvody pro jejich vydání každoročně zveřejněny, aby mohly být přezkoumány a zhodnoceny širší veřejností. „Větší transparentnost by vedla k tomu, že by se lidé více rozmýšleli, než by o povolenku požádali.“

Organizace Natural England se brání tím, že povolenky k odstřelům umožňují provádění některých ochranářských prací, jako je sledování a kroužkování ptáků a reintrodukce některých druhů, například chřástalů polních v hrabství Cambridgeshire nebo strnadů cvrčivých v Cornwallu.

Větší ptáci pak způsobují kolize s přistávajícími a vzlétajícími letadly, což může způsobit velice závažné nehody, vysvětlil v rozhovoru mluvčí organizace Natural England.

 

Kolize s leteckou dopravou má být jedním z hlavních důvodů pro vydávání povolenek k odstřelu. Ilustrační foto.

„Všichni divocí ptáci jsou chráněni zákonem. Avšak již téměř 40 let jsou vydávána povolení k redukci ptačích populací na základě zákona o ochraně přírody z roku 1981, který takovou redukci ve zvláštních případech umožňuje – například za účelem ochrany veřejnosti,“ uvedl James Diamond, provozní ředitel státní organizace Natural England. „O takový účel se jedná, pokud je například pták uvězněn v prostorách pro přípravu potravin, nebo ohrožuje leteckou dopravu na letišti. Veškerá povolení jsou vždy velmi pečlivě zvážena našimi odborníky, včetně ornitologů, je-li třeba, a jsou vydána jen v případě, že byla zvážena a zavržena všechna ostatní možná opatření. Počet jedinců určených k odstřelu je striktně omezen a neovlivňuje statut ochrany žádného z cílových druhů.“

Státní agentura Natural Resources Wales tvrdí, že její povinností je „udržovat a zlepšovat biodiverzitu a budovat odolnost ekosystémů.“

„Bojujeme za životní prostředí Walesu a snažíme se, aby všichni naši vzácní ptáci prospívali,“ řekl její mluvčí. „Avšak v některých případech – a pouze tehdy, když selhaly všechny ostatní způsoby zastrašování nebo zapuzování – vydáváme povolení k odstřelu ptáků pro konkrétní účely. Takto opatrně a s rozmyslem udržujeme rovnováhu mezi ochranou přírody a dalšími potřebami široké veřejnosti, jako jsou například ochrana lidského zdraví, veřejná bezpečnost a minimalizace škod na zemědělských plodinách, hospodářských zvířatech a rybářských revírech.“

„Povolenky vydáváme například v případech, kdy ptáci proniknou do továrny na zpracování potravin, čímž mohou ohrozit veřejné zdraví. Letiště pak žádají povolení k odstřelu ptáků, aby mohla snížit riziko jejich střetu s letadlem.“

„Je velmi důležité zdůraznit, že ve všech případech jsme povolení vydali jen jako nejkrajnější řešení problému, který nebylo možno vyřešit žádným jiným způsobem. Jsme si jisti, že žádná z činností prováděných na základě vydaných povolení nijak neohrožuje ani neovlivňuje statut ochrany žádného našeho druhu.“

Přestože si tedy za svým rozhodnutím všechny zmíněné úřady pevně stojí, ospravedlnit odstřel drobných pěvců, kteří nemohou být v téměř žádném z výše zmíněných případů hrozbou, lze jen stěží. Že tato rozhodnutí pocházejí ze země, která je považována za kolébku moderní ornitologie a kde je pozorování ptáků takřka národním sportem, je více než překvapivé.

Po bouři nespokojenosti a nesouhlasu, kterou vyvolal článek Jasona Endfielda, projde celá věc nepochybně přezkoumáním a snad i změnou. Doufejme, že pro ptáky to bude změna k lepšímu.

 

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Independent.co.uk


Číst dále
2




Nejnovější  / Ze zahraničí
Nepál: Šťastný návrat kriticky ohrožených supů
AVIFAUNA Publikováno 26.12.2018


Kampaň proti smrtícím dávkám veterinárního léku proti bolesti spojená s krmišti poskytující nezamořené mršiny možná zachrání rapidně ubývající asijské supy.

V restauraci v Pithauli, drobném městečku v Nepálu, mají pouze jedinou položku v menu: syrové hovězí. A co víc, není to jídlo určené pro lidi, ale pro kriticky ohrožené supy. Zatímco ptáci hodují, turisté je mohou z nedalekého úkrytu pozorovat a dívat se, jak až 8 různých druhů supů čistí mršinu až na kost. Toto speciální místo bylo útočištěm a srdcem ochrany supů v celém regionu více jak jedno desetiletí.

Avšak jedno pondělí v září, zatímco si divocí supi pochutnávali na buvolí mršině, se scéna změnila na neobvyklou i na standardy zdejšího nezvyklého „bufetu“. Malý hlouček úředníků, vědců a vedoucích komunitních skupin se sešel, aby se zaposlouchali do oslavných proslovů, které se odehrávaly hned vedle nedaleké voliéry držící 12 supů bengálských. Po proslovech otevřeli úředníci její dveře a všech dvanáct supů se připojilo k hostině.

Tato událost značila první vypuštění supů chovaných v zajetí do volné přírody v rámci Asie. Pomyslná fanfára však slavila ještě větší milník. Bylo to symbolické gesto, které dalo najevo, že Nepál je znovu bezpečným místem pro všechny divoce žijící supy.

Před třiceti lety by nikoho nenapadlo si dělat jakékoliv starosti o blahobyt těchto dobře známých mrchožroutů. Miliony supů bengálských hodovaly na hnijících ostatcích zvířat napříč celým indickým subkontinentem a ornitologové označovali tento druh za nejpočetnějšího velkého dravce na světě. A pak z ničeho nic začali supi hromadně vymírat.

Jejich počty zažily devastující pokles v 90. letech a v roce 2000 klesla populace supa bengálského o více než 99% (!), nyní mající méně než 10 000 dospělých jedinců. „Před našima očima se před deseti lety odehrávalo vyhynutí v přímém přenosu.“ vysvětluje Chris Bowden, programový manažer organizace SAVE.

Byly to však i další druhy supů, které klesaly děsivou rychlostí: populace supa indického a supa tenkozobého klesly na pouhá 3% původní velikosti. Sup holohlavý utrpěl 90% ztráty za stejné období jako sup bengálský. Mezinárodní Svaz Ochrany Přírody (IUCN) zařadil všechny 4 druhy, nacházející se pouze v Jižní Asii, mezi kriticky ohrožené v roce 2007.

Sup indický na hnízdě. Foto: Yann Forget | Wikimedia Commons

Čtyři roky nebyli vědci schopni rozluštit, co za tímto strašlivým úbytkem stojí, dokud vědci z USA v roce 2004 nepřipsali hromadné supí úhyny k běžně užívanému léku proti bolesti, kteří farmáři dávají svému krávám, když přestanou produkovat mléko.

Lék, nebo lépe řečeno droga, se nazývá diclofenac a používá se i u lidí při léčbě bolestivých artritid a migrén. U supů to tak však bohužel nefunguje. V ptačím organismu způsobí diclofenac selhání ledvin, které zapříčiní nahromadění toxické kyseliny močové v těle.

Identifikovat hlavního viníka dramatického poklesu supů bylo obrovským krokem kupředu. „Je to něco, co jsme schopni vyřešit.“ říká Bowden. Vlády, vědci a komunity napříč kontinentem se zmobilizovaly aby se škodlivé drogy zbavily a Nepál, Indie a Pakistán zakázali používání diclofenacu pro veterinární účely v roce 2006. To však nezaručovalo jeho úplné stažení z oběhu (vezměme si náš problém s karbofuranem, jenž byl stažen z prodeje již před více jak 10 lety).

Zákaz diclofenacu bylo těžké prosadit, protože jeho netoxické alternativy jsou dražší a méně efektivní, vysvětluje Krishna Bhusal, vedoucí ochrany supů pro neziskovou organizaci Bird Conservation Nepal. Po mnoho let pak farmaceutické společnosti distribuovaly extra velké ampulky označené pro lidské užití, které byly v příhodné velké dávce ideální pro krávy. Ty Indie zakázala v roce 2015.

„Po celých 14 let jsme byli jako rozbité gramofonové desky, neustále rozebírající diclofenac,“ vzpomíná Bowden. „Přesto jsme se stále setkávali s všudypřítomnou skepsí a neochotě brát celou věc tak vážně, jak bylo zapotřebí.“

Od počátku supí krize se Nepál ujal vedení iniciativy za odstranění veterinárního diclofenacu a pomoci zbývajícím supím populacím. A to vše zejména díky supímu restaurantu, která byl založen v již zmiňovaném Pithauli.

Zde v roce 2006 nastartoval komunitní vedoucí a ornitolog Dhan Bahadur Chaudhary odvážný plán přikrmování supů čistými neotrávenými mršinami. Pojmenoval svůj projekt Jatayu Restaurant na počest staré hinduistické pověsti o odvážném supovi.

Sup bengálský. Foto: Pranad Patil

Chaudhary vyrostl v Pithauli, hrajíc si jako malý v džunglích a tak věděl, jak se celé věci chopit. Vykoupil stárnoucí krávy od místních farmářů, postavil pro ně přístřešek, kde měly dožít své stáří bez diclofenacu a najal místní obyvatele, aby mu s projektem pomohli.

V Nepálu a dalších hinduistických státech jsou krávy posvátné a je zákonem zakázané je zabíjet. A tak jsou stárnoucí krávy neprodukující mléko často pro farmáře jen finanční přítěží.

Když kráva v nově postaveném „domově důchodců“ zemřela, členové komunity ji stáhli z kůže a tělo připravili pro divoké supy. Výtěžek z kůže a příspěvky od navštěvujících turistů putovaly do správy supího bufetu a návštěvnického centra a podporovalo další ochranářskou činnost komunity.

V průběhu let se ochrana supů rozšířila za hranice Pithauli. Krmiště pro supy se otevřela na 5 dalších místech v Nepálu a zájem o ně se rozšířil do Indie, Pakistánu a Bangladéše. Skupina organizací se pak společně postarala o záruku toho, že oblasti v okolí supích bufetů zůstanou diclofenacem netknutá. Vytvoření těchto zón bezpečných pro supy vyžadovalo úzkou spolupráci s farmáři, veterináři a lékárnami. „Avšak veškerá snaha a úsilí za to stálo.“ potvrdil Bowden.

A je tomu skutečně tak. Společné úsilí organizací a místních ochranářských komunit nese úžasné ovoce. V Jatayu Restaurantu se hnízdní populace supů více jak zdvojnásobila a Nepál nyní zažívá první náznaky zotavení supí populace v rámci širšího celostátního měřítka.

To byl také důvod, proč se ochranářské skupiny vedené organizací Bird Conservation Nepal rozhodly pro vypuštění všech supů držených v zajetí. Minulý rok proběhla první zkouška, kdy byli vypuštění supi vyrůstající (avšak nenarození) v zajetí, jenž byli označení GPS batůžky. Zhodnocení dat z přijímačů ukázalo, že hrozba otravy se výrazně snížila. Všichni vypuštění supi jsou do dnešního dne v pořádku až na jednoho, který padl za oběť útoku levharta.

Zatímco jsou tyto úspěchy pro supy velkým příslibem, jsou stále pouhým začátkem. „Je stále příliš brzy na to prohlásit, že jsou asijští supi zcela mimo nebezpečí vyhynutí.“ tvrdí Bowden. Přestože pravidelný monitoring naznačuje, že je převládající část Nepálu bez diclofenacu, nelze to samé říci o sousedních zemích. V Indii závisí místní situace stále na bezpečných oázách, krmištích a chovných centrech, dokud nebude zbytek země jednoznačně prokázán jako bezpečný a čistý bez diclofenacu.

Vše však nyní nasvědčuje tomu, že se pro supy blýská na lepší časy a že se jejich populační trend snad konečně zvrátí. „Podaří se nám je zachránit,“ říká Bowden. „Před čtyřmi lety bych toto nemohl říci s pevným přesvědčením. Nyní mohu.“

Úvodní foto: Chitra2016 | Wikipedia.org

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Ze zahraničí
Za pět minut dvanáct: vzkříšení dvou kriticky ohrožených druhů
AVIFAUNA Publikováno 19.12.2018


Dříve v žalostném počtu 10 jedinců ve volné přírodě, se nyní populace holuba růžového stabilizuje a počty ibise skalního se neustále zvyšují, jak dokládá nedávné zhodnocení dat BirdLife International pro Červený seznam.

Dříve v počtu pouhých 59 párů ve volné přírodě, se nyní ibis skalní díky ochranářským snahám vzpamatovává. Dle nejnovějšího zhodnocení dat organizace BirdLife International byl proto druh přesunut z kategorie „kriticky ohrožený“ do kategorie „ohrožený“.

Kdysi hojně rozšířený po celé severní Africe, Středním východě a jižní Evropě, byl ibis skalní následkem ztráty přirozeného prostředí, pesticidů a lovem na mnoha místech vyhuben, s jedinou přežívající populací sestávající se z jedné hnízdní kolonie v Národním parku Souss-Massa v Maroku.

Bylo zcela jasné, že je nutné jednat rychle. BirdLife, spolupracující s organizacemi jako GREPOM (marocký partner BirdLife), najala místní rybáře jako ochránce hnízdní kolonie před lovci a predátory. Díky tomuto kroku a dalším ochranářským opatřením, se populace ibise skalního dostala na rekordní počet 147 párů, která se v roce 2017 rozšířila na dvě zcela nová hnízdiště. Přestože jejich status podle Červeného seznamu naznačuje, že je jejich budoucnost stále daleko od úplného zajištění, ukazuje zároveň jasně to, kolik toho mohou spojené a správně cílené ochranářské snahy dokázat.

„Letošní výsledky ukazují, že s dostatečným množstvím prostředků a politické spolupráce lze ohrožené druhy zachránit a přirozená prostředí obnovit.“ říká Melanie Heath, ředitelka vědeckého, zákonného a informačního managementu organizace BirdLife. „Pro zvrácení sestupného trendu nejvíce ohrožených druhů naší planety je však zapotřebí ještě většího společného úsilí. Vlády mají konkrétní zodpovědnost v implementaci zákonů, které znásobí dosavadní úspěchy a dosáhnou enviromentálně udržitelného rozvoje.“

Ibis skalní. Foto: Flickr.com | dfaulder

Příběh holuba růžového taktéž poukazuje na sílu ochrany přírody. Tento druh pocházející z ostrova Mauricius (kde svůj konec zažil v 17. století dronte mauricijský, též známý jako dodo), byl následkem ztráty přirozeného prostředí a introdukce nepůvodních predátorů dohnán do téměř beznadějného populačního stavu. V roce 1990 zbývalo ve volné přírodě pouze 10 jedinců. O dekádu později, díky reintrodukčnímu chovu v zajetí spojeného s intenzivní ochranou a rehabilitací místních biotopů, bylo toto číslo zvýšené na 300, až do bodu, kdy byl tento druh přesunut z kategorie „kriticky ohrožený“ do kategorie „ohrožený“. Nyní, se stabilní populací přibližně 400 volně žijících jedinců, může být holub růžový zařazen do kategorie „zranitelný“.

Výsledek letošního zhodnocení dat však není jenom růžový. V jihovýchodní Asii například, bylo 7 druhů zoborožců přesunuto do kategorií s vyšším ohrožením, především z důvodu extenzivního odlesňování. Lov těchto ptáků je však další hrozbou. Větší druhy zoborožců, jako je například dvojzoborožec žlutozobý a dvojzoborožec velký, jsou často stříleni v záměně za zoborožce štítnatého (jenž je kriticky ohrožený již od roku 2015), jehož unikátní výrůstek na zobáku je velice žádaný na černém trhu.

Další smutnou zprávou je 8 druhů ptáků, kteří byli na základě zhodnocení dat prohlášeny za vyhynulé, mezi nimi ara škraboškový (vyhynulý v přírodě), charmozin modrotemenný, ara tyrkysový, hrnčiřík rodu mazarbarnetti, hrnčiřík alagoaský, kulíšek pernambucký, šatovník ostrovní, čejka jávská. Většina vyhynulých druhů pochází z Jižní Ameriky, kde hlavní příčinou úbytku ohrožených druhů je degradace krajiny a extenzivní odlesňování.

Dvojzoborožec žlutozobý. Foto: Angadachappa

Trh se zpěvnými ptáky má také výrazný negativní dopad na avifaunu jihovýchodní Asie. Soutěže pěvců, které nabízejí obrovské peněžní ceny, vedou k chytání širokého spektra druhů, včetně bulbula korunkatého, který byl letos přesunut z kategorie „ohrožený“ do „kriticky ohrožený“. Odlesňování usnadňuje pytlákům přístup do dříve odlehlých částí pralesů, což celý proces ještě více urychluje.

„Přesně cílený ochranářský zásah může druhům pomoci se vzpamatovat,“ říká Dr. Stuart Butchart, vedoucí výzkumník organizace BirdLife International. „Avšak obecný trend je negativní, naznačujíc tak, že pro rozšíření lokálních úspěchů do globálního měřítka bude zapotřebí mnohem většího ochranářského úsilí.“

Analýza dat pro Červený seznam naznačuje, že zatímco cílená ochranářská činnost dokáže takříkajíc dělat divy, je třeba spojeného úsilí v mnohem větším měřítku a rozsahu, chceme-li obrátit nebo přinejmenším zastavit dosavadní celosvětový úbytek populací ohrožených druhů.

Úvodní foto: Holub růžový | Michael Hanselmann

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Birdlife.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Nejen lehkost křídel vynáší ptáky do oblak
AVIFAUNA Publikováno 6.12.2018


Nový výzkum detailně analyzuje krok za krokem způsob, jakým ptáci dokáží plynule přejít z klidového postoje do letu.

Výzkumník Ben Parslew z ústavu leteckého inženýrství univerzity v Manchesteru ve Velké Británii se svým týmem studuje mechaniku letu strojů. Pro lepší pochopení principu letu používá roboty jednoduché konstrukce, aby tak napodobil proces, při kterém se stroje stejně jako ptáci odlepí od země a vznesou se do vzduchu.

Ale zatímco ptáci bez větší námahy jednoduše vzlétnou, pro vědce z Manchesteru je pokus o vzlet robotů velkou výzvou. Někteří roboti se při pokusech ve vzduchu převrátí a následně přistanou vzhůru nohama. Další sice zůstanou ve vzduchu stabilní, ale vyskočí špatným směrem nebo se zřítí ještě předtím, než se vůbec odpoutají od země.

Aby vědci přišli na to jak umožnit robotům bez obtíží vzlétnout, rozhodli se krok za krokem prostudovat způsob, jakým se ptáci vznesou do vzduchu.
„Naším cílem bylo pochopit, proč naši roboti nejsou schopni vzlétnout a naproti tomu ptáci se vždy s lehkostí vznesou, “ říká Ben Parslew.

Znázornění principu odrazu při vzlétnutí ze země. Modré hvězdičky zvýrazňují místa, kde dochází ke ztrátě kontaktu s povrchem. Zdroj obrázku: rsos.royalsocietypublishing.org

Vědci pro svou studii použili počítačovou analýzu dat ptáků s různými způsoby vzletu, díky níž odhalili dva pohyby, které pták při vzletu koordinuje současně: jsou to směr, kterým skočí a úhel náklonu těla, když nabírá rychlost. Taková koordinace umožňuje ptákům vyrovnaný vzlet.

Ve výsledné studii vědci odhalují ještě jeden skrytý nástroj, kterým příroda vybavila ptáky pro usnadnění letu. Jsou to „tlumiče“ v kloubech běháků, které jim umožní prodloužit nohy pro plynulý pohyb během skoku. Tato mimořádná flexibilita v kombinaci se směrem skoku a správným náklonem trupu umožňuje ptákům stabilní vzlet.

 

Rentgenový snímek holoubka diamantového připravující se k odletu. Video: Dr Pauline Provini, Functional Morphology Lab, Muséum national d’Histoire naturelle

 

Tým také potvrdil, že křídla se vůbec nepodílí na počáteční fázi vzletu. Vše je totiž o nohách. Pták nejprve nohy ohne a nakloní trup, následně je napne a dostane trup do vzletové polohy. Křídla jsou celou dobu roztažená a této fáze vzletu se neúčastní. Ptáci vzlétající z větví mají díky možnostem náklonu široké spektrum směru vzletu oproti těm druhům, které vzlétají z rovného povrchu z pozice s nohama na zemi.

Zatímco tento nový výzkum pomáhá vědcům lépe porozumět vzletu ptáků, Parslew doufá, že poznatky posunou také výzkum robotiky. Zjištěná fakta totiž mohou přispět ke zlepšení technologií, jakými jsou například drony a k jejich úspěšnějšímu vzlétání a následnému přistávání.

Překlad: Simona Vosáhlová

Zdroj: Audubon.org

Úvodní foto: Dr. Pauline Provini/Functional Morphology Lab/Muséum National d’Histoire Naturelle


Číst dále
0




Nejnovější  / Z domova
Robert Doležal: Klíny divokých husí…
AVIFAUNA Publikováno 4.12.2018


Mám rád podzim. Jeho barvy i melancholii, která je mi blízká. Ale je tu i jeden důvod, který snad sdílím s několika ptáčkaři, který je ale pro obyčejného člověka (s výjimkou neobyčejných myslivců) spíše ozvěnou lidové slovesnosti. Klíny divokých husí… Zní to jako fragment Skácelovy básně, než aby to skutečně existovalo. Stále je to ale skutečnost. Opravdu. Stačí jen odtrhnout pohled upřený k zářícímu displeji mobilního telefonu a pohlédnout vzhůru. Při troše štěstí můžete i z kaňonů městských ulic zahlédnout s příchodem podzimu a pak po celou zimu až do jara hejna hus šněrujících oblohu a ozývajících se typickými hlasy. Právě díky husám dokážu nějak překlepat i tu zimu, kterou rád nemám. Hejna hus jsou pro mě dobrodružnou literaturou objevovanou přímo v polích pod Pálavou, přinášejí mi závan exotiky, arktických krajů, domoviny, ze které k nám přiletěly.

Ve správný čas na správném místě

Uznávám, že mám štěstí. Není moc míst, kde by se husy u nás zdržovaly a už vůbec ne v takových počtech jako je tomu v okolí Novomlýnských nádrží na jihu Moravy. A já to mám pod Pálavu kousek. Zavítat sem ale může každý, kdo by chtěl tisícihlavá hejna zimujících hus vidět. Stačí přijet ve správnou dobu na správné místo a pak už se jen kochat. Problém je právě v tom dvojím správném příslovci. Husy dodržují víceméně stejný denní rytmus, který nám prvotní orientaci usnadní. Pohyb hejn v krajině ale do všech podrobností předvídat nelze a tak se může stát, že v místech, kde je v předchozích dnech spatřila řada pozorovatelů, je po našem příjezdu jen pustá plocha pokrytá jejich trusem, ale bez ptáků. Jak svoji šanci na úspěch zvýšit?

Husy běločelé (Anser albifrons) se stejně jako další druhy hus přilétají kolem poledního napojit na hladinu nádrží a rybníků.

Husa běločelá, polní a ty další

Nejprve si upřesněme, o jakých druzích hus se vlastně bavíme. Nejčastěji a v největších počtech jsou to husy běločelé (Anser albifrons). Tento druh u nás dříve tvořil 20-50% všech zimujících hus. Od poloviny 90. let její počty narůstají, převažují počty dříve běžnějších hus polních a v některých zimách se jich na Novomlýnských nádržích zdržuje až 30 tisíc. Objevují se zpravidla v druhé polovině října, zůstávají po celou zimu a jejich jarní průtah vrcholí v březnu. Druhým nejpočetnějším druhem je u nás husa polní (Anser fabalis), jejíž počty dosahovaly v 90 letech min. století až ke 100 tisícům ptáků, ale později se silně snížily. Přes naše území protahuje od října, také pravidelně zimuje a její jarní tah, který je rychlejší, než u husy běločelé, vrcholí v 1. dekádě března. Z taxonomického hlediska je to nyní s husou polní trochu složitější. Dříve odlišované skupiny tajgových a tundrových poddruhů s odlišnými ekologickými nároky, jsou nyní v souladu s IOC taxonomií zohledňovanou i naší FK ČSO, považovány za dva samostatné druhy –  husu polní (Anser fabalis) a h. tundrovou (A. serrirostris). Běžnější je pak ta druhá. Po celou zimu jsou zde také přítomny v narůstajících počtech naše husy velké (Anser anser).

Pozorování husích hejn kolem Novomlýnských nádrží může být okořeněno přítomností vzácných hus malých (A. erythropus) a několika druhů bernešek, z nich nejčastěji to bývá berneška bělolící (Branta leucops) s berneška rudokrká (B. ruficollis). Tyto druhy bývají zastiženy především jednotlivě nebo v nepočetných skupinkách.

Na sněhu jsou hejna hus čitelnější. V popředí jsou vidět dvě bernešky bělolící (Branta leucopsis). Nápadné jsou i mohutné husy tundrové (Anser serrirostris).

Z vodní hladiny do polí a zase zpět

Teď ten denní rytmus, v jakém se hejna pod Pálavou pohybují. Husy nocují na vodní hladině. Nejčastěji je to střední, tedy Mušovská zdrž VDNM, kde mají klid. S rozedněním se rozletují na pastvu do polí, kde zůstávají přibližně do poledne. Opět se vrací napojit na vodu a odpoledne znovu mizí do polí. Zpět na nocoviště se vracejí mnohdy až za tmy.

Ranní rozlet je impozantní záležitostí. Husy opouštějí nocoviště po menších i mnohatisícových hejnech. Jste-li tou dobou na hrázi střední nádrže, letí přímo nad vašimi hlavami. Je dobré si přivstat, protože u rozletu zjistíte, kterým směrem letí na pastvu a kde je tedy později můžete nalézt. Tím, že husy zpravidla neopouštějí vodní hladinu v jednom velkém hejnu, ale postupně, povedou vás. Ukáží vám směr. Jejich hejna jsou nápadná a na obloze čitelná i na velkou vzdálenost. Kolikrát jsem takhle za nimi vyrazil, a když se mi ztratily, chvíli jsem počkal na další skupinu, která mě nakonec přivedla až k místu, kde se pásly.

Když rozlet nestihnete, je dobré začít v místech, odkud byly husy hlášeny v předchozích dnech. Pokud na takových místech nejsou příliš rušeny (hlavně myslivci), jsou jim věrny i delší dobu. V případě, že nestihnete rozlet a hlášení žádná nejsou, pak se musíte rozhodnout, jestli vyjedete východně od nádrží nebo na západ od nich. Osobně začínám na západě, kam husy létají častěji. K jejich oblíbeným místům patří pole jihozápadně pod Pohořelicemi a severovýchodně a severně od Drnholce. Na východě se často pasou na rozsáhlých lánech mezi Velkými Pavlovicemi a Velkými Bílovicemi. Vyhledávají kukuřičná strniště a ozimy. Někdy se zdržují těsně u nádrží, jindy zalétají i 20 nebo 30 km daleko. Když se dostanete pod Pálavu až před polednem, je dobré začít na Pohořelických rybnících. Zvláště Novoveský a Starý jsou často využívány k napojení a očistě během poledních hodin. Někdy tu husy zůstanou až do pozdního odpoledne. Zvolíte-li si ten správný břeh, abyste měli slunce v zádech, bývá pozorování na rybníce nádherným zážitkem.

Husy velké (Anser anser) odpočívající s kachnami divokými u nezamrzlého oka před Kostelním ostrovem Věstonické zdrže VDNM.

Raději vidět hůř než plašit

Když se vám podaří husy nalézt, ať už na poli nebo na vodní hladině, je třeba být maximálně opatrný a nesnažit se k nim přiblížit za každou cenu co nejvíce. V polích o vás husy klidně mohou vědět a z bezpečné vzdálenosti vám dopřejí pohodlné pozorování. Když náhle husy zpozorní a většina jich vztyčí krk a zvedne hlavu, pak už může být pozdě, protože jste se právě ocitli blíže, než je jejich úniková vzdálenost. Husy pak odlétají a vy z pozorování nic nemáte. Je lépe zůstat dál od nich a vidět než husy plašit. V autě vás husy pustí blíže, ale neměli byste vystupovat, ale pozorovat skrz otevřené okýnko. Když husy zastihnete na hladině rybníka, jste zpravidla už blíže, než je jejich úniková vzdálenost. Je třeba se co nejvíce krýt. Husy o vás nesmí vědět. Za slunečného počasí se k husám přibližujte se světlem v zádech. Proti slunci, zvláště proti nízkému odpolednímu slunci, nejsou jejich hejna vůbec čitelná. V zimě je paradoxně k pozorování vhodnější zatažená obloha. Nejen, že se můžete k hejnu přiblížit ze směru, který vám vyhovuje, ale pozorování vám neznepříjemňuje vrstva zahřátého a tetelícího se vzduchu u země.

Pokud to máte k Novomlýnským nádržím dál, je dobré sledovat s předstihem předpověď počasí. Taková ranní mlha může zhatit veškerá pozorování. Napomohou i webové kamery v okolí. Stejně tak výjezd ve středu a v sobotu, kdy se za husami zpravidla vydávají myslivci, může být spíše frustrující, než aby přinesl radost.

Skupina hus běločelých. Bílá skvrna kolem zobáku má tmavý rovný okraj a za ním je světleji hnědá hlava. Husy malé mají tento okraj obloukovitě zahnutý nahoru nad oči a zbytek hlavy má stejný tmavohnědý odstín.

Bernešky a husy malé

Při hledání neobvyklých druhů je nejméně práce s berneškami bělolícími, jejichž výrazná černobíle zbarvená hlava je v hejnu severských hus nápadná. Bernešky rudokrké se dobře hledají za slunečného počasí, kdy rudě svítí jejich vínově zbarvená hruď a krk. Pod zataženou oblohou se prozradí spíše podle kontrastní černobílé kresby svrchní strany křídel a hlavy. Z bernešek svým zbarvením nejčastěji unikne pozornosti nevýrazná b. tmavá. Překvapivě dobře čitelné, ovšem z přiměřené vzdálenosti, jsou dospělé husy malé. Vyskytují se většinou společně s husami běločelými a nejčastěji na sebe upozorní žlutým očnicovým kroužkem, drobným zobákem a nezvyklým tvarem bílé skvrny na čele, která sahá až vysoko nad oči a při pohledu z boku nemá na rozdíl od běločelek okraj rovný, ale obloukovitý. Malá kulatá hlava a krátký krk bývají oproti běločelkám dosti tmavé.

Bernešky často naleznete až doma při prohlížení fotografií na monitoru počítače – zde minimálně tři bernešky rudokrké (Branta ruficollis).

Husy s límci

Severské husy jezdím pozorovat už nějaký ten rok a spíš než hledání bernešek a hus malých je pro mě zajímavější hledat jedince označené odečítacími límci. Registrací na www.geese.org a zanesením svých pozorování do databáze na těchto webových stránkách, okamžitě získáte detailní informace o každé límcované huse, kterou jste našli. Teprve díky těmto údajům můžete nahlédnout do tajemství tahu těchto mohutných ptáků, zjistíte, odkud pocházejí, kudy se po Evropě pohybují nebo jak jsou staří. Díky této databázi například vím, že husa běločelá s bílým límce a kódem 057 měla v době mého pozorování nejméně 18 let nebo, že jiná běločelka s černým límcem a kódem CCZ pochází z poloostrova Tajmyr a já ji kontroloval 4288 km od místa značení.

Ptačí migrace je fascinující záležitostí a být jí přítomen považuji za velké dobrodružství a nezapomenutelný zážitek. U velkých ptáků má tento fenomén až spektakulární projevy. Tak je tomu například na podzimním shromaždišti jeřábů popelavých ve východomaďarské stepi. Ale i u nás můžeme zažít něco podobného právě díky severským husám. Stačí jen s dalekohledem kolem krku nebo na stativu vyrazit ve správnou chvíli na správné místo. Husy mají po příletu k nám v křídlech stovky a tisíce kilometrů, odpočívají na vodních plochách a pasou se v polích. Zaslouží si svůj klid. Díky silně zvětšujícím stativovým dalekohledům jim ho může každý zkušenější pozorovatel ptáků dopřát. Jen bych těm našim severským hostům ze srdce přál, aby naše optika byla tou jedinou, která na ně v budoucnu bude mířit.

Text a foto: Robert Doležal


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Jak se dostal nelétavý chřástal na nejizolovanější ostrov Atlantiku?
AVIFAUNA Publikováno 28.11.2018


Ostrov veliký jako Karlovy Vary, utopený ve zdánlivě nekonečných vodách Atlantiku je natolik izolovaný, že byl nazván Nepřístupný ostrov. Na tomto ostrově (a pouze na něm), žije zhruba 6000 opeřených kuliček nesoucí jméno chřástal Rogersův. Co však vědcům zamotalo hlavy byla skutečnost, že tento drobný chřástal je neschopen letu a ostrov je pouze několik milionů let starý. Jak se na něj tedy mohl chřástal dostat?

Nová analýza DNA záhadu rozlouskla. Odhalila totiž, že chřástal Rogersův se jakožto druh vyvinul relativně nedávno jakožto potomek náhodných ptačích návštěvníků ostrova a svoji schopnost létat ztratil časem díky silám přirozeného výběru.

„Je vskutku pozoruhodné, že nejmenší nelétavý pták na světě (pozn.red.: vážící 35-49 g a měřící 13-15 cm) skončil na jednom z nejodlehlejších míst na planetě.“ vysvětluje autor studie, Martin Stervander z University of Oregon. „Zdá se, že předci nelétavého chřástala přistáli na ostrově, kde čelili téměř nulové hrozbě ze strany predátorů a tak pro ně časem schopnost létat zcela ztratila význam.“

Chřástal Rogersův Foto: Brian Gratwicke

Když vědci druh poprvé popsali ve 20. letech 20. století, bylo jim ihned jasné, že mají před sebou něco neobvyklého. Nepřístupný ostrov je 3500 km vzdálený od Jižní Ameriky a 2800 km od jižní Afriky. Přičemž chřástal neobývá ani jeden z nejbližších ostrovů vzdálených méně než 32 km.

Vznikla hypotéza (ještě předtím, než existovala teorie o tektonických deskách), že pták nějakým způsobem překročil oceán přes nyní již potopený pruh země. Inspirováni touto teorií, umístili vědci chřástala do svého vlastního rodu s názvem Atlantisia. Novější výzkumy přišly s tvrzením, že chřástal Rogersův pochází z afrických chřástalů.

Vědci stojící za novou studií však mají k dispozici více než jejich předchůdci v první polovině 20. století. V roce 2011 je se jim podařilo odchytit samce chřástala Rogersova, odebrat mu vzorek krve, sekvenovat jeho DNA a porovnat výsledná data s dalšími získanými údaji od ostatních druhů chřástalů.

Z výsledků výzkumu vyvodili, že předek nelétavého chřástala pocházel z Jižní Ameriky a že na odlehlý ostrov dorazil před zhruba 1,5 miliony lety. Tento pták údajně pocházel z rodu Laterallus, pod něhož spadají dnešní druhy jako chřástal argentinský, chřástal galapážský nebo podobně vypadající chřástal tmavý.

Nepřístupný ostrov je nejodlehlejší místo na Zemi. Zdroj mapy a satelitního snímku: Google Maps

Dává to smysl. Chřástali jsou notoricky známí svojí tendencí létat do nejrůznějších koutů světa a svojí schopností se na takových místech usadit. Svědčí o tom 53 stále žijících či nedávno vyhynulých druhů vyskytující se pouze na ostrovech a z nichž 32 druhů díky tomu částečně či úplně ztratilo schopnost létat. Populace předků chřástala Rogersova nejspíše letěla na východ hluboko do Atlantického oceánu a skončila na Nepřístupným ostrově — což byl sám o sobě natolik obdivuhodný výkon, že už neměli potřebu letět nikam dále.

„Když chřástali přiletěli na Nepřístupný ostrov, měli všechnu potřebnou potravu na dosah a protože ani nebylo třeba unikat před predátory, byla jim schopnost letu prakticky k ničemu.“ vysvětluje Stervander. Jediné jim hrozící nebezpečí jsou další druhy ptáků žijící na ostrově, kteří příležitostně mohou vyplenit snůšku nebo ulovit slabšího jedince.

Je stále nejisté, proč se chřástal nerozhodl přelétnout i na zbylé dva ostrovy. Možná se o to pokusil, ale jeho introdukce byla na místě neúspěšná.

Nepřístupný ostrov si své jméno vysloužil nejen díky své geografické poloze. Jeho strmé olbřímí svahy jsou doslova definicí nepřístupnosti. Foto: Brian Gratwicke

Stervander poukázal na skutečnost, že je na chřástalovi ještě stále co zkoumat. Soubor dat z rozboru chřástalího DNA byl neúplný, proto je možné, že další analýza by mohla odhalit, že chřástal Rogersův skutečně patří do vlastního rodu.

A přestože tento drobný nelétavý chřástal žije poklidný a spokojený život, je v rámci Červeného seznamu řazen do stupně Zranitelný. Populace nelétavých ptáků totiž bývají velice křehké a případné nečekané introdukce predátorů jako např. krys nebo myší může mít pro podobné izolované druhy fatální následky.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Úvodní foto: Brian Gratwicke

Zdroj: Gizmodo.com.au

 


Číst dále
0




Nejnovější  / Ze zahraničí
Obří myši si už na mořských ptácích nepochutnají
AVIFAUNA Publikováno 23.11.2018


Úvodní foto: Kriticky ohrožený albatros tristanský, snášející každý rok jediné vejce, je druhem, který by bez zásahu projektu nepochybně brzy vyhynul. Foto: Ben Dilley

Jeden z nejambicióznějších projektů svého druhu plánuje vymýcení obrovských myší na Goughově ostrově v jižním Atlantiku. Cíl je jediný: zabránit myším, aby požíraly mláďata mořských ptáků přímo na hnízdech.

Ačkoli to může znít jako děsivý výplod naší fantazie, bohužel pro ptáky hnízdící na Goughově ostrově jsou tito hlodavci každodenní realitou. Invazivní myši nemají na ostrově přirozeného nepřítele a v porovnání s myší domácí jsou o padesát procent větší. Jejich strategie spočívá v nočním útoku na hnízdo.  Shlukují se ve skupinkách až devíti jedinců a pak zkonzumují mláďata a vejce z ptačího hnízda, na které předtím zaútočily.

Nedávno publikovaná studie v časopise Ibis Journal popisuje rozsah škod, které jsou myši schopny napáchat na mláďatech mořských ptáků. Zveřejněný odhad uvádí, že myši, zavlečené na ostrov s příchodem lovců kožešin v 19. století, zkonzumují ročně až dva miliony ptačích vajec a mláďat. Vědci si jsou vědomi velkého množství vajec a mláďat, které padnou za oběti myším. Odhalení skutečného počtu zkonzumovaných mláďat však ohromil i samotné vědce. „Mořští ptáci na Goughově ostrově potřebují naši pomoc,“ komentuje situaci Dr. Alex Bond, jeden z hlavních autorů publikované studie. Otázkou zůstává, zda by první připlouvající lovci v 19. století byli při zakotvení svých lodí u ostrova opatrnější, kdyby věděli, jak nebezpečné zvíře v podobě myši s sebou přivážejí.

Roku 1995 byl Goughův ostrov pro svou unikátnost zapsán organizaci UNESCO do seznamu Světového dědictví. Foto: Wikipedia

Goughův ostrov je součástí Britského zámořského území Tristan da Cunha. Leží zhruba v polovině cesty mezi jižními cípy kontinentů Afriky a Jižní Ameriky. Tento neobydlený ostrov je rájem až 24 druhů mořských ptáků, kteří zde žijí v celkovém počtu zhruba deseti milionů jedinců. Některé z těchto ptačích druhů se nenachází nikde jinde. Největší hrozbou představují myši pro kriticky ohroženého albatrosa tristanského (Diomedea dabbenena). Tito ptáci snáší pouze jedno vejce za rok a mládě mnohdy nechávají při svých cestách za rybami osamocené na hnízdě i několik dní. Ačkoli mláďata mohou vážit až 10 kilogramů, nevědí, jak se bránit útokům myší a podléhají otevřeným ránám, které jim tito hlodavci způsobí. Při návratu pak rodiče na hnízdě nacházejí uhynulého potomka. V současnosti je na světě 2000 párů albatrosa tristanského, přičemž 99% této populace žije na Goughově ostrově. S největší pravděpodobností tento druh bez zásahu člověka vyhyne.

Vědec Anthony Caravaggi z Queen’s University v Belfastu k celé problematice dodává: „Člověk obvykle jako problémové hlodavce vnímá spíše krysy. Ale situace na Goughově ostrově nám ukazuje, že i myši domácí mohou mít devastující účinek. Pokud nevymýtíme  myši z ostrova, ztratíme důležité hnízdiště a několik unikátních druhů mořských ptáků.“

Ohrožený albatros pestrozobý je jedním z druhů, jenž bude mít z projektu prospěch. Foto: Hector Bottai

Britská královská společnost pro ochranu ptactva ve spolupráci s vládou souostroví Tristan da Cunha vytvořily program obnovy Goughova ostrova, který bude zahájen v roce 2020. Cílem je úplné vymýcení myší na Goughově ostrově a následné obnovení populací celkem šesti celosvětově kriticky ohrožených druhů mořských ptáků. Vzhledem k přírodním podmínkám, které na Goughově ostrově panují, nebude realizace programu snadná. Ostrov je poměrně vzdálený od pevniny, terén je tu nerovný a počasí často extrémní. Piloti v helikoptérách zajistí pokládku návnady na myši ze vzduchu. V těžko dostupných oblastech pak dobrovolníci budou šířit návnadu pěšky, aby se dostala ke každé myši. Tento plán vychází z předchozího úspěšného vymýcení myší na ostrově Jižní Georgie, kde byly přemnožené myši odstraněny stejným postupem. V případě Goughova ostrova je celý plán natolik rozsáhlý, že trvalo několik let, než dospěl do fáze konečných příprav s realizací v roce 2020.

„Máme jedinečnou příležitost zachránit Goughův ostrov a ptačí druhy, které zde mají domov,“ říká Ian Lavarello, hlavní správce souostroví Tristan da Cunha. „Pokud nebudeme dělat nic, nakonec ztratíme tuto úžasnou obrovskou kolonii v jižním Atlantiku a její přínos světovým oceánům skončí. S odhodláním a důsledným plánováním je úspěch možný. Takové obrovské programy jako tento s sebou nesou určitá úskalí, ale odměna za celosvětovou ochranu stojí za to.“ dodává Lavarello.

Můžete podpořit projekt vymýcení myší na Goughově ostrově, více informací a možnost darovat finanční příspěvek na  www.goughisland.com

Překlad: Simona Vosáhlová

Zdroj: Birdlife.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Ze zahraničí
Stojí za hromadnými úhyny ptáků v Nizozemí nová mobilní síť 5G?
AVIFAUNA Publikováno 19.11.2018


V nizozemském Haagu se potýkají s dosud nevysvětleným úhynem stovek ptáků, konkrétně 337 špačků a 2 holubů hřivnáčů. Dle svědectví začali ptáci zčistajasna padat na zem mrtví, ať už ze vzduchu, či ze stromů. Po internetu začala kolovat informace, že za náhlým úhynem ptáků stojí nová mobilní technologie 5G, kterou měli v místě ptačích úmrtí mobilní společnosti testovat. Tato skutečnost se ovšem nepotvrdila.

Pravdou však zůstává, že ptačí úhyny jsou do dnešního dne neobjasněné. Událost se odehrála ve frekventovaném městském parku, kde lidé pravidelně venčí své psy. Ptáci zde údajně začali postupně hynout. Zpočátku tomu nikdo nevěnoval pozornost, když se však číslo začalo šplhat ke dvěma stovkám mrtvých ptáků, získala si situace pozornost médií a záhy i samotného města.

Podle majitelů psů zasáhla neznámá příčina úhynů i jejich čtyřnohé mazlíčky – ti údajně v několika případech zvraceli a měli problémy se stolicí. Tato skutečnost vedla místní úřady k dočasnému zákazu vstupu do parku se psy. „Mezi pátkem 19. října a sobotou 3. listopadu 2018 bylo objeveno 337 mrtvých špačků a 2 holubi hřivnáči. Úřady nejsou v současné chvíli schopné vyloučit možnost otravy a proto byl v parku zakázán vstup se psy.“

Dle vyjádření místní veterinární kliniky se nejedná o první případ. „Loni jsme měli stejnou situaci v oblasti univerzitní budovy v Haagu, která byla tou dobou renovovaná. Tehdy byly na místě nalezeny desítky mrtvých kavek, které byly nejspíše otrávené, protože pily kontaminovanou vodu. O příčině současných úhynů můžeme jen spekulovat, snad budeme vědět více v příštích týdnech.“

Ostatky ptáků byly posbírány a rozeslány do několika nezávislých laboratoří k rozboru. Testování provedené orgánem Netherlands Food and Consumer Product Safety vyloučilo západonilskou horečku i Usutu virus, avšak k 12. listopadu se dosud nepodařilo vyloučit další viry či případnou otravu. Týmy expertů v Lelystadu, Utrechtu a Rotterdamu se budou problémem zabývat, dokud příčinu nezvyklých úhynů nezjistí. Výsledky laboratorních testů by měly být zveřejněné ve druhé polovině listopadu.

Na výsledky testů však nečekal konspirační teoretik a bojovník proti mobilním sítím John Khules, který přišel se svoji vlastní verzí příběhu, kterou převzalo několik mediálních zdrojů, včetně některých místních obyvatel. Khules totiž tvrdí, že za úhynem ptáků stojí nová technologie 5G, kterou měli mobilní společnosti v blízkosti parku testovat. „Zhruba před týdnem uhynulo v Haagu současně mnoho ptáků. Možná jste o tom příliš mnoho neslyšeli, protože se zdá, že je ve všeobecném zájmu tuto událost co nejvíce ututlat.“ píše Kuhles na svém Facebookovém profilu. „Když se rozhlédnete po okolí, uvidíte, co se nachází v rohu na střeše jednoho z domů: nový 5G vysílač, který byl součástí testu spojení se stanicí Dutch railways (nizozemská železniční společnost), aby se zjistilo, jak velký dosah 5G síť má a zda-li nedojde k nežádoucím efektům. A ty skutečně nastaly. Přímo po provedeném testu začali mrtví ptáci padat ze stromů. A kachny, které plovaly nedaleko reagovaly taktéž velmi zvláštně. Hromadně nořily hlavy pod vodu, aby unikly radiaci, zatímco ostatní odlétly.“

Záhadné úhyny ptáků jsou pro jejich nevysvětlitelnou povahu často na mušce konspiračních teorií, které událostí využívají k zasetí strachu či prosazení politických či náboženských cílů. Například událost masových ptačích úhynů z přelomu roku 2010/11 ve Švédsku a USA vedlo několik křesťanských skupin k prohlášení, že jde o předpovězený konec světa – média pak tyto události pojmenovala Aflockalypse (spojení slova apocalypse – apokalypsa a flock – hejno). Odborníci však později zjistili, že šlo o výsledek nešťastně načasovaných ohňostrojů, které ptáky vyplašily a způsobily jejich hromadnou kolizi s objekty, které neměli v noci šanci vidět.

Foto: Dierenhospitaal en Dierenambulance Den Haag e.o

5G je připravovaná technologie mobilní sítě, která je velkou částí stále ve vývoji. Několik zemí již technologii otestovalo, včetně Nizozemí, avšak její plošné využití není předpokládáno dříve jak v roce 2020. Jeden z takových testů proběhl i v oblasti zmíněného městského parku Huijgenspark v Haagu, proběhl však již 28. června 2018 a nebyl spojen s masivním úhynem ptáků. V tento den byla poskytnuta firmě Huawei jednodenní povolenka ke zkoušce sítě 5G, přičemž kromě tohoto oficiálního testu neexistuje žádný důkaz, že by od června 2018 proběhl jakýkoliv jiný test obnášející technologii 5G. „K této záležitosti se mohu vyjádřit naprosto jasně: v Haagu žádné testy 5G neprobíhají. Je to naprostý výmysl,“ nechal se slyšet mluvčí KPN, největšího mobilního operátora v Nizozemí.

Rozhodně stojí za zmínku, že samotný Khules od svého prvotního prohlášení o domnělém testu 5G odstoupil a přiklonil se nyní k teorii, že šlo pouze o velké množství 4G LTE sítí, které společnou silou ptáky zahubily. Jeho teorie o škodlivosti signálu 5G však rozvířila mediální vody a spekulace tak na veřejnosti neustále kolují. Skutečností však zůstává, že v žádném ze dnů, při kterém ptáci uhynuli, se žádné 5G testy nekonaly. Skutečná příčina smrti 339 ptáků tak dosud zůstává neobjasněna.

Text: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Snopes.com


Číst dále
5




Nejnovější  / Zajímavosti
Stane se ze zvonka zeleného vzácný druh?
AVIFAUNA Publikováno 15.11.2018


Oblíbený pták našich zahrad a v minulých letech jeden z nejběžnějších návštěvníků našich krmítek rapidně ubývá kvůli epidemii způsobené prvoky bičenky drůbeží, u nás přezdívané „krmítková nákaza“. Ta se často šíří právě v prostředí krmítek, kde se přenáší slinami přes potravu do jícnů a volat pěnkavovitých ptáků, kde následně způsobuje záněty a zduření, jenž často ztěžují a posléze zcela znemožňují polykání a jakékoliv přijímání potravy. Nakažení ptáci pak mohou uhynout hlady.

Ve Velké Británii, jenž je doslova velmocí v přikrmování ptáků na zahradách, se populace za posledních 10 let snížila o znepokojujících 59%. V roce 2015 se zde při aktualizaci seznamu ohrožených druhů o zařazení zvonka zeleného vůbec neuvažovalo, nyní se však jeho výrazný úbytek zasloužil o spekulace, zda-li by se tento dříve zcela běžný druh neměl do seznamu přidat.

Statistika programu BirdTrends organizace BTO (britská obdoba ČSO) pokrývá 120 nejběžnějších a nejvíce rozšířených druhů od labutě velké po strnada lučního. „Hojnost zvonků poněkud kolísala v polovině 90. let, avšak trend přežívání či reprodukce populace byl v této době takřka neměnný.“ vysvětlil vedoucí programu BirdTrends, Dr. Dario Massimino. „Novější výsledky studie CBC/BBS (Common Birds Census/Breeding Birds Survey) poukazují na populační vzestup napříč celou Velkou Británií, následovaný rázným poklesem způsobeným epidemií bičenky, která se velkém měřítku poprvé objevila v roce 2005.“

Studie dále dodává, že současný pokles zvonka zeleného by mohl vést k jeho zařazení mezi ohrožené druhy dle seznamu IUCN, přestože je nyní stále veden jako „málo dotčený“. Mapa dat z roku 1994-96 a 2007-09 odhaluje populační vzestup ve východní Anglii, zatímco v západní Británii naznačuje pokles, především v Severním Irsku, severovýchodním Skotsku a centrálním jihu Anglie. „V současné době však populace klesá napříč celou Velkou Británií.“ dodává Massimino.

Zvonek zelený býval častým návštěvníkem našich krmítek.

„Výsledky monitoringu produktivity zvonka zeleného jsou smíšené, s mírným vzestupem v přežíváním na hnízdě ve stádiu vejce, avšak s malým poklesem ve velikosti snůšky a v počtu vyvedených mláďat na jeden hnízdní pokus.“ Data byla shromážděná tisícovkami dobrovolníků, kteří každoročně monitorují ptáky jak na svých zahradách, tak na předem zvolených lokalitách a územních čtvercích. „V roce 2003 jsem na své lokalitě napočítal 50 zvonků, letos je jich jenom 5.“ říká jeden ze sčitatelů, Alan Gomersall.

Zatímco bičenka napadá nejvíce zvonky zelené, byla zaznamenána u řady dalších druhů, jako jsou vrabci domácí, strnadi obecní – oba druhy jsou ve Velké Británii zařazeni do červeného seznamu ohrožených druhů.

A protože je nákaza trichomonózy často spojená s krmítkem, je často v našich silách šíření bičenky předejít.

Jak poznáme nakaženého ptáka? Je často netečný, malátný, jeho peří bývá načepýřené a někdy ve špatném stavu. Kolem zobáku mají ptáci viditelné stopy po zvýšené produkci slin, ať už to je mokré peří nebo zbytky potravy, kterou často vyplivují. Ptáci mnohdy nereagují na přítomnost lidí a v konečných stádiích nákazy, kdy jsou vyhublí a zesláblí se nechají chytit – stávají se tak snadnou kořistí pro predátory.

Co dělat v případě nálezu nakaženého ptáka na krmítku? Krmítko je třeba okamžitě vyřadit, důkladně vyčistit a nechat zcela proschnout, což zničí veškeré stopy po bičenkách, které jsou na vodě závislé. Je pak třeba přikrmování na určitou dobu přerušit, dle slov ředitele ČSO, Zdeňka Vermouzka, alespoň na dva týdny, v létě však třeba i na měsíc nebo déle.

„To samé platí i pro napajedla – pokud je to alespoň trochu možné, je třeba nechat je suchá. Ptákům totiž víc prospěje, pokud je donutíme hledat potravu a vodu na různých místech i ve větší vzdálenosti, než když je nalákáme ke snadnému zdroji, kde se mohou nakazit smrtelnou nemocí. Jiná možnost ochrany volně žijících ptáků před nákazou v přírodě neexistuje.“ sdělil Zdeněk Vermouzek v článku pro Týden.cz.

Na závěr je dobré připomenout, že nákaza bičenky drůběží, která cizopasí výhradně na ptácích, není pro člověka nebezpečná. Nemoc není přenosná ani na jiné savce, není tedy třeba mít obavy o domácí mazlíčky.

Jakým způsobem se bude pro zvonka zeleného nákaza vyvíjet do budoucna, je zatím ve hvězdách, doufejme však, že se populace po drsném poklesu posledních let stabilizuje.

Rádi bychom apelovali na všechny, kdo vlastní krmítko a pravidelně v průběhu zimy (případně přes léto) přikrmují, aby jej bedlivě sledovali a při jakémkoliv projevu nákazy ihned reagovali dle výše zmíněných pokynů.

Věnujete-li se sčítání a zapisování ptáků, zapisujte prosím svá pozorování zvonka zeleného do databáze AVIF (případně do jeho mezinárodní obdoby eBird), pomůžete tak nasbírat data potřebná k porozumění populačním trendům tohoto neustále ubývajícího druhu.

Držme zvonkům palce!

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Dailymail.co.uk | Týden.cz


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Africký snovač pospolitý je mistrem architektury a společného bydlení
AVIFAUNA Publikováno 3.11.2018


Hnízda pěvců bývají malá a často velmi dobře ukrytá. Obvykle je staví jeden pták či hnízdní pár. Slouží pouze k uchování, ukrytí a ochraně snůšky vajec a posléze nevzletných mláďat. Avšak hnízda snovače pospolitého, který žije na pouštích Namib a Kalahari v jižní Africe, slouží svým tvůrcům a majitelům k více účelům. Jsou největšími a nejpočetněji osídlenými stromovými stavbami na světě, jelikož v některých případech váží více než 1 tunu a mohou dosahovat až 6 metrů na šířku a 3 metrů na výšku. Jeden z takových „ptačích paneláků“ se může skládat i z více než 100 hnízdních komůrek. Ty jsou na rozdíl od běžných hnízd znovu používány, renovovány a vylepšovány, přičemž obří shluk hnízd se neustále rozrůstá, jak přicházejí noví nájemci, kteří si ke stávající stavbě přistavují své vlastní hnízdní komůrky. Tyto úchvatné stavby tak mohou vznikat i více než 100 let. Každá další generace pak těží z práce a úsilí svých předků, podobně jako my lidé.

Foto: Dave Curtis | Flickr.com

Snovač pospolitý svá hnízda na rozdíl od ostatních snovačů nesplétá. Jeho hnízda vypadají jako chatrče s doškovou střechou, která je chrání před deštěm. Stavba neustále roste, jak ptáci zasouvají suchá stébla trávy do spodních a bočních stěn a přidávají tak nové komůrky. Každý ze sta či více párů si zařizuje komůrku vlastní. Vnitřek si vystýlá měkkým chmýřím rostlin a vytváří soukromý vchod o délce 25 cm a šířce 2,5 cm. Ten zvenčí oplétá špičatými stébly, která nechává vyčnívat ven, aby sloužila jako ochrana před hady. Spodní část stavby s desítkami otvorů těsně vedle sebe trochu připomíná včelí plástev.

Vášeň pro stavění hnízd a vazba na ně jsou u snovačů pospolitých tak silné, že nejenže ve svých hnízdech či v jejich těsné blízkosti žijí po celý rok, ale také je neustále vylepšují. V zoologické zahradě v San Diegu, která se pyšní jedinou kolonií snovačů pospolitých v USA, dávají zaměstnanci těmto ptákům každé ráno dostatečnou zásobu stébel, aby se mohli věnovat rekonstrukci a úpravám svého obydlí.

Foto: Vernon Swanepoel | Flickr.com

Co funguje dobře pro původní stavitele, slouží stejně dobře i nezvaným nájemníkům. Třeba sokolík malý hnízdí takřka výhradně v komůrkách vytvořených snovači v jižní Africe. K hnízdění jich využívají také amadiny červenohlavé nebo agapornisové růžohrdlí.

Podobně jako lidský panelák – ke kterému je těžko výtvor snovačů pospolitých nepřirovnat – chrání taková stavba své nájemce před nepříznivými povětrnostními podmínkami. Poskytuje ptákům ochranu před přímým sluncem, ale také před deštěm, suchem i chladem. To je pro ptáky obývající poušť Kalahari zcela zásadní: teploty se zde v létě mohou vyšplhat až ke 43° C a v zimě klesají až na -10° C. Mnozí živočichové ve spalujícím vedru potřebují vodu, aby mohli snižovat svou tělesnou teplotu. Avšak díky stavbám, do kterých nepronikne přímé sluneční světlo a teplota v nich tak bývá podstatně nižší než venku, mohou snovači pospolití velké množství vody ušetřit. Dokonce tak mohou vydržet bez vody i několik dní. Absence potřeby být v blízkosti vodního zdroje umožnila těmto ptákům expanzi i do míst, kde by jiní ptáci nepřežili.

Foto: Rui Ornelas | Flickr.com

Když se v zimě začíná ochlazovat, tráví ptáci čas v hnízdních komůrkách, kde spoří energii, kterou by jinak spotřebovali na čepýření a třes – tím se totiž ptáci zahřívají a tak redukují potřebné množství přijímané potravy. Některé hnízdní komůrky, kde ptáci vychovávají svá mláďata, si v chladnějších obdobích přebudují na prostory, které pojmou až 5 jedinců. Když poušť pokryje námraza, tisknou se ptáci k sobě v komůrkách, kde je teplota o celých 15° C vyšší než venku. Vzhledem k tomu, že olbřímí stavby snovačů fungují jako celoroční ubytovny a útočiště, je zcela pochopitelné, že se mláďata snovačů příliš nevzdalují od hnízda, jako to dělají jiné druhy ptáků. Zůstávají naopak doma a pomáhají svým rodičům krmit a obstarávat další snůšky.

Foto: Bernard DUPONT | Flickr.com

Podobnosti mezi hnízdy snovačů pospolitých a obytnými domy nás lidí nemusí být náhodné. Právě ptačí stavby totiž mohly inspirovat naše nejstarší příbytky. První lidé jistě věděli, jak vypadají přístřešky jiných zvířat. Vezmeme-li v potaz lidskou představivost a vynalézavost, můžeme soudit, že jsme svá první první obydlí stavěli po vzoru podobně vynalézavých ptáků. I dnešní Pygmejové ve střední Africe staví kruhové chýše jednu těsně vedle druhé. Tyto stavby jsou velmi podobné hnízdům snovačů, jelikož jsou spletené z větví a pokryté listím. Masajové v Keni a Tanzanii zase staví chýše z větví, bahna a trávy, a to tak, aby tvořily malé kolonie, jako to dělají vlaštovky. Ale Masajové navíc přidávají obranný prvek: jejich sídla jsou obklopena ploty z trnitých křovin, které slouží jako ochrana proti lvům. Anasaziové na americkém jihozápadě stavěli obydlí na skalních útesech z jílu a slámy, tedy z podobných materiálů, které používají vlaštovkovití, tyranovci a další druhy.

Skupinka snovačů pospolitých. Foto: Wildlife Wanderer | Flickr.com

Obydlí, ve kterých žili naši předci před 150 000 lety, se možná těmto stavbám podobala. Nemůžeme si tím však být jisti. Stejně jako hnízda našich ptačích souputníků, i obydlí našich předků se totiž působením přírodních živlů po čase zcela rozpadla a vrátila do koloběhu přírody.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Úvodní foto: Brian Ralphs

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
4




7
Novější články Starší články
  • - Reklama -
  • Newsletter

    Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Nejnovější články

    • 1
      Ptáci a globální oteplování
    • 2
      Vodní přepady a výpustě: zrádné pasti na kachní mláďata


Aby vám nic neuletělo

Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Avifauna je nezávislý český online magazín zasvěcený fascinujícímu světu ptáků. Projekt vznikl za ochotné finanční podpory milovníků ptactva a funguje pod záštitou stejnojmenné neziskové organizace Avifauna z.s.

  • Facebook

  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Mediální partnerství
  • Ochrana osobních údajů
  • Kontakt
© 2024 Magazín Avifauna | ISSN 2571-0737 | Avifauna z.s.
Pak stiskněte enter a my to pro Vás najdeme!