U mnoha druhů ptáků (kachen, hrabavých, celých čeledí pěvců..) jsou samci výrazněji zbarvení než samice. Syté barvy, prudké kontrasty, duhové odlesky. Prodloužené ocasy, vějíře, střapce, chocholky a další ozdoby. Tato módní přehlídka je výsledkem tzv. pohlavního výběru. Po stovky generací si dámy vybírají nejbarevnější nápadníky, a s nimi pak plodí ty nejbarevnější děti. Rozjíždí se kolotoč postupného zpestřování samců, který už nejde jen tak zastavit. Zatímco samci jsou čím dál krásnější, samice jsou čím dál náročnější. V posuzování detailů citlivější, ale vůči celkové záři barev otupělejší. S nadsázkou řečeno: to, z čeho byla kachní praprababička hotová, s dnešní vrubozobou slečnu už nic moc nedělá. Potřebuje víc. Víc lesku, víc zelené, víc kontrastů. Silnější dávku vizuální stimulace.
Připomíná vám to něco? Ano, jde o podobný princip jako lidské „otupování“ dopaminových center při konzumaci drog. Akorát se tak neděje na úrovni života jednotlivce, nýbrž evoluce druhu. Celé generace ptačích samic, vybírající si (a plodící) čím dál pestřejší samce jedou v závislosti na zářivých barvách a tvarech. Čím dál pestřejší kačeři, pávi, tetřevi, skalňáci a rajky jsou tedy stupňující se dávka pohlavní drogy pro opeřené divačky. Na stejném principu se vyvíjí i komplikované rituály námluv: složitý zpěv, okázalé taneční kreace či stavbu ozdobných hnízd a loubí, sloužící k námluvám.
Umělci z pralesů
U pár tropických a subtropických skupin pěvců- jako jsou pipulky, rajky či lemčíci- dosáhla tato selekce extrému. Samce mnoha druhů vyšvihla (či redukovala?) na pozici uměleckého díla přírody, jehož hlavní životní náplní je být krásný a tančit, zpívat či skládat mozaiky. Takový samec je poháněn obsedantní potřebou zavděčit se pedantským estetickým nárokům sebe i svých nápadnic. Celá léta tráví sám se svými projekty, nebo ve společnosti starších svůdníků, od nichž pochytává osvědčené triky.
Lemčík velký je skutečný umělec. Den co den přerovnává a upravuje hypnotickou mozaiku z bílých kamínků, kostí a mušlí, v níž využívá optických klamů k udržení pozornosti samice. Jiní lemčíci pečlivě sbírají barevné bobule a třídí je podle barvy. Sbírku denně kontrolují a obnovují, jelikož celé organické dílo průběžně vadne a rozkládá se. A to ptačí výtvarník nedopustí. Pipulka bělolímcová zas a znovu trénuje svůj mistrovský tanec, během kterého skáče, metá salta a tleská křídly takovou rychlostí, že lidské oko vidí ptáka jen jako kmitající bílou tečku.
Takových umělců jsou desítky druhů. Všichni dřou a tvoří celé měsíce pro jediný den. Den, kdy konečně přiletí samička. Plachá, nesmělá, nenápadná, se mihne ve stínu pralesa. Ptačí svůdník okamžitě zaujme pozici na podiu, načepýří výrazné části těla a začne se předvádět. Rozjíždí představení, jenž dávno umí nazpaměť, ale tentokrát jede „naostro“, pro divačku. Ta pozoruje a hodnotí jeho peří, zpěv, tanec či výtvarné nadání. Je-li spokojena (většinou není, perfekcionistka), dojde k páření.
On roky trénuje či tvoří, aby jí předvedl nezapomenutelnou show, zakončenou sexem trvajícím pár vteřin. Pak oba vydechnou, oklepou se a samice letí po svých. Nic víc nechce ani nečeká. Mláďata v hojnosti pralesa vychová sama. Samce nepotřebuje. Možná už ho nikdy neuvidí. On možná nikdy neuvidí své děti. A netrápí ho to. Má jiné plány: pokračuje v tréninku, aby na své představení dostal další vteřinovou milenku. Další prchavou múzu, pro níž se stane ohromující, kulturně-erotickou vzpomínkou.
Co snese evoluce?
Je tohle nezbytné (a ideální) pro přežití a rozmnožení? Jistěže ne. Samci mnoha druhů se dvoří samicím mnohem skromnějšími způsoby. Způsoby, které z nich nedělají zářivé terče pro predátory, nezaberou jim celý život a umožní jim účastnit se péče o mláďata. Některé druhy si ale zvolily jinou cestu- umělecky šílenou. A přežily.
Tím se dostáváme k důležitému sdělení: „evoluce nevyřazuje ze hry VŠE, co není nezbytné k přežití a rozmnožení- vyřazuje pouze to, co přežití a rozmnožení PŘÍMO BRÁNÍ“. A to je velký rozdíl. Rozdíl, jenž zvedá stavidla kreativity životních strategií: a úchvatná diverzita pak jako duhová povodeň zaplavuje planetu. Druh si může „vymyslet“ cokoli (včetně drogy krásy a pralesních umělců)- pokud s tím zvládne předávat geny, udrží se.
Ale moment, napadne pragmatika, výrazné barvy i fyzické výkony přece JSOU spolehlivým ukazatelem fyzické kondice samců! Tvorba zářivých pigmentů i taneční trénink JSOU fyzicky náročné- a tudíž si je mohou dovolit jen ti nejzdatnější jedinci! Samice si takto vybírá dobré geny! Ano, to je (přinejmenším u některých druhů) pravda. Pravda, která se však s výše popsaným principem nijak nevylučuje.
Pravda, která neobhájí, proč se dokazování genetické kvality u mnoha druhů zvrhlo z chvilkové fáze námluv na smysl života samce- NA ÚKOR přežití jeho i jeho mláďat. Proč má páv tak dlouhou vlečku (on to de facto není ocas), že sotva létá. Proč má skalňák andský zobák až po špičku zarostlý chocholem oranžového peří, s čímž se jistě velmi dobře konzumuje jeho hlavní potrava-šťavnaté ovoce (mě stačí, že vím, jaké to je jíst neoholený boloňskou omáčku). A už vůbec to nevysvětluje, proč lemčík hedvábný (úvodní foto) krade modrá víčka a brčka v restauracích, jelikož samice tohoto druhu má tak silný fetiš na modrou, že už jí ke vzrušení nestačí, aby byl samotný partner modrý od zobáku ke kloace, ale musí ještě k tomu tančit na hromadě modrých cetek a v zobáku svírat modré víčko.
Tohle už nemá nic společného s nutným testováním partnera. Tohle je po generace předávaná a posilovaná ptačí kultura, estetická droga, velmi specifický vkus samic formující pečlivě trénované umění samců. I taková je evoluce pohlavního výběru opeřenců. Fascinující.
Dodatek k teorii „dokazování genetické kvality“
Zpočátku na ní kus pravdy jistě byl, avšak popsané skupiny ptáků jdou skutečně do vysloveně nepraktických, zato úchvatných extrémů.
1) Samci předvádí a rozvíjí něco, co je sexy pro samičky, ale co komplikuje jejich přežití- stejně jako přežití jejich synů. Samice si pak nevybírá ani tak geny pro přežití, jako spíš geny pro posílení druhově specifického talentu.
-2) „Pokud samice zvládne péči o mladé sama, samec neplní roli otce a o to větší může být tlak na jeho genetickou kvalitu“- to je pravda, ale 1) předchozí bod (od určité hranice už je to čistá kultura druhu), a 2) mnoho zvířat, kde pečuje pouze matka, nemá na samce žádné takové nároky- např. jaguáři, tygři, medvědi a další. Ptáci ale zdá se vidí příliš dobře a prožívají příliš silně na to, aby ve „volném čase“ (uvolněné kapacitě samců) nepropadli kouzlu estetickému umění.
-3) Na to, aby se umělecké sklony druhu „umírnily“ a samci přestaly být pestřejší, by musel vzniknout silný predační tlak na barevné samce. Tak silný, že po těch nekrásnějších nápadnících by dříve skočil predátor, než samice. Pak by ptačí dámy neměly na výběr- a musely by své nároky opět strhnout na skromnější a nenápadnější pány. Bylo by to praktické, ale…nebyla by to škoda? 😉
Text: David Říha
Úvodní foto: Pixabay
Australští vědci pravděpodobně odhalili příčinu, proč je papoušek noční kriticky ohrožený. Při podrobném zkoumání lebky ptáka, který byl nalezen sražený autem v roce 1990 a jeho mumifikované tělo bylo uloženo v Australském muzeu, totiž odhalili, že ačkoli jde o nočního ptáka, nemá oči vyvinuté pro život v noci. Podle studie, na které se podíleli vědci z Flindersovy univerzity, Queenslandské univerzity a Australského muzea, je zrak papouška nočního podobný papouškům, kteří jsou aktivní ve dne. A to přes to, že je aktivní především v noci či za svítání a soumraku. To mohlo přispět k rapidnímu úbytku jeho populace, protože je více zranitelný.
Na Novém Zélandu žil asi před 60 miliony let v období paleocénu tučňák, který měl na výšku zhruba 1,6 metru a vážil až 80 kilogramů. Zkamenělé kosti nohou tohoto ptáka se našly severně od města Christchurch. Jde zřejmě o zástupce jednoho z několika druhů obřích tučňáků, jejichž zlatý věk nastal nedlouho po vymření dinosaurů. Tučňáci narostli do takových rozměrů, protože z oceánů zmizeli velcí plazi a gigantické ryby. „Tehdy na 30 milionů let přišel čas obřích tučňáků,“ uvedl Paul Scofield z novozélandského Canterburského muzea. Je jedním z autorů, kteří o monstrózním tučňákovi napsali článek do časopisu Alcheringa: Australský časopis pro paleontologii. „Domníváme se, že živočichové se tehdy velmi rychle vyvíjeli,“ uvedl podle BBC Scofield. Vysvětlil to tím, že teplota vody kolem břehů Nového Zélandu byla kolem 25 stupňů Celsia, zatímco v současnosti je to pouhých osm stupňů. V období, kdy žili obří tučňáci, byl Nový Zéland ještě propojený s Austrálií a ta byla spojená s Antarktidou. Nově popsaný druh obřího tučňáka, který se jmenuje Crossvallia waiparensis, je podobný jinému prehistorickému tučňáčímu obrovi jménem Crossvallia unienwillia. Ten byl nalezen v roce 2000 v Antarktidě. Ohledně toho, proč obří tučňáci z moří jižní polokoule vymizeli, panují podle BBC nejasnosti. Je možné, že se tak stalo kvůli tomu, že jim v boji o potravu stále více konkurovali mořští savci. Vědci předpokládají, že Nový Zéland v pradávné minulosti obývalo mnoho obřích ptáků, kteří později vymřeli. Šlo třeba o téměř metrového papouška, který vážil až sedm kilogramů, gigantického orla a ptáka jménem moa, podobného dnešnímu emu. Velkých rozměrů narůstali prý kvůli tomu, že je neohrožovali predátoři. Píše o tom web České televize.
