Letem světem: Jižní Francie, kraj tisíce tváří

Když se řekne Francie, každý si jistě představí Paříž a její slavnou Eiffelovu věž, nekonečné lány levandulí v Provence, lahodná vína a ještě lahodnější francouzskou kuchyni.
Francie však není pouze zemí vzkvétající kultury a gastronomie. Její krajina doslova překypuje zajímavými biotopy, ve kterých se skrývá poklad v podobě nesmírně bohaté biodiverzity, která nemá v Evropě obdoby.
O to více to platí pro jižní Francii, konkrétně pro departmanty zvané Gard a Herault, nacházející se nad charakteristickým obloukem, který si z nejjižnější části Francie ukusují vody Středozemního moře.
Krajina zde nabírá charakteristického jižanského rázu, který v sobě však, jak již titulek článku napovídá, skrývá neuvěřitelně mnoho podob.
V podhůří Centrálního masivu, jehož jihovýchodní cíp tvoří šťavnatě zelené kopce zvané Cevenny, se nacházejí unikátní biotopy zvané garrigue – vyprahlé, rozpálené pláně provoněné tymiánem a prošpikované trnitými keři, suchou prašnou půdou a na troud vyschlými trsy trav. Ač tato krajina působí zcela nehostinně a díky všudypřítomným trnům drasájícím kůži i oblečení až zcela nepřátelsky, najdeme zde obdivuhodné množství fauny i flóry. Z ptáků se tu zpoza suchých trav ozývá linduška úhorní, na vrcholcích keřů a stromků zde najdeme rovnou tři druhy strnadů – nejčastěji se setkáme se strnadem lučním a strnadem cvrčivým ozývajícím se charakteristickým „cvrčkovitým“ trylkem, vzácněji pak také se strnadem zahradním, který zde však bohužel podobně jako v jiných zemích západní Evropy výrazně vymizel.
Samec strnada cvrčivého. Jeho charakteristická tmavá maska na žlutém podkladu je při určování v terénu zcela nezaměnitelná, stejně jako jeho hlas. Foto: Flickr – fra298
Z hustějších a košatějších keřů a porostů se ozývají ztřeštěné písničky sedmihlásků švitořivých, zatímco nad krajinou bděle plachtí poštolky obecné, doprovázené z větší výšky majestátními luňáky hnědými s elegantně vykrojeným ocasem, kterých je v zemědělské krajině jižní Francie až nezvykle mnoho. Trnité keře garrigue také hojně využívají ťuhýci. Najdeme zde ťuhýka obecného a v přilehlých oblastech protkaných zelenými remízky, vinicemi a pastvinami také ťuhýka menšího, ťuhýka pustinného a také poutavě zbarveného ťuhýka rudohlavého.
Dvě různé tváře francouzské garrigue. Jedna z nejzajímavějších se nachází v oblasti městečka Pompignan, kde se ve zdejším unikátním mikroklima podařila naměřit rekordní teplota 44 °C. Foto: Wikipedia – Piarou | Airair
V nehostinných garrigue se pod prudkým sluncem nedá vydržet příliš dlouho a tak nás dříve nebo později začnou přitahovat osvěživé stíny platanových alejí lemující příjezdové silničky zapadlých středověkých vesniček a hospodářských usedlostí, které už z dálky dávají na vědomí, že se v nich dočista zastavil čas. Ze stinných vlhčích podrostů lemující potoky se ozývá líbezný zpěv slavíků obecných, doprovázený něžnými melodiemi kosů černých a pěnic černohlavých. V rozvolněné zemědělské krajině na rozdíl od té naší budeme jen marně hledat a napínat uši po charakteristickém zpěvu strnada obecného – na místních pastvinách se světlými zalesněnými remízky však můžeme narazit na skřivany lesní i skřivánky krátkoprsté. Máme-li štěstí, spatříme na drátech vedení křižující krajinu drahokam zdejší přírody, krásného mandelíka hajního, který zde funguje v mnohobarevné symbióze s vlhami pestrými, se kterými zdařile chytá velký hmyz, jehož je ve zdejších biotopech doslova přebytek. Nemalou radost nám udělá také charakteristické volání „hupupu“ okouzlujícího dudka chocholatého, který se velmi ochotně ukazuje a díky bohaté potravní nabídce je hojným obyvatelem zdejší rurální krajiny.
První setkání s mandelíky předčilo veškerá očekávání – jejich krása je skutečně oslňující. Foto: Flickr – acornjfl
Když s potem v čele dorazíme do stínu kamenných uliček, čeká nás vřelé přivítání v podobě radostného křiku rorýsů obecných, kterých se nad střechami starých domů hemží tolik, až nám oči přecházejí. Fasády místních domů, které jsou naprostým rájem nejrůznějších skulin, záhybů a dutin, poskytují útočiště velkému množství synantropních ptáků. Kromě rorýsů nás potěší jiřičky obecné, vlaštovky obecné, ale na některých místech také břehule skalní, které hojně využívají vysokých neomítnutých stěn. Vrabci domácí vzali místní vesnice a městečka doslova útokem – najdeme jich tu celá hejna vesele štěbetajících na štítech domů, v křovinách podél cest a zahrad. Vrabce polního zde naopak téměř nenajdeme. Drmolení rehků domácích zde není zdaleka tak časté jako u nás, trylkování rehků zahradních je však zcela nabíledni.
Břehuli skalní zaručeně poznáme podle výrazně bílých skvrn na rýdovacích perech. Foto: Wikipedia – Amikosik
Kamenitá koryta divokých řek, plynoucí středem téměř každého městečka, jsou dokonalou odpočinkovou zastávkou v pravém poledni, kdy je žár slunce nejsilnější. Koupel v průzračně čisté vodě nám přinese takřka katarzní osvěžení, které můžeme vychutnávat v částečném stínu vrb, poslouchat tlukot slavíků obecných, štebetání špačků obecných, vrzání zvonohlíků zahradních, zpěv sedmihlásků švitořivých a obdivovat zářivé barvy prolétajících ledňáčků říčních. Voda zde skýtá mnoho života a přirozených bioindikátorů čistoty v podobě vodoměrek, pošvatek, chrostíků, blešivců, pstruhů, drobných rybek a raků, čehož hojně využívají skorci vodní, konipasi horští i konipasi bílí.
Sedmihlásek švitořivý představuje poměrně velkou určovací výzvu, ale dá se poměrně spolehlivě určit na základě výrazně kratšího přesahu ručních letek, které tvoří zpravidla polovinu délky letek loketních (ilustračně naznačeno na fotce), na rozdíl od sedmihláska hajního, jehož ruční letky jsou délkově s loketními v rovnováze. Zpěv sedmihláska švitořivého je také výrazně rychlejší, jaksi drmolivější a někdy připomíná zpěv jižních druhů pěnic. Na rozdíl od s. hajního se také vyskutuje v odlišném typu prostředí a často zpívá na vyvýšeném nekrytém místě. Určitou útěchou a pomocí také může být skutečnost, že na sedmihláska hajního narazíme v oblasti Gard jen zřídka, zatímco sedmihlásek švitořivý nás bude provázet takřka na každém kroku. Foto: Isidro Vila Verde
Osvěžení nám přineslo kýženou úlevu a když slunce polevilo, vyrážíme autem (které je pro cestování po zdejším kraji takřka nezbytnou součástí naší „výbavy“) na výlet do temně zelených kopců francouzských Cevenn. Stoupáme po točitých, úzkých silničkách, nabíráme nadmořskou výšku a dáváme při řízení velký pozor – cesty jsou pro nerodilé jižany opravdu náročné.
Ještě než se povzneseme nad samotné vrcholky kopců, podnikneme výpravu do místních smíšených lesů, objímajících kamenité svahy kopců a často obkličujících monumentální srázy a útesy, skrývající úchvatné poklady v podobě překrásných krápníkových jeskyní, kterých je ve zdejším kraji až neuvěřitelně mnoho (zcela „povinnou“ by se měla stát návštěva věhlasné jeskyně Grotte des Demoiselles, která nabízí naprosto neopakovatelný zážitek). Místní lesy jsou překvapivě husté, pralesovité a příjemně stinné, tvořené převážně úchvatnými pokroucenými buky, lišejníkem porostlými duby a především kaštanovníky, na které tu narazíte v podstatě na každém kroku a jehož plody jsou velmi úzce provázané s regionální gastronomií.
Jedna z typických podob zdejších lesů nacházejících se ve vyšších polohách. Ve středních polohách najdeme především hustější kaštanové lesy s kypřejší půdou a menším podílem kamenů. Foto: Martin Vlk Mrňous
V kamenitých svazích nad příkře zaříznutými údolími objevíme ve světlejších částech rozvolněných hájů jednu z nejčastěji se zde vyskytujících jižních druhů pěnic – pěnici vousatou, jejíž varování připomíná cvakavý hlas naší pěnice pokřovní (kterou zde naopak v podstatě nenajdeme) a jejíž vzhled je naprosto nezaměnitelný a nutno říci velice poutavý. Velmi často zde uslyšíme také vysoký tichý hlásek králíčka ohnivého a výbušný hlas budníčka horského, který vzdáleně připomíná zpěv našeho budníčka lesního (i ten ve zdejší krajině zcela chybí). Občas tu na nás pokukuje lejsek černohlavý, po kmenech se často souká šoupálek krátkoprstý (dlouhoprstý se zde téměř nevyskytuje) a zcela přirozeně slyšíme i neodmyslitelný hlas všudypřítomných pěnkav a červenek obecných.
Pěnice vousatá na první pohled zaujme svou výrazně zbarvenou spodinou těla, svítivě bílým vousem a červeným očním kroužkem. Foto: Wikipedia – Kookaburra 81
Na charakteristických vápencových útesech, kterými je zdejší krajina pravidelně zdobena, najdeme hejna břehulí skalních, které často prohánějí sokolovití dravci, ve vyšších polohách pak objevíme rorýse velké, rorýse šedohnědé a vlaštovky skalní. Pukliny a výklenky skalních stěn vděčně využívá krásně zbarvený skalník modrý. Vysoko nad krajinou běžně spatříme plachtit orlíka krátkoprstého (často s hadem v pařátech) a máme-li opravdu štěstí, podaří se nám v blízkosti útesů a skalních masivů pozorovat i vzácný orel jestřábí, jehož několik posledních párů v této oblasti hnízdí.
Nezaměnitelným znakem dospělého orla jestřábího je bílá spodina těla protkaná „jestřábím“ podélným čárkováním, která za letu kontrastuje s jinak zcela tmavými křídly. V letu jej poznáme především také podle držení křídel – jejich spodní okraj je za plachtění rovný a nezaoblený (jako to bývá třeba u námi dobře známého káněte). Foto: Wikipedia – Godbolemandar | Dharani Prakash
Poté, co jsme se potěšili s místními lesy a načerpali energii ze všech letitých kmenů, vyrážíme dále autem na po točitých serpentinách nad horní hranici lesa. Zde nás čeká další radikální proměna krajiny. Zalesněné svahy vystřídají travnaté stepi s roztroušenými žulovými balvany, omamně vonícími moři pestře žlutých janovců a něžně rozkvetlých vřesovišť. Máme-li cestu kolem, zastavíme se na jedné z náhorních plošin (vřele doporučuji výlet kolem jezera Lac des Pises), ukrývající horské bystřiny, vlhké slatě, voňavé louky bující stovkami divokých květů obletovaných pestrobarevnými motýly, vysoké trávy schovávající nesčetné množství brouků, strašilek, kudlanek, pavouků a exoticky zbarvených housenek. Louky lemují staré smrkové lesy pralesovitého rázu, jsou bohatě protkané potůčky a podmáčenými mýtinami s chomáči ostřic, tvoříc tak dohromady krajinu, která až neskutečně připomíná naši Šumavu. Podobnost zde není pouze v rázu krajiny, ale i v druzích, které zde můžeme najít. Králíček obecný si tu podává pařátky s králíčkem ohnivým, ze smrčin se ozývá zpěv pěvušky modré, křik sojky obecné nebo tlukot křídel holuba hřivnáče. Zaslechneme zde dokonce místně vzácného strnada obecného nebo šoupálka dlouhoprstého. Rozpadlé kmeny starých smrků skýtají hostinu pro datly černé, strakapoudy velké, žluny zelené a v blízkosti větších vodních ploch najdeme také bělořity šedé. Na přilehlých pastvinách a stepích po nás pokují drozdi brávníci a skřivani polní i lesní. Na místech, kde hraničí horské louky, pastviny a stepi s pásem lesa také můžeme mít štěstí na zvonohlíka citrónového.
Nenechte se mýlit – tohle není záběr z Šumavy, ale z krásného okruhu kolem jezera Lac des Pises. Foto: Martin Vlk Mrňous
Přesuneme-li se z náhorních plošin do nezalesněných suťových kopců, kde se pestře žluté janovce snoubí s trávou a keříky tymiánu, čekají nás dechberoucí výhledy na Centrální masiv, který se s divokým, rozšafným manýrem rozpíná do nedohledna. Budeme-li procházet pěšinkami mezi keříky janovců, zcela jistě zaslechneme krátký a stručný zpěv vzdáleně připomínající naši pěnici hnědokřídlou. V tomto případě však jde zcela jistě o pěnici kaštanovou, která si v místních keřových porostech, jenž jsou jakousi obdobou naší vysokohorské kleče, doslova lebedí.
Pěnice kaštanová ve svém typickém prostředí. Poznáme ji snadno podle kaštanově hnědé spodiny těla a světle kropenatého hrdla (často málo znatelné). U jižních pěnic je také velmi výhodné naučit se jejich várování, která se dají mnohem snáze rozlišit než zpěv a lépe pak mezi sebou jednotlivé druhy odlišíme.
Mějme také uši napnuté a uslyšíme-li z dálky zvláštní melodickou písničku, která nám bude jaksi povědomá a přesto neznámá, prohledávejme dalekohledem větší balvany a skalní výčnělky v okolí. Ty totiž často rádi využívají ke svým přednesům krásní strnadi viniční. Ofukováni vlahým vánkem se často otáčíme do údolí, abychom se pokochali oslnivě nádhernými výhledy. V takovém případě často uvidíme kroužit hejna supů bělohlavých, kteří se zpravidla ve vysokých počtech ledabyle vznášejí nad kopci. Máme-li štěstí, spatříme i supa mrchožravého a občas i káně lesní, které ve zdejším kraji není zdaleka tak běžné jako u nás. Na nejvyšším vrcholu masivu (zcela úžasný výhled je z pozorovatelny na hoře Mont Aigoual) na nám se štěstím objeví skalník zpěvný a my pak s nastávajícím západem zamíříme k autu a nazpět do nížin, kde si vyhledáme místečko na přespání pod hvězdnou oblohou.
Strnada viničního je radost pozorovat i poslouchat. Navíc se velmi vděčně ukazuje a není příliš plachý. To samé se nedá říci o pěnici kaštanové, která se strnadem viničním sousedí. Objevit ji ve změti janovců vyžaduje opravdu nesmírnou dávku trpělivosti. Foto: Wikipedia – Gary L. Clark
S padající tmou se začínají ozývat puštíci obecní, kalousi ušatí a na písčitých svazích s porosty borovic pak vytrvale vrčí tajemní lelci lesní. Pokud jsme dojeli ještě ještě níže, uslyšíme zcela jistě i charakteristické volání výrečka malého, místní nejhojnější sovičky, jenž se ozývá podobně jako náš kulíšek nejmenší. Se štěstím pak na jednom z kamenných štítů středověkých vesniček, městeček a hospodářských usedlostí spatříme sýčka obecného, který je zde stále v poměrně příznivých počtech, přestože v posledních letech také výrazně ubyl.
Hvězdná obloha je zde nádherná a tisíce třpytivých teček na inkoustově černém oceánu nebeské báně k nám promlouvají s intimitou, která v nás otevírá mnohé otázky, na mnoho z nichž nenajdeme odpověď. Koncert cvrčků a praskání dřeva z ohniště nás postupně ukolébá a netrvá dlouho a my usneme pod nádhernou noční klenbou tak jako spali kdysi dávno naši předci. Náš den končí a my se odebíráme k blahodárnému spánku.
I takové mohou být dny strávené na jihu Francie ve vnitrozemní oblasti departementu Gard – plné dobrodružství, sportovních výzev, nádherné divoké přírody a dokonalého koupání (leč jen pro otužilé 🙂 ). Pokud hledáte tip na aktivní dovolenou v místě, kde je stále co objevovat a kde vás každé další zákoutí překvapí něčím novým (a to nejen z hlediska avifauny), je toto místo právě pro vás. Jižní Francie je zkrátka krajem tisíce tváří.
Text: Martin Vlk Mrňous
Titulní foto: Wikipedia – Sumeet Moghe