Zimní přikrmování ptáků je v českých zemích poměrně hojně rozšířené. Jedná se o oboustranně výhodnou záležitost – ptákům poskytuje snadno dostupný zdroj potravy v době, kdy je jí nedostatek, a nám zas příležitost ptáky pozorovat a prohlédnout si je z velmi malé vzdálenosti.
Podle druhu předkládané potravy můžeme na krmítko přilákat širší škálu druhů. Zdaleka nejrozšířenější je však přikrmování slunečnicí, v tomto článku si tedy představíme ty druhy, které na slunečnici nalákáme nejčastěji.
Patrně nejběžnější skupinou ptáků navštěvujících krmítka jsou sýkory. Sýkoru poznáme už z dálky podle toho, jak se na krmítku a v jeho okolí chová. Typicky přilétne na krmítko, popadne semínko a zase peláší pryč. Někam na strom či do keře, kde si ho pak v klidu sní. Jen zřídka uvidíme sýkoru, kterak sedí na kraji krmítka, semínko si přidržuje mezi nohama a mlátí do něj zobákem.
A jaké druhy sýkor můžeme na krmítku očekávat? V zásadě všechny, které se u nás vyskytují. Nejčastěji přirozeně uvidíme ty nejběžnější druhy, čili sýkoru koňadru a sýkoru modřinku. Koňadru poznáme snadno. Je ze všech sýkor největší. Nejnápadnějším a z dálky viditelným znakem jsou čistě bílé tváře ve tvaru slzy ostře ohraničené černou barvou. Spodina těla je zbarvena žlutě s černým pruhem uprostřed. Podle intenzity černé barvy na břiše pak můžeme poznat samce (hodně černé) a samice (černá mizí do ztracena). Svrchní pláštík je zelenkavý s nádechem modré.
Sýkora modřinka jde také snadno určit. Oproti koňadře je výrazně menší, zhruba poloviční. Na modřince vždy uvidíme modrou barvu na hlavě a křídlech. Modrá je intenzivnější u samců, než u samic. Podobně jako koňadra má i modřinka bílou tvář, která však zasahuje až nad oko, které překrývá úzký ostrý černý pruh. To vytváří pomyslnou modrou čapku, kterou koňadra nemá. Působí také světlejším dojmem.
Pro modřinku je typický tmavý oční proužek, nad kterým je opět bílá barva.
Modřinku i koňadru můžeme očekávat prakticky na všech krmítkách, ať už jsou umístěny kdekoliv. Krmíme-li však v blízkosti lesa, lze pozorovat i další druhy sýkor. Nejčastější bude patrně sýkora uhelníček. Jak ji poznat? Nejprve napoví velikost. Je drobná, ještě o chlup menší než modřinka. Kresbou a rozvržením barev po těle připomíná koňadru, je však celkově mnohem matnější. Nápadným znakem viditelným při pohledu zezadu jsou tři výrazné svislé pruhy na krku – černý, bílý, černý. Vznikají díky bílé skvrně na týlu. Dalšími spolehlivými znaky je také absence černé středové čáry na hrudi a břiše a někdy také náznak malé chocholky, která se u sýkory koňadry neobjevuje. Zde je také třeba upozornit, že některé sýkory koňadry bývají výrazně matnější než jiné a zbarvením mohou více připomínat uhelníčka. Pozor také na světelné podmínky a vzdálenost. Všímejme si proto také velikosti!
Tvář podobná koňadře, ale při pohledu zezadu úhelníčka prozradí tři výrazné pruhy na krku.
Další typicky lesní sýkorou je sýkora parukářka. Tu na krmítkách nečekejme často, když už ale přiletí, poznáme ji snadno. Velikostí se rovná modřince a celé tělo má zbarvené dohněda. Shora tmavěji, zdola světleji. Tváře a hlavu má naopak krásně černobíle strakatou s více či méně nápadnou chocholkou.
Ne vždy má parukářka takto vztyčenou chocholku. Všimněte si černého obojku.
Poslední dva druhy sýkor, totiž babka a lužní jsou na určení mnohem těžší. Obě jsou velikosti modřinky, obě mají tmavěji hnědou svrchní část těla a tu dolní světle hnědou (podobně jako parukářka). Obě mají také světlé (až bílé) tváře, černou skvrnu pod bradou a černou čepičku. V čem se tedy liší? V několika málo detailech, které navíc nemusí být bez dalekohledu vůbec patrné. Černá skvrna pod bradou je větší u „lužky“, a také rozpitější. Babka ji má naopak spíše menší a ostře ohraničenou. Ale pozor, ostrost a velikost skvrny záleží také na momentálním postavení ptáka, zda má právě hlavu dolů nebo nahoru! Černá čepička je u babky lesklejší a u lužky matnější. Boky jsou u babky spíše do šeda, u lužky lehce kaštanově hnědé. Poměrně spolehlivým znakem, patrným ovšem jen opravdu zblízka, je malá bílá skvrnka u kořene zobáku – tu má sýkora babka. Lužka má naopak zobák celý černý. Určit sýkoru babku a lužní může představovat opravdový oříšek i pro zkušenější pozorovatele. Nevěšme tedy hlavu, že se nám všechny ptáky nepodaří určit. Není to žádná ostuda. Nejspolehlivějším znakem, jak tyto dvě odlišit, je hlas.
Sýkora babka nosí na bradě malou a ostře ohraničenou černou skvrnu. Sýkora lužní na obrázku vpravo má skvrnu větší a jakoby rozpitou. Na této fotce je také vidět nádech kaštanové barvy na boku a světlé pole v křídle, které vzniká díky světlým lemům letek. To sýkora babka nemá.
Typický krmítkový hlas sýkory lužní.
Typický krmítkový hlas sýkory babky.
Závěrem je vhodné zmínit také brhlíka – maskovaného banditu s šedým pláštíkem, okrovým bříškem a páskou přes oko. Jako sýkorky si sezobne semínko a odletí ho spořádat opodál. Nejen díky výraznému, dlouhému a štíhlému zobáku je brhlík lesní vcelku nezaměnitelný.
Typickým pro brhlíka je šplh hlavou dolů.
V druhém díle se dočtete o pěnkavovitých, dalších typických návštěvnících našich krmítek. Druhý díl si můžete přečíst zde.
Text: Jakub Hlaváček
Foto: Jiří Hlaváček
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
