Drozd zpěvný a brávník, věčný problém začínajících pozorovatelů, ale někdy i oříšek pro zkušenějšího ptáčkaře. Tedy alespoň mě dokáží na některých fotkách poplést. Hlavu nám může zamotat i cvrčala.
Jak vám už asi dochází, dnešní článek o určování ptáků v terénu bude o drozdech. Podíváme se především na prvně zmíněné dva druhy, povíme si jak je od sebe bezpečně odlišit. Nakonec si dovolím krátce poreferovat o druhu, který by mohl zmást zejména nezkušeného pozorovatele, kvíčalu.

Drozd zpěvný a brávník

V této kapitole, jak už název napovídá, se zaměříme na typické drozdy, kteří se vyznačují hnědobílými barvami peří s černými skvrnami na břiše. Patřit sem budou tři druhy – drozd zpěvný, brávník a cvrčala.

Hned na začátek je nutno uvést, že drozd cvrčala je z této skupiny v České republice zdaleka nejvzácnější. Vyskytuje se vesměs v menších skupinách, nejčastěji v březnu-dubnu resp. září-říjnu a často provází hejna protahujících kvíčal. Od ostatních drozdů z této skupiny ho odlišíme snadno podle výrazných rezavo-červených boků a výrazného nadočního proužku. Je z těchto tří druhů také nejmenší, ale rozdíly jsou, zejména vůči drozdu zpěvnému, nevelké.

Drozd cvrčala, náš vzácnější zatoulanec ze severu. Foto: Martin Pelánek

Nejvíce pozornosti budeme věnovat drozdu zpěvnému a brávníkovi. Tyto dva druhy se pletou nejčastěji. Kámen úrazu tkví nejspíš v tom, že oba jsou poměrně běžní a oba je možné pozorovat na stejných místech, navíc ve stejnou dobu. Zbarvení obou dvou druhů je velmi podobné, při určování musíme být velmi pozorní.

Stavba těla

Velice důležitým znakem je v tomto případě velikost (pozor – může být zavádějící). Drozd zpěvný je o něco menší než kos, zato brávník dosahuje velikosti menšího holuba, je největším naším drozdem. Druhým znakem, který je patrný ze stavby těla, je silueta těchto druhů. Drozd zpěvný ji má spíše kompaktní s kratším ocasem, brávník má delší krk, ocas je delší, krajní ocasní pera jsou na rozdíl od drozda zpěvného s bílou kresbou (velmi dobrý znak, nápadný i při krátkém pozorování v letu) a budí celkově robustnější dojem.

Zavalitost, poměrně protáhlý krk a relativně malá hlava v poměru k tělu je pro drozda brávníka zcela typickým znakem. Často jej kromě lesa můžeme zastihnout na pasekách, pastvinách a posečených loukách, kde společně s ostatními drozdovitými ptáky vyhledává potravu. Všimněte si také velkých, tmavě hnědých, symetrických fleků na prsou – jedná se o znak, který drozda brávníka může také snadno prozradit (někteří jedinci jej však mají ve velmi malém rozsahu nebo téměř úplně chybí). Foto: Roger Sanderson

Chování a prostředí

Zatímco drozd brávník je typicky lesním ptákem, drozd zpěvný žije v různých biotopech, od zahrad a parků přes hustší lesní porosty až po ovocné sady. V zásadě mu stačí jakýkoliv lesík nebo keřovitý porost. Právě díky pestrosti výskytu drozda zpěvného ho potkáme v drtivé většině biotopů častěji, než jeho většího příbuzného.

Brávník je u nás tažný a jeho populace se k nám vrací v únoru, stejně tak je tažný i drozd zpěvný, který se ale vrací o něco později, až počátkem března. Oba se u nás mohou vyskytovat i přes zimu. Brávník častěji, drozd zpěvný jen ve výjimečných případech.

Oba druhy sbírají svou potravu zejména na zemi a živí se drobnými bezobratlými. Drozd zpěvný si zvlášť libuje v hlemýždích. Brávník je známý vysokou spotřebou jmelí nebo ochmetu, často i v pravých zimních měsících. V létě oba dva druhy nepohrnou bobulovitými plody, mohou zaletovat i do ovocných sadů.

Drozd zpěvný je nebojácným ptákem, který před námi ulétá na krátkou vzdálenost, zatímco brávník je více plachý. Při vzletu oba druhy vydávají charakteristický zvuk, podle kterého je můžeme vcelku snadno identifikovat. Brávník vydává drsné chrčení, které zní trochu jako řehtačka, menší drozd zpěvný volá jemným písknutím, které zní trochu jako „tikk, tikk“(viz. hlasové nahrávky níže pro porovnání).

Zbarvení těla

Základní kresbu mají oba druhy podobnou. Hnědá svrchní část těla s bílou spodinou, na které jsou černé skvrny, je charakteristická. Jeden z rozdílů mezi oběma druhy je tvar těchto skvrn. Skvrny drozda zpěvného vypadají spíše jako stříkance ve tvaru písmene „A“ nebo „V“, větší drozd brávník je má kulaté. U drozda zpěvného se navíc toto skvrnění na spodní straně břicha ztrácí a tato část jeho těla je pak bez skvrnění.

Typické skvrnění drozda zpěvného se ztrácející se kresbou směrem ke spodní části těla. Všimněte si také nádechu teplé světle narezlé barvy na hrdle a na bocích, kterou drozd brávník ve většině případů postrádá.

Dalším relativně dobrým znakem je zbarvení spodních loketních krovek na spodině křídla v letu, které jsou u drozda zpěvného okrové, u brávníka pak čistě bílé. Tento znak je kupodivu dobře patrný i při krátkodobém pozorování letících jedinců.

Hlas

Podle hlasu rozlišíme tyto dva druhy snadno. Zpěv brávníka slýcháme zejména zjara, dokonce i koncem února. Jeho zpěv, přednášený zejména v lesních porostech z korun stromů, v průběhu jara postupně ztrácí na intenzitě. Drozd brávník je také jedním z méně známých nočních zpěváků, rozhodně zpívá při a po setmění méně intenzivně než drozd zpěvný.

Drozd zpěvný má jeden z nejběžnějších a nejznámějších hlasových projevů. Také je jeden z nejsnáze identifikovatelných. Skládá se z různých trylků a pískání, které pták opakuje. Ozývá se téměř po celou hnízdní sezónu, nejvíce však po příletu našich hnízdních populací od poloviny dubna. Zpívá na rozdíl od brávníka velmi často ze střech domů, zahradních chat nebo i z drátů a sloupů elektrického vedení. V místech s vysokou hnízdní hustotou tohoto druhu je ranní zpěv nebo i podvečerní zpěv mnoha roztoužených samců přímo ohlušující.

Slovo o kvíčale

Občas mi vrtá hlavou, proč vlastně bývá kvíčala tak často špatně určována, když je to druh tolik typický. Už jsem se setkal také s tím, že kvíčala byla zaměněna i za natolik odlišné duhy jako např. sojka obecná nebo ťuhýk obecný. Proto jsem se rozhodl o tomto druhu napsat několik řádek.

Kvíčala je z našich drozdů svým vzezřením nejtypičtější a tudíž prakticky nezaměnitelná. Foto: Martin Pelánek

Drozd kvíčala je pták velký jako kos s velmi výrazným šedorezavohnědým zbarvením, díky kterému je prakticky nezaměnitelná. Hnízdí u nás poměrně hojně v otevřené krajině, sady, parky, okraje světlých lesů, ale i břehové porosty řek a potoků. Zejména v zimě pak kvíčala běžně protahuje ve velkých hejnech. Kvíčaly se v nich ozývají intenzivními a výraznými chraplavými hlasy (šak-šak-šak), podobnými hlasovým projevům brávníka. Tyto hlasy jsou charakteristické pro zimní krajinu a jsou nepřeslechnutelné a nezaměnitelné.

Závěr

Věřím, že tenhle článek vnese začátečníkům větší jistotu do určování a tím pádem i větší radost z času stráveného v terénu.
Za poskytnutí fotografií patří velké díky Martinovi Pelánkovi (phototrip.com)

Text: Jan Grünwald a Libor Schröpfer