Recenze: Ptáci v českém životě a kultuře

Karel Hudec 2017: Ptáci v českém životě a kultuře. Academia Praha. 452 s. ISBN 978-80-200-2628-6

Na knihu Ptáci v českém životě a kultuře jsem se moc těšil. Zejména z důvodu, že ornitologovi či birdwatcherovi zasadí jeho zájem do chybějícího komplexního rámce. Vědět, jaká je historie obliby ptáků a znát kořeny, sahající daleko do nevědomí civilizační paměti, připomíná chybějící klíčový dílek mozaiky, který vám prozradí, jaký obraz vlastně skládáte. Představovat blíže ornitologické veřejnosti Karla Hudce je zřejmě nošením dříví do lesa. Autor si v knize vytkl skutečně nesnadný cíl, což samozřejmě velmi dobře ví a hned v úvodu čtenáře informuje o možných úskalích svého rozhodnutí zpracovat knihu individuálně. Jedním z těchto rizik je mj.  „nemožnost jít v jednotlivých kapitolách do detailů“ či „možnost nesprávné interpretace z hlediska dalších odborností“. To je samozřejmě pravda, tak se i stalo a čtenář si toho všimne. Níže si dovolím subjektivní polemiku nad některými částmi textu či kapitol, u nichž mám pocit, že „jít do detailu“ by knize minimálně prospělo.

Karel Hudec. Foto Ben Skála, Wikipedie

Kniha je rozdělena do celkem 15 hlavních kapitol, obsahujících základní témata vztahů člověka k ptákům a jsou dále členěny do dalších podkapitol. S potěšením kvituji podrobný obsah v úvodu knihy, který umožní požadovanou informaci ihned najít. Kapitoly začínají u „poznávání ptáků“, kdy se čtenář v kostce dozvídá, co je jádrem vztahu člověka k ptákům, až po současný, převážně vědecký přístup, do něhož lze zařadit základní pilíř existence České společnosti ornitologické. Po částech věnujících se například ptákům v chovatelství, ptákům v pohybové kultuře, výtvarném umění, ekonomických vztazích či úloze ptáků z pohledu lidského zdraví, končí kniha statí věnované ochraně ptáků – tedy druhému pilíři, na němž taktéž stojí ČSO.

Byť je zřejmé, že jednotlivé kapitoly, věnující se ptákům v konkrétních odvětvích lidské činnosti či kultury, nemají ambice podat vyčerpávající seznam, přece jen si lze v některých kapitolách povšimnout například absence autorů, kteří byli v oboru natolik významní či originální, že by si zmínku zasloužili. V kapitole 7.3. Ptáci v českém malířství a ilustraci by bylo určitě záslužné doplnit Květoslava Híska, jehož ilustrace v přírodovědných knihách, zejm. vycházejících v tehdejší edici OKO, provázely několik generací současných přírodovědců. Stejně tak by si zasloužila zmínit ilustrátorka Alena Čepická, jejíž ilustrace např. v knihách v řadě Atlasů chráněných a ohrožených živočichů (3 díly, tehdejší nakl. SPN) více než konkurovaly např. ilustracím v knize vyzdviženého Jana Dungela v Balátově Klíči k určování našich ptáků v přírodě, jehož ilustrace konkrétně v tomto titulu lze považovat jen za průměrné. Zcela opomenuta je nastupující generace vědecké ilustrace ptáků, kterou u nás reprezentuje např. Leona Kuťková nebo Martina Nacházelová.

Za chybu považuji v kapitole 5.11 o ptácích v krásné literatuře (podkapitola „dětská literatura“) opomenutí knih a povídek Ludvíka Mühlsteina. Troufám si tvrdit, že řadu současných ornitologů a birdwatcherů, kteří trávili svá klukovská léta v osmdesátých letech 20. století, přivedl k jejich zájmu právě Mühlstein.

Některé další kapitoly jsou popsány pouze velmi povrchně, např. kapitola „ptáci ve fotografii“ (str. 236) obsahuje pouze zhruba 3 – 4 strany textu. Na tak důležitý fenomén, jakým fotografie byla a je, je to opravdu málo. Zejména ve druhé polovině 20. století, kdy hranice mezi ornitologií a myslivostí nebyly tak ostře vymezené, jako tomu je v současnosti, lze považovat opomenutí alespoň zmínky tak významných fotografů, kteří svými snímky popularizovali ptáky a kterými byli a jsou např. Jaromír Zumr, Eduard Studnička či Jan Rys, za chybu. Ostatně text nejmenuje ani současné významné fotografy, kteří se ve své tvorbě ptákům věnují. Jména jako Bělka, Mikulica, Ševčík či Šaj jsou dnes již známá nejen v České republice. O fenoménu fotografických populárně naučných knih, které byl oblíbené zejm. ve druhé půli 20. století se autor nezmiňuje vůbec (např. již zmíněný Ludvík Mühlstein). Polemizovat lze také s tvrzením, že 35mm fotografický film (tzv. kinofilm) byl tím určujícím, co vedlo k „rychlému vzestupu počtu fotografů a enormnímu nárůstu produkce kvalitních snímků“. Pokud jde o kvalitu a (tehdejší) požadavky na tisk fotografií, pak  se uplatňoval zejména tzv. střední (též svitkový) formát (u nás používaný v tehdy oblíbeném přístroji Pentacon Six, vyráběný drážďanskou firmou Pentacon). Skutečný fotografický boom přišel až s nástupem digitální fotografie.

Také v textu věnovanému ptačím motivům v populární písní je možná trochu škoda, že chybí zmínka o jedné z našich nejvýraznějších představitelek folkového žánru, Zuzaně Navarové, která často uváděla, že určovací klíč a dalekohled patřil k jejímu běžnému vybavení při cestách přírodou. V jejích písních se objevila ptačí jména v jiných písních prakticky neznámá: moudivláčci, hvízdák či pěvuška. Navarové tvůrčí proces byl evidentně ptáky (a přírodou) prostoupen. Ve stejném duchu bych mohl zmínit i další legendu folkové muziky, Dagmar Andrtovou Voňkovou. Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout pozitivní fakt, že nejsou zmíněny ani např. „ornitologické“ pokusy některých středněproudých interpretů (kdopak si vzpomene na „ lítat jako pták, jako pták bouřlivák, síla kondorů, nahoru, dolů, táhne nás…“).

Čtenáře může při čtení některých kapitol napadnout, že „nejsou celé“. Např. v kapitole 8.2 Ptáci v hrách, rozpočítadlech a říkadlech končí stať o hračkách s motivy ptáků pouze v historickém hledisku. Současné hračky mimo dvourozměrných (omalovánky, pexesa), ať již plyšové či dřevěné, už zmíněny nejsou. Některá témata chybí úplně. V kapitole 14, Ptáci a lidské zdraví, by slušelo zmínit využití ptáků v rámci terapií pro seniory.

Občas se vloudí technická chyba například v podobě chybějícího literárního zdroje. V kapitole 4.3. „česká ptačí jména vědecká“ je citován zdroj Hudec a kol. 2003, který v seznamu literatury chybí. Zřejmě jde o citaci knihy Soustava a české názvosloví ptáků světa, vydané v roce 2003 Muzeem Komenského v Přerově. Rovněž některé internetové zdroje neodkazují tam, kam by měly (např. sborník Dny práva 2011, link uvedený na str. 418). Čtenáře mohou zaujmout některé poněkud nejasné interpretace. Autor např. uvádí, že dle křesťanské symboliky byl čáp považován za nečisté zvíře (str.95), avšak dále uvádí charakteristiku čápa, z níž plyne, že čáp byl vnímám jako symbol rodičovské lásky k dětem, jeho pravidelný návrat ze zimovišť byl vnímán jako symbol „příchodu Krista v pravý čas“ (str. 96) – tedy hodnocení veskrze pozitivní.

Zavřel jsem knihu a zauvažoval jsem, že mi vlastně trochu chybí vysvětlení „proč to vlastně všechno“.  Zmíněným skutečnostem, že ptáci byli pro člověka duchovními symboly i lovnou zvěří, z nichž se vyvíjel vztah člověka k ptákům, mi přijde ochuzené o hlubší náhledy a souvislosti, které by se táhly knihou jako předivo a čtenáři by umožnily více o tématu přemýšlet. Lze chápat, že autor je vědec, jemuž je asi poněkud cizí sáhodlouhé filozofování, avšak na druhé straně „Cílkovská syntéza“ vědy a mystiky (nebo alespoň častějšího osobního názoru autora na věc) knížce prostě schází. Ostatně autor to vyjádřil ve svém textu o ochraně ptáků poměrně jasně: „Rozpor mezi ekonomickým a kulturním pojetím „tradiční“ ochrany ptactva trvá dodnes. Je to odraz obecného přístupu lidí „racionálních“ a lidí více duchovního zaměření, „žijících mimo realitu“ (str.412). Možná i proto, že ornitologie coby vědní disciplína je oproti duchovnímu vnímání ve vztahu člověka a ptáků z hlediska historického kontextu zatím ještě v plenkách. Právě faktu, že autor je vědec, lze ve výsledku připsat dojem spíše nezáživné učebnice, na úkor čtivé, populárně-naučné knihy. Učebnicový dojem umocňuje i nepříliš zdařilá grafická podoba knihy.

Přes všechny uvedené subjektivní nedostatky je však z knihy cítit autorovo zanícení tématem, desítky a stovky hodin strávené sběrem materiálu, promyšlená obsahová struktura knihy. Již zmíněnou strohost – autor je si jí dobře vědom – prokládá, byť vzácně,  Karel Hudec svými vtípky. Toto je skutečné koření věcného textu knihy, pojidlo, které zafunguje vždy, když už je čtenář unaven fakty i množstvím čísel. Nezřídka naplno odhaluje nejen absurditu popisovaného jevu (a že jich v historii soužití člověka s ptáky bylo!), ale také činí knihu skrze humor skutečně autorskou. Druhým výrazným plusem je citace řady pranostik, pořekadel, textů či receptů, pocházejících především ze starých literárních zdrojů, k nimž se běžný čtenář příliš často nedostane.

Tak rozsáhlé téma, jako je vztah člověka a ptáků, samozřejmě nelze zachytit a popsat ve všech detailech. Každý člověk má svým způsobem jedinečné niterné pouto k opeřencům a své důvody, proč má ptáky rád. Je však prospěšné znát širší souvislosti, je dobré vědět, proč se o ptáky zajímají jiní, co představují pro ostatní národy, je dobré mít ve své mysli a ve svém srdci onen „klíčový dílek mozaiky“ obrazu světa, který sdílíme společně s ptáky. Věřím, že vám ho kniha pomůže najít či alespoň připomenout. V tomto směru určitě kniha plní svůj cíl beze zbytku. Jen se obávám, že čtenář se k ní nebude vracet příliš často.

Text: Lukáš Kadava