September 20, 2025
Index » Zajímavosti

Zajímavosti

Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti  / Ze zahraničí
KRÁSA A TALENT PTAČÍCH SAMCŮ- PŘÍRODNÍ DROGA EVOLUCE SAMIC?
AVIFAUNA Publikováno 19.9.2025


U mnoha druhů ptáků (kachen, hrabavých, celých čeledí pěvců..) jsou samci výrazněji zbarvení než samice. Syté barvy, prudké kontrasty, duhové odlesky. Prodloužené ocasy, vějíře, střapce, chocholky a další ozdoby. Tato módní přehlídka je výsledkem tzv. pohlavního výběru. Po stovky generací si dámy vybírají nejbarevnější nápadníky, a s nimi pak plodí ty nejbarevnější děti. Rozjíždí se kolotoč postupného zpestřování samců, který už nejde jen tak zastavit. Zatímco samci jsou čím dál krásnější, samice jsou čím dál náročnější. V posuzování detailů citlivější, ale vůči celkové záři barev otupělejší. S nadsázkou řečeno: to, z čeho byla kachní praprababička hotová, s dnešní vrubozobou slečnu už nic moc nedělá. Potřebuje víc. Víc lesku, víc zelené, víc kontrastů. Silnější dávku vizuální stimulace.
Připomíná vám to něco? Ano, jde o podobný princip jako lidské „otupování“ dopaminových center při konzumaci drog. Akorát se tak neděje na úrovni života jednotlivce, nýbrž evoluce druhu. Celé generace ptačích samic, vybírající si (a plodící) čím dál pestřejší samce jedou v závislosti na zářivých barvách a tvarech. Čím dál pestřejší kačeři, pávi, tetřevi, skalňáci a rajky jsou tedy stupňující se dávka pohlavní drogy pro opeřené divačky. Na stejném principu se vyvíjí i komplikované rituály námluv: složitý zpěv, okázalé taneční kreace či stavbu ozdobných hnízd a loubí, sloužící k námluvám.

Umělci z pralesů

U pár tropických a subtropických skupin pěvců- jako jsou pipulky, rajky či lemčíci- dosáhla tato selekce extrému. Samce mnoha druhů vyšvihla (či redukovala?) na pozici uměleckého díla přírody, jehož hlavní životní náplní je být krásný a tančit, zpívat či skládat mozaiky. Takový samec je poháněn obsedantní potřebou zavděčit se pedantským estetickým nárokům sebe i svých nápadnic. Celá léta tráví sám se svými projekty, nebo ve společnosti starších svůdníků, od nichž pochytává osvědčené triky.

Lemčík velký je skutečný umělec. Den co den přerovnává a upravuje hypnotickou mozaiku z bílých kamínků, kostí a mušlí, v níž využívá optických klamů k udržení pozornosti samice. Jiní lemčíci pečlivě sbírají barevné bobule a třídí je podle barvy. Sbírku denně kontrolují a obnovují, jelikož celé organické dílo průběžně vadne a rozkládá se. A to ptačí výtvarník nedopustí. Pipulka bělolímcová zas a znovu trénuje svůj mistrovský tanec, během kterého skáče, metá salta a tleská křídly takovou rychlostí, že lidské oko vidí ptáka jen jako kmitající bílou tečku.

Takových umělců jsou desítky druhů. Všichni dřou a tvoří celé měsíce pro jediný den. Den, kdy konečně přiletí samička. Plachá, nesmělá, nenápadná, se mihne ve stínu pralesa. Ptačí svůdník okamžitě zaujme pozici na podiu, načepýří výrazné části těla a začne se předvádět. Rozjíždí představení, jenž dávno umí nazpaměť, ale tentokrát jede „naostro“, pro divačku. Ta pozoruje a hodnotí jeho peří, zpěv, tanec či výtvarné nadání. Je-li spokojena (většinou není, perfekcionistka), dojde k páření.

On roky trénuje či tvoří, aby jí předvedl nezapomenutelnou show, zakončenou sexem trvajícím pár vteřin. Pak oba vydechnou, oklepou se a samice letí po svých. Nic víc nechce ani nečeká. Mláďata v hojnosti pralesa vychová sama. Samce nepotřebuje. Možná už ho nikdy neuvidí. On možná nikdy neuvidí své děti. A netrápí ho to. Má jiné plány: pokračuje v tréninku, aby na své představení dostal další vteřinovou milenku. Další prchavou múzu, pro níž se stane ohromující, kulturně-erotickou vzpomínkou.

Co snese evoluce?

Je tohle nezbytné (a ideální) pro přežití a rozmnožení? Jistěže ne. Samci mnoha druhů se dvoří samicím mnohem skromnějšími způsoby. Způsoby, které z nich nedělají zářivé terče pro predátory, nezaberou jim celý život a umožní jim účastnit se péče o mláďata. Některé druhy si ale zvolily jinou cestu- umělecky šílenou. A přežily.

Tím se dostáváme k důležitému sdělení: „evoluce nevyřazuje ze hry VŠE, co není nezbytné k přežití a rozmnožení- vyřazuje pouze to, co přežití a rozmnožení PŘÍMO BRÁNÍ“. A to je velký rozdíl. Rozdíl, jenž zvedá stavidla kreativity životních strategií: a úchvatná diverzita pak jako duhová povodeň zaplavuje planetu. Druh si může „vymyslet“ cokoli (včetně drogy krásy a pralesních umělců)- pokud s tím zvládne předávat geny, udrží se.

Ale moment, napadne pragmatika, výrazné barvy i fyzické výkony přece JSOU spolehlivým ukazatelem fyzické kondice samců! Tvorba zářivých pigmentů i taneční trénink JSOU fyzicky náročné- a tudíž si je mohou dovolit jen ti nejzdatnější jedinci! Samice si takto vybírá dobré geny! Ano, to je (přinejmenším u některých druhů) pravda. Pravda, která se však s výše popsaným principem nijak nevylučuje.

Pravda, která neobhájí, proč se dokazování genetické kvality u mnoha druhů zvrhlo z chvilkové fáze námluv na smysl života samce- NA ÚKOR přežití jeho i jeho mláďat. Proč má páv tak dlouhou vlečku (on to de facto není ocas), že sotva létá. Proč má skalňák andský zobák až po špičku zarostlý chocholem oranžového peří, s čímž se jistě velmi dobře konzumuje jeho hlavní potrava-šťavnaté ovoce (mě stačí, že vím, jaké to je jíst neoholený boloňskou omáčku). A už vůbec to nevysvětluje, proč lemčík hedvábný (úvodní foto) krade modrá víčka a brčka v restauracích, jelikož samice tohoto druhu má tak silný fetiš na modrou, že už jí ke vzrušení nestačí, aby byl samotný partner modrý od zobáku ke kloace, ale musí ještě k tomu tančit na hromadě modrých cetek a v zobáku svírat modré víčko.

Tohle už nemá nic společného s nutným testováním partnera. Tohle je po generace předávaná a posilovaná ptačí kultura, estetická droga, velmi specifický vkus samic formující pečlivě trénované umění samců. I taková je evoluce pohlavního výběru opeřenců. Fascinující.

Dodatek k teorii „dokazování genetické kvality“

Zpočátku na ní kus pravdy jistě byl, avšak popsané skupiny ptáků jdou skutečně do vysloveně nepraktických, zato úchvatných extrémů.
1) Samci předvádí a rozvíjí něco, co je sexy pro samičky, ale co komplikuje jejich přežití- stejně jako přežití jejich synů. Samice si pak nevybírá ani tak geny pro přežití, jako spíš geny pro posílení druhově specifického talentu.
-2) „Pokud samice zvládne péči o mladé sama, samec neplní roli otce a o to větší může být tlak na jeho genetickou kvalitu“- to je pravda, ale 1) předchozí bod (od určité hranice už je to čistá kultura druhu), a 2) mnoho zvířat, kde pečuje pouze matka, nemá na samce žádné takové nároky- např. jaguáři, tygři, medvědi a další. Ptáci ale zdá se vidí příliš dobře a prožívají příliš silně na to, aby ve „volném čase“ (uvolněné kapacitě samců) nepropadli kouzlu estetickému umění.
-3) Na to, aby se umělecké sklony druhu „umírnily“ a samci přestaly být pestřejší, by musel vzniknout silný predační tlak na barevné samce. Tak silný, že po těch nekrásnějších nápadnících by dříve skočil predátor, než samice. Pak by ptačí dámy neměly na výběr- a musely by své nároky opět strhnout na skromnější a nenápadnější pány. Bylo by to praktické, ale…nebyla by to škoda? 😉

Text: David Říha

Úvodní foto: Pixabay


Číst dále
0


Nejnovější  / Ptačí zahrada  / Z domova  / Zajímavosti
Straky nemohou za úbytek drobných ptáků ve městech!
AVIFAUNA Publikováno 22.8.2025


„Ty straky nesnáším, jak hnusně řvou a žerou malý ptáčky!“ „No dřív tady zpívalo spousta různých ptáčků a teď, teď je to jen samá straka, ony je všechny zahnaly!“ „Straky jsou pěkný mrchy, vyžírají hnízda a kvůli nim mi ze zahrady zmizeli kosáci“…
Tyto a podobné věty lze celkem běžně vyslechnout i od milovníků přírody. Mezi mnohými je totiž zažita představa, že výskyt straky obecné- obzvláště ve větších počtech- má za následek snižování počtu ostatních pěvců v zahradách a parcích. Údajně k tomu dochází skrze predaci hnízd, kdy straky jsou „tak přemnožené, že vyžerou všechny hnízda kosů/vrabců/zvonků…“.
Nyní je načase si říct, že tomu tak NENÍ. A podívat se na celou situaci komplexněji, pochopit roli strak v městské přírodě, jejich vztah k drobným pěvcům, důvody lokálních úbytků drobných pěvců ve městech a naopak přibývání strak.

Vyžírá straka hnízda drobných ptáků?

Straka je nápadná svým zbarvením, hlasem i chováním. Proto vzbuzuje pozornost lidí i drobných pěvců. Její skutečný vliv coby predátora hnízd je však minimální.

Ano, ale činí tak jen příležitostně až vzácně. Vejce a mláďata ptáků tvoří velmi malou složku jídelníčku strak a dokonce i ve vrcholné době hnízdění většina strak nijak aktivně nehledá vejce a ptáčata jiných druhů. Pouze ve chvíli, kdy straka náhodně objeví velmi nepečlivě ukryté (nápadné) hnízdo, nebo si všimne neobratného ptáčete, jako inteligentní všežravec využije příležitosti a dopřeje si snadný zdroj bílkovin. Jde ale opravdu o vzácné situace. Dle údajů ČSO byly straky v celé republice zachyceny pouze na zhruba 1% (!) hnízd pěvců opatřených kamerou.1
Hnízdící pěvci mají mnohem závažnější predátory, kteří hnízda cíleně vyhledávají a plení. Často to jsou noční savci (kuna, mýval- i ve městech), z ptáků pak mnohem efektivnější než straka bývá sojka (je silnější, nenápadnější a mnohem víc lační po ptáčatech) a strakapoud velký, který se s oblibou proklovává do dutin i nechráněných budek, aby vybral malé sýkorky.
Straka má takovou nevděčnou roli, že je nejvíc nápadná- zářivě černobílá, sedá všude na vrcholcích stromů a budov, křičí, vystavuje se. Zároveň JE SCHOPNA to hnízdo vybrat. A lidé to vědí- a tak ji viní. Trochu podobně dopadá straka i u samotných drobných pěvců- například kosi či rehci dokážou i desítky minut denně stresovaně křičet, když vidí poblíž sedětstraky. Ty si přitom jejich hnízdění kolikrát vůbec nevšímají. Dá se tedy říci, že straky jsou coby predátoři přeceňovány jak lidmi, tak ptačími rodiči potenciální kořisti.
Kvůli tomu mohou mít bohužel přece jen jeden negativní efekt na hnízdící páry drobných pěvců- častou přítomností je stresují a oni se pak vyčerpávají dlouhým varováním a poletováním kolem. K samotné predaci však straka přistupuje jen zřídka. Už proto, že jde o ptáka primárně otevřených biotopů a při prolézání větví či dobývání dutin není tak šikovná, odvážná ani důsledná jako ostatní „vykradači hnízd“.

Má straka významný vliv na populace drobných ptáků?

Ne, a to (ve většině případů) ani na lokální úrovni jednoho sídliště či zahrady.
Naproti tomu v zahraničí, v některých Evropských městech je situace odlišná. Místy mají početné městské vrány až devastační vliv na hnízdění holubů hřivnáčů a některých pěvců. Jsou totiž mnohem větší, agresivnější a hnízda skutečně vybírají cíleně a ve velkém. V rybnících a řekách u mořského pobřeží pak velké a oportunistické druhy racků (rod. Larus) často takřka znemožňují úspěšné vyhnízdění více druhů kachen, jelikož ve velkém žerou káčátka.
V českých městech však naštěstí nedochází k takto neúměrně efektivní destrukci hnízd či mláďat jedním ptačím predátorem. A kdyby někdy došlo, určitě za ní nebudou zodpovědné straky.

Proč může být na sídlišti/v zahradě nedostatek drobných ptáků?

Ubyli vám na sídlišti či v zahradě drobní ptáci? Pak se podívejte zejména na styl „péče o zeleň“. Obvyklým důvodem úbytku lokální avifauny ve městech bývá náhlé kácení či razantní prořezávka starých stromů, likvidace keřů či jejich ořez keřů na půlmetrové živé ploty. Obzvláště špatné pro místní populace bývá vykácení divokých koutů či celých pozemků zarostlých náletovými stromy a keřovým houštím (tato místo jsou pro drobné ptáky obzvláště cenná).
Pokud jde o úbytek konkrétních druhů, na vině může být zánik jejich specifických zdrojů potravy či úkrytu: např. zvonci, zvonohlíci a konopky ve městech hnízdí takřka výhradně v tújích a jehličnanech; vrabčí hejna bývají potravně závislá na drobných hospodářstvích apod. Někdy může jeden ptačí druh zasáhnout i epidemie nemoci (zvonky a čížky u krmítek dlouhodobě kosí trichomonoza, kosy před pár lety potrápil virus usutu). Některé tažné druhy, které se v zahradách objevují na podzim a v zimě (čížci, drozdi kvíčaly, pěnkavy jikavci) jsou pak typičtí meziročním kolísáním početnosti na zimovištích: někdy jich přiletí stovky, jindy žádný.

Proč je na stejném místě hodně strak a málo drobných pěvců?

Poměrně častá situace, zejména na některých sídlištích. Malých pěvců je poskrovnu, zato všude létají početné a nápadné straky. To (v kombinaci s výše vyvrácenými mýty) mnohé lidi vede k závěru, že straka malé ptáky vyhubila.
Jde ale o parádní ukázku toho, že korelace ≠ kauzalita. To, že se dva jevy vyskytují současně, neznamená, že jeden způsobuje druhý. A přesně tak tomu není ani v případě poměru „hodně strak-málo drobných pěvců“ ve městech. Ten vzniká zkrátka proto, že sídliště či malé parky bývají často nevhodným biotopem pro většinu drobných pěvců, zato velmi vhodným biotopem pro straku obecnou (a holuba hřivnáče, místy i hrdličku zahradní a zvonka zeleného).
Drobní pěvci totiž většinou potřebují vysoké a husté keře a starší stromy původních druhů, které nabízí dostatek potravy i hnízdních příležitostí. Na mnoha místech veřejné zeleně se bohužel udržují pouze mladé, nízké stromky a keříky, často nepůvodních druhů. Na nich se naše druhy hmyzu nemohou živit a ptáci pak nemají co lovit. Krátce střižené trávníky zase neumožňují přežití hmyzu ani dozrání semen rostlin, kterými se ptáci živí. V takovém prostředí většina pěvců nepřežije.
Naopak straka obecná je přizpůsobivý generalista- dokáže využívat různé zdroje potravy i hnízdních příležitostí. Sídliště s malými parky je pro ni v podstatě směs skalních a lesostepních biotopů, což odpovídá jejímu původnímu prostředí. Má zde navíc často méně predátorů a konkurentů, například větších krkavcovitých (vrány, krkavci), kteří se v mnoha českých městech zatím lidí bojí. Navíc dokáže pro potravu zalétat dál než drobní pěvci, takže není vázána na její množství v blízkém okolí hnízda.
Především však vydatně těží z organického odpadu od lidí. Toho bývá právě na sídlištích kolem popelnic, škol či parkovišť obchodů velké množství. Tam straka s oblibou obchází kolem laviček, aby vysbíraly drobky pečiva a sušenek, o zem rozmajzlé zmrzliny či zbytky vysypaných nákupů. Pokud nic nenajdou, neváhají si pro oběd skočit přímo do koše. Straky jsou ve městech tak početné proto, že využívají lidských přebytků. Což je naprosto v pořádku: aspoň nějací tvorové mají z našeho plýtvání užitek. Část vyhozeného jídla tak může posloužit přežití celých hejn těchto krásných a inteligentních ptáků.

Městská straka mnohem radši hledá potravu v popelnici, než v ptačím hnízdě.

Rozhodně však straky nevytlačují z měst drobné pěvce. Nádherným důkazem budiž avifauna areálu ZOO Praha, který je velice přírodní, plný velkých, hustých keřů a starých stromů. Proto zde hnízdí početné populace drobných pěvců, jako jsou sýkory, brhlíci, mlynaříci, červenky, pěnice, pěnkavy a další. Zároveň otevřené výběhy zvířat nabízí mnoho dostupné potravy v podobě zrní, různých speciálních granulí, masa, ryb a podobně. Proto zde žije také obrovské množství strak, které paběrkují tyto zbytky a kradou např. i maso šelmám. Maso mají straky moc rády, ale nejsou zdatní predátoři proto se i mimo město rády sletují v okolí zdechlin jako malí supi. Koncentrace volně žijících strak v okolí ZOO je obrovská (dost možná největší v celé Praze) a přesto zde spolu s nimi přežívá mnoho drobných ptáků.
Nádherná ukázka toho, že početnost ptačích druhů určuje vhodné prostředí, bezpečná hnízdiště a dostatek potravy. Ne početnost příležitostného a nepříliš schopného predátora hnízd.

Skutečný problém je jinde

Straku se v očích části veřejnosti stala jakýmsi snadným terčem, pohodlným viníkem, na nějž mohou svést lokální úbytky početnosti městského ptactva. Proč „pohodlným“? Protože straka se kritice (ač neoprávněné) nebrání. Když budou sousedé po sídlišti nadávat na straky, že vyhubili malé ptáčky, sice to nebude pravda, ale nikdo jim nebude oponovat, nikomu to nebudou muset vysvětlovat. Ačkoli tedy straka drobné pěvce nehubí, lidem se tato teorie líbí. Umožňuje bez odporu upustit frustraci.
Když se však zaměříme na skutečné důvody úbytků ptáků veřejné zeleně, můžeme s ním opravdu něco udělat. Bude ale mnohem těžší ty příčiny vůbec nahlas říct. Budeme muset označit za ornitologický problém jevy, které jsou součástí našich lidských životů. Jevy, které má spousta lidí zažité jako zvyk, kulturu, povinnost. Jevy, na kterých někteří mohou trvat. Avšak právě tyto jevy za úbytky městských ptáků skutečně stojí. Které to jsou?
Nejvážnějším problémem ztráty hnízdišť i potravy ve městech je forma „péče“ o veřejnou zeleň. Stylizace parků a sídlišť do něčeho, čemu mnoho lidí řekne „hezky upravené“- ale co je doslova biologicky mrtvé. Konkrétně kácení a prořezávky stromů a jejich nahrazování mladými, nízkými stromky vyšlechtěnými tak, aby nikdy pořádně nevyrostly. Likvidace starých a proschlých keřů i náletových křovinných džunglí a jejich nahrazování trávníky se záhony či malými keříky. Shrabávání a vysávání podzimního listí bez výjimky všude. Sekání všech trávníků na několik málo centimetrů.
Tohle vadí ptákům zcela zásadně, tohle ve městech doslova vyhlazuje lokální populace i běžných druhů. Byl by obrovský úspěch, kdyby občané (a především správa veřejné zeleně) přestali vnímat zejména kouty zarostlé náletovými dřevinami jako „bordel“, ale začali na ně po právu nahlížet jako na ostrůvky biodiverzity. Spolu s trendem přírodních zahrad by mohl přijít trend přírodní veřejné zeleně. Nemusíme hned dělat z parků lesy- stačí divočejší kouty, ponechat uschlé větve, nechat úplně dožít staré keře… A při sázení vybírat původní dřeviny vzrostlých forem, které se nebudou tvarovat. Samozřejmě šíření takovéto osvěty může zahrnovat náročné i nepříjemné diskuse s mnoha lidmi- ale na rozdíl od očerňování strak může reálně pomoci.
Co se dravců týče, je třeba přiznat, že zdaleka nejvážnějším predátorem synantropních pěvců narušujících jejich populace není straka (ani sojka či krahujec) ale navolno chodící domácí kočka. Celosvětově tyto kočky (jakožto lidmi živení a namnožení predátoři, kteří loví pro zábavu a v extrémních hustotách) zabijí miliardy ptáků ročně. I v Česku je ulovení kočkou jednou z nejčastějších ptačích smrtí vůbec!
Dalším obrovským problémem jsou skleněné plochy, jen u nás se o ně zabije až milion ptáků ročně. Obzvláště u velkých prosklených zastávek a veřejných budov je dobré už při jejich stavbě myslet na decentní zabezpečení proti nárazům ptáků.
Krmítky, pítky i budkami pak může pomáhat každý, ale pamatujme, že forma „péče o zeleň“ je ve městě nejzásadnější kámen úrazu. Můžeme mít to nejlepší krmítko s luxusní potravou, dokonale zabezpečená okna, kočku zavřenou doma, ale pokud bude „veřejná zeleň“ vypadat jako anglický trávník s tenkými, mladými stromky bez vysokých a hustých keřů, bez kopřiv, bez listí, bez mrtvého dřeva… ptáků bude prostě málo. Ale straky (a holubi hřivnáči) nejspíš zůstanou i tak- tak buďme rádi za ně, a za jejich přizpůsobivost.

Text a foto: David Říha

1https://www.birdlife.cz/o-ptacich/otazky-a-odpovedi/premnozene-straky-sojky-likviduji-drobne-pevce/


Číst dále
0


Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Proč drobní ptáci „zamrzají na místě“?
AVIFAUNA Publikováno 12.6.2025


Strakapoud velký sedí na větvi jako socha. Už deset minut. Ani se nehne. Stejný postoj, stejný sklon hlavy. O jeho žití vypovídá jen občasné mrknutí či otočení oka, a hluboké dýchání, které jinak nehybným tělem pomalu pulzuje. Působí jako v transu. Ve zvláštním, vědomém spánku. Ví o sobě i o mě, v jeho otevřených očích se zračí vědomá pozornost. Na silné stimuly- jako je volání partnerky nebo přeletující dravec- reaguje nepatrným škubnutím. I poté však zůstává nehybný.

Jde o zvláštní stav, do nějž se dostává mnoho drobných ptáků. Není to klasický spánek, ale ani pouhý odpočinek. Pták při plném vědomí „zamrzne“, uzavře se do svého těla a ačkoli vnímá a pozoruje okolí, fyzicky zůstává přikován na místě.

„Stresové zamrznutí“- reakce na predátora

Často se tento jev popisuje jako obranná reakce před predátory (zejména krahujcem). Pták zahlédne dravce či zaslechne varování kolegů, ztuhne a nehybně vyčkává, až nebezpečí pomine. Krahujec podle všeho útočí pouze na pohyblivé objekty. Tato teorie je správná a mnohokrát jsem si ji osobně ověřil v praxi.
Ne všechny stavy „zamrznutí“ však lze vysvětlit jako antipredační strategii. Mnohokrát jsem totiž viděl, jak ptáci „zamrzli“ i přesto, že se žádný predátor neobjevil, nezazněl žádný varovný pokřik a nebyly viditelné žádné známky stresu.
Navíc, když zamrznutí přichází v reakci na predátora, vypadá jinak. Pták splašeně ztuhne, s peřím staženým k tělu, hlavou pozorně nataženou, a zblízka lze dokonce vidět (!) jeho překotně rychlý dech pulzující celým tělíčkem. Každý jeho sval je připraven k útěku. Říkejme tomu „stresové zamrznutí“

„Uvolněné zamrznutí“- záhadná forma relaxu

Šoupálci v zimním období „zamrzají“ velice často. Se svými devíti gramy patří k našim nejmenším pěvcům a proto za chladného počasí šetří energií, jak jen to jde. Dokonalé mimikry navíc zajistí, že nehybný šoupálek je na kůře stromu zdálky takřka neviditelný.

Jindy však ptáci upadají do „uvolněného zamrznutí“, které se spíše podobá meditaci či „vědomému spánku“. Viděl jsem mnohokrát například u brhlíka lesního. Náhle se zastaví na místě, přestane šplhat po kůře a dobývat z ní potravu. Jakoby mu nohy ve vteřině přirostly k podkladu. Rozhlíží se kolem sebe a postupně jsou pohyby jeho hlavy čím dál pomalejší a malátnější. Jakoby mu začínala účinkovat narkóza. Nakonec se jeho krk zastaví úplně. Brhlík ztuhne a veškerý screening okolí provádí jeho okohybné svaly. (Je to jedna z mála chvil, kdy člověk vidí ptáka pohybovat očima- obvykle při změně zorného pole cukají celou hlavou). Sedí na místě jako zhypnotizovaný. Zhluboka dýchá a jeho šedomodrá záda se rytmicky nadouvají jako břicho spícího člověka.
Tento stav může trvat různě dlouho- někdy i 20 minut v kuse! Nakonec brhlík opět začne pomalu pohybovat hlavou, čím dál rychleji a zvědavěji, až nakonec udělá první krůček po kůře, a po chvíli začne opět normálně skákat.
Toto chování jsem zaznamenal u mnoha druhů ptáků (zejména drobných hmyzožravců, jako jsou sýkory, brhlíci, šoupálci, běžné však i u větších kosů a strakapoudů) nejčastěji na podzim a v zimě. Domnívám se, že jde o způsob, jakým v chladném počasí šetří energii. Je pravděpodobné, že během „uvolněného zamrznutí“ se jim dočasně zpomaluje metabolismus a spotřeba energie. Tomu by odpovídal i fakt, že „zamrzlí“ ptáci často mají problém se i v případě potřeby ve vteřině probrat. Například na blížícího se člověka reagují „zamrzlí“ jedinci mnohem později než ti plně aktivní. Někdy se (dávno po překročení jejich obvyklé únikové vzdálenosti) jen malátně odšourají o pár centimetrů dále. Ačkoli v tomto stavu vědomě pozorují okolí, dokážou se z něj dostat do pohotovosti pomaleji než při probuzení ze spánku.
Nicméně odborná literatura se o ničem podobném nezmiňuje. Nejpodobnějším popsaným stavem je tzv. torpor- dočasná strnulost připomínající „malou hibernaci“- který však pode všech popisů trvá mnohem déle a zahrnuje stav výrazného poklesu tělesné teploty, naprostého strnutí a bezvědomí. Což na „uvolněné zamrznutí“ nesedí, a poplatně tomu jsem o denním torporu sýkor, kosů či brhlíků nenašel žádné záznamy. Zato noční torpory (či přinejmenším poklesy tělesné teploty) v reakci na chlad jsou dobře známé  u mnoha ptáků od kolibříků přes rorýse až po některé sýkory.

Osobně jsem přesvědčen, že „uvolněné zamrznutí“ představuje ještě jemnější, nenápadnější verzi úspory energie, která ptákovi nebrání vědomě sledovat okolí.

Šlofík na uklidněnou

Zajímavé je, že během zimování mnoho ptáků spojuje „stresové“ a „uvolněné“ zamrznutí do jednoho bloku. Poté, co zazní varování, sýkory ve křoví úzkostně strnou na místě. Po odletu dravce se některé z nich normálně proberou, začnou hlásit „bezpečí“ a krmit se. Jiné však zůstávají zamrzlé ještě mnoho minut. Nejsou „tak vyděšené“- zblízka lze krásně vidět, že ze stresové reakce (rychlý dech, stažené peří, absolutní nehybnost) pozvolna přešli do „uvolněného zamrznutí“ šetřícího energii. Dýchají pomaleji, peří pohodlně čepýří a již víceméně v klidu relaxují.

Po „stresovém zamrznutí“ často následuje „uvolněné zamrznutí“. Pták se po zažitém stresu potřebuje uklidnit, tak z panického strachu po odletu dravce rovnou upadne do „vědomého spánku“. Takové vyrovnávání stavů dává smysl i z pohledu energetického. Akutní stresová reakce spotřebovává hodně energie, kterou pták vzápětí ušetří během „vědomém spánku“.

„Ptačí meditace“?

Zde se pustím do (pro mnohé kontroverzního) tématu: jakou roli hraje „uvolněné zamrznutí“ v duševním životě ptáků? Bezpochyby jde o formu relaxace, uvolnění a nejspíš i změněného vědomí. Nazval bych ho jakousi „ptačí meditací“. Pták vnímá okolní svět, ale jeho svaly jsou zamrzlé. Stále vnímá všechny ty každodenní podněty vyvolávající různé emoce: větve kymácející se ve větru, ostatní ptáky peroucí se o potravu, lidé míhající se v oknech paneláků, zajíce přebíhající po poli… Nyní je však v hlubokém transu a na nic z toho nemusí (ani nemůže) okamžitě reagovat. Dívá se na celý svět jaksi zvnějšku, jako na film, ve kterém chvíli sám nehraje. Nepřeruší-li tento stav útok dravce či jiný stresor, jde pravděpodobně o poklidný a příjemný zážitek „vědomého odpojení“.

Na relaxačním efekt „uvolněného zamrznutí“ poukazuje i fakt, že mnoho druhů (např. kosi a červenky) si právě v těchto zamrzlých stavech tichounce prozpěvuje. A to typicky mimo dobu hnízdění. Nepotřebují s nikým komunikovat, obhajovat si teritorium apod. Zpívají si tiše a nenápadně sami pro sebe, pro vlastní potěchu (nácvik  zpěvu v angličtině známý jako „subsong“). S trochou cviku lze v sychravých zimních večerech najít osamělého kosa „zamrzlého“ hluboko v hustém keři. Jeho tělo zůstává nehybné, jen oči pozorují okolí a malé hrdélko se chvěje tlumenou verzí jarní serenády…

„Zamrzlý“ kos černý si tiše zpívá sám pro sebe. U špačků (kteří také zpívají mimo hnízdní dobu, ale kolektivně a mnohem hlasitěji) bylo při podzimním zpěvu prokázáno vyplavování enkefalinů (ptačí obdoby endorfinů) navozujících pocit klidu, uvolnění a tlumících bolest. Dá se předpokládat, že podobně fungují i tiché subsongy desítky dalších druhů.

Shrnutí:

„Zamrzlé stavy“ u drobných ptáků jsou dva, a navzdory zdánlivé podobnosti se liší v mnoha detailech i kontextu, kdy jsou používány. Pro přehlednost následuje tabulka:

Text a foto: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti
Ptáci a globální oteplování
AVIFAUNA Publikováno 4.5.2025


Odvěké změny klimatu z velké části určují osud mnoha živočišných druhů. Během střídání dob ledových a meziledových se opakovaně posouvala celá podnebná pásma, stejně jako areály výskytu jejich obyvatel. Toto stěhování probíhá dodnes. V řádu desítek let klimatické podmínky na Zemi nejsou zdaleka stabilní. Aktuálně se na většině míst otepluje; k tomu přibývá extrémních výkyvů počasí. Konkrétně v Evropě stále mírnější zimy střídají stále teplejší a sušší léta. Globální oteplování se stalo obrovským politickým, ekonomickým i ekologickým tématem. Není proto divu, že se stále častěji skloňuje i v souvislosti s ornitologií. Ač někdy poměrně přehnaným či zavádějícím způsobem…

Aktuálně můžeme být svědky zajímavých změn rozšíření mnoha druhů živočichů, včetně ptáků. Ti, jelikož mají křídla, mohou pružně reagovat na sebemenší komplikace či příležitosti v zavedeném životním cyklu. Jejich novodobá evoluce tedy probíhá velmi rychle- často v řádu pouhých pár generací!

Mnohé tažné druhy migrují jinam a jinudy (např. pěnice černohlavá), nebo nemigrují vůbec (např. rehek domácí). Nápadně se mění také areály hnízdního výskytu, o kterých se dnes budeme bavit podrobněji. Česká republika má ke sledování těchto změn doslova strategické umístění. V centru Evropy se totiž nacházíme na hranici rozšíření mnoha „chladnomilných“ i „teplomilných“ druhů.

Opeřenci- přeborníci termoregulace

Co se týče samotné teploty, ptáci jsou mimořádně odolní. Teplokrevní živočichové s tuhou kůží a hustým peřím několika vrstev, jenž mohou dle libosti stahovat či roztahovat (a tím pohotově imitovat lidské vrstvy oblečení od trika po zimní bundu). Svá vejce a mláďata zahřívají vlastním tělesným teplem z hnízdních nažin. Stovky druhů jsou schopné úspěšně vysedět vejce za mrazivého počasí: takoví otužilci jsou i mezi našimi ptáky (např. hrdlička zahradní, křivka obecná, volavka popelavá, některé kachny a sovy). Mnoho navíc migruje napříč podnebnými pásmy: stejné vlaštovky a lejskové, kteří hnízdí ve Skandinávii, o půl roku později přeletí Saharu! Ptáci jako skupina jsou snad ze všech vyšších forem života nejlépe přizpůsobeni kolísání teplot a zvládání teplot extrémních. O tom svědčí i počet druhů žijících v arktických i pouštních oblastech.

Díky tomu se i jednotlivé druhy obvykle dobře adaptují se změny teplot. Mnoho tropických či subtropických ptáků např. z jižní Ameriky či Austrálie je možné v ČR chovat celoročně ve venkovních voliérách. Z přírody je pak výbornou ukázkou případ husice nilské (původem z tropické Afriky!) jenž u nás dokázala úspěšně vyhnízdit v prosinci! O Vánocích dokáže hnízdit i hrdlička zahradní, která se k nám spontánně rozšířila přes Balkán až z Indie.

Ptáci potřebují hlavně vhodné prostředí, hnízdiště a dostatek potravy. Teplota samotná není klíčová. To krásně ilustrují i volavky popelavé, volně žijící v pražské zoo. Vzhledem k trvalému přikrmování ve výbězích pelikánů a čápů s klidem zahnízdí už v půlce zimy. Ani sníh je neodradí.

 

Posuny průměrných teplot v řádu jednotek stupňů tedy samy o sobě tedy nevyhubí žádnou ptačí populaci, obzvlášť ne v našem mírném pásmu. Opeřenci nezačnou padat vedrem z nebe, přesto na klimatické změny reagují. U nás se stávající populace často stěhují k severu nebo do vyšších poloh, zatímco do nížin a jižních oblastí se šíří nové druhy z jihu Evropy. Proč tedy, když jim horko není ?

Potrava a biotop: klíč k přežití.

Ptáci reagují nikoli na oteplení samotné, nýbrž na změny v populacích rostlin a bezobratlých- základních stavební kamenů všech biotopů. Těm už horko být určitě může. Nedokážou ovládat tělesnou teplotu a citlivě reagují na každý zlomek stupně teploty okolní.

V potravním řetězci totiž stojí ptáci na vrcholných příčkách. Živí se choulostivějšími rostlinami, bezobratlými nebo drobnými obratlovci. Potřebují tedy podmínky, kde přežijí nejen oni, ale i jejich oblíbená potrava.

Dále potřebují vhodný biotop. Každý ptačí druh má více či méně specifické představy, jak by měl vypadat jeho domov. Tato představa- odborně ekologická nika- je základní vlastností druhu a rozdělení působnosti do specifických nik stojí za velkou částí biologické rozmanitosti druhů. Kdyby např. všichni drobní pěvci živící se hmyzem a stavící hnízda ze suché trávy netrvali na svých biotopových preferencích, početná čeleď pěnicovitých by splynula do jednoho druhu. Jednoho pěnico-rákosníko-budníčka, co by žil v zahradách, rákosí, polních houštinách i lesích. Ve skutečnosti máme v této čeledi několik generalistů a mnoho biotopových specialistů, kteří mají o své nice podrobnou představu a trvají na ní. Začne -li ubývat jejich domov, oni mizí spolu s ním.

Charakter krajiny přitom určují z velké části právě rostliny. A jejich druhové složení zase ovlivňuje klima. Lužní les ani horská smrčina neporoste ve Středomoří, stejně tak polopoušť se neudrží u pobřeží severní Evropy. S rostlinami souvisí i téma vody v krajině. Ta se za vyšších teplot rychleji odpařuje, což způsobuje vysychání mělkých mokřadů, tůní a rašelinišť, a také změnu skladby dřevin. Opeřence proto klimatická změna až na výjimky nezasahuje přímo; sami si s výkyvy počasí poradí. Ovlivňují je však četné nepřímé důsledky v podobě posouvání a mizení biotopů a potravy v nich.

Jižané přicházejí

Do našich teplých nížin, zejména oblastí jižní a střední Moravy, ale také jižních Čech, se v posledních letech šíří celá skupina teplomilných druhů ptáků. Jde zejména o obyvatele vod a mokřadů: pisilu čáponohou, tenkozobce opačného, zrzohlávku rudozobou, husici liščí, kormorána malého, kolpíka bílého, volavku stříbřitou a rusohlavou.

Ačkoli tyto druhy se dají označit za vysloveně teplomilné, důvody jejich šíření k nám opět vychází spíše z nároků na prostředí. Česká republika má na svou rozlohu a absenci moře výjimečné množství sladkovodních biotopů, čemuž vděčíme mj. tradici rybníkářství. A je logické, že tyto evolučně mladé (pár set let staré) biotopy v krajině, kde by je nikdo nečekal, postupně stále objevují populace mokřadních ptáků ze všech světových stran. Konkrétně z jihu jich proudí více mj. proto, že právě v tomto směru se nachází nejbližší přirozený „rybníkovitý biotop“: Neziderské jezero. Oteplení tento proces podporuje, avšak není jeho jediným spouštěčem.

Konkrétně na Jižní Moravě k šíření třech ptáků- pisily, tenkozobce a husice liščí– zásadním způsobem napomáhá management rezervace Lednické rybníky. Tam se každoročně jedna z nádrží upouští do podoby obrovské mělké bažiny připomínající právě jižní stepní jezera, která elegantní bahňáci a husice milují. Podobně slouží i extrémně mělký, takřka bažinný rybník Bažantnice na Mutěnických rybnících. Z těchto základen se pak zmíněná trojice místy šíří i do jiných lokalit, téměř vždy silně poznamenaných člověkem (ať už jde o letněné rybníky či zaplavené louky a ornou půdu).

Kormorán malý se k nám šíří z jihu. Oteplení pomáhá, ale klíčovým předpokladem jsou velké (lidmi vytvořené), na drobné rybky bohaté nádrže.

Případ kormorána malého je také založen na biotopových a potravních preferencích. Tento malý rybář k nám každoročně vzácně zalétal v pohnízdní době, až jich roku 2021 dorazilo hned 200, z nichž část přezimovala a zahnízdila. Tento náhlý vpád je spojován se zhoršováním podmínek na Neziderské jezeře. Část tamních kormoránů malých tedy vyrazila na sever a hromadně obsadila hnízdní ostrov volavek na největším přijatelném „jezeře“ v ČR- vodní nádrži Nové Mlýny. Tam mají zdá se dostatek potravy (drobných ryb- paradoxně včetně invazních druhů, jako je střevlička východní) a tak má nová kolonie poměrně dobré vyhlídky.

Podíváme-li se na ostatní druhy, důvody šíření jsou víceméně podobné: jižní populace postupně během oteplování objevují vhodné biotopy v našem státě. U některých z nich (kolpík bílý) jsou rovněž diskutovány změny podmínek na jižnějších hnízdištích, které ptáky přiměly hledat nové domovy. 

Ohrožení seveřané a dálkoví migranti

Zatímco některým ptákům dopady globálního oteplování v naší přírodě svědčí, jiným stěžují samotné přežití. Jde zejména o dvě skupiny.

První z nich tvoří někteří ptáci našich hor, jako je tetřev, tetřívek, kos horský, pěvuška podhorní, linduška horská a podobně. Ti potřebují biotopy jehličnatých pralesů, kosodřevin či horských luk a skalisek, kde chladné podnebí ovlivňuje druhové zastoupení i sezonní výskyt živočišné a rostlinné potravy. Nicméně v celosvětovém měřítku tito ptáci buď žijí převážně na dálném severu (tetřev a tetřívek), nebo v horách mnohem vyšších, než jsou ty naše (linduška horská, kos horský, pěvuška podhorní). U nás byli vždy na okraji svého areálu a jejich populace jsou tedy křehké- stačí šťouchnout malým oteplením a zhroutí se. To je pro naši avifaunu reálný (ač prakticky neřešitelný) problém. Naštěstí to však- prozatím- není problém pro světové populace zmíněných druhů, které mají ve svých centrech rozšíření silné základny (např. tetřev zůstává v pásmu tajgy běžným druhem). I tyto základny by se během stovek let oteplování mohly zhroutit, avšak zdaleka nejde o problém aktuální, natož pak akutní.

Kos horský patří k několika mála druhům, kterým klimatická změna u nás nevyhovuje- jeho početnost se snižuje a vymírají lokální populace v nižších nadmořských výškách. Oteplování ho tlačí až na vrcholky hor. Je však třeba si uvědomit, že každá změna v přírodě bude vždy jedněm ubližovat a jiným vyhovovat.

 

Za mnohem vážnější považuji synchronní úbytek desítek dálkových migrantů, zejména z řad pěvců. Dlouhodobé výsledky Jednotného programu sčítání ptáků (jpsp) ukázaly, že právě dálková migrace je společným jmenovatelem většiny ubývajících druhů ptáků v posledních 20 letech.

Koncem léta míří do subsaharské Afriky a v dubnu či květnu se vrací do mírného pásma, aby zde vyvedli mladé. Do Evropy je láká je dočasná hojnost hmyzu. Vlivem střídání ročních období je výskyt většiny poživatelných housenek i mnoha dospělců zhusta koncentrován do května a června. Vzniká dočasný hodokvas pro hmyzožravce. Zároveň zde mají menší počet konkurentů (s nimiž by se museli o hmyz dělit) i predátorů (kteří mohou hnízdění zmařit), než v tropech, kde je biodiverzita obratlovců vyšší.

Proto si desítky druhů hmyzožravých ptáků vyvinuly náročnou strategii dvojího domova, kdy letní a zimní sídlo jsou od sebe vzdáleny tisíce kilometrů. Postupně však tato strategie přestává být adaptivní. Hnízdit ve střední Evropě a migrovat do subsaharské Afriky je dnes o poznání horší nápad, než před nějakými 500 lety. Důvodů je vícero.

Jednak se rok od roku rozšiřuje Sahara. Největší poušť světa, jejíž přelet byl odnepaměti extrém ním výkonem, jenž mnoho ptáků nepřežije. Každých pár kilometrů pouště navíc může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Dále se vlivem oteplování urychluje jarní líhnutí a vývoj hmyzu. Sýkory, brhlíci a šoupálci nemají problém na tyto změny reagovat: zkrátka zahnízdí dříve, aby se jejich mláďata vyvíjela v době největší hojnosti. Avšak mnohé pěnice, lejskové, cvrčilky a další to nemají šanci stihnout. Nemohou zahnízdit dostatečně „dříve“, protože jsou stále na své cestě z dalekých zimovišť. 

Tyto dva důvody souvisí s oteplováním (avšak všimněte si, že i zde hraje hlavní roli prostředí a potrava- ne teplota jako taková). Máme zde však i další příčiny, proč zrovna dálkoví migranti to mají těžké- a které s klimatem naopak nesouvisí vůbec.

Především je to celkový úbytek hmyzu i mnoha specifických biotopů vlivem intenzivního využívání krajiny (zejména lesnictví a zemědělství). Mnozí dálkoví migranti jsou zároveň biotopoví specialisté. Potřebují určité konkrétní typy stepní, lesostepní, mokřadní či lesní krajiny. A tak se (na rozdíl třeba od sýkor, strakapouda velkého a holuba hřivnáče) nedokážou pružně přizpůsobovat změnám krajiny způsobeným lidským hospodařením. Lpí na svých zajetých potřebách- stejně jako na zajeté tradici dálkové migrace.

Dnešní střední Evropa pod taktovkou lidské činnosti upřednostňuje stálé ptáky a migranty na kratší vzdálenosti- a přizpůsobivé generalisty, což jde často ruku v ruce. Nabízí jim možnost urbanizace s četnými výhodami (potravu- krmítka, odpadky; specifické hnízdní možnosti- super husté keře a túje, otvory v budovách, budky; méně přirozených predátorů; mírnější zimy). Ze skupiny stálých ptáků a migrantů na krátké vzdálenosti se urbanizují desítky druhů. Naopak z řad typicky dálkových migrantů lze započítat vlaštovku, jiřičku, rorýse, pěnici pokřovní- a tím v podstatě končíme.

Lejsek černohlavý- chladnomilný dálkový migrant vázaný na pozdně jarní boom housenek ve smíšených lesích vyšších poloh. Aktuálně velmi nevýhodná kombinace vlastností. Klimatická změna mu vysloveně nesvědčí. Má problém se včas vrátit ze zimovišť a zahnízdit v době líhnutí listožravých housenek, které se neustále posouvá. Ovšem faktorů je jako vždy vícero- ohrožuje ho též intenzivní lesnické hospodářství ve vyšších polohách vedoucí k nedostatku hnízdních dutin a samotná dálková migrace, která se stává stále méně adaptivní strategií. Je také třeba podotknout, že Česká republika leží na jižních hranicích jeho areálu rozšíření.

 

Lze říci, že přihlížíme dalšímu příkladu přirozeného vývoje a selekce- jakkoli je zde selekčním tlakem lidská činnost. Dálkoví migranti- obzvláště pak specialisté- se nedokážou přizpůsobit, tak ubývají, až mizí. Potíž je pochopitelně v našich hodnotách a zájmech: chceme biodiverzitu, nechceme, aby jakékoli naše druhy ptáků mizely a vymíraly (což subjektivně sdílím, ač z evolučního hlediska jde o záměr nepřirozený). Dálkoví migranti specializovaní na určité biotopy tvoří významnou část naší avifauny. V rámci řádu pěvců tvoří doslova pilíř biodiverzity. Právě díky svým specializacím se vyvinuli v nespočet odlišných druhů, z nichž každý má své odlišné požadavky na prostředí. Avšak specifické prostředí je zranitelnější vůči změnám krajiny- a je-li jeho potřeba spojena s dálkovou migrací, jde o velmi křehkou strategii. 

Zároveň nutno podotknout, že i pro část ohrožených migrantů- jako je např. pěnice vlašská či lejsek černohlavý- platí to samé, co pro naše horské druhy: Česká republika leží na okraji jejich areálu rozšíření, a mají násobně početnější (a často stabilnější) populace v jiných částech Eurasie.

Nic z toho pro nemá vyznít jako znevažování lokálních úbytků těchto druhů. Pouze se snažím ukázat celý problém v širším kontextu, který je shodou okolností i optimističtější. V dlouhodobém horizontu se může stát, že bude-li oteplování pokračovat, některé zmíněné druhy zažijí globální ztrátu svých biotopů. Avšak mnohem rychleji a mnohem více druhů bude vyhubeno lidským využíváním krajiny. Klima změní charakter krajiny za desítky let, těžká technika za pár týdnů.

Proti proudu klimatu

Nyní se podíváme na rebely: druhy, které se chovají úplně opačně, a v době globálního oteplování se šíří ze severu na jih (popř. ze SV na JZ, což v Evropských podmínkách taktéž znamená „do tepla“).

Za posledních 200 let se k nám masivně rozšířily tři druhy původně severských kachen z oblasti Skandinávie a Ruska: polák chocholačka, hohol severní a morčák velký.  Rozšířily se proto, že jim vyhovuje lidská činnost v krajině: budování rybníků, přehrad a zatápění starých dolů a pískoven, a také cílené ochrana a vyhlašování rezervací v těchto oblastech.

Polák chocholačka byl původně druh severských a severovýchodních jezer a mořských pobřeží, potřebuje tedy čistou vodu s dostatkem mlžů a vodního hmyzu, jímž se živí. V chráněných oblastech s extenzivním chovem ryb to dobře splňují rybníky; místy však také parkové rybníčky ve městech a dolní toky řek. S oblibou hnízdí na ostrůvcích, kde jsou jejich hnízda chráněna před predátory. Navíc našel zalíbení v hnízdění pod ochrannou rukou útočných kolonií našich racků chechtavých.

Hohol severní k nám přišel z podobného prostředí jako chocholačka: na rozdíl od něj však potřebuje k hnízdění dutiny starých stromů v bezprostřední blízkosti vody. Staleté duby na hrázích jihočeských rybníků k tomuto účelu slouží dokonale, stejně jako zbytky zachovalých nížinných luhů v blízkosti rybníků.

Morčák velký taktéž hnízdí v dutinách. Coby říční kachna obsazuje přírodní břehové porosty našich nížinných řek. Živí se lovem ryb, kterých má v našich tocích dostatek.

Všechny tři druhy také těží z přibývání nových vodních ploch vzniklým zaplavováním dolů, štěrkoven a pískoven, na nichž s oblibou ve velkém počtu zimují jak naše hnízdní, tak severské populace. Potápivé kachny krásně ilustrují, že když má pták vhodný biotop, bezpečné hnízdiště a dostatek potravy, nuance v údajích na teploměru ho nijak nerozhodí. V tomto případě to navíc nebyly zrovna nuance: srovnejme skandinávské a ruské klima s tím naším! Paradoxem je, že současně se k nám šíří i teplomilná kachna zrzohlávka rudozobá, a místy se seveřany sdílí stejné lokality.

Rodinka poláků chocholaček, šlapadla, Vltava, Vyšehrad a hejno rozostřených komárů. Biotop silně vzdálený původnímu domovu chocholaček: severským jezerům. A to nejen opticky, ale i klimaticky. Přesto nabízí vše, co chocholačka potřebuje k životu. Rozdíl průměrné roční teploty až o 8 stupňů oproti původním hnízdištím (což je o dost více, než zatím zvládlo globální oteplování ve stejné lokalitě) není překážkou.

„Proti proudu klimatu“ jde i tundrový predátor drobných hlodavců: kalous pustovka. Dlouho v naší krajině patřil k nepočetným zimním hostům, ale v posledních několika letech si zimující ptáci všimli, že na našich polích se často přemnožují hraboši- vhodná potrava. Tak toho využili a s pomocí ornitologů (kteří chránili jejich hnízda před vysečením) začali úspěšně hnízdit přímo na zemi v obilných lánech. Také jim přitom nijak nevadí, že se šíří na jih.

Vše souvisí se vším

Pokud se jakýkoli ptačí druh začne na velké ploše najednou rychle šířit, či naopak vymírat, téměř vždy je to důsledek více faktorů (a téměř nikdy pouze oteplování). Při posuzování příčin tohoto vývoje musíme být velmi opatrní. Na volně žijící živočichy působí řada vlivů, včetně těch antropogenních. Ty se odehrávají rychle, v řádu jednotek či desítek let, a proto vyvolávají rychlé revoluce v mapách rozšíření druhů. Jde zejména o změny zemědělského, lesnického a rybářského hospodaření, průmyslu, rozrůstání měst, ale i cílená ochrana přírody. To vše může konkrétním druhům významně pomoci, či naopak uškodit.

Mnohé populace holuba hřivnáče zažívají „dvojí oteplování“ naráz. zatímco probíhá oteplování globální, hřivnáči se stěhují do měst, která představují tepelné ostrovy v krajině. Ani jedno jim zdá se nevadí, spíš naopak. Místy zimují a hnízdí již velmi brzy zjara.

Oteplení pak tvoří pouhý střípek celé mozaiky, pro některé druhy zásadní, pro jiné zcela bezvýznamný. Navíc se s mnoha dalšími faktory přirozeně spojuje. Města tvoří tzv. tepelné ostrovy, a klimatická změna v nich tedy postupuje nejrychleji. Je tedy čím dál častější zimování synantropních druhů (rehek domácí, holub hřivnáč) nepřímý důsledek urbanizace, či oteplování? Obojího. Zemědělství pak možná v budoucnu bude muset reagovat na podnebí pěstováním jiných rostlin, více teplomilných a suchomilných. Nové umělé biotopy by teoreticky mohly prospět jiným ptačím druhům, zatímco těm starým zničit domov. Opět dva vlivy (změna hospodářství x oteplování) v jednom.

Česká „wildlife zoo“ neumírá- naopak!

Samotná ochrana přírody, zejména tvorba specifických podmínek v rezervacích, také hraje významnou roli. A to obzvláště na hranicích areálů výskytu, kde se ptačí populace setkávají s přirozenými bariérami (např. právě klimatickými).

Husice liščí- jeden z mnoha druhů, které se k nám šíří (mimo jiné) i díky oteplování

My lidé toužíme po vysoké biodiverzitě a udržení vzácných, či právě ubývajících druhů. Chceme vidět co nejvíce různých ptáků pospolu na jediné lokalitě. Snažíme se zpomalit (v kontextu oteplení přirozené) lokální vymírání severských druhů, a zároveň urychlit a usnadnit šíření druhů teplomilných. Udržet na území malého státu přijatelné podmínky téměř pro všechny druhy, mající v okolí hranice areálu. Vytváření rezervací a ideálních podmínek pro ně připomíná tvorbu jakési „widlife zoologické zahrady“. Pisilu a tetřeva do jedné země! Osobně na tom nevidím nic špatného, jen poukazuji na další vliv a subjektivní touhu člověka. Lokální biodiverzita jednoho státu má žel určité hranice. A my jako Česko máme v tomto ohledu luxusní pozici. Na Třeboňsku můžeme na jednom rybníku současně vidět hnízdící hoholy i zrzohlávky. Na jižní Moravě hnízdí kormorán malý a vlha pestrá, a pár desítek kilometrů dál obývá Beskydy datlík tříprstý a puštík bělavý. V rámci Evropy celkem vzácné kombinace. 

Dá se říci, že vedle geografické polohy, četných zásahů do krajiny a poměrně rozvinuté ochrany přírody za to může právě současná změna klimatu. Ta dává nížinám příchuť subtropů a láká tak subtropické druhy ptáků. Zároveň však ohrožuje horské druhy a dálkové migranty. Jsme svědky odvěkých, přirozených střídání a změn: jedni přijdou; druzí odejdou. Je v pořádku snažit se těm ubývajícím pomoct (i když zrovna u vlivů změn klimatu jde spíše o marný boj), stejně jako podporovat nově příchozí. Avšak negativní předpojatost i různé účelové interpretace způsobují, že člověk si přečte, jak ptáci kvůli klimatu či lidské činnosti ubývají, a jak jsme to všechno pokazili. Proto připomínám, že dílem globálního oteplování i lidské činnosti u nás mnoho ptačích druhů také přibývá. Že některým všechny ty změny a zásahy- prozatím- vlastně docela svědčí.

Text a foto: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Vodní přepady a výpustě: zrádné pasti na kachní mláďata
AVIFAUNA Publikováno 9.4.2025


Stojím na hrázi rybníka u přepadu, kde se klidná hladina mění v bouřlivý, třpytivý vodopád. Řítí se i několik metrů do propasti, kde pak odtéká v podobě potoka do okolní krajiny. Nejen hydrologicky praktický, ale i esteticky zajímavý prvek; navíc u padající vody se skvěle medituje.
Má to ale jeden háček. Krom vody do těchto propastí padají i malá káčátka. A bez pomoci se často nemohou dostat zpět na rybník. Uvízlá pod přepady celé hodiny úzkostně pípají, odkázána na pomoc lidí. Pokud si jich nikdo nevšimne, jsou splavena potokem a nucena přežívat v nevhodném prostředí potoků či malých tůní, stranou od rodinky, kde je brzy uchvátí predátoři. V tom „lepším“ případě. V tom horším, pokud vodní přepad či výpusť nenavazuje na nadzemní potok, pak pomalu umírají hladem či vyčerpáním uvězněna v malém „výběhu“ pod přepadem.
Bohužel nejde o jednu nešťastnou nehodu, exemplární případ. Naopak- takovéto pasti na mláďata se nachází na mnoha rybnících, zejména ve městech, a opakovaně si žádají své oběti.
Přitom právě městské vodní plochy bývají často poměrně šetrně obhospodařované a nezřídka jsou i přírodními památkami či přímo rezervacemi. Průměrné rybníky ve volné krajině připomínají kalné vany plné sinic a nepřiměřeně husté obsádky kaprů. Oproti nim mnohé rybníky ve městech či např. zámeckých parcích mívají velmi čistou vodu plnou ponořených rostlin a vodního hmyzu, jakož i rákosiny a ostrůvky vhodné k hnízdění. Jde o přirozený důsledek toho, že lidé chtějí mít ve městě přírodu na dosah, a tak se o jeho bezprostřední okolí starají v průměru lépe a hospodaří zde méně intenzivně, než ve volné krajině. Podobný efekt lze vysledovat i u městských lesů: smíšené, různověké lesní porosty např. v Praze a v Brně (naštěstí) vůbec nereflektují většinový stav smrkových či borových monokultur na dřevo v běžné české krajině. I proto města tak tvoří ostrůvky biodiverzity.
Tím větší problém pak představují různé architektonické pasti na ptáky, ať už jde o skleněné plochy, nezabezpečené komíny či právě nebezpečné vodní přepady. Nejvíce problematické jsou „vodní pasti“ na biologicky cenných rybnících, kde se líhnou mláďata i několika druhů kachen.
Riziko pádu výrazně zvyšuje i fakt, že přepady bývají logicky v místě odtoku potoka z rybníka. Přitom právě tyto úseky, kde se mísí stojatá a tekoucí voda, jsou u kachen oblíbené. Skýtají více potravy, jelikož se sem postupně slévá voda i řídké bahno z celého rybníka, a s ní i kusy organického materiálu. Pod umělými vodopády pak rostou zelené řasy, jenž březňačky (ale i lysky) s oblibou oždibují. Přitom často stojí přímo na hranici přepadu a sklání se dolů pro potravu. Jindy na této hranici vodní ptáci rádi jen tak postávají a odpočívají. U dospělců to není nijak nebezpečné: když náhodou uklouznou, zkrátka vyletí zpátky na rybník. Káčata však létat neumí a takový pád je může zcela odříznout od jejich dosavadního světa.
Navíc je tu další problém- kachní samice (typicky ve městech hnízdící populace poláka chocholačky a morčáka velkého) často převádí káčata z bezpečného, ale potravně chudého hnízdiště, na jinou lokalitu, vzdálenou i několik kilometrů, kde je potravy dostatek, avšak vyhnízdit tam nebylo možné. V silně strukturované městské krajině plné plotů a silnic je pro kachny zdánlivě ideální volbou převést mláďata po vodě- tedy potokem, který sousední rybníky spojuje. Jenomže plavou-li proti proudu, mohou u cílové destinace narazit na vodní přepad, který káčata nedokážou překonat. V tom lepším případě si to samice uvědomí, vyleze z vody a s mláďaty pěšky přeleze hráz do rybníka. Zažil jsem však i situaci, kdy u Lítožnického rybníka samice s šesti odrostlými káčaty zůstala uvízlá v přepadu a nebyla ochotná z něj odejít: stále dokola bezradně obcházela vodopádem skrápěné hranice svého „výběhu“ a nevěděla, jak svou rodinku dostat nahoru na rybník.

V pasti: samice poláka chocholačky chtěla svých šest mláďat převést Říčanským potokem do Lítožnického rybníka (patrně z rybníka Počernického). Po náročné cestě uvízla těsně před cílem: pod vodním přepadem cílového rybníka. Desítky minut se marně snažila „projít zdí“ skrápěnou potoky vody, až jí nakonec musela pomoct pražská ZS.

Co dělat s uvízlými káčaty?

Takové situace často vyžadují lidský zásah a pomoc. Uvízlá káčátka obvykle najdete podle typického, úzkostného pípání, které se ozývá se z „podzemí“ nebo zpod vodopádu. Obvykle je v okolí na rybníce i dospělá kachna s mláďaty, která nervozně volá a pohybuje se v okolí přepadu. Té je třeba nešťastného zatoulance vrátit.
Chcete-li jim pomoct, máte v zásadě dvě možnosti: 1) zavolat záchrannou stanici (ZS), 2) vzít situaci do vlastních rukou. Osobně doporučuji první možnost, jelikož pracovníci ZS mívají k dispozici síťky a „podběráky“, jimiž dokážou mládě chytit s větší spolehlivostí a téměř nulovým rizikem, že mu přitom ublíží. Ačkoli jsem se během svých ornitologických toulek podílel na záchraně nejméně 30 kachních mláďat (převážně kachny divoké a poláka chocholačky, často spadlých do různých „pastí“), vždy preferuji pomoc pracovníka ZS se speciální podběrákovou síťkou.
Například pod vodními přepady může snaha chytat stresované káče holou rukou na kluzkých kamenech skončit nechtěným ublížením sobě i mláděti, spíše než jeho záchraně. Navíc v hrozí, že vyplašené mládě před vámi uteče do potoka a bude unášeno dále od své rodinky, kterou už nikdy neuvidí- což by byl přesný opak dobrého záměru.
V Praze mám vesměs dobré zkušenosti s místní záchrannou stanicí. Ta pro uvízlá káčata obvykle dojela do 1-2 hodin a profesionálně je osvobodila. Nemáte-li možnost čekat, nouzově stačí podrobně popsat „past“ u konkrétního rybníka, kde jsou káčata uvězněná, a pracovníci ZS je později najdou. Sám jsem se na ně jednou takto spolehl a jelikož jsem na daném rybníce znal konkrétní rodinky, mohl jsem při další návštěvě potvrdit, že mláďata dané samice byla opět v plném počtu (tj. úspěšně navrácena). Potíž je ale v tom, že někdy může být telefon obsazen či služební auto zaneprázdněno i několik hodin, pak se člověk musí spoléhat sám na sebe, popř. na hasiče nebo známé, kteří přijdou na pomoc.

Káčátka březňačky (kachny divoké) spadlá do nebezpečné výpusti Podsychrovského rybníka

Někdy se může stát, že káčata uvíznou v místě, kde je třeba se k nim násilně „probourat“, např. překonat zámek požeráku či odklopit víko kanálu. Právě tehdy je nezbytná spolupráce s hasiči, kteří mají potřebné vybavení i pravomoci. Tímto také děkuji hasičům, kteří v Horních Počernicích před dvěma lety z nebezpečného a zamčeného požeráku u výpusti Podsychrovského rybníka vyprostili postupně 1 a 10 mláďat kachny divoké. Bohužel tento požerák se nachází přímo na oblíbené trase, kterou místní samice převádí káčata. Hnízdí na ostrůvku či v ostřicových porostech rybníka, avšak voda je zde kalná a přerybněná, takže mláďata často převádí na čistý a úživný Jirenský potok. V cestě jim často stojí tato past.
Vlastníma rukama doporučuji mládě chytat jen tedy, kdy je uvízlé např. v mělké rouře, puklině mezi kameny apod., odkud nemá kam utéct a člověk ho může pohodlně a bezpečně vytáhnout (anebo když jde o čas a např. je unášeno silným proudem potoka). Pak se nemusíte obývat dotyku (kachnám, jako většině ptáků, lidský pach nijak nevadí), mládě vytáhnout a pustit na rybník k rodince.
Není nutné se při návratu snažit již tak stresovanou matky s mláďaty nějak „dostihnout“ (přiblížit se jí) a mládě jí zblízka „podstrčit“. Káčata se s matkami dorozumívají hlasitým pípáním a svou rodinku si umí přivolat i na desítky metrů. Je tedy úplně v pořádku osvobozené mládě jen pustit na volnou vodní plochu, a ono si už si najde cestu ke svým.
Šťastný návrat pak můžete zpovzdálí pozorovat, ale neděste se, pokud k němu nedojde hned- kachní matky někdy dokonce odlétají z jednoho rybníku na druhý (prozkoumat potravní podmínky) a nechávají svá káčata chvíli samotná. Ani desítky minut bez matky neznačí žádné „opuštění“ a „nouzi“.

Chytat káčata do ruky je náročné a nejisté. Jsou extrémně hbitá a rychlá. Když už to situace umožňuje/vyžaduje a nemáte podběrák (ideální), můžete si pomoci kusem lehkého oblečení (např. trikem/lehkou mikinou), kterou na utíkající mládě zlehka hodíte a pak ho opatrně vyndáte. Tak se mi podařilo chytit (a následně zachránit) i tohoto malého poláka chocholačku.

Možnosti prevence

Samozřejmě lepší, než sekvence záchran uvízlých ptáků, by byla prevence. U vodních přepadů mě napadá instalace zábrany, která by umožnila průtok vody a současně bránila spadnutí káčat a dalších mláďat. Třeba nízkého plůtku z odolného, hustého pletiva v rybníce těsně před hranicí přepadu.
V Praze je aktuálně velmi problematický přepad u nově revitalizovaného Lítožnického rybníka, který v současnosti patří k nejvýznamnějším hnízdištím pražské populace poláka chocholačky. Velmi problémový je i rybník Martiňák, který má dokonce dva nebezpečné přepady, kam zcela běžně padají mláďata místních březňaček. Je hořkým paradoxem, že tyto pasti se nachází na jedněch z nejcennějších mokřadních lokalit východní Prahy.
Považuji za důležité si tohoto rozšířeného, a přesto málo známého jevu všímat, šířit o něm povědomí a normalizovat snahu o jeho zabránění podobně jako např. u nárazů do skleněných ploch či padání sov do komínů a kádí s vodou. Přinejmenším v lokalitách, kde každoročně hnízdí celé skupiny kachen a k uvíznutí jejich mláďat zde opakovaně dochází.
Samozřejmě jde o globální problém všude, kde se podobné architektonické pasti nachází, jak ukazují další případy z médií:
https://www.e-zatecko.cz/zpravy/5141-foto-zachranna-akce-v-probostove-na-teplicku-nekolik-malych-kachen-uvizlo-v-prepadu-rybnika.
https://www.facebook.com/watch/?v=994053761133724
https://ceskolipsky.denik.cz/zpravy_region/video-hasici-zachranili-kachny-na-machaci-sklidili-potlesk-od-prihlizejicich-202.html

Text a foto: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti
Ptačí a lidské světy
AVIFAUNA Publikováno 25.3.2025


 

Ptáci jsou fascinující bytosti. Ač nás dělí miliony let samostatného evolučního vývoje, v mnoha věcech jsme došli k podobným řešením. Ptáci jsou nám podobní v tom, jak vnímají a chápou okolní svět. Aktivují převážně za světla, protože potřebují vidět. Na svět se především dívají bystrýma očima a poslouchají ušima, a výsledky zpracovávají v inteligentním mozku. Mnoho z nich je současně vysoce sociální, takže živě komunikují se svým okolím- a komunikují převážně opticky a akusticky. Typický ptačí umwelt (subjektivně vnímaná realita světa pomocí smyslů a mozku) je tomu našemu bližší, než umwelt drtivé většiny savců i dalších obratlovců. Jsou v podstatě jediní, kteří dosáhli takové inteligence (logické i emoční) a současně zpracovávají okolní realitu podobnou sadou smyslů.

Samozřejmě, že ptáci vidí jinak, než člověk- mnohem lépe, ostřeji, rozpoznávají řádově více barevných odstínů, a někteří dravci mají v oku doslova „zabudovaný ultrazoom“. Ti, kteří mají oči po stranách hlavy (např. kachny, hrabaví, bahňáci, mnozí pěvci) vidí dva obrazy nezávisle na sobě, jako bychom my měli další dvojici očí na zádech, nebo současně sledovali dvě rozdílné televize. To dělá pro nás těžko představitelný subjektivní svět, který mj. klade obrovské nároky na soustředění a pohotovost- já se svým ADHD a mozkovou mlhou mám co dělat se soustředit na ten jeden obraz :). Používají také čich- někteří (např. supi a trubkonosí) na tak vysoké úrovni, jakou si subjektivně nedovedeme představit. Hmat v zobáku kachen a bahňáků je velmi citlivý. Dá se vzdáleně přirovnat k našim rukám, ale pořád funguje o dost jinak.

Na četné rozdílnosti je třeba při pozorování a zkoumání ptáků nezapomínat- ptáci nejsou opeření lidé, neuvažují tak a nelze na ně kompletně vztahovat naše vnímání, emoční ani smyslové.

Přesto jsou však naše světy podobné. V sociálních interakcích se ptáci na sebe především dívají (a řeší, jak sami vypadají), komunikují řečí těla. A pak spolu také „mluví“ pomocí celé plejády hlasových projevů. Na tyto dva komunikační prostředky většina ptáků klade obrovský důraz v porovnání s ostatními „kanály vysílání“, jako je čich, hmat, chuť, vibrace, teplota atd. A to máme společné.

I z toho plyne ta přirozená blízkost a sympatie mnoha lidí k ptákům. Snáze je chápeme. A lépe se nám také daří je nerušit: když ptáka nechceme vyplašit, snažíme se hlavně NEVYPADAT a NEZNÍT děsivě- a funguje to! I ptačí signály stresu jsou nám srozumitelné- varovně volají, natahují krky, schovávají se tak, aby nebyli vidět. Jejich stres můžeme dobře vnímat a tudíž mu i zabránit. Jejich úchvatnou a pestrou komunikaci: námluvy, vyhrožování, opatrné smiřování, projevy náklonnosti a péče, to vše umíme vnímat bez speciální techniky zkrátka smysly, které jsou i pro nás samotné přirozeně dominantní. S dostatkem snahy jim můžeme velmi dobře porozumět- máme k tomu perfektní předpoklady.

Jako lidé jsme svou smyslovou výbavou hodně „divní savci“, vybočující ze všech norem a stereotypů. Náš umwelt je asi tak reprezentativně savčí jako je umwelt kiwiho reprezentativně ptačí. Prostě totální rebelové. Máme zrak, o kterém se většině savců může nechat jenom zdát, zatímco náš čich je naprosto uboze atrofovaný (a pozor-i oproti mnohým ptákům!). Plus máme ty citlivé, šikovné ruce, ptáci mají zobák (mimochodem, kdo máte krmítko, podívejte se někdy pořádně, jak pěnkavovití vylouskávají slunečnici zobákem a jazykem- zblízka úžasné, a pro mě naprosto hypnotické 🙂

Porozumění v přítomném okamžiku

Přijdu pod strom, na kterém sedí kavka. Koukne na mě svýma magicky šedobílýma očima. A já vidím, že ona vidí, že ji vidím.. 🙂 Máme společné reflexy založené na spojení mozku a smyslů, které jsme oba pěstovali a zdokonalovali od chvíle, kdy jsme poprvé nabyli vědomí. Což je… příjemné uvědomění.

Sedím u rybníčku a kachna na mě kouká, zblízka, z jednoho metru. Když usoudí, že nepředstavuju ani nebezpečí, ani zdroj rohlíků, přestane mě řešit. A začne se věnovat svým záležitostem. Pozoruje okolí, dívá se na svět ze svého těla. Jako já. Sedíme takřka vedle sebe, vidím, jak na sluníčku spokojeně oddychuje, a ze svého pohodlí občas zvědavě otočí hlavou na kačera, co vyplul támhle za rohem, na lidi, co prochází po chodníku, na nebe, kde krouží rackové. Jako já když sedím na lavičce. Nějak se na ni dokážu napojit. Pak si zívne, protáhne se, sleze do rybníka, jak se její břicho ponoří do vody, hned zbystří a ožije. Jako když vstanu z gauče. A začne se krmit. Zobákem zaujatě rejdí v bahně, filtruje vody, hmatá všechny drobné nerovnosti a na chvíli úplně přestává vnímat okolí. Její pozornost se smrkává na maximální soustředění toho, co má těsně před sebou. Je ve svém „krmicím flow“. Trochu jako já, když teď píšu na klávesnici. Plně zaujatá. Za chvíli připlouvá její kačer, její parťák a rodina na většinu roku, od podzima do konce jara. Zdraví ji hlubokým „rééb-rééb“ a načepýří kovově lesklou hlavu, aby ji oslnil. Ona zdvihne hlavu a podívá se na něj. Spokojeně pronese tiché „uň-uň“ a zaboří hlavu zpátky do mělčiny.Při krmení se stále ozývá jemným „uň-uň“, což je velice milé: dělají to samice, které se krmí s partnerem, s kamarádkou (ano, kachny mají kamarády- na dobu pelichání, kdy nežijí v párech), nebo svými mláďaty. Skoro nikdy to nedělá samotná kachna. Je to takové spokojené „broukání si u společného jídla“.

Vždycky mi přijdou tyhle zážitky magické. Být chvíli jen tak s ptáky v jejich prostředí, tak jako se na ně nacítit… Dívám se na jiný živý, cítící kousek vesmíru, který existuje, přemýšlí a prožívá vedle mě… dost odlišně na to, abych stačil žasnout, dost podobně na to, abych mu porozuměl.

Text a foto: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Přikrmování  / Ptačí zahrada  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Když ptákům lidská „spoušť“ vyhovuje: mainstreamová ekologie vs. ochrana ptáků.
AVIFAUNA Publikováno 20.2.2025


Ekologie a ochrana přírody není jednotný obor. Kdybyste vzali stejný pozemek a dali ho k „ochranářskému“ využití botanikovi, entomologovi, ornitologovi a ekologickému aktivistovi, každý z nich by postupoval jinak. V mnoha případech by se jejich zájmy střetávaly stejně, jako se střetávají zájmy konvenčních zemědělců a developerů.

Přesto ve veřejném mínění stále panuje představa, že „ochrana planety“ tak, aby byla pro nás dále obyvatelná, a biologická ochrana všech biotopů i živočišných a rostlinných druhů zároveň je jakési jedno souhrnné téma. Jedno ultimátní „dobro pro přírodu“, které se sice střetává s ekonomickými zájmy člověka, avšak samo o sobě jde o jednotný směr. Vůbec.

Dnes se zaměřím konkrétně na české ptáky a některé jejich paradoxní zájmy, které se s obecně propagovanou ekologií (a občas i s některými radami ornitologů) přímo vylučují. Vítejte v článku, kde ptákům prospívá těžba uhlí i písku, otevřené skládky, zpracování cukrové řepy, nepůvodní druhy rostlin, hromady mokrého hnoje a odpadků a krmení pečivem.

Mnoho lidí má stále zažitou představu, že veškeré úpravy a využívání krajiny člověkem je z principu „zlo pro přírodu“. Že by bylo nejlepší nechat co nejvíce plochy svému osudu, stovky let bez lidského zásahu. Z pohledu moderní ornitologie to však neplatí. Ptáci jsou přizpůsobiví a mnoho z nich je již lokálně adaptováno až výhradně vázáno na činnost člověka, která jim vyhovuje. Pojďme se na tyto příklady podívat.

Skládky, čističky, odkaliště: špinavá požehnání

Těžko hledat názornější symbol lidského „řádění na planetě“, než je otevřená skládka. A přitom mnozí ptáci vnímají pestré hromady směsného odpadu jako obrovský švédský stůl. Zejména rackové. Coby potravní generalisté snědí veškerý organický materiál, který umí strávit. Úplně stejně jsme na tom my lidé, akorát my spoustu jídla vyhazujeme. To pak končí v komunálním odpadu, a ten místy putuje na skládky, kde ho po nás s chutí „dojíždí“ rackové.

Zejména v zimě se u skládek shromažďují až tisícihlavá hejna, složená z až 6 druhů racků. Některé druhy našich podmínkách skládky cíleně vyhledávají a zimují v jejich okolí.

V teplé části roku pak na skládky zaletují oba druhy luňáků, coby „dravci-mrchožrouti“ zřejmě vyhledávají organický odpad živočišného původu. Celoročně skládky navštěvují také straky, havrani a krkavci. V jihozápadní Evropě na skládkách zimují hejna čápů bílých, která díky tomu nemusí odlétat do Afriky.

Krmení na skládce není bez rizika, rackové se z ní občas vrací s peřím slepeným různými technickými kapalinami, nohama od montážní pěny (skutečné případy!), s částmi těla zachycenými v různých kusech odpadu. Část těchto problémů si však ptáci sami vykoupou/vyklepou. Život ohrožující problém si ze skládky odnáší jeden racek z několika stovek či tisíců: ostatní spokojeně přezimují na snadném zdroji potravy. Celkové skóre skládky pro populaci racků zůstává velmi kladné, jakkoli to zní absurdně.

Rackové bouřní s peřím ulepeným od neznámé černé kapaliny, do níž se namočili na skládce. Chudinky? Ale kdeže- spokojení rošťáci, kteří zimují u švédského stolu a své špinavé kabátky brzy vyperou.

Dalším „špinavým požehnáním“ jsou čističky odpadních vod. V samotných areálech se nachází nádrže s vodou různého stupně čistoty, filtrovaným odpadem a kalem. Do těchto „rybníčků“ se s oblibou sletují březňačky a rackové.

Největší ornitologický benefit má voda z čističky v momentě, kdy opět vytéká do nejbližší řeky či potoka. Tato voda je totiž teplejší, než venkovní prostředí, takže v zimě ohřívá vodní tok a také jím zásobené rybníky a nádrže v okolí. Ty díky tomu ani v silných mrazech nezamrzají, a navíc je ne zcela sterilní voda z čističky obohacuje o zbytky kalu a organického materiálu. Takové „eutrofní termály“ se stávají oblíbenými zimovišti plovavých kachen, zejména březňaček a čírek obecných, dále zde mohou zimovat kopřivky, lysky, slípky, rackové chechtaví, konipas horský i bílý a občas i vodouš kropenatý. Významné „čističkové lokality“ jsou např. Císařský ostrov, Vrapický rybník a nádrže v okolí Spolan.

Dále zde máme odkaliště cukrovarů: mělké, vysoce eutrofní stojaté nádrže, kam je vypouštěno bahno a odpadní materiál ze zpracování cukrové řepy. Zejména pro bahňáky jsou tyto lokality požehnáním, a to jak na tahu, tak i v hnízdní době.

A to jsem se ještě nezmínil o otevřených, vlhkých hnojištích (zejména těch, z nichž teče močůvka!), které jsou sice „špinavé a neekologické“, avšak skýtají násobně více hmyzu pro čejky, špačky, konipase a chocholouše, než okolní polní lány a upravené zahrádky.

Čírky obecné: malá část hejna zimující na Vrapickém rybníku. Jde o mělkou, bahnitou nádrž bez ryb, do níž odtéká teplá voda z čističky, takže je eutrofní a nezamrzá. Čírky zde běžně proplouvají mezy kusy pneumatik a PET lahví- a vůbec jim to nevadí 😉

Těžba- výroba luxusních biotopů

Těžba patří k ekologicky nejvíce kritizovaným aktivitám. Trnem v oku bývá jak samotné „ničení krajiny“, tak jeho častý záměr: spalování fosilních paliv, jenž má na svědomí nadměrné vypouštění CO2 do atmosféry. Klimatologickým efektům se zde věnovat nebudu (nejsou mé dnešní téma). Vrátím se ke zmíněnému „ničení krajiny“- to je společné i méně propírané těžbě písku a štěrku. Z pohledu ornitologie může jít o skvělý počin.

Obří kovové stroje bořící se do země sice původní biotopy ničí, avšak namísto nich vytváří biotopy mnohem vzácnější. Po skončení těžby zůstávají obrovské plochy měsíční krajiny. Právě v nich hnízdí většina naší populace ohrožené lindušky úhorní a bělořita šedého. V hlinitopísčitých svazích otevřené krajiny se mohou zabydlet i kolonie břehulí a vlh.

Po této prvotní fázi následuje postupné začleňování narušeného prostoru do okolní krajiny. Možnosti jsou v zásadě dvě.

První spočívá ve spontánní sukcesi stanoviště, tedy pozvolném zarůstání vegetací. Zpočátku jde o byliny, trávy a keře, které houstnou a šíří se, postupně je střídají pionýrské stromy. Lokalita se mění ve světlý, řídký les, a dalších pár staletí potrvá do utvoření skutečně stabilního, vzrostlého lesa.

Některé fáze tohoto procesu nabízí cenné a vzácné biotopy, jenž lákají celou řadu ohrožených ptáků, např. pěnici vlašskou, ťuhýka obecného, dudka chocholatého, lindušku lesní, skřivana lesního či lelka lesního.

Druhou možností je zatopení lomu či pískovny, vedoucí ke vzniku jezera. Nové, sukcesní vodní plochy s mnoha specifiky. Zpočátku s minimem ryb, bez bahna i rozsáhlých porostů rostlin. Voda zůstává velmi čistá, v porovnání s rybníky poměrně oligotrofní. Co na první pohled působí pustě a hladově, naopak skýtá obrovské množství potravy pro ptáky. Na okrajových mělčinách v čisté vodě rostou vláknité řasy a množí se spousta zooplanktonu. Ten není predován masou ryb, takže vyžíráním fytoplanktonu přispívá čistotě vody a růstu makroskopických řas (oblíbené potravy ptačích vegetariánů, jako je kopřivka, zrzohlávka, lyska a labuť). Planktonem se živí drobní mlži, a ty zase ve velkém konzumují potápivé kachny: poláci chocholačky a velcí a hoholi severní. Tolik kritizovaná invazní slávička mnohotvárná je díky své početnosti a velikosti výtečným potravním zdrojem.

Možnosti hnízdění vodních ptáků jsou značně omezené (rackům a rybákům se dá pomoci umělými ostrůvky), o to důležitější se však tyto lokality stávají v době tahu a zimování. Mnozí znají ikonické post-těžební jezero Most, kde zimují početná hejna poláků chocholaček i velkých, hoholů severních, lysek a kopřivek, a také stovky racků různých druhů: ti se živí na nedaleké… ano, skládce 😉

Večerní slet racků chechtavých na molech jezera Most

Po celé republice pak vznikají ornitologicky významné nádrže po těžbě písku a štěrku. Od západu na východ lze jmenovat středočeskou Dobříň a Zálezlice, pražskou Pískovnu, východočeskou soustavu Oplatil, moravskou soustavu na Tovačovsku, dále nádrže u Grygova, Hulína, Mohelnic, Nákla, Hlučína a mnoho dalších. Lze vyzdvihnout význam těchto lokalit např. pro zimující morčáky a hoholy.

To, že v době zimování (na rozdíl od doby hnízdění, bohužel) u nás mají vodní ptáci hojnost výborných lokalit, je důsledkem právě drastických průmyslových zásahů do krajiny (těžby) v kombinaci s několika mála vhodnými (též umělými) přehradami- jde zejména o legendární VDNM, Rozkoš a Nechranice.

Hohol severní: krasavec, jenž profituje z lidské činnosti: zaplavování dolů, pískoven i přehrad.

Odpadky i pečivo vesměs prospívají

Nyní zamiřme do měst a vesnic, konkrétně do parků, na náměstí, zastávky MHD, okolí supermarketů a restaurací. Zde se válí spousta odpadků: kusy pečiva, obaly od baget, zmrzliny rozmajzlé o asfalt apod. To, co působí jako estetický i ekologický zločin (a zamysleme se, kolik % problému tvoří prvoplánová estetika ;-), nelze z pohledu ptáků hodnotit negativně. Odpadky představují významný potravní zdroj urbánních populací strak, kavek, havranů, vran, vrabců domácích a lokálně dokonce i chocholoušů (v JV Evropě na parkovištích běžný jev).

Kavky na rušném Vítězném náměstí rády hledají odpadky. Zde se přiživují na rohlíku, který kdosi nechal v pytlíku na lavičce. Kavky ho obratně vybalily z igelitu a začly hodovat. Pravada, nejde o nutričně vyvážené krmivo, ale přesto bílé pečivo (ať už formou odpadků, či cíleného krmení) zůstává významným zdrojem potravy zdrojem pro mnoho městských ptáků. A zdá se, že jejich populace přce jen více podporuje, než ohrožuje.

Možná si říkáte, že jde jen o malou výhodu velkého problému, ale podívejme se na příklad vrabce domácího. Jistěže není vážně ohrožen (coby celkově nejpočetnější pták planety), ovšem lokálně jeho populace prudce klesly a místním se to nelíbí. A proč klesly? Krom úbytku keřů a starých budov zejména kvůli úbytku otevřených chovů a odpadků. Životní úroveň, hygiena a živočišná výroba zde stoupla do výšin, kde vrabec už nemá co jíst.

A teď si představme další „pokrok“. Řekněme, že by se „podařilo“ např. v celé Praze tak zefektivnit úklidové služby, chovy zvířat v zoo a ukáznit chování občanů, že by žádné zbytky jídla ani krmiva nikde nikdy nebyly vidět. Pro mnohé splněný sen, ale jaký by to mělo vliv na obří pražskou populaci kavek a strak? „Negativní“ je slabé slovo.

A co řeknou neméně obří populace městských březňaček, až se „podaří“ definitivně ukotvit v hlavách občanů, že vodní ptáci se vůbec „nemají krmit“ (protože bílé pečivo je zabíjí a mrzačí, což je krom mláďat holý nesmysl)? Důsledky lze krásně vidět ve Stromovce: od zavedení „výchovných cedulí“ za posledních asi 5 let klesl počet březňaček zimujících na rybníčcích ze 400 na 150; slípek cca z 25 na 12 a lysek z cca. 40 na 0. Pochybuji, že je to lepší, než když se rybníky hemžily stovkami zdravých ptáků, v nichž se občas vyskytl jedinec nevalné kondice. Navíc všichni ti ptáci teď nežijí spokojeně žijí někde „přírodně“, kde mají lepší kondici na „přirozené“ stravě. Ne-tamní místa jsou dávno zabraná jinými populacemi, zatímco ty parkové zkrátka klesají.

To má sice mizivý dopad na celostátní super-početné populace březňačky, lysky či slípky, avšak lokálně jde o velkou změnu. A opravdu milovníci ptáků chtějí změnu směrem k MIZENÍ krotkých jedinců z lidské blízkosti?

Ptákům prospívá nepořádek, organický odpad i zbytky lidského jídla. Bez ohledu na všechna rizika a ztráty, výslednice vlivů bývá pozitivní. Ať už jde o racky, kachny či vrabce, ať už se živí na skládce, kontejneru, kompostu, hnoji, či jsou krmeni zbytky lidské potravy. Při cíleném krmení je pak velmi snadné naučit se těch pár zásad, co ptákům raději nedávat (plesnivé, přesolené, kořeněné apod.) a tím skóre zlepšit.

Nepůvodní dřeviny: vítané koření zahrad a parků

Starý smrk sivý zakrslé formy- výborné hnízdiště i nocovitě mnoha drobných pěvců.

Každý přece ví, že do přírodní zahrady patří jen naše původní keře a stromy. Tak dí většina „zahradních ekologů“. Řada ptáků má jiný názor.

Typická zahrada je směsí rozvolněného lesa, pásu křovin a uměle udržovaných nízkých trávníků. Biotopů zcela běžných, navíc zatížených neustálými úpravami (prořezávky), a otravným rušením lidmi a jejich mazlíčky.

To nezní moc atraktivně. Má-li zahrada přilákat hodně ptáků, musí jako kompenzaci nabízet něco, co opeřenci ve volné krajině nenajdou. Něco „vhodně nepřirozeného“. Krom krmítek a bezpečných budek jde zejména o výsadbu správných nepůvodních stromů a keřů, které ptákům nabízí výborný úkryt a hnízdiště.

Ze skupiny jehličnanů lze jmenovat mnoho „cizinců“, kteří tvoří výjimečně husté a tmavé koruny: hustší a tmavší než cokoli, co u nás roste volně. Jde o různé druhy smrků (smrk pichlavý, s. sivý, s. omorika, s. sitka) a „zahradními ekology“ tolik proklínané túje (zeravy, jalovec obecný). Hnízdění v nich si oblíbil zvonek, konopka, zvonohlík, mlynařík i kos, vyšší smrky osidlují i hrdličky zahradní, holubi hřivnáči, poštolky a kalousi. Ti všichni upřednostňují nepůvodní jehličnany před původními, méně hustými porosty. Zvonek a zvonohlík se na túje a zahradní smrčky doslova specializují. Lze předpokládat, že jejich výsadba napomohla nedávnému spontánnímu šíření zvonohlíka ze Středomoří do celé Evropy.

Z cizokrajných keřů ptáky potěší japonský dřišťál thunbergův, v němž s oblibou hnízdí pěnice pokřovní a hřadují hejna vrabců.

Některé nepůvodní dřeviny skutečně do „ptačí zahrady“ patří, jen by měly být pěstovány v doprovodu původních listnáčů a keřů skýtajících dostatek hmyzí potravy (ovocné stromy jsou v tomhle fajn).

Nesázejme nové stromky, chraňme ty staré

„Vysadili jsme 10 000 nových stromků“- tak se chlubí nejedna organizace ve snaze přesvědčit lidi, že dělá něco pro přírodu. Potíž je v tom, že to je z pohledu ptáků (i celé přírody) úplně zbytečné- zejména pak v lesních mýtinách a pasekách po těžbě či holinách po kůrovci, kam směřuje velká část této energie. Proč?

1) Jestli něco příroda umí opravdu sama a bez nás, tak je to zalesňování. Stromy jsou nesmírně úspěšnou a dominantní skupinou rostlin, která vyžaduje čas, ale když se jí ho dostane, ovládne většinu pevniny. Území ČR do této většiny spadá. Pokud někde chceme les, uděláme nejlépe, když dané místo prostě necháme být- 500 let. Tak vzniká kvalitní, různověký les, kde žijí i druhy jako lejsek bělokrký, strakapoud prostřední či datlík tříprstý. Lesy jsou krom vrcholků hor a některých vod naše jediné biotopy, které lidskou „péči“ nepotřebují, naopak.

Uměle sázený hospodářský les je neduživá parodie na lesní biotop, a podle toho také vypadá jeho (nejen) ptačí osídlení. A přesně tyto parodie hromadné sázení zakládá a obnovuje. Sázíme si plantáže, potažmo knihy a skříně, ne přírodu.

2) V naší krajině jsou stromy dominantní, takže vzácné a ohrožené jsou především nelesní (současně však nepůvodní a člověkem vytvořené 😉 biotopy. Je proto třeba velmi opatrně zvažovat jakékoli zalesňování otevřených biotopů.

3) I stromy je potřeba chránit. Ne však sázet. Výmladky rostou všude, kde mohou, ale biologicky cenným se strom stává ve chvíli, kdy pomalu stárne a odumírá. Tehdy může poskytnout hnízdiště až 40 druhům dutinových a polodutinových ptáků (samozřejmě ne všem najednou) a nespočtu larev saproxylického hmyzu, jímž se ptáci živí. Dále poslouží netopýrům, houbám, na houby vázaným druhům hmyzu, mechům, a zkrátka stává se z něj jeden malý biotop.

Ale to nesplní stromová sazenice za pár let; a dost možná vůbec nikdy. Sazenice s oškubanými kořeny, uvrhlé do nového prostředí, které jsme jim tvrdošíjně vybrali, mají nízkou šanci se stáří vůbec dožít.

Proto chraňme hlavně již existující vzrostlé, stárnoucí stromy. Poklady, jenž se však stále ve velkém kácí coby „už staré/nemocné/uschlé“, a místo nich se vysazují (bez)nadějní mladíčci.

Kdyby každá organizace, jenž se chlubí tisíci sazeniček, místo toho obhájila NEPOKÁCENÍ tisíců stromových starců ve věku 200+, udělala by pro ptáky mnohem víc. A skutečně by to mělo smysl. Jenže vyhledávat starce k pokácení a argumentovat s majiteli pozemků, obcemi a lesníky, je mnohem těžší, než jít na ruku dřevařům a sázet jim novu úrodu spotřebního dřeva.

Závěr: paradoxy současné podpory ptáků

Polák velký je v našich podmínkách vázán takřka výhradně na činnost člověka (ostatně jako velká část vodních ptáků). Hnízdí převážně na rybnících, zimuje na přehradách a zatopených dolech. Lidská činnost destruující původní lesy a křoviny mu připravila křehký ráj.

– Představa, že lidská činnost vždy škodí

Moderní člověk si rád sype popel na hlavu, jak jako druh ničí přírodu (psychologické důvody tohoto paradoxu budiž na celý další článek). Proto má zaujatou tendenci preferovat „přirozený“ stav bez lidských zásahů. Přitom většina aktů ochrany přírody dělá přesný opak: ZASAHUJE. Kácí, vypaluje, sází, šíří, redukuje, reintrodukuje, hloubí, zaplavuje, buduje, pase, přikrmuje, věší budky. Každé chráněné území má tzv. plán péče. Plán lidských zásahů, které mají lokalitu udržet ve stavu, jenž se nám zamlouvá z pohledu našich hodnot. Já to nekritizuji, v mnoha případech s tím souzním, ale říkám to na rovinu. Lidské vyrábění ohrožených a líbivých biotopů a podpora vymírajících druhů jsou zásahy.

Obvykle se však tyto zásahy provádějí pod argumentem „návratu k přirozenosti“. Podávají se tak, že člověk něco zničil, a teď to jakože uměle a šlechetně vrací. Tato rétorika se nápadně podobá rétorice myslivců, kteří svým hobby „musí nahrazovat velké šelmy“ (rozdíl je v tom, že ochranáři přírodní biotopy nezlikvidovali, myslivci šelmy ano).

Všechno je to způsob sobeckého využívání přírody pro naše vlastní potřeby, což je v pořádku a přirozené (víc než všechny pasené louky i obnovené meandry dohromady ;-). Mělo by to však být takto transparentně podáváno. Jinak dochází k paradoxům, kdy lidé spontánně zatracují narušování zeminy, práci těžkých strojů apod. (např. těžba, vojenské prostory apod.), ale když ochranáři začnou kácet keře nebo řízeně vypalovat step, je to najednou záchrana „ohrožené přirozenosti“. Přitom v obou případech se děje v zásadě to samé: lidská činnost ničí běžné a přirozené biotopy, zatímco vytváří nové, vzácné, pro naše území netypické biotopy, které lákají pro naše území netypické (a tedy u nás logicky vzácné) druhy .

Roztomilému mlynaříkovi krmení zřejmě prospívá- jeho celková početnost i návštěvnost krmítek mírně stoupá jak v ČR, tak v Británii (krmítkové velmoci). Celkové dopady krmení drobných pěvců jsou i různých druhů za různých kolností velmi rozdílné: vrabcům, strandům, kosům i strakapoudům krmítka spíše prospívají, zato zvonky, pěnkavy a jim příbuzné druhy vážně ohrožují trichomonozou. Připadá mi v pořádku ptáky krmit, je však třeba se průběžně vzdělávat o dopadech této činnosti, sledovat vlastní krmítko a snažit se, aby mělo co nejlepší výslednici vlivů (více ptákům pomohlo, než uškodilo).

– Krmení běžných druhů: otázka hodnot

Shrňme si teď krmení ptáků (pěvců i vodních ptáků) a diskuse kolem nich. Již desítky let jde o zavedenou praxi podpory opeřenců za účelem jejich snadnějšího pozorování či zkoumání, pocitu dobrého skutku a zvýšení jejich početnosti kolem lidských sídel. Poslední dobou se ozývají mnozí odborníci s argumenty, že např. krmítka podporují jen běžné druhy (ev. na úkor vzácnějších- což nelze paušalizovat) a jde tedy o „neefektivní až kontraproduktivní“ jednání z pohledu ochrany „té vzácné“ přírody.

Ale to je rozpor subjektivních hodnot a motivací. Někdo chce mít na zahradě 100 vrabců a sýkorek coby živé divadlo a zdroj pečovatelských pudů, někde je fascinován celosvětově vzácným a ohroženým- a snahou takové zachovávat. Kdo má pravdu? Ovšemže oba. Je to otázka priorit, hodnot, nikoli správnosti a objektivity. Objektivní ochrana přírody je stejně reálná jako objektivní sexuální preference. Nereálná.

Já osobně reprezentuji nevelkou skupinu lidí, jíž subjektivně záleží jak na ohrožených mokřadech a stepích, tak na hojné, dobře krmené populaci březňaček, vrabců a kosů za dveřmi lokálního pozorovatele. I proto píšu tento článek- abych ukázal, že tyto zájmy se nevylučují a mohou existovat bok po boku.

Člověk, co krmí sýkorky, by dost možná neměl zájem ani čas vypalovat kulturní step. A kritizovat ho za jeho „ochranářsky zbytečné“ krmítko je podobné, jako kritizovat herce za „ochranářsky zbytečné“ divadlo. Lidé dělají, co je baví a naplňuje. A pokud se to nějak týká podpory zvířat a přírody, už to mi připadá jako fajn společný zájem.

V tématu krmení bych se spíše než na jeho eliminaci zaměřil na eliminaci jeho negativních efektů (a zachování pozitivních). Vývoj, „upgrade krmení“. Krmte kachny, ale ne plesnivým, ne knedlíkem. Pečivem spíš v zimě a s mírou, vločky jsou lepší. Krmte pěvce, ale krmítka čistěte a nabízejte pestrou stravu různými způsoby (i na zemi, v křoví atd.) pro podporu více druhů. Ale krmte- pokud chcete zachovat super-početné, super-krotké a vesměs zdravé populace městských a zahradních ptáků. Že jde o běžné druhy, není důvod se jim nevěnovat, pokud to člověka baví a jim jeho podpora prospívá.

Osobně razím přístup, že každý volně žijící pták se počítá a mám z něj radost, obzvlášť dá-li se dobře pozorovat. Není nutno se věnovat výhradně ohroženým druhům. I zvýšení desetimilionové populace na jedenáctimilionovou pomocí krmení může být fajn- pro lidi i pro ptáky.

Slípka zelenonohá a kachna divoká: dva druhy vodních ptáků, které se nejlépe přizpůsobily životu na malých parkových nádržích, kde velkou část jejich potravy tvoří krmení od lidí. Dosahují zde extrémních populačních hustot. Nevidím důvod, proč tyto populace a jejich krmení omezovat (skutečně nejde o neduživé chudáky o chlebu, jak se často tvrdí): spíše je třeba jim nosit vhodnou stravu. Pečivo jim samo o osbě opravdu neublíží, ale dlouhodobě je vhodnější šrot, granule pro kachny či ovesné vločky, na nichž si pochutnávají právě zde.

– Nafouknuté kauzy na úkor kontextu

Milovník přírody silně emocionálně reaguje např. na obrázek ptáka uvízlého v odpadku, nebo vzácné případy zdravotních následků překrmení pečivem. Jenže v rozhořčeném: „to už se nesmí nikdy stát“, je ochoten ptákům v dobré víře brát zdroje, které celkové populace vydatně podporují, zatímco občas až výjimečně ublíží jednotlivci.

Zákazy krmení kachen z obav o ublížení nevhodnou stravou jsou jako kompletně zrušit používání aut, protože spoustu lidí už auto zajelo. To, kolik lidí díky autodopravě přežije, nebo radikálně zvýší kvalitu života, to zkrátka násobně vyváží. Stejně jako počet zdravých a spokojených kachen z populací, které by bez krmení vůbec neexistovaly. Podobně problematické by bylo pro racky zrušení nebezpečných otevřených skládek.

Co se týče odpadků a jejich pozření/zranění o ně, ve vážném problému jsou zejména mořští ptáci. Pro naše ptáky je menšinovým (sic stále vážným) problémem olovo, rybářské vlasce a háčky. Ale otevřené skládky, hnojiště ani pytlíky se svačinou v ulicích ne, ty jim naopak prospívají. Obecně snaha o efektivizaci, sterilizaci a dokonalý úklid během průmyslu, zemědělství a civilního života ptákům spíše škodí.

Text a foto: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Námluvy volavek popelavých: elegantní postoje, dávivé skřeky i tajné pachové vzkazy
AVIFAUNA Publikováno 16.2.2025


Volavku popelavou většinou vídáme jako „živou sochu“ nehybně stojící na kraji rybníka, kde strnule vyčkává na svou kořist. Avšak na počátku období hnízdění se tito ptáci slétají do početných kolonií, kde obsazují hnízda, bojují o ně, tokají a páří se. Tehdy o akci nouze není. Proto jsem vyrazil za volavkami volně žijícími v pražské zoo, abych lépe porozuměl jejich chování a komunikaci. Výsledkem budiž tento článek.

Trojská specialita

V pražské zoo se nachází legendární kolonie volně žijících volavek, jenž čítá nejméně 62 hnízd (a další se právě staví :). Místní volavky zcela zahodily svou obvyklou plachost a žijí doslova pár metrů od davů návštěvníků zoo. Hnízdí mj. ve svahu výběhu kozorožců, nad nímž vede cesta (tzv. Zakázanka). Z ní lze do jejich domovů nahlížet ukázkově shora a poměrně zblízka, aniž by byly jakkoliv rušeny. Volavky se v zoo každý den přiživují na rybách pro chované pelikány a malých kuřátkách pro čápy. Proto s vidinou jistého příkrmu mnohé začínají hnízdit již vprostřed zimy.

Obhajování hnízda

Vše začíná obsazením vhodného loňského hnízda. Jako první doráží obvykle samec. Zpočátku celé hodiny vysedává v prázdném hnízdě, brání ho před ostatními a láká do něj potenciální partnerku.

Nápadně klape zobákem. Ale ne jako čáp, v dlouhých sekvencích. Volavčák nejprve rituálně natáhne krk před sebe, načepýří hlavu, otevře zobák a vzápětí ho prudce sklapne. Zní to dutě a tlumeně, jako byste zaklapli velké desky. Po chvíli celou akci opakuje.

Takto si volavčák obhajuje hnízdo a malé teritorium pár nejbližších větví. Když klape „jen tak“, obvykle sklání hlavu přes okraj hnízda. Někdy lze vidět celou skupinu samců, kteří se opakovaně předklání a odpovídají si klapáním. V zimním tichu se pak rozléhá zvláštní, tlumený koncert zobáků.

Jakmile však v blízkosti hnízda přistane cizí volavka, samec natáhne krk rovnou k ní a začne na ni výhrůžně klapat. Čepýří hlavu, natahuje krk a seká zobákem po nepříteli, přičemž jím zároveň klapá. Před každé klapnutí navíc zařadí i krátký chraplavý zvuk; výsledek zní jako „ChraP!“, nebo „ChroP!“.

Obvykle cizí volavka brzy odletí, někdy se však drze přibližuje se záměrem hnízdo ukrást. Pak po ní pan domácí prudce vyletí, doslova ji strhne ze stromu a vydá přitom ďábelský pokřik. Nespoutaně agresivní, chraplavě dávivé „Kruuo!“, nebo „Kohoor!“, z něhož až mrazí.

„Záklon“- základní prvek volavčího toku

Lákání partnerky

Když samec zrovna nevyřizuje účty s konkurencí, pozoruje zbytek kolonie, přilétající a odlétající ptáky. Blíží-li se nová volavka, obvykle po ní seká zobákem, ale někdy (když je to atraktivní samička) útoky prokládá dvořením. Předvádí elegantní rituál „záklonu“. Vztyčí zobák k nebi, natáhne krk do výše, pak se mírně zakloní a pomalu, ladně se prohne „v kolenou“ (= v kotnících, jimž u brodivých lidé mylně říkají kolena ;-). Ve vrcholném záklonu se mu na hrudi okázale čepýří ozdobná pera svatebního šatu. Současně mírně nafoukne krk a vydá hluboký, dávivý vzdech „Kchůůů“, nebo delší „Ukukuchůůů“.

Na této fotce je hezky vidět, jak samec při záklonu nafukuje horní část krku, z níž vyluzuje dávivé, tlumené volání. Vzdálená příbuznost s bukačem se nezapře 😉

Dobývání agresivního partnera

Jak se tvoří volavčí páry? Jde o zajímavý rituál plný napětí, který trvá i desítky minut.

Samice přilétá do kolonie. Vybere konkrétního samce na hnízdě. Teď ji čeká nelehký úkol. Prolomit jeho agresivitu. Samec urputně brání své hnízdo a každou volavku zpočátku považuje za nepřítele.

Samice přistává opodál. Opatrně se plíží po větvích k hnízdu, samec na ní výhrůžně klape. Když se mu přiblíží na

„Klovací hádka“ během seznamování volavčího páru. Samec vpravo. (Kvalita fotky poznamenána faktem, že jde o výřez z videa)

jeden krok, on jí opakovaně seká zobákem přímo do obličeje. Ona na něj taktéž míří zobákem, ale před každým výpadem jen trpělivě ucukává. „Klovací hádka“ může s přestávkami trvat i několik minut.

Pak se samec uklidní a dělá jakoby nic, upravuje větvičky v hnízdě, nebo klape na okolní sousedy. Samice se k němu v nestřežený okamžik opatrně natahuje, a špičkou zobáku mu bázlivě zkouší projet peří na krku, nebo pomoct s úpravou hnízda. Chová se, jakoby se měla dotknout výbušniny. Má důvod. Samec po ní ještě mnohokrát vyjede.

V této fázi i dáma někdy začne klapat zobákem po okolí. Zřejmě tím demonstruje samci svou snahu bránit jeho hnízdo. Přesto se do něj vůbec neodvažuje vstoupit. Stojí vedle na větvi a čeká.

Po dlouhém, konfliktním rande se samec sebere a odlétá z hnízda. To není odmítnutí, naopak! Samice byla přijata! Pan domácí totiž letí pro stavební materiál k dostavbě hnízda. Zároveň nové partnerce prokazuje svou důvěru tím, že ji nechá na hnízdě o samotě (tudíž ho před ní už nebrání).

Samice má poprvé možnost do hnízda vstoupit. Po chvíli se samec vrací s klacíkem v zobáku, a oba partneři se již typicky rituálně vítají (viz. dále). To se několikrát opakuje. Pár je utvořen.

Určité napětí mezi partnery však ještě chvíli přetrvává. Samec má stále tendence občas útočit na samici, která se ho trochu bojí. Oba ptáci působí nejistě. Snaží se opatrně jeden druhého dotýkat zobákem, což ale často končí další „klovací hádkou“.

Viděl jsem, jak samec své družce něžně projížděl zobákem pírka na zádech, a po pár vteřinách po ní začal znovu zuřivě klovat. V ten moment mi došlo, že právě sleduji volavku, jak má (bez nadsázky) smíšené pocity! 🙂

Romance vrcholových predátorů

Po utvoření páru přichází několik dní romantiky. Volavky se úplně změní. Páry vrcholových predátorů, kteří po celý život pěstují agresi a nedůtklivé samotářství, se náhle spokojeně tulí k sobě a svými zabijáckými zobáky si něžně probírají pírka jako hrdličky.

Po opadnutí počátečních konfliktů sedají partneři celé hodiny na hnízdě doslova nalepeni jeden na druhého. Samec stojí za samicí či vedle ní a co chvíli ji probírá peří zobákem. Ona jeho péči občas opětuje. Při těchto společných chvílích lze vzácně pozorovat i samičí tok: dáma zdvihne zobák k nebi a předvede partnerovi stejný elegantní záklon, kterým on ji před pár dny lákal do hnízda.

Páření volavek na hnízdě.

Samotné páření probíhá nečekaně, samec zničehonic zvedne nohu, stoupne samici na záda, chytí ji zobákem za krk a dojde ke kopulaci, která trvá kolem 20 vteřin. Zajímavé je, že po skončení aktu mají některé samice tendenci svého partnera „opečovávat“ zobákem, zatímco on bývá mírně odtažitý. V podstatě přesný opak situace před pářením.

Vše nasvědčuje tomu, že volavky se páří jednou, maximálně denně. Dopoledne spolu páry ospale stojí na hnízdech, kolem 10-12 hodiny si začínají navzájem čistit peří, přistavovat hnízda, a tou dobou také probíhá většina sexuálních aktů. Později odpoledne pokračuje intenzivní aktivita kolonie, avšak pouze jedinkrát jsem zaznamenal opakované páření stejného páru v jeden den (zajímavé srovnání oproti sexuálně aktivnějším čápům bílým).

Rituální vítání páru, kdy oba ptáci ladně skloní načepýřenou hlavu a zdraví se „err-err-err“

Přesto zůstává samec i desítky minut vilně přilepen na svou partnerku, takže lze velmi těžko odhadnout, zda se blíží skutečné páření.

Dost času tráví dvojice také stavbou hnízda. Samice stojí na hnízdě, zatímco samec odlétá do okolí a nosí ji po jednom v zobáku klacíky. Pokaždé, když přistane s novým „úlovkem“, oba partneři se obřadně vítají nataženými krky a načepýřením ozdobných per na hlavě a krku. Přitom vydávají rytmické „Err- err-err“, nebo „Eww- eww- eww“. Pak oba zabudují klacík do hnízda.

Po opakovaném páření samice snáší první vejce. Zpočátku je inkubace přerušovaná a nepravidelná, až po nesení všech zasedá na hnízdo pevně. Tím také končí krátké období námluv. Romantické pouto mezi partnery pomalu vychládá, a stávají se především praktickou jednotkou společně pečující o vejce. Vídají se převážně během střídání na vejcích: v tu chvíli se však stále rituálně vítají.

Voňavé vzkazy 

Zdá se, že při výběru partnera u volavek hraje roli i čich. Opakovaně jsem pozoroval nespárované samce, jak intenzivně otírají své zobáky o větve v okolí hnízda. Patrně se tím snažili zanechat pachové stopy (je známo, že výměšky mazové žlázy u mnoha ptáků obsahují feromony a během péče o peří ulpívají na zobáku) Volavčí nápadník si tedy své hnízdo označkuje a navoní pro budoucí partnerku.

Během vypjatého seznamování s útočným samcem naopak samice intenzivně otírá zobák o větev, na níž stojí. Možná samcovi předává svůj pach, možná čichá ten jeho. Na jednom hnízdě samice třela zobák přesně o ten kus větve, který asi před hodinou „navoněl“ samec.

Volavky mají zřejmě ještě druhý způsobem pachové komunikace. „Oklepávání“. Běžné naježení peří a oklepání se, jaké známe od většiny ptáků, má u volavek možná skrytý komunikační význam. Partneři tak činí mimořádně často během prvního rande, po páření, i také průběžně při společných dýcháncích na hnízdě. Volavčí peří během oklepávání pouští kousky prachu i jednotlivá prachová pera, jenž v protisvětle někdy udělají řídký obláček prachu. Vzhledem k frekvenci této činnosti v přítomnosti partnera lze předpokládat, že se snaží na něj doslova „vyvětrat“ vlastní vůni.

Zde je rozdíl mezi pohlavími ukázkový: velký, vybarvený samec se sytým zobákem a černobílou kresbou hlavy, před ním drobná samička s tmavším, méně výrazným zobákem a tvářemi.

Kluk nebo holka?

Závěrem se sluší sdělit, jak od sebe rozlišuji samce a samice. Obě pohlaví jsou totiž velmi podobná a např. v určovacích příručkách se udávají jako „stejná“. V době toku je však spolehlivě pohlaví rozlišit, vidíme-li oba členy páru vedle sebe.

Samec je o větší, mohutnější a vyšší, samice nižší a kompaktnější. Na hnízdě je tento rozdíl umocněn postojem: samec sedá často vzpřímeněji, zatímco samice se spokojeně krčí po jeho boku. Samec mívá také výraznější, sytější a světlejší zbarvení zobáku a často světlejší, kontrastnější kresbu hlavy (méně spolehlivý znak). Samice bývají na hlavě a zobáku tmavší a šedší.

V obou znacích jsou velké individuální rozdíly i mezi jednotlivci stejného pohlaví. Proto je třeba vidět pospolu celý pár. Nejsnáze se určují některé samičky „popelky“: ty jsou hodně malé, s šedavými tvářemi připomínajícími juvenilní šat. Možná, že jde o neotenické samičky v prvním roce života (tj. vylíhlé poslední léto), které si ponechaly část juvenilního opeření. I urostlejší, vybarvené dámy však stále bývají citelně menší než jejich partneři.

Platnost těchto rozdílů mezi pohlavími jsem potvrdil opakovaným pozorováním páření, při němž větší a mohutnější jedinec byl vždy „nahoře“.

Níže pro srovnání přikládám dvě další fotky volavčích párů:

Nahoře samec, dole samice

Vpravo samec, vlevo samice

Budu moc rád, když Vám tento článek poslouží jako určitý návod k lepšímu chápání projevů tokajících volavek 🙂

Text a foto: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti
Koprofagie slípky zelenonohé: dá se vyžít na racčím trusu?
AVIFAUNA Publikováno 25.1.2025


Letošní zimu na Vltavě v centru Prahy pozoruji velmi zvláštní chování několika slípek zelenonohých. Zhruba deset zimujících ptáků se zde živí převážně racčím trusem!

Překvapení u Vltavy

Je leden a mírná pražská zima ožívá křikem racků, poletujících nad šedivou řekou plnou chocholaček. Zimuje zde i několik slípek- slípek extrémistů. Nemají k dispozici žádné rákosiny, dokonce ani travnaté plochy, na nichž by se mohly pást. Jejich synantropní život ve Stromovce a Šimkových sadech, kde se živí příkrmem od lidí a nízko trávou, je obdivuhodný. Avšak jejich život podél kamenných břehů vybetonované Vltavy je vskutku extrémní. Zejména teď v zimě.

Slípky se drží jednotlivě či v párech. Vyhledávají místa, kde hromadně hřadují rackové chechtaví. Pusté, holé plochy betonových mol a dřevěných protipovodňových konstrukcí, obklopených tekoucí vodou. Pro chřástalovitého ptáka nepříliš typické prostředí. Buclaté slípky se zde však spokojeně krčí v zimním větru a skromně ozobávají drobné cosi z povrchu.

Z povrchu, kde nic není– tedy až na rozsáhlé abstraktní malby bílých cákanců, jenž společně vykreslily desítky racčích kloak. Počkat! To jakože ta slípka pojídá… Zoomuji nejbližší z nich a potvrzuji svou divokou teorii. Slípka se prodírá mezi racky, pečlivě si prohlíží jejich bělostné výtvory a rytmicky do nich klove. Přichází k obzvláště vydatnému hovínku, uloupne z betonu jeho tmavou část, rozdrobí ji a polyká jednotlivé kousky…

Rackové a jejich výmluvný pohled na slípku: „Ty to fakt jíš…?“

Skromní specialisté

Slípky si vybírají jen některé výkaly. Zdá se, že preferují ty čerstvější a pravidelně obchází odpočívadla racků, aby vybraly nejnovější kousky. Starších, takřka zkamenělých nánosů guana si nevšímají. Konzumují převážně pevnou, tmavou část trusu, avšak jako přílohu ozobávají i bílý škraloup tuhé moči.

Některé slípky se na tento zdroj potravy spoléhají ve velkém. Asi sedm ptáků v okolí Karlova mostu zůstává zcela odříznuto od pevných ostrovů, kde by mohli dostat krmení od lidí, nebo vystoupit na břeh a napást se trávy. Celé dny tráví na protipovodňových konstrukcích, kde se věnují koprofágii (konzumaci trusu). Lze tedy předpokládat, že racčí výměšky tvoří většinu jejich potravy.

To vzbuzuje nejednu otázku. Jakou mají hnědobílé cákance výživovou hodnotu? Racčí trus nepůsobí jako příliš vydatná pochoutka. Je složen převážně z bílé moči, v níž se ukrývají drobounké zbytky tuhého odpadu. Ty bývají menší než třeba u kachen, bažantů i samotných slípek. Racci totiž, podobně jako dravci a volavky, tvoří vývržky, takže jen minimum pevného odpadu se dostane až do kloaky.

Slípkám však i toto minimu zjevně stačí. Připomeňme, že na jiných lokalitách jsou zvyklé se živit zelenou trávou po celou zimu- oproti semenům, ovoci, masu či hmyzu (jenž vyhledávají ostatní ptáci) jde o velmi chudou stravu. Z našich ptáků dokáže na trávě přežít už jen příbuzná lyska, dále koroptev a některé husy. Tito býložravci mají velmi výkonný trávicí trakt, jenž patrně dokáže vstřebávat živiny důkladněji, než orgány ostatních ptáků s vydatnější stravou. Pražské slípky zřejmě nalezly způsob, jak tuto fyziologickou výhodu využít k recyklaci racčího trusu, z nějž dokážou vymáčknout i to, co samotný racek nedokázal (nebo nebyl nucen nedostatkem potarvy).

Dále zde máme riziko infekcí při systematické konzumaci exkrementů stovek racků na jejich největším shromaždišti. Slípky se tím zjevně netrápí. Nezbývá, než obdivovat jejich imunitní systém, který musí denně kontrolovat vzorky střev celého hejna.

To molo není zablácené, ani zaprášené- veškeré nerovnosti představují racčí trus v různé fázi rozkladu. Slípka pečlivě vybírá čerstvější a objemnější výtvory, které pak labužnicky ozobává. Tomuhle hovínku se věnovala asi minutu, zjevně bylo moc dobré…

Text a foto: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Rozcestník  / Výběr redakce  / Z domova  / Zajímavosti
„Podzimní jaro“ slípky zelenonohé: působivé námluvy, teritoriální boje i incestní románky
AVIFAUNA Publikováno 26.11.2024


Praha, Stromovka: pár slípek okázale toká, doširoka roztahuje ocasy a po chvíli si jako dvě hrdličky něžně čistí pírka. O týden později, park Zahrádky: dva silní samci se výhružně nafukují na hranici teritorií, aby zastrašili soupeře. Mimochodem, samec vpravo už nějaký pátek flirtuje se svou pubertální dcerou… No, nic, mezitím v parku Kajetánka: dvě samice se dvoří jedinému samci, silnější dáma tu slabší žárlivě odhání. A věřte nevěřte, není jaro- je konec října!
Pražské slípky příležitostně sleduji na mnoha lokalitách, a již dlouho tuším o jejich tajuplném „podzimním jaru“. Letos jsem se však rozhodl tento fenomén pořádně prozkoumat. Nejlépe se hodily městské rybníčky, kde slípky přivykly lidem. V jejich přítomnosti jsem strávil desítky hodin, naučil se odlišit samce od samic (jde to ;-)) a zblízka dokonce rozeznat každého jednotlivce. To vše proto, abych mohl lépe proniknout do jejich podzimních pletek a chápat kontext každého pozorovaného projevu. Výsledkem budiž tento článek.

Podzim- nový začátek slípčích vztahů

Hnízdní sezona bývá pro slípky náročná. Snaží se úspěšně vyvést co nejvíce potomků: hnízdí až 3x ročně, někdy ještě v srpnu. Přitom právě koncem léta musí stihnout i pelichání: vyčerpaní rodiče během péče o mladé ještě ztrácí peří a dorůstá jim zbrusu nový kabátek, nezbytný pro přežití zimního počasí.
Nemají tedy energie nazbyt. Z dospělých párů se vytrácí někdejší jiskra. Veškeré námluvy jsou značně redukované. Dvojice rodičů se stává především praktickým svazkem v péči o mláďata. Ani na obhajobu teritoria nezbývá prostor. Proč taky, když stejně strhaní sousedé se konfliktům raději vyhýbají.
S nástupem podzimu se ale všechno mění. Dospívají poslední kuřata a dospělým končí rodičovské povinnosti. Mají konečně čas jen sami pro sebe.
Slípky, které pozoruji na pražských rybníčcích, nikam nemigrují, naopak zůstávají ve své domovské oblasti po celou zimu. Páry tedy tráví spolu i krásné podzimní dny, kdy zlatavé listí zdobí hladinu rybníků, avšak teploty připomínají březen. Tehdy se v nich probouzí pohlavní hormony. Stejně jako mnoho dalších ptáků (o „podzimním jaru“ oběcněji jsem psal zde: https://avifauna.cz/proc-nekteri-ptaci-zpivaji-na-podzim/) se i městské slípky na podzim doslova rozjaří. Namlouvají se, obhajují teritoria a co víc: budují složité vztahové propletence, jenž zahrnují polygamii, polyandrii i incest! Jak si ukážeme, právě na podzim se začíná rozhodovat, „kdo s kým“- dost možná na celou příští sezonu…
Ale hezky popořádku. Nejdřív se podívejme, co dělá na podzim již utvořený monogamní pár.

Podzimní tok

Námluvy vrcholí v říjnu a listopadu. Samec i samice tráví mnoho času odděleně hledáním potravy. Avšak tu a tam se potkají, aby předvedli jeden z okázalých rituálů, jimiž upevňují svůj vztah. Jde zejména o:

Asi nejlepší z pokusů o dokumentaci „ocasního pozdravu“. U slípky vzadu je krásně vidět, jak otáčí roztažený vějíř per k očím partnera. Ten si její „bílý leknín“ spokojeně prohlíží a sám také „rozkvétá“.

„Ocasní pozdrav“.
Nejběžnější rituál, jenž se odehrává na vodě. Oba partneři plavou čelem proti sobě, někdy tak vehementně, jakoby se chystali bojovat. Těsně předtím, než by se „srazili zobáky“, však jeden druhému uhne z cesty. Oba se zastaví, zvednou ocasy a široce roztáhnou podocasní pera do jakýchsi vějířů. Tím odhalí zářivě bílou kresbu, doposud skrytou pod černými ocasními pery. Zdálky působí, jakoby na hladině náhle rozkvetly dva malé lekníny. Jde o silný a rafinovaný optický signál. Slípka během vteřiny na tmavém těle rozsvítí zářivě bílou „odrazku“. Navíc celý ocas dokáže překlopit do strany tak, že partnerovi svůj „bílý leknín“ takřka nacpe před obličej: a on jí současně udělá to samé! V této pozici se oba ptáci dokážou navzájem doslova oslnit.

A nejde jen o ocas: celý rituál je dokonale konstruovaný tak, aby si partneři navzájem předvedli všechny své přednosti. Slípka je v zásadě tmavý, nenápadný pták se třemi výraznějšími prvky: červeno-žlutým zobákem a čelním štítkem, bílým, přerušovaným proužkem na bocích (jenž připomíná dělicí čáru na silnici) a nakonec bílým podocasím. Nyní se na celý „ocasní pozdrav“ podívejme znovu, z úhlu pohledu  zúčastněné slípky. Nejprve k sobě s partnerem připlouvají čelem, s hlavou skloněnou, a vyzýavvě na sebe míří rudými čelními štítky. Pak se setkají, proplují kolem svých boků. Přitom jim před očima přejede „blikající“ bílá čára, jenž jako směrovka vede k ocasu. Tam pak přichází vrcholné oslnění „bílým leknínem“. Dokonalé! Doslova se předvedou v celé své slípčí kráse.

Slípka „špulí zadek“.

„Vyšpulený zadek“
Doslova erotický signál, jenž vychází z jarního rituálu páření. Slípka skloní hlavu, vyšpulí zadek, vztyčí ocas kolmo vzhůru a roztáhne „bílý leknín“ podocasí. Zjara v této pozici oba partneři obchází kolem sebe během milostné předehry. Podobně se vítají také při spolupráci na stavbě hnízda.

Na podzim se slípky ani nepáří, ani nestaví hnízda . Avšak v rámci „podzimního jara“ na sebe špulí zadky. Obvykle jeden pták sedí na břehu, sklání hlavu a roztahuje podocasí, zatímco partner k němu připlouvá na vodě a jeho „leknín“ si zaujatě prohlíží a někdy sám také roztáhne ocas na pozdrav. Samec i samice si vyměňují role.

 

 

Upravování peří
Nejněžnější rituál. Partneři připlují jeden ke druhému a zastaví se. Oba skloní hlavu až k hladině, takže se zobákem téměř dotýkají své hrudi, a naježí peří v ohnutém zátylku. To je výzva k upravování peří. Chvíli oba strnou, pak se jeden „probere“ a začne druhému zobákem jemně upravovat peří na skloněné hlavě. Někdy se ho jen letmo dotkne, jakoby mu dal polibek na pozdrav. Jindy spolu oba ptáci zůstávají dlouhé minuty a navzájem se opečovávají.
Při pozorování tohoto chování se nelze ubránit představě, že se slípky v podstatě „mazlí“. Což je v zásadě pravda. Už samotné sklonění hlavy ztělesňuje mírumilovnou touhu po přijetí (do území, do páru, do rodiny…) a zabraňuje útoku. Pták se v této pozici nijak nepředvádí a ani pořádně nevidí kolem sebe. Jakoby zcela odevzdaně říkal: „já nejsem nepřítel, jen mi očisti pírka…“.

„Něžná chvilka“ slípek: samice sklápí hlavu a nechává se opečovat partnerem.

Podzimní teritorialita

Na podzim se slípky, zejména samci, stávají silně teritoriální. Podívejme se na nejčastější způsoby, jakým teritoria vymezují a obhajují.
Teritoriální volání.
Typické, rázné a pronikavé „kurrk!“ či „kruu!“. Málo lidí ví, že jde o teritoriální hlas, obdoba zpěvu či datlího bubnování.
Nejčastěji ho slípka používá během konfliktů, kdy varuje vetřelce, že se přiblížil hranici teritoria. Párkrát denně, zejména večer, však volá „jen tak“. Jde o pravidelnou obhajobu okrsku (obdoba ranního zpěvu kosů a sýkor). Je velmi zajímavé tento rituál pozorovat. Slípka pomalu vyplave od břehu, a přikrčí se tak, že její zobák spočívá těsně nad hladinou. Na okamžik dramaticky znehybní. Pak prudce škubne hlavou, doširoka otevře zobák a… „kurrrk!“. Celý pták se viditelně otřese, a hladinu kolem něj rozvibruje nespočet kol.

Teritoriální slípka (vlevo) „najíždí“ na vetřelce, který ustupuje a v „sebeobraně“ zvedá a roztahuje ocas.

Domnívám se, že slípka využívá vodní hladinu k zesílení zvuku a jeho lepšímu přenosu v nepřehledném mokřadním terénu. Možná proto sklání zobák těsně nad hladinu. Ve Stromovce jsem zjistil, že když pták volá za ostrůvkem, jeho hlas zní téměř stejně plně, jakoby mezi námi žádná bariéra nebyla.
Vyhánění vetřelců
Když domácí slípka objeví ve svém teritoriu vetřelce, natáhne k němu hlavu, skrčí se a jako rázná šipka rychle plave přímo za ním. Vetřelec se obvykle dá na ústup.
Silně podřízeného dospělce či mládě slípka sebejistě vytlačí na okraj teritoria a obvykle ještě prožene typickým „během po hladině“ (známým od příbuzných lysek).
Je-li vetřelec dominantnější, ustupuje pomaleji a přitom na útočící slípku roztahuje ocas. Zjevně jde o signál zmírňující agresivitu. Jakoby říkal „vím, že jsi tady šéf, uznávám tvoji dominanci, ale už jdu, tak mě nech být!“.

Souboje o hranice území: rituální i fyzické
Setkají-li se dva silní sousedé na hranici území, dochází k zajímavé přesilovce.
Oba ptáci (častěji samci) přiběhnou proti sobě v nahrbeném postoji jako dva kanci a výhrůžně na sebe míří zobáky. Pak dramaticky znehybní. Několik sekund se přeměřují pohledy. Někdy jeden z nich otevře zobák a divoce zakřičí „kurrk!“ soupeři přímo do obličeje. Nedojde-li k boji, rivalové se k sobě začnou pomalu otáčet bokem. Celí se načepýří, okázale zvednou ocasy, roztáhnou bílá podocasí a utvoří ze svých křídel vysoké „střechy“. Opticky se stanou mnohem větší a hlavně vyšší, než ve skutečnosti jsou. Chvíli výhrůžně obchází kolem sebe a toporně, agresivně dupou. Působí opravdu nebezpečně. Nakonec se stále „svítícími zadky“ odchází každý do svého území. Jde o vskutku velkolepé představení, které jsem měl to štěstí několikrát pozorovat z bezprostřední blízkosti.

Dva samci slípek se vzájemně zastrašují na hranici teritorií: zvedají ocas, z křídel dělají „stříšku“ a výhrůžně dupou.

Samotný fyzický boj o teritorium je u slípek dobře známý. Když si na YouTubu vyhledáte anglicky „moorhen fight“, ukáže se vám nespočet videí, kde se tito ptáci perou. Stejně jako lysky ovládají specifické „bojové umění“, kdy se oba soupeři ve vodě navzájem zaklesnou nohama, kopou jeden druhého a přitom se překlápí až na záda. Každý z nich se snaží vymanit ze sevření soka, zaútočit na jeho hlavu, klovnout ho (popř. potopit pod vodu) a zahnat.

V praxi jsou ovšem takové zápasy dosti vzácné. I ten nejagresivnější samec dělá vše pro to, aby své území obhájil bez fyzického střetu (který je nepříjemný a nebezpečný). Právě proto mnohem častěji teritoriálně volá a předvádí popsané rituály. Dojde-li přece jen k boji, obvykle má podobu krátkého vylétnutí do vzduchu, popř. několika kopnutí nohama.
„Pořádný souboj“, kdy se ptáci dlouhé minuty válí ve vodě v agresivní křeči, jsem nikdy nepozoroval. Na internetu je tento úkaz častý zřejmě proto, že když už k němu dojde, nelze ho přehlédnout. Navíc trvá dlouho, takže není problém ho natočit klidně na mobil. Naproti tomu existuje jen minimum záznamů všech krátkých postojů a rituálů, jenž však probíhají nepoměrně častěji.
Tím někdy vzniká zavádějící mediální obraz slípek coby náruživých zápasníků, kteří se každou chvíli rvou. Já bych je popsal spíš jako vysoce teritoriální a dramatické herce, kteří se nejradši předvádějí: právě aby bojovat nemuseli.

Teritoriální samec v bojovém postoji budí respekt. Díky zvednutým křídlům a načepýřenému břichu působí mnohem větší.

Milostné mnohoúhelníky

Dosud jsem popisoval námluvy a obhajobou teritoria u monogamního páru. Avšak slípka není striktně monogamní. Celkem běžně utváří polygamní (1samec+ více samic) i polyandrické (1samice + více samců) skupiny. Nejčastěji jde o trojice, avšak místy vznikají komplikovanější vztahové propletence, kterých se účastní i 5 ptáků.
„Podzimní jaro“ je pro tvorbu těchto partnerských uspořádání důležité. Během babího léta i sychravých plískanic se začíná vyjasňovat „kdo, kde a s kým“ – na příští jaro.
Městská slípka má na podzim tři hlavní starosti. Potřebuje:

-1) mít kde žít: území, z nějž nebude nikým vyháněna

-2) být sama dost silná a dominantní, aby toto území mohla aktivně bránit

– 3), najít alespoň jednoho ptáka opačného pohlaví, s nímž bude tokat a své území sdílet

Jak se k sobě hezky tulí… Fotka již neřekne, že tento samec (vlevo) se ve Stromovce střídavě tulí hned se dvěma samičkami.

Každá slípka se této soutěže účastní sama za sebe- a to i když je spárovaná. Pár nemusí držet vždy spolu. Drží spolu, dokud je to pro oba ptáky výhodné. Zejména tehdy, kdy samec i samice mají již získané teritorium a jsou schopni ho společně bránit. Pak mají oba území, partnera i respekt okolí a fungují jako dobře sehraná jednotka.
I v takové jednotce si však samec i samice vytváří „zadní vrátka“. V nestřeženém okamžiku se snaží tokat s jinými ptáky, nejčastěji se sousedy.
Jak to vypadá, když slípka svádí souseda? V momentě, kdy se partner nedívá, nenápadně vyrazí za hranice území. Připlouvá k sousedovi a pomocí partnerských rituálů (obvykle náznaků „ocasního pozdravu“) se ho snaží přesvědčit, aby na ni neútočil. První setkání bývá plné napětí. Oba ptáci váhavě pozorují jeden druhého s roztaženým podocasím, často na chvíli nehybně strnou. Zmítá jimi agrese, avšak od útoku i útěku odrazuje jiskra možného flirtu. Ani jeden neví, zda před ním stojí partner, či protivník. Někdy dojde i k potyčce.
Skončí-li rande úspěchem, oba sousedé spolu uzavřou „romantické příměří“. Tu a tam se potajmu potkávají a dvoří se jeden druhému. Taková bokovka má dvě výhody. Za prvé oba záletníci získají přístup do sousedského území a mohou se krmit na dvojnásobné ploše. Za druhé se jim otevírá možnost zjara se pářit jak se svými „oficiálními“, tak s „tajnými“ partnery.
Každá dostatečně silná slípka se již od podzimu snaží získat hned dvě spřízněné duše. Není to ovšem tak snadné, jak by se mohlo zdát…
Samci i samice totiž bývají žárliví. Snaží ys navazovat „bokovky“, avšak svým partnerům volnost nepřejí. Mnohokrát jsem byl svědkem stejného scénáře: samice zatokala na souseda, její partner to viděl a soka zuřivě hnal desítky metrů. Právě samci bývají agresivnější, jelikož hájí nejen partnerku, ale i celé teritorium, kam vetřelci nesmí. Naopak samice se upíná spíše na vztah s partnerem. Jinou dámu ve společném teritoriu spíše toleruje, zaútočí na ni však ve chvíli, kdy se přiblíží k jejímu samci.
V této partnersky-teritoriální soutěži rozhoduje dominance. Když o samce jeví zájem dvě samice, většinu času s ním tráví ta dominantnější. Podřízená soupeřka je první dámou odháněna a napadána. K samci se může přiblížit jen tehdy, kdy se první dáma nedívá.
Avšak ne každá slípka má jisté zázemí partnera a teritoria. Slabší ptáci žijí obvykle na okrajích teritorií dominantních párů coby „poddaní“. Jelikož se neodvažují místním vládcům vzepřít, snaží se je raději neprovokovat. Chovají se nenápadně, zřídkakdy používají teritoriální volání či výraznější postoje. Přesto bývají terčem častých útoků. Dominantní samec vždy rád prožene „poddaného“ samce, samice „poddanou“ samici. Oba však udržují přinejmenším mírnější vztahy s „poddanými“ opačného pohlaví. Nechávají otevřená vrátka partnerství s nimi.

Mladí ptáci: mírumilovní sousedé, incestní romantici a nesmělí bojovníci

Zatím jsem hovořil o „podzimním jaru“ dospělých slípek. Avšak po hnízdní sezoně se brodí mokřady i spousta letošních mláďat. Ta lze poznat podle hnědavého opeření a tmavého zobáku bez typické kresby, který se věkem postupně vybarvuje.

Částečně hájená mláděž
Již v prvním roce se mláďata zapojují do „podzimního jara“, ač trochu odlišně, než dospělí. Zpočátku tvoří zvláštní kategorii. Nebojují o území, ani okázale netokají. Zdržují se v malých skupinkách, někdy společně s dospělými „poddanými“. Oproti nim mají mláďata výhodu. Nevýrazné zabrvení jim zajišťují větší toleranci teritoriálních ptáků.
Důvod tkví v dominanci. Mláďata jsou všeobecně podřízena dospělým, proto nepředstavují hrozbu. Teritoriální pták ví, že je může kdykoli snadno vypudit.
Zjevná podřízenost paradoxně mladým slípkám usnadňuje start do života. Díky ní mohou často pár měsíců zůstat v území rodičů. Ti jen tu a tam některé mládě krátce proženou, ale jde spíš o pár symbolických pohybů, jimiž demonstrují svou nadvládu.
Mládě na tyto útoky reaguje jinak než dospělý. Nepostaví se na odpor, nezačne však ani plaše utíkat. Jednoduše nepočítá s bojem. Jen polekaně uhne či pouteče, sotva tak, aby ho rodič nemohl klovnout. Přitom mírně roztáhne podocasí. Předvádí náznak „ocasního pozdravu“. Jakoby říkal „Co děláš, nech mě, já přece patřím k tobě!“. Někdy toto gesto doplňuje jemným, uklidňujícím „piri-piri-piri“. A funguje to.
Mláďata na podzim potřebují někam patřit, být  být přijata a tolerována v něčím území. Jsou přitom zranitelná, submisivní a nekonfliktní. Proto dospělé ptáky uklidňují někdy i preventivně. Dospělec ani nemusí zaútočit, mládě mu podřízeně uhne, „rozsvítí podocasí“ a tiše zavolá „piri-piri-piri“. Někdy se vyloudí i šeptavé „sidli-sidli“: hlásek, jímž ochmýřená kuřátka žadoní o potravu! Tak infantilního tvora zkrátka nevyženete z území.

Incestní románky
Dospělé slípky na podzim již nejsou rodiči v pravém slova smyslu. Dávno samostatná mláďata nebudou krmit ani zahřívat. Jsou však ochotni s nimi utvořit rodinnou skupinu. Do vztahů v této skupině se pak nenápadně vkrádá romanticky-partnerský nádech. Nejen oba rodiče, ale i část mláďat utvoří jakýsi velký, „milostný mnohoúhelník“.

Mláďata (zde téměř jistě sourozenci) se namlouvají: sklápí hlavy k hladině a jemně švitoří.

Dospělý pár se účastní typických rituálů toku, avšak ani mláďata nezůstávají zcela pasivní. Zpočátku si nedovolí předvádět klasické „ocasní pozdravy“, jelikož toto gesto je příliš dominantní a provokativní. Aby je dospělí tolerovali, potřebují mláďata mírnější signál, jenž v sobě nenese sílu a agresi.
K tomu se výborně hodí něžné sklápění hlav a upravování peří. Právě těmito gesty se nejeden potomek dvoří vlastním rodičům! Připluje k matce či otci, sklopí hlavu a žádá si péči. Rodič ho někdy ignoruje, jindy však gesto opětuje a začne mu čistit peří. Podobným způsobem mláďata navazují „platonické vztahy“ i s cizími dospělými: a dokonce mezi sebou navzájem. Není výjimkou, že spolu takto flirtují dva hnědaví sourozenci.
Nejde však o žádnou „rodinnou idylku“ vztahy jsou to křehké a dočasné. Navíc každý dospělec se k mláďatům chová odlišně. Jeden bezmezně přijímá a toleruje všechny potomky. Jiný agresivně útočí i na vlastní děti a snaží se od nich celé území „vyčistit“. Typický rodič stojí někde mezi oběma extrémy. Obvykle si na podzim vybere jedno či dvě mláďata opačného pohlaví, s nimiž naváže „incestní romanci“. Ostatní buď vyhání, nebo pasivně toleruje. Zajímavé je, že v této volbě se rodiče nemusejí shodnout: jejich zájmy se zde pochopitelně střetávají. Pak například matka toká se synem, zatímco otec ho žárlivě odhání.
Dospělci zjevně vnímají podzimní „příval nové krve“ v podobě letošního potomstva, a snaží se v něm navázat nová partnerství. Je to snadné: mláďata se jen vzácně staví na odpor a spíše jsou ráda za toleranci jakéhokoli dospělce. Obzvláště pro „poddané“ představují spojenectví s letošními mláďaty naději na lepší život.

Romantická chvilka mezi dospělou slípkou (vpravo) a letošním mládětem, kterému se již začíná rýsovat červeno-žlutá kresba zobáku. V porovnání s dospělcem však stále zůstává mdle zbarvené.

První (ne)smělé boje
Mladé slípky nezůstávají „mírnými neviňátky“ napořád. Časem přestanou opatrně podlézat dospělým a postaví se na vlastní zelené nohy.
Nejdřív přijdou potyčky v sourozeneckých skupinách. Každý jedinec testuje hranice ostatních: zničehonic prudce vyběhne na jiného mladíka, popř. ho klovne do hlavy. Ten buď předvede „uklidňující“ roztažení ocasu a uteče, nebo vrátí úder.
Brzy po tomto tréninku se mladíci zapojí do skutečných teritoriálních konfliktů. Jejich námluvy nabydou sebevědomější podoby s náznaky ocasních pozdravů. Pomalu se z nich stávají dospělci. S proměnou chování jde ruku v ruce i proměna tělesné schránky: zobák se jim začne červenat a jejich hlava dostává typický šedomodrý nádech.
Starší potomci z prvního hnízdění mohou již v říjnu připomínat vybledlé verze dospělých samic. A také se sebevědoměji účastní „podzimního jara“. Naopak pozdní srpnová mláďata, nyní jen 2-3 měsíce stará, si na svou pubertu musí ještě počkat. Zatím zůstávají v pozici podřízených otloukánků.

Starší mládě z prvního hnízdění (vlevo) se již začíná chovat teritoriálně. Zde v útočné pozici najíždí na mladšího potomka ze sousední rodiny.

Čím hustší populace, tím „hustší“ puberta
Chování mladých slípek se značně liší mezi jednotlivými lokalitami. Zdá se, že čím vyšší hustota populace, tím dříve a intenzivněji mládě začne tokat a bojovat o dominanci. Je to logické.
Některé městské rybníčky s bohatou vegetací představují ideální hnízdiště. Žije zde jen minimum predátorů, a navíc zde slípkám lidé přilepšují pečivem, vločkami a zeleninou.
Na takové lokalitě se po dobré sezoně nachází několik teritorií dospělých párů (či trojic) a velké množství jejich potomků. Jediný pár je schopen vyvést i 12 mláďat ročně (např. 3 hnízdění po 4 potomcích). Jenže pak se ve stejném území musí snést a uživit 14 slípek, namísto původních dvou (rodičů). A co teprve, když se takto rozšoupnou dva páry vedle sebe! Pak je na podzim doslova „přeslípkováno“. Přirozená teritorialita však ptáky nutí vymezit si osobní prostor.
Početná mláďata pak mají velmi akční život. Neustále na ně někdo útočí; ponejvíce teritoriální rodiče a sousedé. Dospělý pár si nemůže v území nechat dvanáct potomků. Musí si některé vybrat- potenciální partner(k)y- a ostatní vypudit.
Nespočet agresivních i náznakově sexuálních interakcí mláďata přirozeně vtahuje do dospělého světa. Již v útlém věku se tak stávají ostřílenými „dětmi ulice“, jenž záhy ovládnou techniky zastrašování, boje i svádění. Někdy se pak ještě nevybarvené mládě postaví na odpor překvapenému dospělci a tvrdě ho prožene, což se v řidší, méně plodné populaci takřka nestává.

Incestní romance od Hloubětína
Obzvláště zajímavou incestní romanci jsem pozoroval letošního listopadu v parku Zahrádky. Místní pár toleroval na svém území několik hnědavých potomků. Mezi nimi vyčnívali dva „puberťáci“, jejichž čelní štítky se už začaly provokativně červenat. Čekal bych, že budou vypuzeni coby nastávající konkurence: stal se však pravý opak.
Oba puberťáci se rodičům začali dvořit. Povětšinou krotce sklápěli hlavy, avšak naznačovali i svůdné „špulení zadků“! Rodiče vše tolerovali a občas na jejich námluvy odpovídali.
Nejméně jeden z puberťáků se brzy stal velmi teritoriálním. Intenzivně útočil na ostatní mláďata včetně mladších sorouzenců. Často je hnal po hladině desítky metrů až za hranice rodného území. Žárlivě obhajoval svou prominentní pozici a snažil se vyštípat kohokoli, kdo by mohl představovat konkurenci ve svádění otce či matky. Často se ozýval teritoriálním „kurrk!“. Brzy mu útoky na slabší mláďata nestačily a začal zastrašovat i dospělé sousedy!
Dva rodiče a dva puberťáci spolu utvořili zajímavou čtveřici, která společně žila a dominovala v jediném území. Uvnitř této čtveřice vládl pozoruhodný klid a mír. Dalo očekávat, že rodiče i puberťáci budou na sebe navzájem žárlit. Až matka přistihne otce flirtovat s dcerou, otec matku se synem… idylka skončí. To ve však nestalo.
Všichni čtyři se navzájem respektovali. A co víc: každý naprosto s klidem přihlížel dvoření ostatních. Otec s klidem sledoval, jak matka toká se synem. Pak si role bez boje vyměnili. I oba puberťáci se mezi sebou snášeli výborně. Častokrát všichni čtyři seděli na břehu těsně u sebe, tak blízko, jak obvykle sedávají pouze letité páry. Mladší mláďata měla přístup do této „koalice“ zapovězen.
I ve čtveřici však stále zůstával patrný rozdíl mezi rodiči a puberťáky. Rodiče tokali intenzivněji a doširoka roztahovali ocasy, zatímco puberťáci tato „dospělá“ gesta jen občas naznačovali (většinou mírně sklápěli hlavy). Při setkáních rodiče volali „puk…puk…“, zato puberťáci stále používali podřízené „piri-piri“. Snad právě tyto jemné rozdíly, jenž připomínaly dominantní postavení rodičovského páru, udržovaly ve skupině křehký mír.

Rodinné foto slípek z parku Zahrádky. Zpředu dozadu: matka, otec a puberťák (který si u rodičů vydobyl privátní postavení a tokal s nimi), v pozadí dva mladší sourozenci, kteří se neodvažují přiblížit (puberťák je coby konkurenci neustále napadá). Můžete zde porovnat také rozdíly ve zbarvení hlavy a zobáku.

Zcela opačně se choval dospělý pár ze sousedního teritoria: dominantní samec tvrdě vyháněl všechna mláďata i dospělce, včetně samic (tedy potenciálních partnerek). O navázání „bokovek“ nechtěl ani slyšet; zarytě bránil území a věrně se držel monogamního svazku se svou samicí.
Každá slípka je individuální osobnost, což se zjevně projevuje i v jejím přístupu ke vztahům a teritoriu.

Skládání mozaiky života slípek

Složitost partnerského života slípek je všeobecně známa. Objasnění jejich vztahových vzorců se věnuje řada studií. Většina skloňuje tzv. kooperativní hnízdění1; jev, kdy nejméně tři ptáci společně pečují o vejce a mláďata. Uvádí se, že častěji takto hnízdí dvě samice s jediným samcem, než naopak (jediná samice se dvěma samci). Příčina je nasnadě: samec brání celé teritorium a nedovolí konkurentům překročit hranice. Naopak samice si nárokuje spíše pozornost partnera, a jinou samici v území spíše toleruje. V tom se shodují mé poznatky s většinou dostupných zdrojů.

Genetické analýzy odhalily, že v mnoha kooperativních skupinách dochází k inbreedingu první kategorie.2 Ano, mláďata s rodiči nejen tokají, ale dalšího jara i kopulují! Typicky dcera s otcem. Matka to toleruje, a spolu s dcerou pak klade vejce do stejného hnízda. Celá trojice pak spolu pečuje o mláďata. Autoři studie z britských mokřadů 3 vysvětlují, že jde obvykle o loňskou dceru z pozdního hnízdění, která si ještě přes podzim a zimu nenašla vlastní teritorium. Proto zůstala na území rodičů a z nouze svedla vlastního otce.

I to zapadá do mých pozorování. Potomci se již od podzimu snaží mírnit agresi rodičů a současně provokovat jejich sexuální pudy. Pokouší se navázat s matkou či otcem platonický románek. Je přitom nasnadě, že díky nižší teritorialitě samic se u svých rodičů častěji usadí dcera (kterou matka snese spíše, než otec syna).

Většina prací se však soustřeďuje výhradně na hnízdní období a opomíjí zjevný fakt, že slípky své vztahu budují celoročně. Nejkomplexněji tento proces popisuje profesorka Marion Petrie ve třetí kapitole knihy Ecological Aspects of Social Evolution. Zde líčí, že již v zimě si samice začínají namlouvat samce a soupeřit o ně. Ani ona se však nezmiňuje o podzimu a podzimní teritorialitě slípek. Pouze tvrdí, že „koncem hnízdní sezony samci opouští pracně vybojované území a spolu se samicemi utvoří zimující skupinky“.

S tím souhlasit nemohu: mnou sledovaní samci se po celý podzim chovali přísně teritoriálně. S prvními mrazíky se sice trochu uklidnili (šetří energií), avšak stále svá území brání. Rozhodně se jich nevzdávají „jen tak“. Jejich podzimní teritorialita zřejmě slouží jako předběžná úmluva na příští jaro. Přirovnal bych je k samcům rehka domácího, kteří ze stejného důvodu před odletem intenzivně zpívají. Je ovšem možné, že se tak nechová každá populace slípek: třeba jde o městskou specialitu. Tak mě napadá, víme vůbec u rehka domácího (coby převážně synantropního druhu), zda na podzim zpívají i původní horské populace? Tak či onak, v námluvám slípky intenzivně pokračují i nyní, koncem listopadu, a podle všeho počasí budou až od jara. Jejich mláďata zatím stárnou a čím dál více se zapojují do hry. Tak se při zimních procházkách kolem městských rybníčků mějme všichni na pozoru…

Text a foto: David Říha

Kooperativní skupiny a inbreeding:

1https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/0022293021000010341

1,2https://link.springer.com/article/10.1007/BF00300863

1,2,3https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0003347296901694

 

 

 


Číst dále
0