V prvním díle krmítkového článku jsme se seznámili se sýkorami, nyní si představíme ptáky z čeledi pěnkavovitých. Ti jsou další typickou skupinou ptáků hojně navštěvující naše krmítka. Jsou semenožraví, čemuž odpovídá tvar jejich zobáku. Typicky kuželovitý, více či méně mohutný. Že vám přistál na krmítku nějaký zástupce této skupiny, poznáte už z dálky a snadno. Na rozdíl od neposedných sýkorek, které létají sem a tam, pěnkavovití ptáci zpravidla sedí na krmítku jako pecky a nacpávají se slunečnicí. A to tak dlouho, dokud je něco nevyplaší. Často také létají v kompaktních hejnech, což je opět rozdíl od sýkor – ty sólují každá za sebe, byť jich je u krmítka více. Řada ptáků také nesedá na krmítko, ale na zem pod něj. Tam sbírají semínka, která jiní ptáci shodili shora.
Asi nejtypičtějším zástupcem této skupiny na krmítku je zvonek zelený. Je to poměrně mohutný pták, větší než sýkora koňadra. Je „kulatý“. Zobák má docela krátký, vysoký, robustní. Staří samci nosí svěží zelenou barvu přecházející, především na hrudi, až do žluta. Samice a nedospělí ptáci, čili většina jedinců, jsou však zbarveni nevýrazně: hnědo-šedo-zeleně. Dobrým znakem je podélná žlutá páska v křídle, patrná u naprosté většiny jedinců. Na většině krmítek bude právě zvonek dominantním druhem. Ale ne na všude, na některých krmítkách bývá nejběžnějším ptákem stehlík obecný.
Větší část zvonků bude mít „mdlou“ barvu podobnou ptákovi na fotce. Všichni ale nosí celkem výraznou podélnou žlutou pásku v křídle. Vzniká složením křídla a přiložením žlutých lemů letek k sobě.
Stehlík je zhruba o třetinu menší než zvonek a působí štíhlým dojmem. I jeho zobák není tak masivní, ale je naopak protáhlý a špičatý. Stehlík patří k nejbarevnějším ptákům na krmítku a je poměrně těžké si ho s něčím splést. Černobílá hlava, červená maska na obličeji, výrazná žlutý pruh v křídle, bílý kostřec. Ona žlutá páska v křídlech je dobře patrná u letících jedinců, kdy kontrastuje s černým zbytkem křídla a působí dojmem, že křídlo je v tom místě průhledné.
Stehlík je na první pohled pestře zbarvený. Podle rozsahu červené barvy můžeme rozeznat pohlaví. U samců sahá červená až za oko, kdežto u samic ne. Zde tedy samice.
Dalším hostem na krmítkách je dlask tlustozobý. Na rozdíl od výše uvedených na krmítka nelétá v nijak vysokých počtech, obvykle v počtu jen několika jedinců. Dlask je ze všech pěnkavovitých největší a má také největší zobák. Jak by taky ne, potřebuje ho, aby mohl v létě louskat pecky třešní. Pozná se snadno – opravdu mohutný kovově šedý zobák, velká hlava a pestré barvy. Rezavá, šedá, hnědá, bílá. Dobrým určovacím znakem, patrným v sedě i v letu, je výrazně bílý konec ocasu.
Dlask je statný pták, na krmítku zpravidla největší. Zobák je opravdu robustní.
Velikostí jen o málo menší než dlask je hýl obecný. Hýl je spíš příležitostný návštěvník krmítek a je zdánlivě nezaměnitelný. U červeného samce ano, ale pozor na matně vybarvené samice. Znaky jsou černý zobák a černá čepička. Nejspolehlivějším znakem je nápadně bílý kostřec (ve tvaru čtverce) ostře kontrastující s černým ocasem. Nejvíce patrné, když pták odlétá.
Snad nejmenším pěnkavovitým ptákem na krmítku je čížek lesní. Čížci jsou typičtí zimní hosté ze severu. Jejich oblíbenou potravou jsou semínka olšových šištiček. Proto mají zašpičatělý zobák. Na krmítka se zpravidla ve větších počtech obracejí až v době, kdy jim zásoby na olších dojdou, čili ke konci zimy. Podobně jako stehlík je i čížek „hubený“ a má žluté pásky v křídlech. Na rozdíl od stehlíka je ale hlavní barva na čížkovi zelená, u samců přecházející do žluta, u samic do šeda. To je důvodem, proč samci a samice můžou vypadat opravdu dost rozdílně. Všichni ptáci jsou výrazně černě „podélně čárkovaní“ téměř po celém těle. Kostřec je zbarvený žlutě.
Samce čížka (vlevo) poznáme podle pestřejších barev a černé čepičky. Samička vpravo je zbarvená méně výrazně.
Zhruba od poloviny března musíme dát dobrý pozor, aby se nám mezi čížky nezapletl zvonohlík zahradní. Ten je čížkovi dost podobný a touto dobou se vrací k nám hnízdit a na krmítka zaletuje celkem hojně. Čížkovi je podobný velikostí i zbarvením. Nejnápadněji se liší tvarem zobáku – ten je krátký, vysoký, kuželovitý. Také kostřec má výrazně žlutý a více ohraničený než čížek. Ale přesto, pozor na něj!
Velikostí, zbarvením i celkovou stavbou těla je zvonohlík podobný čížkovi. Dívejme se proto na tvar zobáku.
Velikostí i tvarem podobná čížkovi, ale úplně jinak zbarvená je čečetka zimní. Druh, který hnízdí na dalekém severu a k nám zaletuje na zimu. Její výskyt má invazní charakter, což znamená, že spoustu let se zde neobjeví praktický žádná, a pak přijde čečetčí zima a je jich u nás mraky. Tak, jako je tomu tuto zimu. Už od listopadu se čečetky objevovaly na krmítkách a dá se předpokládat, podobně jako u čížků, že s úbytkem potravy v přírodě budou stále více vyhledávat naši pomoc na krmítku. Jak čečetku poznáme? Podobná čížkovi, ale více světlá, základová barva je šedá a bílá, nikdy zelená. Obvykle není sama, ale pohybuje se v hejnu a alespoň někteří jedinci nosí více či méně červené barvy. Na čele a na prsou. Staří samci jsou na hrudi dokonce výrazně, až karmínově červení.
Čečetka je celkově světlá s více či méně červenou čepičkou. Pozor na záměnu s čížkem.
Zimním hostem je také pěnkava jíkavec. Ti se u nás objevují pravidelněji než čečetky, téměř každou zimu, ale v rozdílných počtech. Na krmítka chodí ochotně. Jíkavec je velikosti zvonka a dost pestře zbarvený. Střídá se u něj černá, bílá, hnědá, šedá a u většiny jedinců najdeme oranžovou barvu. Samci jsou více oranžoví, samice méně, až téměř neznatelně. Zvláště u samic pozor na záměnu se zvonkem nebo pěnkavou obecnou. Rozdíl tkví mimo jiné ve výrazně bílém a protáhlém kostřci. To je výborný znak, podle kterého jíkavce snadno a spolehlivě odlišíme od jiných pěnkavovitých. Patrný zejména v letu. V předjaří, kdy samci získávají svůj svatební šat, je jíkavec jistě jedním z nejhezčích ptáků na krmítku.
Samec jíkavce (vlevo) může na krmítku svou oranžovou hrudí až zářit. Kdežto matněji vybarvené samičky (vpravo) snadno splynou mezi zvonky a uniknou pozornosti.
Jako poslední přichází na řadu druh, podle kterého má celá čeleď jméno, totiž pěnkava obecná. Na to, že je pěnkava jedním z našich nejběžnějších ptáků, se na krmítku vyskytuje spíše sporadicky. A navíc zpravidla není přímo na krmítku, ale chodí pěšky kolem a hledá něco k snědku na zemi. Pěnkava obecná je zhruba velikosti zvonka, ale působí štíhleji. Je vcelku hnědá, samec s nádechem červené. Může být zbarvením dosti podobná zvonkovi, ale vždy má nějaký vzor na křídle. Výrazná jsou bílá ramena. V letu pak odhalí zelenkavý kostřec, díky němuž si ji nemůžeme splést s jíkavcem ani hýlem, a dvě výrazné bílé křídelní pásky, které ji zase odlišují od zvonka.
Samce pěnkavy obecné poznáme podle šedomodré barvy na hlavě. Pozor však na samice (vpravo), které jsou nenápadné. Soustřeďme se na bílé vzory v křídle – ty pěnkavu prozradí. Od jíkavce se liší barvou kostřece!
Pokud jste dosud s určením některých ptáků na krmítku tápali, věřím, že nyní už to půjde snadněji. O svá pozorování z krmítka se můžete podělit s ostatními, třeba na facebooku Avifauny!
První díl poznávání ptáků na krmítku si můžete přečíst zde.
Text: Jakub Hlaváček
Foto: Jiří Hlaváček
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
