• Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
June 23, 2025
  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Mediální partnerství
  • Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
Autor

AVIFAUNA





Nejnovější  / Ze zahraničí
Mohou ptáci spojit Severní Koreu se světem?
AVIFAUNA Publikováno 22.9.2019


Na obzoru zakroužil párek vlaštovek skalních.  Zatančily v načechraných oblacích a zmizely v dálce.  Záhy se vynořil mladý sameček krahujce čínského a i on se brzy proměnil ve zmenšující se tečku na modrém nebi. Z Baengnyeongdo, nejsevernějšího ostrova Jižní Koreje, sledoval Nial Moores ptáky svým stativovým dalekohledem. „Za takových patnáct až dvacet minut budou v KLDR” říká. Myšlena je Korejská lidově demokratická republika nebo Severní Korea — ležící za jednou z nejvíce střežených hranic na světě. Hranice hlídaná stovkami tisíc vojáků a nespočetnými dělostřelectvy, nepředstavuje pro milióny ptáků, táhnoucích tudy každoročně hlavním migračním koridorem mezi polárním kruhem a východní a jihovýchodní Asií, až daleko na jih k Austrálii a Novému Zélandu, žádnou překážku.

Moores, 56letý britský vědec z oboru ochrany přírody, se už víc než dvacet let zabývá pozorováním, popisem a ochranou jihokorejských ptáků. V posledních letech už podnikl do Severní Koreje přes dvanáct výprav zaměřených na studium tamních ptáků a na propagaci úsilí o jejich ochranu.

Avšak jaký význam mohou mít ptáci a mokřady v místě, jakým je Severní Korea, kde lidé vedou nejistý život pod neustálou hrozbou hladu a útlaku, a kde diktatura vyvíjí jaderné zbraně ohrožující světový řád? To je otázka, kterou mu kladlo mnoho lidí. Moores věří, že ptáci odpověď mají — jen kdyby mezi nimi lidé trávili více času a poslouchali.

Návštěvy Severní Koreje začaly v roce 2014, když Moores a skupina ostatních vědců a ochranářů přijeli jednoho sychravého jarního dne vybaveni špičkovými stativovými dalekohledy, binokuláry a velkými foťáky. Celním úředníkům, kteří prohlíželi jejich výbavu na hranicích, se zdála technika jako přímo stvořená pro špionáž a vzbudila tak náležité podezření. Pozorování ptáků bylo pro venkovské byrokraty z národa s nepatrnými styky s vnějším světem naprosto výstředním a nepochopitelným nápadem. Výprava sponzorovaná OSN a německou nadací, byla ojedinělým případem, kdy se Severní Korea otevřela výzkumu a odborníkům z venčí. Cílem bylo zmapovat výskyt tažných ptáků, jejich přirozené prostředí a mokřady poblíž delty řeky Tumen, v severovýchodním cípu Severní Koreje poblíž hranic s Čínou a Ruskem.

Během šestidenního pozorování rozsáhlých mokřadů návštěvníci napočítali desítky tisíc ptáků a okroužkovali 110 druhů, z nichž deset druhů bylo ohrožených a dva druhy poprvé zaznamenané v Severní Koreji. Vědci byli natolik odtrženi od vnějšího světa, že se až posléze dozvěděli o tom, že během jejich výpravy severokorejská vláda odpálila dvě balistické rakety středního doletu do Japonského moře, známého také jako Východní moře.

Pro ptáky jsou však obě Koreje jednoduše pruh země, který vybíhá ze severovýchodní Číny a rohu Sibiře — nejpříhodnější trasa pro ptáky, kteří migrují na jih. Mnohé pobřežní oblasti Severní Koreje představují obzvlášť lákavou tahovou zastávku, neboť zůstávají z velké části nerozvinuté, na rozdíl od Jižní Koreje a stále více i Číny.

Netčená, průmyslem nezdevastovaná a nezastavěná pobřeží Severní Koreje jsou lákavou tahovou zastávkou pro ptáky. Foto: (stephan) | Licencováno pod CC BY-SA 2.0

Výpravy vědců jsou součástí širších pokusů mezinárodního společenství narušit izolovanost Severní Koreje a zapojit ji do jiných záležitostí než jaderných zbraní a lidských práv — do záležitostí ochrany životního prostředí, kulturní výměny či sportu. Moores a ostatní říkají, že představitelé Severní Koreje vyjádřili zájem o ochranu přírody, protože zásobování potravinami v zemi je velmi závislé na zemědělství.

Moores se narodil v Southportu v Anglii, se zdravotním onemocněním, které vážně poškodilo jeho sluch, a tak žil prakticky v tichu až do svých čtyř let, kdy mu operace umožnila poprvé slyšet. První zvuk, který při odchodu z nemocnice uslyšel, bylo pískající kvílení auta, odpudivý zvuk, který v něm vzbudil touhu po klidu. O několik nocí později, když byl sám v pokoji, však uslyšel něco, co mu znělo jako hudba andělů. Tóny zněly hlasitěji a hlasitěji, čeříce pokojnou roušku noci. Rodiče mu později prozradili, že to byly zvuky divokých hus. „Zvuky vstoupily do mého pokoje a otevřely mi svět,” vzpomíná. „Už jsem nebyl sám, opuštěný v temnotě.”

Letošní jaro na ostrově Baengnyeongdo naslouchá pozorně ptačímu orchestru v křovinách. Víc než 160 kilometrů od pevniny Jižní Koreje, ale méně než 16 kilometrů od Severní Koreje, je ostrov důležitou zastávkou pro ptáky na cestě do Severní Koreje z Číny a jihovýchodní Asie. Je to také podle Moorese „skvělé místo pro všechny zbloudilce jako jsem já“. V chóru ptačího zpěvu objevil snadno svůj cíl: bulbulčíka černého, domorodého v jižní Asii a jižní Číně. O den dříve zdokumentoval jeho první výskyt v Koreji — senzační úspěch. Zdá se, že se pták vychýlil ze svého směru během bouře.

Kousek dál po cestě ostnatý drát ohraničuje jedno z mnoha vojenských zařízení, které ostrovu dominují. Obě Koreje zůstávají technicky ve válečném stavu, o čemž na cestách svědčí početná varování před minami a zbloudilými kulkami z nedaleké střelnice. „Minová pole jsou pro ptáky výhodou,” říká Moores, „protože ochraňují oblast před agresivní urbanizací Jižní Koreje. Tady má příroda větší šanci,” dodává.

Foto: United Nations Photo| Licencováno pod CC BY-NC-ND 2.0

Moores, který žije v Jižní Koreji už od roku 1998, vede neziskovou organizaci Birds Korea ve městě Busan. Když začal podnikat výpravy do Severní Koreje, zhruba třetina členů organizaci na protest opustila. Mnozí Jihokorejci, zvláště ti ze starší generace, kteří pamatují válku, totiž viděli Sever jako nepřátelský stát. Pro Moorese bylo ovšem od začátku zřejmé, že poznávání ptáků Severní Koreje, by mohlo pomoci spojit lidi z obou znepřátelených zemí.  Opakovaně zdůrazňuje komukoli, kdo je ochoten naslouchat, že ptáci mají stejně důležitou kulturní roli v Severní i Jižní Koreji — například kachnička mandarinská symbolizuje spojení mezi manželem a manželkou v obou částech Koreje — a že jsou zároveň indikátory přírodních a ekologických výzev, které neznají žádné hranice, jako třeba změny klimatu nebo ubývající biodiverzita. „Když se lidé soustředí na ochranu společného základu přírodních zdrojů, je možné vidět spíš co je spojuje, než co je rozděluje,” přednášel skupině severokorejských úředníků na červnovém semináři. A navíc: 90% korejských ptáků je tažných, nelze je rozdělit na severokorejské či jihokorejské  — stejně jako tomu bylo u obyvatel před rokem 1945.

Jak Moores pokračoval ve výpravách do Severní Koreje, někteří z jeho místních průvodců a osobních strážců si zvykli na výstředního Brita s nepoddajnými vlasy, citlivým sluchem a nadšeným zájmem o ptáky. Vojáci někdy přerušili prováděný výzkum a nařídili jim bez vysvětlení opustit určitá místa. Sem tam se místní farmáři odvážili podívat, co to provádí a Moores jim zaujatě ukázal, jak se dívat dalekohledem. Výpravy zavedly Moorese do koutů Severní Koreje, které mohl málokdo z cizinců kdy spatřit. Všiml si příznaků nedostatku potravin: farmáři orající s osly, odlesněné hory a zdevastovaná půda. Viděl propastné rozdíly mezi rychle se měnícím hlavním městem Pchjongjangem a venkovem, který se od padesátých let minulého století stěží změnil.

Vysoušení mokřadů či intenzifikace zemědělství, jsou v zemi, kde lidé dennodenně hladoví, neznámým pojmem. Pro ptáky se tak mnohé zdejší netčené mokřadní biotopy stávají zaslíbenou oázou, které jsou ve zbytku světa stále vzácnější „komoditou“. Foto: Michael Day | Licencováno pod CC BY 2.0

Od dob prvních Mooresových výprav, začala Severní Korea spolupracovat s mezinárodním společenstvím na záchraně svých mokřadů a ptáků. Minulý rok země podepsala Ramsarskou úmluvu na ochranu mokřadů, pod jejíž ochranu zařadila dvě oblasti  —  Rason a Mundok, rezervace významné pro migrující ptáky, na něž dohlíží Moores. Země se také připojila k East Asian-Australasian Flyway Partnership, alianci zaměřené na ochranu migrujících vodních ptáků táhnoucích světově významným koridorem, propojujícím 22 zemí, od severu Ruska, Aljašky, Číny, Japonska, po Jihovýchodní Asii, Austrálii a Nový Zéland. Moores doufá, že tato spolupráce přinese postupnou změnu za železnou oponu Severní Koreje. „Možná s vícero kontakty s okolním světem ubude podezíravosti i agrese.” říká.

Jeho dalším cílem v Severní Koreji je ekoturistika. Pozorování ptáků je mezinárodně mnohamiliardový průmysl. Upozorňuje Severní Koreu, že zejména v souvislosti se zvýšeným zájmem o pozorování ptáků v Číně, může ochrana bohaté ptačí populace přinést také ekonomické výhody. Na začátku roku prováděl Moores dvě skupiny ptáčkařů ze Šanghaje a Hong Kongu v rezervaci Rason. Byli unešeni počtem ptáků, pestrostí ptačích druhů a bezprostředností, s jakou mohli zdejší vzácné druhy pozorovat.

Vzhledem k nestálosti geopolitického okolí Severní Koreje, bude trvat pravděpodobně roky, ne-li desetiletí, než budou Američané či Jihokorejci smět bez zábran navštívit Severní Koreu za účelem pozorování ptáků. Moores však přesto věří, že až tento den nadejde, budou na tom ptáci i lidé napříč hranicemi lépe.

Překlad: Markéta Zýková

Zdroj: Los Angeles Times


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Předpovídají ptáci hurikány lépe než počítače?
AVIFAUNA Publikováno 18.9.2019


Téměř dvě desítky let trvající studie amerického pěvce drozda hnědavého (Catharus fuscescens) přišla se zajímavým zjištěním, že jsou tito opeřenci schopni v předstihu mnoha měsíců vycítit velké bouře.

Zhruba před rokem zveřejnil Christopher Heckscher na Twitteru zajímavou předpověď – sezóna hurikánů v roce 2018 bude silnější, než bývá v průměru, s mírou intenzity hurikánů zvanou ACE (accumulated cyclone energy) mezi 70 a 150. Heckscher veřejně vystavil svou predikci navzdory předpovědím generovanými moderními počítačovými modely, která pracují s po desítky let sbíranými meteorologickými daty. Co je však ještě zajímavější je fakt, že Heckscher není meteorolog, nýbrž ornitolog, a zdrojem jeho dat byla skupinka ptáků v Delawaru.

O pět měsíců později sezóna hurikánů skončila a byla zveřejněna výsledná data. Na rozdíl od Heckscherovy předpovědi, národní zdroje pro předpovědi tropických bouří předpovídali spíše podprůměrnou sezónu, přičemž Národní oceánská a atmosférická správa odhadla sílu hurikánů na ACE na 103 nebo nižší, a Colorado State University na hodnotě 60. Skutečná ACE byla ustanovena na hodnotě 129, tedy zhruba uprostřed predikce inspirované ptáky. „Ptáci říkali, že bude špatné období a všichni ostatní říkali, že podprůměrné,“ říká Heckscher, docent na Delaware State University. „Nakonec byli ptáci přesnější.“

To, co Heckschera přesvědčilo, aby se svou předpovědí vyšel na světlo světa, byla jeho studie, kterou zveřejnil v časopise Scientific Reports jen pár dní před tímto oznámením. Její závěr byl ohromující: během dvou desetiletí terénního pozorování bylo chování místní populace drozda hnědavého během hnízdní sezóny lepším prediktorem intenzity sezóny hurikánů v Atlantiku než hlavní meteorologické modely. Zdálo se, že ptáci vycítili, jaká bude následující sezóna, měsíce před tím, než se vytvořila většina tropických bouří.

Za předpokladu, že bude proveden další výzkum, jsou Heckscherova zjištění pozoruhodnou připomínkou tajemných, neviditelných vzorců a vazeb přírodního světa. Ale jsou také varováním. Drtivá většina hlavních hurikánů v Atlantiku vzniká během vrcholu migrační sezóny. Vzhledem k tomu, že se tyto bouře zhoršují v důsledku změny klimatu, Heckscher a další se obávají, že by mohly být rostoucí hrozbou pro stěhovavé ptáky, a to jak přímo, během jejich migrace rozbouřeným mořem na zimoviště, tak i jemnějšími, zato ale dlouhodobějšími způsoby.

Drozd hnědavý – budgora | Licencováno pod CC BY-NC-ND 2.0 

Drozdi hnědaví hnízdí ve vlhkých lesích napříč severem Spojených států a jižní Kanadou. Když ptáci ztratí snůšku kvůli predaci či špatnému počasí, zkusí zahnízdit znovu. Pokud selže více hnízd, zkouší to znovu a znovu, dokud se nevylíhnou mladí. Ale v určitém okamžiku, pokud jsou i nadále v hnízdění neúspěšní, už daný rok nezahnízdí, přepeří a připraví se na náročnou migraci do Brazílie. Hecksher, který byl po léta práce v terénu obeznámen s místní populací drozdů si povšiml, že ptáci se do tohoto bodu dostanou v některých letech dříve než v jiných. „Nedávalo mi to smysl, přeci pro ptáky je nejdůležitější věcí vyvést mladé, přesto v některých letech ukončily hnízdní sezónu dříve než jindy.“ Data neodhalila na studované lokalitě žádnou jasnou korelaci s teplotou, podobně ani s žádným jiným faktorem, na který by mohl pomýšlet. „Nevěděl jsem, co se to děje,“ říká. „Pak mě náhle napadlo se blíže podívat na tropické bouře během jejich migračního období.“

Tato analýza odhalila, že drozdi měli delší hnízdní sezónu v letech s relativně mírnými hurikánovými obdobími a v drsnějších letech ji naopak zkrátili. Jejich chování úzce souviselo jak s hodnotou ACE, tak s počtem hlavních hurikánů. Omezení jejich hnízdní aktivity a dřívější zahájení migrace dává ptákům možnost přečkat silnou bouři před přechodem na otevřenou vodu a stále dorazit na zimoviště včas. Heckscher sám uznává, že jeho vzorek je docela malý – okolo 15-20 párů každý rok od jediného druhu. Jeho dataset však pokrývá dlouhé časové období, a vztah, který data prokázala, je statisticky velmi silný. Doufá, že vědci na jiných lokalitách projdou své záznamy, aby se podívali, zda tento vzor platí i pro jiné druhy, které během sezóny hurikánů migrují přes Mexický záliv a Karibské moře.

Bude také nutné provést další studii, aby se zjistilo, jaký typ signálu ptáci shromažďují. Heckscher předpokládá, že na zimovištích si mohou všímat charakteristik srážek spojených s cykly El Niño a La Niña, které ovlivňují hurikánovou aktivitu. „Ať je to cokoli, vědí to do poloviny května,“ vysvětluje a dodává, že průměrné datum všech pokusů o hnízdění v letech s nízkou ACE bylo po 23. květnu. „Možná to zní zvláštně, ale pak znovu, pokud o tom přemýšlíte, dává smysl, aby tito ptáci využili ze své evoluční historie všeho, co mohou, aby se vyhnuli hurikánům,“ dodává. Avšak s postupujícím globálním oteplováním musí ptáci čelit novým výzvám, s nimiž se nevyvíjeli. Klimatologové očekávají, že hurikány zesílí a budou „produkovat“ více srážek s tím, jak teploty oceánu stoupají a stoupá i hladina moří. Silné lijáky a silné větry z hurikánu Irma v roce 2017 zničily každé aktivní hnízdo ohroženého dravce luňce bažinného podél floridského jezera Okeechobee. Stejná bouře, spolu s hurikánem Maria, zničila vegetaci na několika karibských ostrovech, na kterých se různí ptáci spoléhají na potravu a přístřeší.

Americká meteorologická společnost a Národní centrum pro hurikány odmítly výsledky studie komentovat.

Text a překlad: Tereza Kejzlarová

Úvodní foto: Detail oka hurikánu Isabel z roku 2003

Zdroj: Heckscher, Christopher M.. “A Nearctic-Neotropical Migratory Songbird’s Nesting Phenology and Clutch Size are Predictors of Accumulated Cyclone Energy.” Scientific Reports (2018).


Číst dále
0




Nejnovější  / Ze zahraničí
Program pro záchranu kriticky ohroženého dropa začal se sběrem vajec
AVIFAUNA Publikováno 4.9.2019


  • Populace kriticky ohroženého dropa černohlavého čítá momentálně okolo 150 nepravidelně roztroušených jedinců, z nichž většina přežívá v poušti Thár v indickém státě Rádžasthán
  • Vědci s lesníky se odhodlali k poslednímu zoufalému pokusu o záchranu, když se pustili do sběru vajec těchto ptáků, aby mohli začít umělý odchov. Minulý týden se jim podařilo z přírody sebrat dvě vejce dropa. Mají povolení odebrat až šest vajec ročně.
  • Staví se dvě zařízení pro umělý odchov: hlavní, větší, na jihu Rádžasthánu a druhý, menší, na západě, poblíž oblastí, kde hnízdí nejvíce divokých ptáků.
  • Je to poprvé, kdy byla vejce dropa černohlavého k tomuto účelu odebrána a pravidla umělého odchovu se teprve vytvářejí, říká vedoucí správce ochrany přírody státu Rádžasthán

Drop černohlavý už delší dobu čelí vážným potížím. Dříve hojně rozšířený pták indických travnatých stepí a křovinatých pastvin se dnes ocitl mezi kriticky ohroženými ptáky a jejich počet se odhaduje na 160 nepravidelně roztroušených jedinců, z nichž většina přežívá v poušti Thár ve státě Rádžasthán.

I v tomto posledním útočišti je však jeho přežití ohroženo. Rozšiřování zemědělsky obdělávané půdy, rostoucí síť rozvodů elektrické energie a větrné turbíny pro ně představují nebezpečí a ztrátu přirozeného prostředí. Vejce, která drop snáší do jednoduchého důlku v zemi, podobně jako pštros, často zničí predátoři, například psi. Jako poslední zoufalý pokus začali ochranáři s lesníky sbírat vejce dropa v státě Rádžasthán, aby zahájili odchov dropa v zajetí. 20. června se jim podařilo odebrat dvě vejce.

„Počáteční krok byl učiněn a tak doufám, že dokážeme tento druh zachránit,“ řekl pro zpravodajský portál Mongabay státní správce ochrany přírody Arindam Tomar.

Indický Institut ochrany přírody, odbor lesnictví státu Rádžasthán a indické ministerstvo životního prostředí se dohodly na výstavbě dvou zařízení pro chov dropa černohlavého (Ardeotis nigriceps). Hlavní, větší středisko, se staví ve vesnici Sorsan na jihu Rádžasthánu a druhé, menší zařízení, se staví v Jaisalmeru na západě, blízko místa přirozených hnízdišť tohoto kriticky ohroženého ptáka.

Video představující dropa černohlavého, jeho přirozené prostředí a nebezpečí, která je ohrožují.

„Na dokončení budov si ještě rok nebo dva počkáme,” zmiňuje Tomar, „ale vejce už sbíráme nyní, protože týmy nechtějí promeškat letošní hnízdní sezónu.”

„Jde o urgentní záležitost,” říká. „Ve volné přírodě momentálně přežívá jen okolo 150 dropů, a tak je každý den vzácný. Nemáme žádnou populaci dropa černohlavého v zajetí, nemáme je v žádné zoologické zahradě ani nikde jinde.“

Zpravodajský portál Mongabay kontaktoval dva odborníky z indického Institutu ochrany přírody, který je do projektu zapojen. Jeden se odmítl vyjádřit a druhý neodpověděl.

Tomar tvrdí, že mají před sebou velmi dlouhou a namáhavou cestu. Je to poprvé, kdy byla vejce dropa černohlavého pro umělý odchov z přírody odebrána a pravidla pro odchov v zajetí od inkubace vajec až k péči o vylíhnutá mláďata se teprve vytvářejí.

„Bude to velmi náročné. Nejprve vejce inkubovat, pak mláďata odchovat.“ říká Tomar. „Pokud překonáme další výzvu, otázku schopnosti rozmnožování uměle odchovaných ptáků, pak možná získáme novou populaci, kterou můžeme vypouštět zpět do volné přírody. Naší snahou je vytvořit základ populace chovaných ptáků, jejichž mláďata mohou být vrácena do přírody. Čeká nás velmi dlouhý proces.“

Zatím mají týmy povolení odebrat z přírody maximálně šest vajec ročně, dodává Tomar.

Drop černohlavý. Foto: Kesavamurthy N | Licencováno pod CC BY-SA 4.0

Spousta okolností se musí ještě objasnit, ale týmy mají podporu od Mezinárodního fondu pro ochranu dropů (IFHC) v Abú Zabí, od organizace, která už úspěšně v zajetí odchovala dropa hřívnatého (Chlamydotis macqueenii). Jde o druh dropa, který býval rozšířen v severovýchodní a střední Asii, na Blízkém východě a Arabském poloostrově, ale lovem byl v minulosti téměř vyhuben.

Obecně jsou dropi v zajetí obtížně chovatelní, říká v rozhovoru pro portál Current Conservation Nigel Collar, odborník na dropy a spolupracovník Nadace Leventis v oboru biologie z mezinárodní organizace BirdLife International. Zda-li se z odebraných vajec nepočetné populace ohroženého druhu skutečně podaří vytvořit skupinku reprodukce schopných jedinců, kteří později dokážou ve volné přírodě přežít, se teprve ukáže.

Někteří odborníci to vidí nadějně.

„Slyšíme jen samé chmurné zprávy o dropu černohlavém,“ podotýká pro zpravodajský portál Mongabay Sumit Dookia, biolog pracující v poušti Thár ve státě Rádžasthán, pomocný profesor z Univerzity Guru Gobind Singh Indraprastha v Novém Dillí. „Potřebujeme slyšet i zprávu o nějakém úspěchu nebo alespoň o tom, že se ubíráme správným směrem. Vejce jsou často na zemi obětí predace. Ale dvě vejce, která byla odebrána, jsou nyní pod řízeným dohledem. Ačkoliv nemůžeme momentálně nic jistého předvídat, je to krok správným směrem.“

Zdroj: News.mongabay.com

Překlad: Markéta Zýková

Úvodní foto: Saurabhsawantphoto | Licencováno pod CC BY-SA 4.0


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Geolokátory odhalily fascinující migrační pouť sibiřských budníčků
AVIFAUNA Publikováno 31.8.2019


Studie z loňského roku popsala obdivuhodnou vzdálenost, kterou každoročně překonávají budníčci větší (Phylloscopus trochilus) na cestě ze svých nejseverovýchodnějších hnízdišť.

Pomocí geolokátorů badatelé sledovali tři samce budníčka většího poddruhu yakutensis na jejich cestě z hnízdišt na ruské Čukotce do zimovišť v subsaharské Africe. Cílem bylo zjistit, jakou migrační trasu si budníčci volí, dále pak lokalizovat jejich tahové zastávky a polohu zimoviště.

Ze získaných dat bylo zjištěno, že na zimoviště v jižní Tanzanii nebo severním Mosambiku volili všichni tři jedinci velmi podobné trasy. Velmi podobná byla také jejich volba zastávek v jihozápadní Asii a celkové načasování migrace. Budníčci na této jižní migrační trase celkově urazili vzdálenost mezi 12.000 a 13.000 km, což je opravdu úctyhodná vzdálenost, přihlédneme-li navíc ještě k tomu, že budníčci větší váží méně než 10 gramů. Mezi zpěvnými ptáky jde o jednu z nejdelších cest.

Migrační trasy třech samců označených geolokátorem v severovýchodním Rusku. Níže v je v grafu znázorněn pohyb jedinců ve vztahu k zeměpisné délce. Ilustrace: Sokolovskis et al, doi: 10.1186/s40462-018-0138-0.

Všichni tři sledovaní samci opustili hnízdiště v období od 17. do 21. srpna. Budníčci větší nejprve využili severozápadní migrační cestu a poté, co překročili počáteční zeměpisnou délku, začali pozvolna směřovat více k západu a jihozápadu, dokud nedosáhli první zastávky v jihozápadní Asii. Této tahové zastávky dosáhli o pět týdnů později (ve dnech od 22. do 30. září) a zdrželi se na místě 13–17 dní. Během této doby badatelé postrádali data o zeměpisné šířce; přesné informace o poloze budníčků tedy nebylo možné získat. Po tomto období ptáci změnili trasu na jižní migrační cestu, až dosáhli svých zimovišť ve východní Africe, kam dorazili ve dnech od 10. do 22. září a zdrželi se 10–35 dní. Poté všichni pokračovali dále na jih. Do Mosambiku a Tanzanie budníčci dorazili 20. listopadu, 12. a 17. prosince. Další pohyb trojice samců již zůstal neznámý – na konci ledna se vybily baterie v geolokátorech.

Celá cesta z ruských hnízdišť k první zastávce v subsaharské Africe trvala budníčkům větším 93–118 dní. Než ptáci doletěli k tahové zastávce v jihozápadní Asii, udělal si jeden z nich přestávku trvající 3–4 dny. U dalších dvou ptáků nebylo zjištěno, že by jejich přestávka byla delší, než 1 den. Během počátečních 17–22 dnů migrace budníčci větší urazili přibližně mezi 178 a 286 kilometry za den. Ze získaných dat se dá také určit rychlost letu těchto drobných pěvců. Za předpokladu, že ptáci letěli v bezvětří, vychází rychlost jejich letu na 9,5 m/s.

Text a překlad: Jana Řípová

Zdroj: Birdguides.com | Movement Ecology Journal

Úvodní foto: Jyrki Salmi | Licencováno pod CC BY-SA 2.0 


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Nevylíhnutí ptáci varují své sourozence před nebezpečím vibracemi skořápek
AVIFAUNA Publikováno 18.8.2019


Vědci objevili, že nevylíhnutá mláďata komunikují se svými sourozenci v přilehlých vejcích tím, že vibrují skořápkami.

Studie, která se zabývala racky středomořskými, odhalila jeden z nejdokonalejších dosud známých příkladů embryonální komunikace. Když nevylíhnutá mláďata ve vejcích postřehla varovné volání dospělého ptáka, jenž reagoval na predátora, dokázala zřejmě tlumočit přítomnost nebezpečí svým spoluobyvatelům v hnízdě vrtěním uvnitř vejce.

„Byli jsme velmi překvapeni,” říkal Jose Noguera, vedoucí autor studie z oddělení ekologie zvířat na Univerzitě z Vigo ve Španělsku. „Věděli jsme, že ptačí embrya jsou schopna vibrací, ona však vibrovala dokonce více, než jsme očekávali.”

Vědět o nebezpečí a sdílet informaci s ostatními nevylíhnutými  mláďaty v hnízdě, může mláďatům pomoci přizpůsobit se životu venku, a zvýšit tak šance ptačí rodiny na přežití v nebezpečném prostředí.

„Dobře víme, že embrya umí vnímat určité podněty vně vajíčka, ale dosud nebylo známo, že dokážou určitou informaci přicházející z venku zachytit a přenést ji z jednoho embrya na druhé,” říká Noguera.

Tým posbíral 90 vajec racků středomořských z ostrova Sálvora, velké hnízdní oblasti u pobřeží severního Španělska, a rozdělil je do hnízd po třech kusech.

V době šest dní před vylíhnutím byla dvě ze tří vajec dočasně z každého hnízda odňata a den po dni byla vystavena nahrávce výstražného hlasu varujícího před predátorem nebo bílému šumu, dokud se nevylíhla. Zvuk přicházel čtyřikrát denně v nepravidelných intervalech pokaždé na tři minuty. Třetí vejce z každé skupiny zůstalo v hnízdě.

Zjistilo se, že embrya reagovala na externí varovné zvuky častějšími vibracemi a méně četnějšími hlasovými projevy a že se tato informace dostala i ke třetímu vejci v hnízdě, i přesto, že nebylo zvukům přímo vystaveno.

Třetí vejce napodobovalo stejné vibrace. Podobně jako ostatní mláďata také podstoupilo genetické změny, o kterých je známo, že oddalují vylíhnutí, a vykazovalo známky zvýšené tvorby stresových hormonů – tedy veškeré změny, jež vznikají u mláďat přirozeně v důsledku vystavení potenciálnímu nebezpečí v době embryonálního vývoje.

„Přenos informace z embrya na embryo může vyvolat vývojové změny, které mohou mít pro ptáky potenciální užitek po vylíhnutí,” dodává Noguera.

Při vzestupu stresových hormonů si ptáci po vylíhnutí více uvědomují okolní prostředí. Když vylíhnutá mláďata ptáků uslyšela varovné zvuky, zjistilo se, že ta, která už dříve zvuk slyšela ve vajíčku, se rychleji schovala nebo uprchla.

Vědci si stále nejsou jistí, jak embrya s vibracemi pracují a jak je jako signály chápou.

Noguera tvrdí, že se tento úkaz objevuje i u jiných ptačích druhů. Jeho tým nyní plánuje prozkoumat, jestli jsou nevylíhnutá mláďata schopná před vylíhnutím zachytit i jiné podněty z vnějšího prostředí, jako třeba kolik vajec je v hnízdě.

Mylene Mariette, odbornice, která se výzkumu neúčastnila a věnuje se ekologii chování na Univerzitě Deakin v Austrálii, říká: „Studie naznačuje, že tento jev je více rozšířený než si momentálně uvědomujeme.” Poznamenává, že výsledky mohou vést k poznání, že podobný způsob komunikace mezi embryi probíhá i u jiných zvířat, ne jen u ptáků.

Závěry pana Noguery byly publikovány v časopise Nature Ecology and Evolution.

Překlad: Markéta Zýková

Zdroj: The Guardian


Číst dále
0




Nejnovější  / Ze zahraničí
První ptačí operace mozku na světě: pacientem se stal kriticky ohrožený papoušek
AVIFAUNA Publikováno 27.7.2019


Mládě papouška kakapa sovího s vývojovou vadou lebky podstoupilo na klinice Massey University’s Wildbase Hospital život zachraňující operaci mozku. Jednalo o první zákrok tohoto druhu na světě, který převzal chirurgické techniky a postupy používané při operacích u lidí a jiných savců.

Mladý papoušek vylíhnutý v přírodě na ostrově Codfish Island u Nového Zélandu, byl pod jménem Espy 1B v péči pracovníků ochrany přírody pod organizací Kakapo Recovery, kteří si všimli neobvyklé boule na jeho lebce, viditelné hned po vylíhnutí. Jakmile bylo mládě dost staré, bylo posláno do nemocnice Dunedin Wildlife Hospital na CT vyšetření. Ředitel nemocnice Wildbase Hospital Prof. Brett Gartrell uvedl, že našli pouze tenkou vrstvu tkáně mezi mozkem a vnějším okolím.

„CT vyšetření ukázalo, že kosti lebky nebyly kompletně srostlé a část byla stále otevřená. Mládě se tak narodilo s dírou v lebce, která umožnila části mozku a části zvané dura (blána okolo mozku) proniknout ven z lebky, stav zvaný jako meningoencefalokéla.

U lidí toto místo srůstá po narození, ale u ptáků je to velmi neobvyklé, protože u nich je splývání lebečních kostí dokončeno před vylíhnutím. Znepokojivé na této situaci bylo to, že pokud by byla tato tenká tkáň zničena, vystavilo by to mozek možnému poranění či infekci. Tento stav však není život ohrožující jen pro toto jedno mládě, ale i pro celou populaci tohoto kriticky ohroženého ptáka, jehož početnost činí pouhých 144 jedinců. Bylo tak jasné, že musí něco učiněno pro jeho záchranu, ačkoliv nic podobného ještě v ptačí medicíně vyzkoušeno nebylo.“

Národní tým veterinářů včetně těch ze Zoo Auckland či Zoo Wellington se sešel a rozhodl, že pro tohoto mladého papouška bude operace nejlepší řešení. Letecká společnost Air New Zealand mládě zadarmo přepravila do Massey’s Wildbase Hospital k operaci. Tato unikátní operace byla provedena v květnu tohoto roku pod vedením profesora Bretta Gartrella s týmem složeným z veterinářů a veterinárních techniků. Prof. Gartrell k tomu uvedl, že operační plán byl založen na tom, co bývá využíváno u lidí a jiných savců, a potom byly tyto techniky převedeny na zvláštnosti ptačí anatomie.

Kakapo zotavující se po úspěšné operaci. Foto: Wildbase Hospital

„Jedná se o riskantní operaci a časté komplikace u tohoto zákroku u lidí zahrnují i trvalé poškození mozku, pokračující únik mozkomíšního moku a možnost meningitidy.“

Během zákroku provedl tým eliptický řez kolem oblasti a pak odhalil část kůže, která jim umožnila pečlivě rozříznout vyhřezlou duru vyhřezlou. Chirurgický tým nedokázal vrátit vyhřezlou tkáň zpět do lebky, takže sevřeli a resekovali malý kousek mozku a dury. Přes otevřenou část lebky byl přišit malý čtvereček ze syntetického pletiva. Ten byl pevně napnutý a úspěšně redukoval vydutí. Síťový štěp byl pak naplněn kostní dření. Kousek kůže byl pak přišit zpět na místo.

Mládě se po prodělané operaci zázračně zotavilo a vrátilo se zpět do života zdravého rostoucího papouška. Bylo transportováno zpátky do Dunedin Wildlife Hospital a spárováno s dalším mládětem kakapa, aby se minimalizoval risk imprintingu na lidi. „Celá tato úspěšná akce byla možná jen díky národní spolupráci veterinářů a ochránců přírody“, dodává Prof. Gartrell.

Úvodní foto: Wildbase Hospital

Překlad: Tereza Kejzlarová

Zdroj: Massey.ac.nz


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Proč někteří pěvci donutí mláďata opustit hnízdo dřív, než se naučí létat
AVIFAUNA Publikováno 19.7.2019


Nová studie zjišťuje, že typ hnízda hraje důležitou roli v tom, jak dlouho v něm můžou mláďata ptáků zůstávat.

Každé léto dospívající ptáci, stejně jako jejich lidské protějšky, opouštějí rodná hnízda, aby sami čelili velkému a dosud neprozkoumanému světu. Mnozí rozhněvaní plnoletí se často nemůžou dočkat, až konečně „rodné hnízdo“ opustí s vidinou vlastního nezávislého života. Oproti tomu jejich ptačí protějšky nejsou často na odchod vůbec připraveni.

V hnízdě se žije mláďatům snadno: potrava doručená přímo do otevřených zobáků pohání rychle jejich růst. Ale čím jsou větší a hlučnější, čím déle zůstávají v hnízdě, tím se zvyšuje riziko, že nějaký predátor jejich hnízdo odhalí. Aby ptačí rodiče ochránili celou snůšku, snaží se své mladistvé potomky popostrčit a nakonec je hnízdo donutí opustit. Některé druhy jdou až tak daleko, že přestanou mláďata krmit v hnízdě a naopak používají potravu k tomu, aby je vylákali ven, někdy dokonce dříve, než se mláďata naučí létat.

Tím, že mezi rodiči a jejich potomky začne docházet k třenicím, dospěla podle studie publikované v Science Advances přírodní evoluce ke kompromisu, který rozhoduje o času, kdy mají mladí opustit hnízdo a najít tak rovnováhu mezi individuálními potřebami mláďat a bezpečnosti ptačí rodiny. Dlouhodobá pozorování a pokusy ukazují, že délka pobytu mláděte v hnízdě souvisí s tím, jestli druh hnízdí v otevřeném hnízdě nebo v uzavřené dutině.

„Konflikty mezi rodiči a jejich potomky jsou něco, co si dává většina lidí do souvislostí,“ říká vedoucí autor nového výzkumu Thomas Martin, který působí jednak na Univerzitě v Montaně a jednak v instituci Geologický průzkum US. „Mláďata chtějí zůstat v hnízdě co nejdéle, aby zvýšila šanci vlastního přežití, zatímco rodiče by raději dostali všechny potomky z hnízda, aby zajistili, že alespoň některý z nich přežije.“
Martin a jeho kolegové studovali 19 různých druhů ptáků řádu pěvců v průběhu 35 let, pozorovali strategii jejich hnízdění, zranitelnost vůči predátorům a vývoj křídel. Potom se snažili zjistit, jak dobře umělo 11 z pozorovaných druhů létat, když opustili hnízdo. Přizvali do výzkumu odborníka na letovou biomechaniku z Univerzity v Montaně, Breta Tobalskeho, který provedl testy pádů. Ty spočívaly v tom, že pouštěli ptačí mládě a golfový míček na měkký polštář a zkoumali, který z nich odolává lépe gravitaci.

Mládě kosa v typickém nevzletném věku. Na podobná mláďata narážíme často na jaře a začátkem léta. Neodnášíme je, starají se o ně totiž rodiče, zdržující se neustále poblíž. Pouze v případě bezprostředního nebezpečí (např. mládě nacházející se na silnici) mláďata přemístíme na bezpečnější místo.

Výsledky ukázaly, že ptáci, kteří hnízdo opustí v mladším věku (jako třeba strnadec šedohlavý, jeden z podruhů strnadců zimních) a pobývají v něm pouhých devět až deset dnů, mají méně vyvinutá křídla a v důsledku toho často umírají před dosažením dospělosti. Ti, kteří zůstávají v hnízdě déle, např. sýkora horská, jež se v hnízdě zdržuje 22 dnů, v době opuštění hnízda umí létat, a to jim dává lepší šanci na přežití.

Tak proč rodiče vůbec dopustí, že jejich mláďata nezůstanou v hnízdě alespoň do doby, než se naučí létat? Rozdíl je v tom, jak snadno je hnízdo přístupné pro predátora. Druhy, které používají k hnízdění dutiny, jako třeba sýkory, jsou před predátory lépe skryté, než druhy, které používají otevřená hnízda, jako třeba strnadci. Když takový had, sojka nebo veverka objeví ptačí hnízdo, spíše zlikvidují celou snůšku, než že by některá mláďata ušetřili, říká Martin. A tak je pro dospělého strnadce pořád výhodnější, když přežije první dny nezávislosti alespoň jeden z potomků.

„Myslím, že studie si zaslouží uznání za to, že formalizovala myšlenku, kterou většina ornitologů – alespoň podle mého názoru – znala,“ říká Bridgit Stutchburyová, bioložka, která nebyla do studie zapojená a specializuje se na ochranu zvířat na Univerzitě v Yorku. „Když jsem studii četla, uvědomila jsem si, že už závěry znám, ale nikdo je dosud nepotvrdil důkladnými vědeckými poznatky.“

Když lidé vidí na zemi ptačí mládě, snaží se ho zachraňovat, říká Stutchburyová. Výše zmiňovaná studie podtrhuje běžnou ornitologickou poučku. „Prostě ho nechte,“ dodává. „Je to v pořádku a rodiče pravděpodobně nebudou daleko.“ (pozn.red.: více naleznete v informačním plakátu od ČSO) Ptáci jako strnadci pokračují v krmení svých potomků ještě pár dní nebo dokonce pár týdnů poté, co opustili hnízdo, aby jim pomohli v přechodu do plné nezávislosti. Jiní rodiče mají dvě snůšky, chvátají ve vyvedení té první, aby stihli před koncem léta zahnízdit ještě jednou. U některých druhů, například u drozda stěhovavého, sameček krmí mláďata, zatímco jeho samička sedí na druhé snůšce; jiné druhy nechávají dospívající potomky svému osudu.

Obě strategie mají stejný záměr, dosáhnout toho, aby se dospělosti dožilo co nejvíce potomků.

Pro mláďata, kteří by raději v hnízdě zůstali déle, ale jsou donucena domov opustit, to vypadá jako drsná rodičovská taktika, ale znamená to jen, že zasáhla evoluční rovnováha. Když nemají jinou možnost, mláďata ptáků si musí hledat vlastní úkryt a začít si razit vlastní cestu světem s nadějí, že jednou to zase budou oni, kdo z hnízda vystrčí své vlastní mladé.

Překlad: Markéta Zýková

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Váčky s trusem mláďat jsou obdobou lidských plen
AVIFAUNA Publikováno 9.7.2019


Ptačí mláďata, stejně jako všichni novorozenci, vyměšují tuhé výkaly. A ne málo. Když však nahlédnete do hnízd většiny druhů ptáků, nenajdete tam téměř žádné. Co se tedy s ptačím trusem děje?

Zdá se, že vynášení trusu v rosolovitých váčcích, jejichž funkce zdánlivě připomíná lidské pleny, patří mezi jedno z nejunikátnějších, zřídka studovaných a upřímně i nedoceněných chování ptáků. A také je to – alespoň z lidského pohledu – jistým způsobem nevábné téma. Možná jste někdy postřehli, jak to probíhá: Mládě natočí zadeček k jednomu z rodičů a vypustí cosi zplihlého, takový bílý pytlíček trusu obalený v rosolovité membráně. Rodič pak z hnízda odlétá, aby se váčku zbavil. Nebo ho zhltne.

S váčky s trusem, které vytvářejí jen neopeřená mláďata, se běžně setkáme u řádu pěvců jako jsou červenky, drozdi a jiní krmiví ptáci (pozn. red.: druhy, které jsou plně závislé na rodičovské péči – po narození jsou zpravidla holá a často slepá). Ačkoliv existuje spousta – pro lidské oko – nevábných videozáznamů s těmito rosolovitými váčky, badatelé o nich zatím vědí relativně málo. Podle Michaela Murphyho, biologa ze Státní univerzity v Portlandu, jenž je na tyto „ptačí pleny“ expertem, existuje na uvedené téma jen pár odborných studií. „Protože je jasné, že ptačí trus mláďat odstraňují jejich rodiče, nikdo se uvedenému chování nevěnuje.“ říká Murphy. I přes zřejmý nedostatek vědeckých pojednání, dosavadní důkazy naznačují, že váčky s trusem mají několikeré použití. Murphy a Juan Diego Ibáñez-Álamo, ekologové z Univerzity v Groningenu, kteří se výzkumu trusu mláďat věnují už desetiletí, objasňují, čím můžou být zmiňované váčky užitečné.

Udržet hnízdo čisté

Váčky, které mláďata vytvářejí, jsou v podstatě určitou formou plen, tvrdí Murphy. „Rodiče získávají celistvou strukturu, která umožňuje, aby výkaly snadno uchopili a odnesli z hnízda. Je to způsob, jak se zbavit materiálu, který by jinak mohl v hnízdu páchnout a hnít.“

Podle výzkumu Ibáñez-Álama přispívá patrně blána fekálního váčku k ochraně zdraví ptáků. „Povlak izoluje z výkalů potenciálně nebezpečné bakterie a mikroorganismy a chrání před nákazou rodiče a jejich mláďata.“ říká.

Recyklace nestrávených živin

Někteří práci si osvojili účinnější způsob, jak s váčky naložit. Polykají je. Proč? Správná domněnka podpořená nejvíce výzkumy je, že ptáci nepohrdnou zařadit fekální váčky do své potravy, protože jsou výkaly mláďat výživově bohaté (znak známý jako koprofágie). „Rodiče se živí trusem, protože jejich čerstvě narození potomci nemohou přijímanou potravu plně strávit,“ vysvětluje Ibáñez-Álamo. „Váčky tak ještě poskytují určitou energii a výživné látky.“

Foto: Alan Vernon |  Licencováno pod CC BY 2.0

Zatímco někteří dospělí ptáci zařadí váčky do potravy na dobu celého hnízdního období, jiní se jimi živí jen dokud jsou potomci mladí. Jak Ibáñez-Álamo, tak Murphy věří, že je to způsobeno nedostatkem živin ve váčcích starších potomků. „Trávicí ústrojí mláďat se zdokonaluje a zanechává tak ve výkalech čím dál tím méně využitelných látek,“ poznamenává Murphy.

Na otázku, zda-li jsou váčky výživově prospěšné, když rovněž obsahují škodlivé bakterie, Ibáñez-Álamo odpovídá: Slizový obal chrání peří a kůži rodičů od baktérií, s nimiž se střeva ptáků bez potíží vypořádají. A jakoby toho ještě nebylo dost, je tu ještě jeden důvod. Vynášení trusu z hnízda nechává mláďata osamocená a zranitelná a může přilákat predátory, všímá si Ibáñez-Álamo. Polykání váčků s trusem umožňuje nechat hnízdo skryté a rodiče jsou tak svým mláďatům stále nablízku.

Prevence před odhalením predátory

Hnízda bez trusu mohou být utajená před zrakem – nebo spíše před čichem – predátorů. Existuje dokonce teorie, že někteří ptáci, jako například vlhovec nachový, odhazuje váčky s trusem do řek nebo bazénů, aby se jakékoliv stopy po jeho novorozencích rychle vytratily. Murphy tvrdí, že vyhýbání se predátorům je pravděpodobné. To, že některé ptačí druhy používají důvtipně vodu – ačkoliv to pro majitele bazénů znamená nepříjemnosti – je také možné. „Odhození váčku do bazénu většinou souvisí s potřebou ptáků dostat trus co nejdále od hnízda.“ podotýká.

Ibáñez-Álamo si tak jistý není. Tvrdí, že neexistuje mnoho důkazů pro potvrzení myšlenky, že by odstraňování váčků s trusem přímo souviselo s vyhýbáním se predátorům, a že bude třeba v tomto směru doplnit další poznatky. „Možná to platí pro některé druhy, ale důkazy, které zatím máme, nejsou příliš přesvědčivé.“ uzavírá.

Úvodní foto: Kevin Cole | Licencováno pod CC BY 2.0

Překlad: Markéta Zýková

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0




Nejnovější  / Zajímavosti
Proč jsou mláďata dravců skutečnými hrdiny?
AVIFAUNA Publikováno 21.6.2019


Šikana, hladovění a děsiví predátoři – kamery z hnízd odhalují útrapy mláďat v přírodě.

Nejznámější pár orlovců říčních v Americe, Rachel a Steve, snesli tři vejce, což znamená, že diváci sledující živé vysílání kamery, která zabírá hnízdo orlovců, můžou pozorovat, jak z mláďat rostou úžasní dospělí ptáci.

Pokud ovšem bude příroda milosrdná. Mláďata čelí v životě mnohým nebezpečím, a ačkoliv může být sledování této kamery – nebo jakékoliv jiné kamery ze života ptáků — návykové, patrně vás znepokojí, až v přímém přenosu uvidíte, jak to v přírodě opravdu chodí. Až se budete vžívat do života ptačích mláďat dravců, dávejte si pozor na pár zvratů.

Vážné neshody mezi sourozenci

V minulých letech zprostředkovala kamera z hnízda orlů bělohlavých v Národním arboretu ve státě Washington miliónům lidí nelítostné soupeření mezi sourozenci dravců. První mládě orla se narodilo o pár dnů dříve, než jeho sourozenec (to je pro většinu dravců včetně orla běžné), a bylo proto znatelně větší. V prvních týdnech se zdálo, že prvorozený dostává více potravy, než jeho mladší sourozenec. Diváci sledující živý přenos začali trnout.

Ukázalo se ale, že mláďata jsou v naprostém pořádku. Obě vyrostla ve zdravé dorostence a vypadají teď spíše jako malí dospělí, než-li mláďata. Řevnivost mezi sourozenci v hnízdech  je zkrátka něco, co většina dravců  musí vydržet. Protože mnozí dravci nekladou všechna vejce snůšky současně (mezi jednotlivými vejci většinou dva až tři dny čekají), mláďata se nevylíhnou všechna najednou a z prvně sneseného vejce vyroste obvykle největší a nejsilnější potomek.

Orel bělohlavý na hnízdě s mláďaty.

„Myslím, že vždycky vznikne určitá sourozenecká rivalita, “ říká  Dianna Flyntová, vedoucí pracovnice Audubon střediska pro dravce na Floridě. „Musí tam být, protože když jde o to, které z nich přežije, starší a silnější mládě se přirozeně stává agresivnějším. A někdy je to dost krušné.“

Mládě orla může například sourozence klovat až tak, že je mladší ze sourozenců příliš slabý na to, aby žadonil o potravu; jindy prostě starší při krmení mladšího vytlačí. Tak to prostě v orlím hnízdě chodí, tvrdí Al Cecere, zakladatel americké Nadace na záchranu orlů, neziskové organizace, která provozuje kameru v arboretu. Pokud je v okolí dostatek potravy – což je naštěstí případ orlí rodiny sledované kamerou – mladší z mláďat brzy staršího dožene v síle i velikosti.

Dáme si nějakou specialitu?

Dostupnost potravy hraje obrovskou roli v tom, zda-li všechna mláďata z hnízda přežijí, říká Flyntová. Všechno závisí na přirozeném vývoji ekosystémů, stejně tak jako na počasí a jiných ekologických faktorech.

I když je ale v okolí dostatek potravy, diváci kamery by možná raději neviděli, s čím se orli a jiní dravci do hnízda vrací. Nedávno se lidé, kteří sledovali kameru na hnízdě orlů bělohlavých v západní Pensylvánii, trochu vyděsili, když rodičovský pár orlů přinesl do hnízda mrtvou kočku. Kočky netvoří typickou součást jídelníčku orlů. Obvykle se živí rybami a ptáky, podle toho, kde žijí, například husami nebo racky. Savci jsou pro ně vzácnější potravní volbou. A pokud už si nějakého skutečně dají, často to to bývá v podobě mršiny. Jak už se píše ve stanovisku Audubon – Západní Pensylvánie: „příroda není vždy (podle našich lidských měřítek) půvabná a laskavá“.

Vzrostlá mláďata orlovce říčního (vlevo) a jejich rodič (napravo).

Od dravce ke kořisti

Draví ptáci jsou sice na vrcholu potravního řetězce, ale než se na něj dostanou, stojí to spoustu námahy. Mládě, které náhle skončí jako živá potrava pro jiného živočicha, je asi tou nejtvrdší překážkou, na kterou mohou v průběhu své cesty narazit. Před několika lety jiný orel bělohlavý unesl z hnízda Rachel a Steva obě mláďata, jen chvilku poté, co se rodiče vzdálili. Pro diváky hnízdní kamery je to krutá pravda. Vajíčka a ptačí mláďata jsou vždy vydána na pospas potravnímu řetězci. Dospělí dravci vybírají mláďata z hnízd, zatímco mývalové nebo krkavci se při vyhlídce rychlé a snadné svačiny snaží ukrást vejce.

A to zatím mluvíme jen o přírodních predátorech. Orli, kteří si pochutnají na mršinách lidmi ulovených zvířat, se mohou otrávit olověnými náboji, jež ve zvířeti zůstaly. Dospělé dravce může usmrtit proud elektrického vedení či kolize s autem, autobusem nebo vlakem. Pokud k takovému neštěstí dojde v hnízdním období, zůstanou mláďata bez rodičů, kteří by je živili.

Hnízdní kamery a obrazy, které nám zprostředkovávají, jsou sice nevyzpytatelné, to ale neznamená, že bychom se jim měli vyhýbat. Případy zmiňované výše jsou zastíněné okamžiky štěstí. Je zábavné sledovat rozčepýřená, bezbranná mláďata, jak se mění v nemotorné „puberťáky“, než se z nich nakonec stanou majestátní a nádherní dravci. Navíc jsou kamery skvělým vzdělávacím nástrojem. „Je to příležitost poučit se o přírodě a jejích procesech. Jedni přežijí, druzí ne. Ale to vše nám nějakým způsobem rozšiřuje obzory a prohlubuje naše poznání.“ dodává Flyntová.

Text a překlad: Markéta Zýková

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
1




Nejnovější  / Ze zahraničí
Čápi bílí se poprvé po 600 letech uhnízdili ve Velké Británii
AVIFAUNA Publikováno 4.6.2019


Pár čápů bílých se chystá ve volné přírodě poprvé od 15. století ve Velké Británii vyvést mladé.

Hnízdo si vytvořili na starém dubu, jenž se nachází na pozemku velkém 1 400 ha, který do původní přírodní podoby vracejí majitelé usedlosti Knepp v hrabství Sussex. Dlouhonozí ptáci sedí na třech vejcích, vylíhnout by se měla v červnu.

Ačkoliv bílí čápi někdy přelétají přes Velkou Británii, má se za to, že poslední mládě se na britské půdě vylíhlo na katedrále sv. Jiljí v Edinburgu v roce 1416.
Návrat čápů je součástí ambiciózního programu reintrodukce, jejímž cílem je založit stálou populaci čápů bílých ve volné přírodě do roku 2030. Mary Davies, specialistka na obnovu živočišných druhů z Královské společnosti pro ochranu ptáků (RSPB), deníku Independent potvrdila: “Je to úžasná zpráva, se zájmem budeme obnovu pozorovat a uvidíme, jak se vyvine.“

Isabella Tree, která vlastní usedlost Knepp, říká, že budoucí čapí rodiče jsou mladí a mají tak stále nejisté vyhlídky. “Pozorovali jsem je, jak přehrabují větve a přou se o to, kam umístit kterou větvičku, mysleli jsme, že to hnízdo snad ani nedostaví, ale vyrostlo jako mávnutím kouzelného proutku,“ vyprávěla pro Guardian. “Kdo ví, jestli úspěšně vyvedou mladé, ale je nádherné vidět, že se sem svobodně vrátili.”

Reintrodukci vedou organizace Cotswold Wildlife Park a Durrell Wildlife Conservation Trust. Ptáky věnovala varšavská zoologická zahrada a v Kneppu žili na 2,4 ha velkém před predátory oploceném pozemku.

Po druhé světové válce počty čápů v Evropě poklesly, protože farmáři vysoušeli mokřiny, kde ptáci žili a chemickými postřiky hubili hmyz, jímž se čápi živí. V posledních několika dekádách se však daří mnoha evropským státům čápy úspěšně zavádět zpět, například ve Francii, Švédku, Nizozemí a Švýcarsku.

Příběhy čápů, kteří nachází opuštěné děti v jeskyních nebo močálech a přinášejí je do domácností, si po celém světě oblíbila spousta čtenářů pohádek. Jednu méně známou najdete i u Hanse Christiana Andersena.

Tradičně s oblibou hnízdili na starých stromech a skalách, ale v současnosti si pro hnízdo rádi vybírají také střechy a vysoké komíny.

Překlad: Markéta Zýková

Zdroj: Independent.co.uk


Číst dále
0




4
Novější články Starší články
  • - Reklama -
  • Newsletter

    Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Nejnovější články

    • 1
      Obnova přírodní rezervace Kotvice v CHKO Poodří by měla prospět ptákům
    • 2
      Proč drobní ptáci „zamrzají na místě“?


Aby vám nic neuletělo

Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Avifauna je nezávislý český online magazín zasvěcený fascinujícímu světu ptáků. Projekt vznikl za ochotné finanční podpory milovníků ptactva a funguje pod záštitou stejnojmenné neziskové organizace Avifauna z.s.

  • Facebook

  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Mediální partnerství
  • Ochrana osobních údajů
  • Kontakt
© 2024 Magazín Avifauna | ISSN 2571-0737 | Avifauna z.s.
Pak stiskněte enter a my to pro Vás najdeme!