June 26, 2025
Autor

AVIFAUNA



Nejnovější  / Zajímavosti
Podzim na zahradě: jak pomoci ptákům lépe přežít zimu?
AVIFAUNA Publikováno 16.10.2017


Chladný vítr od severu šelestí v korunách stromů a za šumění pročesává větve od starých listů, jež v záplavě zlata, karmínu a béžových odstínů padá na orosenou trávu. Vůně listí ořešáku, ranní mlhy… To a mnohem víc je pro nás podzim. Jeho příchod vždy pocítíme všichni, nejvíce však ti, jenž vlastní zahradu, neboť i ona je neomylným zrcadlem, odrazem její divoké sestry, jenž vládne za plotem.

Každý kdo vlastní zahradu ví, že s podzimem přichází, kromě výše zmíněného, především podzimní práce. Pro někoho to může být pouze hrabání listů, pro jiného zazimování rostlin, pro dalšího může být podzim skvělá chvíle pro to konečně skoncovat s neoblíbeným keřem, který přerostl nebo s přebytkem suchých větví, které se válejí v rohu na hromadě. Než však se vším začneme, pojďme se podívat na to, jak zahradu nejlépe připravit pro naše opeřené sousedy a kamarády, kteří se budou na naši zahradu pravidelně vracet (pokud ji správně připravíme) a využívat ji jako oázy k přežití nesnadného období zimy.

Jakousi základní zásadou podzimních prací na zahradě je nic nepřehánět. Část našeho vnitřního lidského já, kterou má v sobě každý z nás, volá po estetice, která lahodí oku. A do té rozhodně nezapadá spadané listí a ošklivé přerostlé bodláčí a jiný plevel. Jakmile nás přepadne náš člověčí perfekcionizmus, zkusme se zastavit a pohlédnout na svojí zahradu okem opeřence.

Zachovejte semínka

Když přichází podzim, někteří pečliví zahradníci mají chuť zastřihávat stonky trvalek. Avšak květy těchto rostlin obsahují od odkvetení velké množství semen, která mohou být pro ptáky hojným zdrojem potravy. Semínka jsou zpravidla takřka neviditelná, ale ptáci je pojídají po celou zimu, ať už jde např. o semena obyčejných a po létě nevzhledných bodláků, které s oblibou obírají stehlíci. Také některé druhy původních větších trav jsou pro ptáky cenným zdrojem semen. Necháme-li alespoň část zahrady ladem, nedopřejeme si sice estetického zážitku dokonale posečené a vyklizené zahrady, pro ptáky však bude tato chaotická část našeho pozemku rájem a v mnohých případech doslova švédským stolem.

Stehlíci vám za bodláky na zahradě poděkují nejvíce. Foto: Kentish Plumber

Ponechte listí

Můžete pomoci ptákům a velkému množství dalších živočichů — a také se ušetřit od bolesti zad a nějakého toho puchýře — tím, že vynecháte pravidelné hrabání listí. Listy jsou důležité nejen proto, že se rozkládají a obohacují půdu, ale především proto, že slouží jako úkryt pro velké množství bezobratlých a tím pádem i jako bohatý zdroj potravy pro ptáky (a nejen pro ně). Pokud pro vaši zahradu nefunguje zcela volný přístup a úplné ponechání spadaného listí, vyzkoušejte shrabat a zkompostovat pouze část a zbytek ponechejte. Je také možné listí shrabat z trávníku na záhonky, kde pak slouží druhotně také jako ochrana zranitelnějších rostlin před mrazem a posléze i jako účinné hnojivo.

Listí není pouze skvělou výživou pro vaši zahradu. Tohoto úkrytu využívají nejen žížaly, šneci, larvy a nejrůznější hmyz ale také obojživelníci jako např. žáby nebo čolci.

Když se přehrabujeme v listí, často narazíme kromě ponrav brouků také na zvláštně vypadající měděně hnědé protáhlé soudečky — kukly můr. Čím je půda zdravější a méně narušovaná, tím více můr v ní nalézá útočiště, přičemž (nejen) jejich larvální stádium housenky je pak opět cenným zdrojem potravy pro ptáky (housenkám holdují především naše sýkory).

Vytvořte přirozený úkryt

Kromě účinného shazování listí dokáží silné podzimní větry setřást ze stromů staré suché větve. Spíše než abyste je spálili nebo je odvezli pryč, vytvořte ve vhodné části zahrady ze spadaných haluzí hromadu, která bude sloužit jako vhodný úkryt pro ptáky před predátory a nepříznivým počasím. Vrabci, sýkory, červenky a další zimující ptáci takovou schovku ocení, stejně tak jej ale mohou využít další živočichové, ať už drobní hlodavci nebo nenápadný hmyzožravý návštěvník našich zahrad, ježek, který si pod chrastím může vytvořit své hybernační hnízdečko. Poznáte, že postupem ročních období se bude hromada rozkladem zmenšovat a že při dalším podzimu bude vždy volné místo pro náklad čerstvého chrastí. Na jaře pak tento úkryt mohou využít ptáci k hnízdění (podobných míst ráda využívá např. červenka obecná).

Bez chemie ani ránu?

Právě naopak. Možná jste svědky toho, jak vaši sousedi každý podzim rozsévají hnojiva po zazimovaném trávníku, aby jej připravili na jaro. Ve většině případů však bohatě postačí na jemno posekaná tráva a listí (které může být nadrcené pro jeho snažší „absorbování“ do půdy a trávníku). Navíc používání kupovaných hnojiv často povzbuzuje růst nepůvodních druhů rostlin a trav. Obecně řečeno, původní trávy, keře, stromy a kvetoucí rostliny nepotřebují žádné dodatečné zahnojování. Ušetřete pár korun a udržte svoji zahradu zdravou, přirozenou a lákavou pro hmyz a ptáky.

Vypravte se do zahradnictví

Přestože ležérní přístup k zahradním pracím může mít blahodárný vliv na ptáky a veškerý život na zahradě, je přesto někdy dobré zapracovat na druhové sestavě keřů a stromů, které na zahradě máme a vysadit zde co nejvíce původních druhů. Šípkové keře, hlohy, ptačí zob… Níže naleznete jako inspiraci seznam z příručky „Původní keře ČR a jejich využití v zahradách“, který obsahuje jména původních keřů a stromů, jejichž plody jsou oblíbené u největšího počtu druhů ptáků (číslo v závorce).

  • jeřáb ptačí Sorbus aucuparia (63)
  • bez černý Sambucus nigra (62)
  • jalovec obecný Juniperus communis (43)
  • hloh obecný Crataegus monogyna (32)
  • brslen evropský Euonymus europaeus (24)
  • svída krvavá Cornus sanguinea (24)
  • trnka obecná Prunus spinosa (20)
  • dřišťál obecný Berberis vulgaris (19)
  • dřín obecný Cornus mas (15)
  • zimolez obecný Lonicera xylosteum (8)

Tyto rostliny tvoří malé barevné plody, které nejenže poskytují snadno dostupnou potravu ptákům v nepříznivých zimních měsících, ale mohou také vaši zahradu, když napadne sníh, půvabně okrášlit a doslova vymalovat.

Zasazené na správné místo dokáží stálezelené stromy jako tis nebo jalovec přinést ptákům nejen potravu, ale také pohodlný úkryt, zatímco pak ořešáky a lísky zase mohou potěšit ořechové labužníky, jako jsou sojky, ořešníci nebo brhlíci.

Zdánlivě nudný jehličnan obsypaný na podzim šiškami může zase přilákat hejnko křivek, které svými speciálně zahnutými zobáky vytahují semena zpoza šupin šišek s obdivuhodným umem.

A pokud chceme potěšit drozdovité zimní hosty, jakými jsou kvíčaly nebo cvrčaly, ponechme na našich jabloních pár jablek. Když přijdou mrazy a napadne sníh (a často ještě mnohem dříve), slétnou se tito labužníci z širokého okolí a budete mít o zábavu postaráno.

Tyto úpravy často nemusí nést ovoce ihned, ale vyčkejte sezónu či dvě a podívaná, která na vás bude každý den na zahradě čekat vás za vaši práci a péči mnohonásobně odmění. Pokud vás zajímá, jak taková pro ptáky přátelská zahrada může vypadat, podívejte se na Facebookovou stránku Denise Mattheye, „Ptáci na zahradě“. Jeho zahrada doslova hýří životem a každoročně mu přináší neuvěřitelné zážitky — mnohdy i v podobě pozorování vzácných druhů, které se na jeho zahradě zastavují na tahu — tak lákavé to pro ně je!

Text: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Věda
Krkavcovití ptáci a jejich schopnost předvídat budoucnost
AVIFAUNA Publikováno 5.10.2017


I pouze příležitostnému pozorovateli ptáků je zcela jasné, že krkavcovitým — skupině ptáků, jenž zahrnuje např. vrány, kavky, krkavce, havrany, straky a sojky — se toho v hlavě děje mnohem více než většině ostatním ptákům. Jsou to mistři sebeovládání, dokáží rozpoznávat známé tváře a při hromadění potravních zásob dovedou být nesmírně vynalézaví, vytrvalí a pečliví.

Nová studie, publikovaná letos v červenci v časopisu Science naznačuje, že krkavcovití jsou ještě mnohem chytřejší, než se předpokládalo. Série experimentů ukazuje, že krkavcovití ptáci jsou schopni využívat zkušeností nasbíraných v minulosti k plánování do budoucna a prokázat přitom dávku sebekontroly — chování dosud pozorované pouze u lidí a primátů.

„Evolučně je mezi krkavcovitými a primáty propastná mezera.“ říká Can Kabadayi, autor studie a absolvent kognitivní vědy na univerzitě Lund ve Švédsku. Doba, kdy krkavcovití a primáti sdíleli stejného předka, sahá až do 320 milionů let nazpět. „Přesto však krkavcovití prokazují stejný soubor schopností, které pak kombinují, podobně jako velcí primáti.“

 

 

V první sérii experimentů, podobných těch, jimiž byli podrobeni velcí primáti a lidé, Kabadayi pátral po náznacích předvídavosti ptáků studiem jejich chování při uschovávání předmětů, které neměli okamžité využití, jenž by však v budoucnu mohli ptáky určitým způsobem odměnit. Pěti dospělým krkavcům byl představen výběr různých předmětů: některé bylo možné s člověkem vyměnit za pamlsek a s dalšími bylo možné otevřít schránku se skrytou dobrotou uvnitř. Krkavci se rychle naučili, že mohou měnit některé předměty za potravu či používat správné nástroje (v případě experimentu malý kámen) k otevření schránky s pamlskem. Netrvalo dlouho a ptáci začali postupně schovávat „platidla“ a kameny, jakoby plánovali jejich užití v budoucnu, nastala by situace výměny či potřeba otevření nové schránky.

„Krkavci si rádi schovávají předměty, ale ne čistě náhodně.“ říká Kabadayi. „Schovávání naznačuje, že si váží určitých předmětů s jasným záměrem. V kontextu experimentu si krkavci schovávali nudné kameny a platidla, protože v nich viděli hodnotu založenou na jejich předchozí zkušenosti s těmito předměty.“

 

Krkavec Juno využívá „nástroje“ k otevření schránky s pamlskem. Video: Can Kabadayi a Mathias Osvath

 

Vědci poté testovali, zda-li si ptáci byli schopni zapamatovat, jakým způsobem jejich „nudné“ předměty fungovaly, poprvé za 15 minut a poté za 17 hodin. V průběhu čekání na další experiment ptáci prokazovali jasnou fixaci na platidla a nástroje potřebné k získání budoucích pamlsků a po uplynulém čase zcela excelovali při splnění testovacího úkolu. I po uplynutí delší doby byli schopni lépe plánovat do budoucích obchodů s lidmi než orangutani, bonobové a šimpanzi a vyrovnali se primátům i svoji schopností v plánování a používání nástrojů. A to i přesto, že v přírodě nikdy předtím nástroje k získání potravy nepotřebovali.

„Tyto experimenty krásně ukazují jak jsou krkavcovití schopni se pružně vypořádat s problémem, který zcela vybočuje z toho, co přirozeně dělají.“ říká Markus Böckle, psycholog na univerzitě v Cambridge, který o výzkumu sepsal zamyšlení pro časopis Science.

V dalších sériích testů se chtěli vědci přesvědčit, zda-li jsou krkavcovití schopni projevit sebekontrolu. Představili ptákům na podnose několik předmětů, mezi nimiž byla platidla, kameny k otevírání schránek, nejrůznější předměty bez jasného použití a pamlsek, jenž byl v porovnání s tím ve schránce o poznání horší co do množství a kvality. Namísto okamžitého uspokojení krkavci zvolili platidla a nástroje k tomu, aby získali lepší pamlsek ze schránky — 100% všech případů pokud se mohli do pamlsku ve schránce pustit ihned a zhruba 70% pokud museli 15 minut čekat. Čím delší byl čas čekání, tím méně si cenili budoucí odměny.

 

 

Přestože se schopnosti krkavců rovnaly schopnostem primátů — a dokonce je i v některých případech předčily — vyvinuly se tyto dvě skupiny zcela odděleně. „V začátcích devadesátých let 20. století jsme objevili, že ptáci sdílejí několik neurobiologických struktur se savci, prokazujíc tak schopnost komplexního uvažování,“ říká Böckle. „Jsme si jisti, že společný předek krkavcovitých a velkých primátů komplexní kognitivní chování neprokazoval, proto věříme, že se u ptáků tato schopnost v průběhu evoluce vyvinula nezávisle.“

Objevy Kabadayiho a jeho týmu otevírá nová průzory v chápání, jakým způsobem se inteligence vyvinula v různých větvích fylogenetického stromu. Mnoho ptačím pozorovatelům mohou tyto poznatky potvrdit to, co již dlouho tušili. A sice, že fištrón krkavcovitých ptáků není vůbec tak daleko od toho našeho.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0


Média  / Nejnovější
Vzpomínky Miloslava Nevrlého: příběhy pionýrů českého kroužkování
AVIFAUNA Publikováno 2.10.2017


Česká společnost ornitologická připravila k vydání knížku vzpomínek zoologa, skauta a oblíbeného spisovatele, Miloslava Nevrlého. Autor v ní vzpomíná na 40. a 50. léta 20. století, kdy jako patnáctiletý chlapec propadl kouzlu ornitologie, díky níž objevil netušené a nádherné světy při toulkách přírodou a kroužkování ptáků.

Tato útlá knížka je ojedinělým svědectvím o české ornitologii na přelomu 40. a 50. let minulého století. Miloslav Nevrlý vzpomíná na několik intenzivně prožitých let v Praze, na výrobu kroužků v proslulé garáži Otto Kadlece na Maninách, na návštěvy ve Viničné ulici u docenta Waltera Černého, na ornitologické exkurze, na kterých mu Zdeněk Veselovský půjčoval holínky, nebo na pobyty v terénní stanici u Velkého Tisého v době, kdy byl jejím správcem Jan Hanzák. V poutavě napsaném textu najdeme ještě mnoho dalších známých jmen, dozvíme se, jak si kroužkovatelé vyráběli odchytové sítě i hliníkové kroužky nebo jak probíhala členská schůze tehdejší ČOS. Mnohé se změnilo, mnozí již nejsou mezi námi a málokdo si na ně pamatuje. Právě proto jde o výjimečné vyprávění, které si zaslouží být čteno, navíc z pera talentovaného vypravěče, který nás dokáže rozesmát, udivit i nadchnout.

Text vznikl v roce 90. výročí existence ČSO. Doprovází ho dobové fotografie a ukázky dokumentů.

Na tisk publikace nyní až do 16. 10. shání ČSO finanční podporu na portálu Hithit.com formou předplatného knihy, k mání jsou i výtisky s podpisem autora. Už nyní je vybráno více než 100 % potřebné částky, takže je již jisté, že kniha skutečně začátkem listopadu vyjde. V kampani však nepolevujeme, protože díky větší vybrané částce budeme moci přidat více stran, textů, fotografií a dobových materiálů či vytisknout knihu na kvalitnějším papíře a v lepší vazbě.

Adresa projektu na Hithit: https://www.hithit.com/cs/project/3936/vzpominky-miloslava-nevrleho

Po skončení kampaně a vydání knížky ji bude i nadále možné zakoupit v e-shopu ČSO.

Úryvek z připravované knihy:

Cítím, že bych měl teď popsat to nejdůležitější, kvůli čemu „Maniny“ existovaly, totiž vlastní výrobu kroužků. Drtivý podíl na tom měl pan inženýr Kadlec. Byl schopen kdesi obstarat (i za války) velké, různě silné aluminiové (hliníkové) plechy, na které rydlem vyryl podélné čáry (podle kterých jsme pak na Maninách namáhavě nůžkami na plech stříhali dlouhé pásy a pak je – pokroucené – rovnali) a také – na ně kolmé – čáry a to podle různých délek budoucích kroužků. Dnes je to již trochu jiné, ale tehdy jsme vyráběli kroužky dvanácti velikostí od nejmenšího typu N přes M, Z, R, K, H, E, D, C, B, A až po „labutí“ L. Šest větších typů bylo opatřeno polootevřenými uzávěry, které se po okroužkování ptáka kleštěmi ohnuly a uzavřely. S podobným uzávěrem byly v malých sériích raženy i kroužky RR pro křivky a dlasky; jejich číslování nebylo samostatné, ale průběžné v rámci typu R. Pak následovala ražba. Ta vyžadovala dva lidi. Tu jednodušší, ale namáhavější práci jsem několik prvních měsíců vykonával já, jako věkem i „služebně“ nejmladší garážník: vystoupil jsem na trochu viklavý, asi čtvrt metru vysoký špalek, uchopil přes metr dlouhou páku a na pokyn raziče, který seděl skrčený pode mnou na podobném špalku u starodávného lisu, jsem páku silně zmáčknul. Razič (to již byla odpovědná funkce) posunul nastříhaný hliníkový pásek o kousek dál, k další rysce, kývnul hlavou, znovu jsem zmáčknul páku. Mnohosetkrát za odpoledne, bylo to zdravé „ornitologické“ cvičení. Při každém zmáčknutí lisu se zachvěla a prohnula zadní stěna dřevěné boudy. Dolů k lisu, tedy k ražení, jsem byl poprvé připuštěn panem inženýrem až 21. května 1949. Do budoucích kroužků byl tak vyražen nápis N. museum, Praha, ČSR (bez čárek mezi slovy), typ kroužku a prvních několik čísel, která se již neměnila. V roce 1948 byly nejpoužívanější kroužky, tedy typ M, již šestičíselné, ostatní měly číslic o řád nebo dva méně. Po této základní ražbě nastala nejodpovědnější práce, tu většinou dělal pan inženýr: dorazit (doťukat) ručně do pásků po deseti kroužcích zbývající čísla. Dělal to velice zručně, střídal rychle jednotlivé raznice, tedy ocelové tyčky s čísly od nuly do devíti, a nepamatuji se, že by se někdy zmýlil, přestože neměl dobrý zrak a později prý dokonce na jedno oko oslepl. Já sám jsem poprvé směl ťukat čísla až v březnu 1950. Další garážník pak již hotové pásky rozstříhal, jiný pak na tyčce příslušného průměru (podle velikosti kroužku) dosud ploché budoucí kroužky ručně přiohnul a nakonec je speciálními kombinačními kleštěmi, které měly v čelistech rovněž příslušně velké polokruhové otvory, definitivně dotvaroval. Misek s hotovými kroužky se pak ujal rovnač, který je podle čísel usadil na malé dřevěné desky s kovovými trny (hřebíčky) a seřazené je pak navlékl na provázky po deseti, padesáti, ty nejžádanější i po stovce. Do deníku jsem si pak doma zapisoval, kolik kroužků jsme každou sobotu udělali. Nejvyšší číslo – 2830 kroužků – mám zapsáno u soboty 6. května 1950, jaký byl skutečný absolutní „rekord Manin“ nevím. Několikrát mě pan inženýr požádal, abych za ním přijel na Libeňský ostrov i v týdnu a pomohl mu s výrobou kroužků. Několikrát jsem mu pomáhal i doma v Kamenické ulici s vyřizováním kroužkovací agendy, se zpětnými hlášeními. A tak to šlo rok za rokem, byly to krásné, smysluplné dny na malém kousku pevniny mezi vltavskými vodami!

Zdroj textu: ČSO & anotace připravované knihy


Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
Francie: strnad zahradní nadobro zmizí z místních jídelníčků
AVIFAUNA Publikováno 27.9.2017


Francouzské ministerstvo ekologie se rozhodlo skoncovat s velkoplošným lovem strnadů zahradních, které každoročně probíhá z důvodu uspokojení poptávky po krutě připravovaném pokrmu, při jehož přípravě je strnad oslepen, násilně vykrmen a posléze utopen v brandy. Tato praktika vedla k rapidnímu úbytku populace strnadů zahradních a to o celých 80% od roku 1980.

Pokrm připravovaný ze strnada zahradního je pro ty, jenž jej vyhledávají, doslova až rituální zálibou. Zvyklosti nakazují jíst ptáka pouze s ubrouskem přehozeným přes hlavu – to aby neunikaly bohaté vůně a chutě, když strávník strnada několik minut přežvykuje (a to vcelku včetně kostí). Ze zcela pragmatického hlediska může jít o rituál který vznikl z nouze ctnosti, neboť proces pojídání strnada je na pohled nesmírně nevábný. Jiní by mohli říct, že se strávník skrývá z čirého studu, neboť cesta, kterou putuje strnad zahradní z přírody na talíř, je opravdu strašlivá.

Krutý proces začíná již v terénu, kde se každoročně při podzimní migraci odchytí přes 30 000 strnadů zahradních. Jejich migrační cesta z východní Evropy do západní Afriky zanáší strnady přes území Francie, především pak přes hustě zalesněnou oblast Landes, která je pytláckým epicentrem v jihozápadní Francii. Ptáci se zde chytají v obrovských počtech, ať už do sítí či na lep, který je aplikován na větve stromů, kde ptáci s oblibou sedávají. BirdLife International odhaduje, že je každoročně ve Francii nelegálně uloveno kolem 500 000 chráněných pěvců. Pěnkava obecná a pěnkava jikavec je mezi cílově chytanými druhy, zatímco druhy jakým je například stehlík obecný, se běžně stávají nechtěnými oběťmi těchto každoročních jatek.

Zdroj: Wikipedia.org | Sergey Pisarevkiy

Mnoho ptáků je usmrceno přímo v terénu, avšak osud, který čeká strnada zahradního, je ze všech nejhorší. V rámci tradice je pták oslepen (aby se narušily jeho stravovací návyky) a následně držen v kleci, kde je násilně krmen, aby se navýšily jeho tukové zásoby. Na závěr je utopen v brandy, posléze pak opečen a servírován.

Zatímco je strnad zahradní zařazen mezi málo dotčené druhy z důvodu rozsáhlé oblasti, kterou obývá (celá Evropa a centrální Asie), příběhy holuba stěhovavého a strnada obojkového by mělo ochránce přírody držet na pozoru. Je smutnou skutečností, že žádný jiný evropský pěvec nezažil tak rapidní populační pokles v posledních letech – 84% od roku 1980 a to i přes celoplošný zákaz lovu ve Francii, jenž byl vydán v roce 1999, kdy se ze strnada stal chráněný druh. Protože je však pokrm ze strnada považován za kulturní tradici, úřady často ochotně činnost pytláků přehlížejí.

Za posledních 10 let LPO (pobočka BirdLife ve Francii) bojovalo proti této nelegální činnosti jak na zemi, tak ve vzduchu, kde společně s CABS (Výbor proti ptačímu vybíjení) odhalovali odchytová stanoviště, vypouštěli ulovené ptáky a aktivně na všechny případy upozorňovaly úřady.

Až donedávna byly aktivy LPO jediným způsobem, jak odhalit a trestat pytláky, kteří lovili s nepsaným souhlasem místně zvolených úředníků a loveckých správců a kteří tvrdili, že stát jejich činnost toleruje. Že šlo o smutnou pravdu svědčí to, že úřady v praxi nevznesly obvinění v případě, že bylo na místě instalováno méně než 30 pastí.

Osud však začíná hrát ve prospěch strnadů a jejich ochránců. Za poslední dva roky prováděla Francouzská národní agentura pro lov a přírodu (ONCFS) inspekce, které posilovali činnost LPO a zvyšovala naději, že případy pytláků budou opravdu šetřeny, nikoliv zavřeny do šuplíků. LPO opakovaně předložilo Evropské Komisi důkazy, že francouzská vláda pro boj s odchytem a usmrcováním volně žijících ptáků téměř nic neudělala. Evropská komise na to zareagovala a v prosinci roku 2016 oznámila předvolání Francie před Soudní dvůr Evropské unie kvůli selhání reagovat na porušování zákonů o ochraně volně žijících ptáků, s možností uložení pokuty, jenž se mohla vyšplhat do několika milionů eur.

Wikipedia.org | Andrej Chudy

A pak nastalo něco, co bylo doslova hudbou (nejen) pro ptačí uši. 8. srpna 2017 se v tiskové zprávě vyjádřil ministr ekologie, Nicolas Hulot, že hodlá definitivně ukončit lov strnada zahradního v Landes. V prohlášení Hulot oznámil: „Zachování biodiverzity je esenciální pro budoucnost lidstva. A právě přírodní bohatství nám bylo dáno jako dar a jako dar jej musíme (společně s jeho ochranou) předat dalším generacím z etických i vědeckých důvodů.“

Oznámení ministra přišlo v době, kdy LPO již připravovalo svoji cestu do departmentu Landes, kde právě probíhá důkladné potírání nelegálního lovu migrujících ptáků. „LPO celé roky bojovalo proti pytlačení a jakémukoliv nelegálnímu lovu ptáků ve Francii. Vyhráli jsme ohromnou bitvu proti ptačí kriminalitě. Přesto však máme stále mnoho práce, protože zákony o ochraně volně žijících ptáků potřebují správné uvedení do praxe přímo v terénu, tedy především přísnější kontroly všech „tradičních“ způsobů lovu a odchytů.“ říká Bernard Deceuninck, ředitel mezinárodní a zámořské divize LPO.

Prohlášení ministra Hulota je v každém případě obrovským krokem vpřed pro ochranu ptáků ve Francii. LPO očekává, že stát bude dříve či později nucen nadobro ukončit neselektivní lov všech druhů ptáků, ovšem skutečnost, že vláda konečně aktivně zakazuje a ruší lov stále vzácnějších strnadů zahradních je pro všechny ochránce přírody a milovníky ptáků sladkým vítězstvím.

Zdroj: BirdLife International

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Úvodní fotka: Wikipedia.org | Pierre Dalous


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova
Karel Kněžourek: velká osobnost české ornitologie slaví 160. výročí narození
AVIFAUNA Publikováno 23.9.2017


Karel Kněžourek, významný přírodovědec i prostý venkovský učitel, z jehož díla vyzařuje píle i svědomitost, stejně jako láska k přírodě obzvláště k ornitologii a botanice. Narodil se v Rakouském císařství, většinu života prožil v Rakousku-Uhersku, aby na sklonku života stál u zrodu První republiky (7.11.1857 Městec Králové – 3.11.1920 Žleby).

Jeho život byl přepestrý, plný zážitků z přírody i školních tříd. Věnoval se s velkým úsilím pečlivému zkoumání sebemenších detailů v přírodě a rád se dělil o získané poznatky se svými blízkými a také s čtenáři populárních časopisů Vesmír, Háj, Příroda, Mladý čtenář, Krása našeho domova, Lesnický týdenník, Lovecký obzor a mnohé další. Na pět set různých článků vydával nejen pod vlastním jménem ale i pod různými redakčními zkratkami a pseudonymy – K.K., -kňk, -rek, Litošický.

Karel Kněžourek se svými žáky v Litošici, r.1890.

Ze svého rodiště v Městci Králové odešel studovat nižší reálku v Novém Bydžově a poté se zapsal v „Českém ústavu ku vzdělávání učitelů v Praze“, kde v červenci roku 1874 odmaturoval. Do školy ve svém rodišti v Městci Králové, se vrátil již jako učitel, aby vyučoval předměty přírodovědné. Po pěti letech praxe, ve svých 26 letech, byl přemístěn do školy v obci Litošice v Železných horách. V této době se oženil s Marií Ponetzovou. V malebném okolí Litošic se hojně věnuje poznávání a studiu přírody, zakládá a rozvíjí sbírku ptáků, brouků, motýlů a herbář rostlin. Vede si detailní poznámky ke svým fenologickým pozorováním a systematicky zaznamenává výskyty jednotlivých druhů ptáků – jejich přílety, hnízdění, odlety a jiné proměny v ptačím světě. Tyto poznámky mu později poslouží jako základ pro rozsáhlé dílo, na kterém začal intensivně pracovat během svého působení v obci Starkoč u Čáslavi. Tam byl povolán, již jako zkušený pedagog, po desetiletém působení v Litošicích. Zde má na starost kromě provizorní výuky i dozor nad výstavbou nové obecní školy, ve které poté patnáct let působí jako řídící učitel. Pro své bohaté zkušenosti byl po patnácti letech přemístěn na pětitřídní obecnou školu ve Žlebech. Zde dokončuje své celoživotní dílo – dvousvazkový Velký přírodopis ptáků – rozsáhlý, systematicky zpracovaný celek, který patří k základům české ornitologické literatury.

Ukázka jedné z mnoha krásných ilustrací z knihy Velký přírodopis ptáků.

Jako řídící učitel na pětitřídní obecní škole ve Žlebech prožívá hlavně útrapy Velké války vyplývající z povinností funkce řídícího učitele. Svobodnou První československou republiku si příliš neužil, po záchvatu mozkové mrtvice odchází předčasně do výslužby a 3. listopadu 1920 umírá na selhání srdce. Karel Kněžourek byl pochován jeden den před svými narozeninami na malém hřbitůvku v Markovicích.

Jako připomínku 160. výročí narození osobnosti Karla Kněžourka připravilo Městské Muzeum v Čáslavi ve spolupráci s Českou společností ornitologickou a Královéměsteckým okrašlovacím spolkem výstavu popisující životní pouť skromného učitele a zajímavosti ze světa okřídlených tvorů. Výstava bude otevřena od 3.10. do 31.10.2017 v budově Městského muzea Čáslav, Husova ulice 291.

Text: Vlasta Osoba

Velký přírodopis ptáků

se zvláštním zřetelem ku ptactvu zemí českých a rakouských.

Místo úvodu.

Od dlouhých let jest ta boží příroda mým zamilovaným koníčkem a vedle botaniky a entomologie nejvíce jsem pracoval v naší scientia amabilis, ornithologii, pilně pozoruje, zaznamenávaje, sbíraje vše a pátraje po všem, co ptáků – hlavně našich – se týkalo.

Nikdy, přiznávám se otevřeně, ani mi ve snu nepřipadlo, že bych vystoupil na veřejnost s dílem větším, že bych se stal spisovatelem v oboru ornithologie. Až když jsem byl vyzván a přímo vybídnut panem nakladatelem, který také má podobného koníčka jako já (který pěkně naší literatuře přírodopisné posloužil) ne bez váhání, ne beze strachu uvázal jsem se v dílo tak obsáhlé, které netušeně vzrůstalo mi pod rukama.

Jako každý i já vzal jsem útočiště k dílům, vedle domácích, hlavně německým, neboť beze všeho dlužno přiznati, že sousedé naši v ohledu tom stojí na výši a nikde tolik děl a časopisů odborných, nikde tak literatura ornithologická nekvete jako právě u nich. Klasická díla o ptactvu vyšla a vychází i v kolikerém vydání a spolků a spolkových časopisů je vskutku počet hodný povšimnutí.

Vedle spisů i četné časopisy ornith. data staršího i novějšího byly mi k dispozici, jakož i poznámky a zkušenosti vlastní i jiných a jen tolik podotýkám, že mnoho a mnoho zajímavého dalo by se ještě sebrati a uvésti a že také ještě mnoho ze života ptáků ještě neznáme. Jest mi dobře známo, že dílo přítomné trpí nedostatky jako každé dílo lidské, ale těším se, že snad někdy příští vydání opomenuté vynahradí.

Mimo ptactva paleoarktického pásma pojednáno i o některých druzích exotických; disposice byla obrázky dána, musil jsem se, ač ne zrovna rád, podrobiti. Jinak nalezne čtenář zastoupeny veškeré druhy evropského ptactva ať domácího, ať občasné hosty.

Panu nakladateli děkuji za laskavost s jakou mým přáním a návrhům vstřícně vycházel.

Psal a pracoval jsem s chutí a láskou nemalou a prosím jen, aby také s láskou a šetrnou shovívavostí byla práce ta přijata.

V Starkoči a Žlebech u Čáslavě, v lednu 1910.

K.Kněžourek, řídící učitel

Oba díly ke stažení : Obsáhlý atlas veškerého ptactva s mnohým ponaučením.

https://archive.org/details/velky_prirodopis_ptaku_1

https://archive.org/details/velky_prirodopis_ptaku_2

http://www.pdfknihy.maxzone.eu/priroda2.html


Číst dále
0


Nejnovější  / Věda
Dobrý „zvukosled“ je pro japonské sýkory klíčem k přežití
AVIFAUNA Publikováno 13.9.2017


Za šera v hloubi lesa, lstivá kuna tiše stopuje skupinku japonských sýkor (Parus minor, dříve považován za poddruh naší sýkory koňadry) poletujících ve vrcholcích rozeklaných korun stromů. Znenadání ji však jeden z ptáků zpozoruje a spustí sérii rozčílených slok, které v mžiku oka naruší dosud poklidnou atmosféru. Jako v odpověď se všechny sýkory v okolí střelhbitě seskupí a připraví se k preventivnímu útoku proti nevítanému predátorovi.

Toto je scéna, která se v lesích Japonska a východního Ruska odehrává zcela běžně a blesková mobilizace hejna, sloužící jako aktivní obrana populace je výsledkem dokonalého komunikačního umu, který tito nenápadní mladí ptáci ovládají. „Když se objeví nebezpečí, člen hejna se ozve tzv. shromažďovacím voláním, tedy kombinací nemelodických zvuků upozorňující ostatní členy hejna, kterým je však současně jakýmsi „voláním do zbraně“, vysvětluje Toshitaka Suzuki, významný expert na zvířecí komunikaci z Univerzitního Centra pro Ekologické Výzkumy v Kjótu.

Při pozorování těchto pospolitých ptáků v terénu si Suzuki všiml, že japonské sýkory rozumí také volání svých blízkých příbuzných, sýkor lužních. Odvážil se proto spekulovat, že japonské sýkory se spoléhají na základní formu gramatiky, aby jejím prostřednictvím předávaly jednoduché zprávy a vyzývali ostatní členy hejna k akci.

V nové studii publikované v letos v srpnu v magazínu Current Biology, se Suzukimu a jeho výzkumnému týmu podařilo tuto hypotézu potvrdit. Skrze zkoumání zjistili, že japonské sýkory skutečně komunikují jedna s druhou prostřednictvím jasných syntaktických pravidel. Největším překvapením a objevem pro vědce však byla skutečnost, že sýkorovití pěvci  jsou schopni najít smysl i ve štěbetavých „větách“, které nikdy předtím neslyšeli — to vše za předpokladu, že tato volání dodržují jasný a známý „zvukosled“.

Aby otestovali ptačí chápání této komunikace, Suzuki společně s týmem vytvořili několik seznamů nahrávek sýkořích zvukových projevů. Vědci označili klasický varovný hlas, kterým ptáci upozorňují na predátory a vyzývají k průzkumu okolí, jako „ABC“. Shromaždující volání (angl. originále recruitment call), které seskupuje ptáky ať už za účelem hledání potravy či vyhánění vetřelce, bylo označeno jako „D“. Za použití reproduktorů umístěných na stromech, přehrávali výzkumníci tyto různé hlasy a posuzovali reakce přítomných sýkor.

Při zaslechnutí kombinace „ABC+D“, ptáci se chovali dle očekávání: rozhlíželi se po blížícím se nebezpečí a slétávali se k reproduktoru.

V následujícím experimentu však vědci volání přehodili na „D+ABC“, hrajíc shromažďovací volání jako první. Ptáci na tuto variantu nahrávky nereagovali.

Později Suzukiho tým namixoval varovný hlas japonských sýkor s charakteristicky „nosovým“ shromažďujícím voláním sýkory lužní (označme jej jako „D2“). Přestože se tyto dva druhy v přírodě běžně sdružují, nebylo nikdy zaznamenáno, že by se vzájemně zvukově napodobovaly. Přesto však přehrání mixu „ABC+D2“ vyvolalo u japonských sýkor silnou reakci: chovaly se při ní, jakoby šlo o typickou „ABC+D“ větu. Vědci na to navázali obrácenou nahrávkou „D2+ABC“, na kterou ptáci opět nereagovali.

Tyto reakce i nezájem naznačují, že sýkory potřebují jasný „zvukosled“ k tomu, aby mohly jednotlivá volání pochopit. Je důležité ptáky uvědomit a seznámit s potenciálním nebezpečím, spíše než ihned vyzvat k nájezdu na vetřelce.

„Podobný smysl pro gramatickou logiku byl pozorovaný i u jiných druhů, jako např. u sýkory karolinské.“ říká Carrie Branch, odbornice na ekologii chování z Nevadské Univerzity, která do výzkumu nebyla zapojená. „Přestože Suzukiho práce skvěle rozšířila obzory našeho chápání ptačí komunikace,“ komentovala „bylo velmi zajímavé zjistit, zda-li by se chování sýkor lužních při poslechu experimentálních mixů, nějak shodovalo.“

A to je přesně to, co má Toshitaka Suzuki v plánu. V jeho dalších experimentech chce zjistit, zda-li blízce příbuzné druhy sýkor budou schopny nahrávkám rozumět za použití stejných syntaktických pravidel. „Budoucí srovnávací testy by mohly odhalit socioekologické faktory pohánějící evoluci gramatické komunikace této ptačí skupiny.“ prohlásil Suzuki. To by nakonec mohlo pomoci vědcům lépe pochopit, jakým způsobem jazyk ptáků vznikl a jak se rozšířil napříč celým jejich světem.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Úvodní foto: KazKuro

Zdroj: Audubon


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti  / Ze zahraničí
Co dělají ptáci při zatmění slunce?
AVIFAUNA Publikováno 29.8.2017


Takovou otázku si položili koordinátoři mezinárodního projektu eBird, kteří k nalezení odpovědi využili data ze své stejnojmenné aplikace. Tu 21.srpna v severní Americe (kde se letos hlavní epicentrum zatmění objevilo) využilo k zadávání dat přes 1 200 pozorovatelů a za pomoci eBird nahráli přes 1350 kompletních seznamů při úplném zatmění. Jaké poznatky a největší zajímavosti tato četná pozorování přinesla?

Hmyzožraví ptáci se snášeli k nocování

Téměř všichni pozorovatelé byli svědky zvláštního chování ptáků. Hlášená byla hejna hmyzožravých ptáků, tedy především vlaštovek, jiřiček, břehulí a rorýsů, kteří se svorně stahovali z výšek a s přibývající tmou se snášeli na zem, kde se mnozí začali připravovat k nocování. Jeff Shenot z Marylandu sdílel zajímavé pozorování 161 jiřiček modrolesklých: „Podíval jsem se ven abych zjistil v jaké fázi je zatmění, když jsem zpozoroval (na místní poměry) obrovské hejno jiřiček modrolesklých, které začaly doslova „padat z nebe“. Zpočátku to byly jenom nerozeznatelné tečky, ale pak přilétly až úplně dolů, posedaly na dráty a z drátů pak postupně do korun stromů. Byli to viditelně migrující ptáci (většina ptáků už byla navíc tou dobou dávno na jihu), kteří se prostě zastavili uprostřed migrační cesty a zřejmě zmateni zatměním se začali připravovat na nocování? Na poměry jiřiček byly nezvykle tiché. Krátce po úplném zatmění se vznesly a pokračovaly v dále ve své migrační cestě.“

John Parker z Idaha napsal: „Zhruba 500 břehulí  se stáhlo do nejbližšího rákosí, kde v průběhu celého zatmění „nocovaly“.“

Radary odhalily prázdnou oblohu

Koordinátoři projektu zkoumali data z radaru Doppler, aby zjistili, zda-li je možné tato nesčetná pozorování potvrdit ve výrazně větším měřítku. Následující obrázková smyčka je radarovým pohledem z Jižní Karolíny, který zobrazuje létající tvory (včetně hmyzu), přímo úměrně klesající směrem k zemi s tím, jak postupoval průběh zatmění. Nejníže se ptáci vyskytovali krátce po úplném zatmění a výšku začali opět nabírat s jeho blížícím se koncem. Klesání létajících tvorů je na mapě zvýrazněn bílou kružnicí, která ukazuje rozsah „vzdušné“ fauny. Povšimněte si, jak se kružnice zmenšuje s vrcholením zatmění a jak se opět rozšiřuje po jeho skončení. Vědci dále zkoumají podobné vzorce a obrazy za využití nejnovějších pokroků ve zpracování a analýze radarových dat, aby více poodhalili, jak ptáci na zatmění slunce reagovali.

Noční a soumrační ptáci se uprostřed dne probouzejí k životu

Zcela běžně byli pozorováni lelci sokolí. Pozorovatel Steven Kahl napsal: „Najednou se objevilo celé hejno lelků. Ptáci přilétli od severu a mířili k jihu v pevné formaci. Když dorazili k mé pozici téměř ke konci zatmění, začalo se hejno rozpouštět.“

Sovy nezůstaly pozadu a byly pozorování puštíci proužkovaní, výři virginští a výrečci američtí. Jeden z pozorovatelů nahlásil: „Výrečci houkali a vydávali zvláštní kontaktní hlasy zhruba 2 minuty a to 20 vteřin po úplném zatmění, když se začalo opět trochu rozednívat.“

Noční migranti se chovali tak, jakoby se připravovali pro odlet na svoji dlouhou migrační trasu.

Pozorovatel Steven Kahl napsal: „Tři lesňáčci žlutí a lesňáček mniší vyskočili ze šťavnatého podrostu přímo na vrchol uschlého stromu, poletujíc tam pár vteřin a volající nočním přeletovým hlasem. Chovali se jakoby se co chvíli vznesli a odletěli na svou noční migrační cestu.“

Vrány vyfocené v průběhu zatmění slunce v Dhace v roce 2009. Autor: Ashiful Haque

Andrew Farnsworth měl nevídaný zážitek: „Pozoroval jsem trupiála baltimorského, jak se postupně dopracovává z nízkých pater porostů až na vrcholek stromu a zhruba po 3-5 minutách se z něho snesl přímo na jihovýchod, přes cestu a směrem k oceánu. Utíkal jsem na pláž abych jej následoval a viděl jsem jak letí nad hladinou pryč z dohledu, jasně demonstrující to co vypadalo jako noční migrační přelet nad vodou! Pták nenabíral na výšce příliš rychle, místo toho si udržoval velmi stálou rovinu letu.“

Nocování a zmatek

Pozorovatelé popisují dravce, v mnoha případech kondory, jak na dobu zatmění usedají na větve a stožáry vysílačů, kde se chystají k nocování. Ihned po projasnění se zvedají a odlétají.

Skupina pozorovatelů popsala zmatek z Jižní Karolíny: „Úplné zatmění ve 14:47 trvalo dvě minuty. Absolutně nulová ptačí aktivita těsně před úplným zatměním a asi 45 sekund poté. Volavky létali po desítkách k nocovištím, slétávající se k rybníku kousek od naší lokality. Rekordní počet nesytů amerických (22) se vznesl z bažin asi 270 metrů od nás. Působili nesmírně zmateně. 13 z nich se odpojilo a letělo ve formaci směrem na sever a 9 z nich zůstalo na místě, vzlétlo do výšky a kroužilo ve vzduchu. Posléze se vrátili nazpět k bažinám jakmile se začalo opět objevovat slunce. Tři luňáci letěli ve vlnkovitém letu nad vrcholky stromů, zcela zřejmě mířící zpět na známé nocoviště. Bylo to všechno velmi krátké, ale zmatení ptáků bylo takřka hmatatelné.“

Je tedy zcela zřejmé, že zatmění slunce má na faunu (ale samozřejmě i flóru – např. jeden z pozorovatelů ve svém seznamu popisuje zavírající se květy) rozhodně významný vliv a zkoumání chování ptáků v této nevšední chvíli skýtá četná fascinující poznání. Iniciativa, která proběhla před pár dny v Americe je rozhodně velkou inspirací a motivací pro pozorovatele z České republiky, aby v příštím zatmění slunce, které se objeví nad naším územím, vyšli do terénu a zjistili, jakým způsobem reagují ptáci na zatmění u nás.

Text: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: http://birdcast.info/forecast/eclipse/


Číst dále
0


Nejnovější  / Výběr redakce  / Zajímavosti
Tragický osud holuba stěhovavého: z miliard na nulu během 100 let
AVIFAUNA Publikováno 27.8.2017


Z rákosí se vznese tmavý živelný proud ptáků a za šumu a křiku vzlétá k nebi, kde formuje fascinující obrazce, přelévající se a měnící formu před našima očima. A my tiše zíráme, tajíme dech a obdivujeme velikost hejna, jehož rozsah zdánlivě nemá konce. Takové zážitky nám přináší koncem léta špaček obecný, který se houfuje do statisícových hejn, aby předváděl, černé na modrém, své magické synchronní lety (více o tomto fenoménu v tomto článku).

Napadlo by nás při těchto chvílích, že špaček, ve své obdivuhodné početnosti (jeho světová populace čítá dle odhadu 330 milionů jedinců) mohl do sta let vyhynout? Že ani ve snu? Přesně to se ale stalo v 19. století holubu stěhovavému, jehož světová populace byla tehdy nejméně desetinásobně (!) větší než u špačka obecného.

V průběhu pokroku a vývoje lidstva, především pak kolonizace nových kontinentů a zemí padlo za oběť nesčetně mnoho druhů ptáků, kteří byli vyhubeni ať už zavlečenými predátory, ztrátou přirozeného prostředí nebo třeba přímým lovem. Příběh holuba stěhovavého je však ze všech nejvíce šokující a dodnes nepřestává trhat za nitky svědomí naší lidskosti.

Pojďme se proto na smutný příběh tohoto nenápadného a kdysi světově nejpočetnějšího ptáka podívat pod drobnohledem.

V květnu roku 1850, dvacetiletý Simon Pokagon, vůdce kmene Potawatomi, kempoval v době lovné sezóny u pramenů Michiganské řeky Manistee, když tu ho zaskočil vzdálený neurčitý hluk. Zdálo se, jakoby „armáda koňských spřežení s rolničkami postupovala skrze hluboký les směrem ke mně,“ napsal později. „Jak jsem naslouchal pozorněji, usoudil jsem, že namísto koňských spřežení musí jít o vzdálený hrom; přesto však bylo jitro jasné, klidné a krásné.“ Záhadný hluk přicházel stále blíže a blíže, dokud Pokagon konečně nepochopil jeho pravý původ: „Zatímco jsem hleděl v ohromení a úžasu, spatřil jsem, tryskající z lesa v nepřetržitém proudu směrem ke mně, miliony holubů, první, které jsem tuto sezónu viděl.“

To byli holubi stěhovaví, Ectopistes migratorius, endemický a zároveň tehdy nejpočetnější ptačí druh Severní Ameriky a pravděpodobně celého světa (jeho populace sahala tehdy do 3-5 miliard jedinců). Skrze 19. století lidé popisovali mnohá podobná pozorování holubího tahu: jak trvalo hodiny, než hejno přeletělo nad hlavou, zatmívajíc oblohu a znemožňujíc svým ohlušujícím šumem a povykem jakoukoliv konverzaci. Pokagon vzpomínal, jak táhnoucí hejna přilétající k hlubokému údolí, „vlila svoji živoucí masu“ stovky stop dolů do střemhlavého letu. „Poznal jsem ty nejvelkolepější z amerických vodopádů,“ psal ve vzpomínkách, „přesto však můj úžas a obdiv nebyl nikdy tak rozdmýchán jako když jsem byl svědkem, jak se tito ptáci vrhají z jejich přímočarého kurzu do údolí jako meteority z nebes.“

Vypreparovaná Marta, poslední žijící holub stěhovavý ve Smithsonian Museum. | Zdroj: Ph0705 – Wikipedia

Pokagon tyto vzpomínky zaznamenal v roce 1895, více než čtyři desetiletí po svém pozorování u řeky Minstee. Tou dobou byl již v posledních letech svého života, stejně jako holubi stěhovaví, které tehdy tolik obdivoval. V roce 1871 pokrývaly jejich obrovské hnízdní kolonie 2200 km² wisconsinských dubovo-písčitých pustin — 136 milionů dospělých jedinců, odhadl později biolog A.W. Schorger. Poté populace začala rapidně ubývat, dokud po roce 1890 nečítaly divoká hejna holubů stěhovavých desítky, sotva stovky ptáků, natož pak miliard. A pak zmizeli do posledního všichni. Všichni až na tři hejna držená v zajetí.

Poslední žijící holub stěhovavý, samice pojmenovaná Marta, byla držena v zajetí v Cinccinnati Zoo v Ohiu. Dva samci, kteří s ní sdíleli klec, uhynuli v roce 1909-10, načež byla vypsaná odměna 1 000 dolarů tomu, kdo bude pro Martu schopen nalézt posledního samce. Poslední 4 roky svého osamělého života se stávala apatičtější a čím dál tím méně pohyblivá, mimo jiné kvůli částečnému ochrnutí, které utrpěla po prodělané mrtvici. Tehdejší návštěvníci po ní házeli písek, aby ji rozhýbali, na což ZOO reagovala odstraněním klece z veřejné expozice. 1. září 1914 byla Marta nalezená mrtvá na dně své klece — její zhruba 29 let dlouhý život, v jehož průběhu nenakladla jediné plodné vejce, skončil a s ním i existence holuba stěhovavého.

Ilustrace táhnoucích hejn.

Nyní víme, jak to všechno skončilo. Jaký měl ale pád holuba stěhovavého začátek a příčinu?

Byli to evoluční géniové. Táhnoucí v rychlých, olbřímích hejnech napříč východní a středozápadní části Spojených států a Kanady — samci břidlicově modří s náznaky měděné a růžové barvy na spodní části těla, samice subtilněji zbarvené — letěli holubi stěhovaví v hledání hojné úrody žaludů a bukvic. Ty požírali, užívajíc své obrovské početnosti jako pasivní obrany před predátory — strategie, která doslova „přehltila“ potenciálního predátora (v angl. originále predator satiation – jde o jev, kdy obrovská hejna paradoxně snižují pravděpodobnost ztrát jedinců). Dařilo se jim také vítězit nad ostatními milovníky semen. A to ne pouze nad divokými zvířaty, ale také nad domestikovanými prasaty, která farmáři pouštěli na volno do lesů, aby se nažrala.

Jak v lesích tak i městech, přilétající hejno bylo ohromnou podívanou  — „okřídlená bouře“, jak ji slovy nazval ochránce přírody Aldo Leopold. Jeden záznam z roku 1855 z města Columbus v Ohiu, popisuje obrovský rostoucí mrak, který doslova zastínil slunce, zatímco postupoval směrem k městu. „Děti ječely a utíkaly do svých domovů,“ píše se v záznamu. „Ženy vykasaly sukně a upalovaly k nejbližším obchodům, kde hledaly útočistě. Koně se plašili a prchali svým majitelům. Pár lidí zamumlalo vystrašená slova o příchodu konce světa a další padali na kolena a začali se modlit.“ Když hejno po dvou hodinách přeletělo, „vypadalo prázdné město doslova přízračně, osvícené nyní jasným sluncem, které se odráželo od ulic a střech pokrytých holubími stříkanci.“

Vycpaný samec a samice v knihovně univerzity Laval | Zdroj: Cephas – Wikipedia

Hnízdící ptáci zabírali celé lesy, tvoříc to, co John James Audubon v roce 1831 nazval „mohutné stavby velké jako prasečí hlavy.“ Pozorovatelé byli svědky stromů obsypaných desítkami takových hnízd, s hromadnou váhou tak obrovskou, že lámala větve a vyvracela stromy. V roce 1871 byli lovci, chystající se na ranní odstřel dospělých samců, natolik ohromeni hlukem a podívanou, kterou ptáci skýtali, že mnozí z nich upustili své zbraně. „Představte si tisíce rachotících strojů doprovázených stejným počtem parníků syčících páru, společně s tisícem vlaků kodrcajících přes krytý most (most se stříškou a bočními stěnami, který byl tehdy pro Ameriku specifický – zvuk se v něm mnohonásobně zesiloval) — představte si tohle všechno nahloučené do jediného hejna a teprve pak možná budete mít mlhavé pojetí o té strašlivé vřavě.“ napsal tehdejší deník Commonwealth.

Holubi nebyli pouze hluční. Maso holubů bylo chutné a jejich příchod značil hojnost bezplatného a snadno získatelného proteinu. „Představte si především hejna v období jarního tahu,“ říká ekolog David Blockstein. „Lidé žijící v divočině tehdejších Spojených států přežili zimu. Jedli cokoliv, co byli schopni uchovat a konzervovat z loňského roku. A pak, zčistajasna kolem vás letí čerstvé maso. Musely to být chvíle velké radosti — holubi jsou tady!“ Leč ne všichni výskali radostí. Ptáci totiž požírali také pěstěné plodiny, čímž nesmírně frustrovali farmáře. Baron de Lahontan, francouzský voják, který se svojí jednotkou prozkoumával Severní Ameriku v průběhu 17. století, o tom napsal: „Biskup donucen nejednou byl, ptáky exkomunikovati za všecky škody, jenž na plodech země páchali.“

Dobové vyobrazení odstřelu v severní Lousianě.

Hejna byla tak hustá, že činila lov ptáků nesmírně snadným. I pouhé máchání holí v nízce letícím hejnu by pár ptáků zabilo. Přesto však nebyl lov ptáků pro osobní potřeby místních obyvatel to, co by jej ohrožovalo na přežití. Na konci Občanské války však přišly dva technologické výdobytky, které rozpohybovaly nezastavitelný proces fatálního hubení holuba stěhovavého: rozšíření národní telegrafní sítě a železnice. Ty daly vítr do plachet komerčnímu holubímu lovu, poháněly profesionální lovce, kteří díky telegrafu získali informace o nových hnízdištích a vlakem se rychle přesouvali ve sledování táhnoucích hejn. „Stěží přijel vlak, který by nepřivezl lovce a trapery.“ píše deník Kilbourn City Mirror z Wisconsinu v roce 1871. „Hotely byly přeplněny, bečváři měli plné ruce práce s výrobou sudů a muži, ženy i děti měli napilno s jejich plněním ulovenými ptáky. Byli tak rozváženi po celých státech po železnici, do Milwaukee, Chicaga, St. Lous, Cincinnati, Philadelphie, New Yorku a Bostonu.“

Po zprovoznění železnice město Plattsburg ve státě New York dopravilo kolem 1,8 milionu holubů do větších měst pouze za rok 1851, za cenu 31 až 56 centů za 10 kusů (v přepočtu 12 Kč). V roce 1855 bylo jen do New Yorku posláno 300 000 ulovených holubů. 23. června 1860 bylo v Grand Rapids v Michiganu zabito 235 200 ptáků (během jediného dne), v roce 1874 bylo v Oceana County rovněž v Michiganu uloven milión ptáků a o dva roky později 400 000 holubů za týden během vrcholu sezóny a 1 600 000 ulovených jedinců za celý rok. Ještě v roce 1878 bylo na jednom hnízdišti zabito několik desítek tisíc ptáků během jediného dne.

Plakát z roku 1881 zobrazující různé metody lovu holuba stěhovavého pro sportovní soutěže

Profesionálové i amatéři společně zdolávali svoji kořist hrubou silou. Stříleli je, lapali do sítí, zapalovali jejich nocoviště a dusili je hořící sírou. Útočili na ptáky s hráběmi, vidlemi a brambory. Trávili je kukuřicí máčenou ve whiskey. Když se o těchto metodách dověděl náčelník kmene Potawatomi, zoufal si: „Tihle zločinci, postrádající jakékoliv morální cítění, jsou schopni zapálit sirku a dotknout se jí paty stromu, načež v záblesku, či spíše explozi, se oheň rozšíří na každičkou větev stromu.“ napsal Pokagon o masakru z roku 1880. Popisuje, jak sežehnutí dospělí ptáci prchali, zatímco holoubata padající z hnízd se tříštila o zem jako přezrálé ovoce. Jakožto svědek těchto pogromů přemýšlel Pokagon nad tím, jaký duchovní trest může „čekat na naše bílé sousedy, kteří tak beznadějně zmasakrovali a vyhnali z našich lesů divoké holuby, nejkrásnější z květů zvířeny Severní Ameriky.“

Koncem 19. století se lov holubů stále více komercializoval — byly otevřeny velké sklady zaměstnávající trapery (známé jako „holubáři“, v angl. originále pigeoners), kteří cíleně sledovali holubí hejna po celý rok. Jediný lovec byl údajně schopen za svoji kariéru ulovit a poslat na tři miliony ptáků do východních měst. V roce 1874 bylo nejméně 600 lidí zaměstnáno jako holubáři, číslo, které se v roce 1881 zdvojnásobilo. Holubi byli loveni v takových počtech, že v roce 1876 nebyly zisky z prodeje schopny splatit cenu sudů a ledu potřebnou k jejich přepravě. Cena jednoho sudu plného holubů spadla pod 50 centů z důvodu přezásobeného trhu. Proto byli holubi drženi naživu, aby bylo jejich maso čerstvé a byli zabiti v momentě, kdy jejich cena na trhu opět stoupla. Tisíce ptáků bylo zavřeno ve velkých vrších, kde skrze špatné podmínky hynuli, především z nedostatku potravy, vody a kvůli zraněním, která si navzájem působili.

Holubi nebyli pouze komerčně loveni. Byli užívání také ve sportovní střelbě jako živé terče. Na soutěžích byli vypouštěni ze speciálních klecí a byly pořádány terénní turnaje, při kterých účastníci stáli pravidelně rozmístění vedle sebe zatímco se pokoušeli sestřelit co nejvíce ptáků z prolétajícího hejna. Holub byl tehdy pokládán tak hojným, že bylo zapotřebí sestřelit 30 000 ptáků aby měl účastník nárok na hlavní cenu v jediné soutěži.

V roce 1896, blízko Bowling Green ve státě Ohio, se k hnízdění slétlo posledních 250 000 ptáků. Zpráva o hejnu se rychle rozšířila mezi lovci. Zabito bylo kolem 240 000 jedinců, 100 000 holoubat bylo odsouzeno k záhubě. Holubi byli naloženi do vlaku, ten ale, přetížen ohromným množstvím ulovených ptáků, vykolejil. 200 000 mrtvých holubů stěhovavých bylo vyklopeno do rokle u tratě, kde shnili.

Strategie přežití holuba stěhovavého — létání v obrovských, predátory odpuzujících hejnech, se jim tak nakonec stala osudným.

Lov holubů nebyl historicky žádnou novinkou a archeologické nálezy potvrzují, že před příchodem kolonizátorů byli holubi stěhovaví důležitou součástí jídelníčku severoamerických indiánů. Jejich přístup k lovu holubů měl však zcela jiný charakter. Indiáni se často přesouvali do blízkosti hnízdních kolonií, aby zde lovili juvenilní jedince, které za nocích zabíjeli dlouhými bidly, přičemž byli opatrní, aby nerušili hnízdící dospělé ptáky a tím také chod celé hnízdní kolonie. V některých kmenech bylo rušení hnízdících ptáků dokonce pokládáno za zločin. Před lovem byly některými kmeny holubům přinášeny drobné dary a obětiny a byl jim následně vzdáván dík v podobě rituálů a speciálních holubích tanců. Ptáci byli indiány loveni také do sítí v době tahu, přičemž jich bylo při jediném lovu odchyceno maximálně do několika stovek kusů — počty, které v porovnání s množstvím ptáků získaných komerčním lovem kolonizátorů působí zcela bezvýznamně.

Holubi stěhovaví by snad ještě mohli přežít následný komerční lov, kdyby evropští lovci nezasahovali do jejich hnízdních kolonií, kde postříleli některé dospělé, odehnali ostatní a doslova „sklidili“ holoubata opuštěná na hnízdech. „Byla to dvojitá rána pod pás, “ říká Stanley Temple, emeritní profesor Wisconsinské univerzity. „Byla to demografická noční můra nadměrného vybíjení a naprosto znemožněné reprodukce. Pokud hubíte druh mnohem rychleji, než se stačí obnovovat, jeho konec je zcela jednoznačnou matematickou jistotou.“

Nevzletné mládě holuba stěhovavého

Fatální příčinou pro vyhubení holubů stěhovavých bylo také masivní odlesňování rozsáhlých území, které byly uvolňovány pro zemědělství, rozšiřování měst a také kvůli poptávce po dřevě jakožto stavebním materiálu a palivu. Kolem 728 000 km2  bylo vymýceno pro hospodářské účely mezi lety 1850 a 1910. Přestože jsou stále velká zalesněná území ve východní části Severní Ameriky, která slouží jako útočistě pro široké spektrum zvířat, nebyly plochy dostatečně velké k usídlení obrovských hejn holubů, jenž byla zapotřebí k udržení populace.

I přestože počty ptáků rapidně klesaly a obrovská hejna mizela, „nebyla vyvinutá prakticky žádná snaha je zachránit.“ říká Joel Greenberg, vědec z Chicagského přírodovědného muzea. „Lidé je prostě pobíjeli ještě s větší vervou. Pobíjeli je, dokud nebylo co pobíjet.“

Poslední obětí extenzivního lovu byla „Buttons“ („Knoflíček“), samice, která byla zastřelena v Ohiu v roce 1900 a vycpaná šerifovou manželkou (která použila dvou knoflíků jako náhradu za oči). Téměř sedm desetiletí později, muž jménem Press Clay Southworth na sebe vzal vinu za střelení posledního divokého ptáka. V době, kdy jej střelil, byl malý kluk a neměl tušení, o jaký druh se jedná.

Vypreparovaný exemplář holuba stěhovavého v letící póze. | Zdroj: Jim, the Photographer – Wikipedia

Moderní enviromentalismus dorazil příliš pozdě na to, aby zabránil vyhynutí holuba stěhovavého. Přesto však tyto dva fenomény sdílejí historické pouto. „Vyhubení holuba stěhovavého bylo částečnou motivací pro zrození moderní ochrany přírody 20. století.“ vysvětluje Temple. V roce 1900, ještě před smrtí Marty v Zoo Cincinnati, republikánský kongresman Joh F. Lacey z Iowy představil první národní zákon o ochraně přírody, který zakazoval mezistátní přepravu nezákonně ulovené zvěře. „Divoký holub, původně v milionových hejnech, zcela vymizel z povrchu zemského,“ prohlásil Lacey na půdě sněmovny. „Předvedli jsme otřesný příklad vyvražďování a zkázy. Příklad, který může sloužit jako varování celému lidstvu. Dejme nyní příklad moudré ochrany toho, co z darů přírody ještě zbývá.“ Ten samý rok schválil kongres Laceyho zákon, následovaný ještě přísnějším Weeks-McLean zákonem v roce 1913 a pět let poté Smluvou o migrujícím ptactvu, která chránila nejen ptáky, ale také jejich vejce, hnízda a peří.

Osud holuba stěhovavého dodnes inspiruje ochranářské organizace ve snaze záchrany kriticky ohrožených druhů. Ve druhé polovině 20. století například jeho příběh pomohl záchraně papežíka amerického, vrabcovitého neotropického migranta, jehož populace začala rapidně klesat podobně jako tehdy u holuba stěhovavého, z důvodu masového vybíjení hejn na jejich zimovištích ve Venezuele. Místní ochranáři tehdy použili příběhu holuba stěhovavého k vyburcování kolegů ze Severní Ameriky a Evropy, kteří se do projektu ochrany papežíka následně zapojili. Díky tomu se tento druh podařilo zachránit.

Příběh holuba stěhovavého je strašlivým příkladem ničivosti, lidské ignorance a sobeckosti. Přesto je ve vyprávění jeho smutného příběhu síla, která může probudit touhu a potřebu k uvědomělosti a citlivému přístupu k naší přírodě a její ochraně i u těch z nás, pro které příroda není hlavním zájmem. Mějme proto obraz holuba stěhovavého a jeho osud stále na paměti a nikdy nezapomeňme. Nezapomeňme kvůli uctění památky tohoto neobyčejného ptáka ale i pro všechny jiné druhy, které nyní čelí bezprostřednímu ohrožení v důsledku naší rozrůstající se civilizace. Pro druhy, které potřebují a zaslouží si naši pomoc.

Text a překlad: Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Audubon.org | Wikipedia.org

Zdroj obrázků: Wikipedia.org


Číst dále
4


Nejnovější  / Rozhovory  / Ze zahraničí
George Halmazna: O migraci orlů skalních ve Skalistých horách
AVIFAUNA Publikováno 20.8.2017


George J. Halmazna (GJH)

Narozen v Československu, ale žijící v Kanadě s rodinou již 48 let. 

Zvěř, hlavně ptactvo, měl rád již od malička. V Kanadě vystudoval ošetřovatele zvěře a 39 let pracoval v Calgarské Zoo. 

„Měl jsem velké štěstí, že se můj koníček stal mojí prací.“ vysvětluje George. „Pracoval jsem nejen ve skvělém kolektivu, ale tím, že jsem měl na starost mnoho druhů zvířat, byl pro mne každý den zajímavý. Dravci byli a jsou stále mojí specializací a největší vášní“.

Skoro 20 let pracoval ve „zvírěcí nemocnici“, kde se staral nejen o nemocné druhy zvířat, zvířat v karanténě, ale také o poraněné „domácí druhy“ zvěře, kterou místní občané přinášeli do Zoo. 

Specializoval se hlavně na „přípravu dravců“ k vypouštění zpět do volné přírody a vlastní vypouštění. 

Obdržel také licenci ke kroužkování dravců, které provozoval 25 let. 

Po mnoho let monitoroval hnízdění dravců v okolí bydliště a nyní je členem Rocky Mountan Eagle Reaserch Foundation, která monitoruje migraci dravců, hlavně orlů skalních, ve východní části Skalistých hor již po 26 let. 

V zoo s výry velkými

A jak to všechno vlastně vzniklo?

Vše začalo 20. března 1992, kdy moji známí, Des Allen a Petr Sherrington, poprvé zpozorovali neobvykle vyšší počet orlů skalních „protahujících“ nad údolím Kananaskis v Albertské části Skalistých hor, poblíž hory Lorette. Je to část dnes už známé „orlí dálnice“, kudy tito dravci migrují jak na jaře, tak na podzim, táhnoucí se od Aljašky až do severního Mexika.

Když letošní monitorování této migrace začalo 1. března 2017, byl to již 26 rok nepřerušovaného pozorování naší RMERF organizace (The Rocky Mountain Eagle Research Foundation – hrubě přeloženo jako Nadace pro výzkum orlů Skalistých hor) a tím také jeden z nejdéle fungujících výzkumů na světě, organizovaným pouze z řad dobrovolníků. 

Naše organizace, která se utvářela během dlouhých let pozorování, je uskupením, které ze své činnosti nemá žádné zisky, je registrovaná v naší provincii Albertě a funguje jen díky podpory dobrovolníků.

Podzim v údolí Kananaskis.

Náš cíl, kromě vědeckých záznamů z našich letitých pozorování, je informovat a rozšiřovat získané poznatky nejen o migraci orlů a dalších dravců, kteří zde také protahují, ale také informovat veřejnost o jejich způsobu života a co je potřeba k jejich ochraně. 

Za posledních 25 let, dobrovolní pozorovatelé věnovali tomuto výzkumu 4 535 dní ( kolem 43 000 hodin ) přímo v přírodě, napočítali přes 231 000 migrujících dravců, z nich bylo 182 000 orlů skalních. Tento ptačí druh je vlastně hlavním předmětem našeho zkoumání. 

Já osobně jsem se zapojil do tohoto projektu hned při druhé jarní migraci v roce 1993 a nepřetržitě se monitoringu účastním již 25 let. 

Petr Sherrington se stal vedoucím celého výzkumu a naším ambasadorem. 

Řeka Kananaskis s horou Lorette ( 2480m ). Hora Lorette „slouží“ při migraci jako maják. Většina orlů létá přes a nebo kolem vrcholu.

Koncem jarní migrace a začátkem podzimní, kdy dny jsou ještě dlouhé, pozorujeme denně 13-14 hod. Jelikož zaznamenáváme nejen migraci ptactva, ale i pohyby savců v údolí Kananaskis, chodíme do naší přírodní kanceláře za každého počasí, ať už krásně hřeje slunce nebo řádí déšť, mlha, vítr či mráz. Proto máme problémy si udržet stálé pozorovatele. 

Údolí Kananaskis je zde ve Skalistých horách nejen součástí migrační trasy orlů skalních, ale také součástí migračních cest mnoha jiných ptačích druhů. Často se sem zatoulají i druhy žijící mimo horské biotopy. 

Po dobu našeho pozorování v tomto údolí jsme již zaznamenali 220 ptačích druhů a 18 druhů dravců.

Tak to je asi tak vše v kostce o našem pozorování, které již oslavilo čtvrt století.

Ještě úplně na závěr – dalo by se nějak shrnout, co jste v průběhu tak dlouhé dekády zjistili? Jak se to s orly skalními v průběhu let vyvíjí?

Výkyvy počtů jsou hodně ovlivněny počasím. A samozřejmě nevidíme vždy úplně všechny orly. Proto z mého hlediska nemůžeme něco tvrdit na 100%. Vždy však vidíme zřetelně méně mladých orlů vracejících se na jaře na hnízdiště, než kolik jich letělo na jih na podzim před tím.

Změny jsou také ovlivněny množstvím potravy, především zajíců měnivých , jejichž severské populace jsou zásadně ovlivněny tzv. desetiletými cykly (více o tomto jevu zde). Také je velká úmrtnost orlů v prvém roce života (prvá migrace ), jenž je především ovlivněna lidmi a lidskou činností (města, telegrafní dráty, dráty vysokého napětí atd.). Výzkum v USA z devadesátých let zjistil úmrtnost v prvém roce života až 70% (toto číslo bylo ovlivněno také indiány a jejich tradicemi – získávání peří na čelenky, rituály s mláďaty apod.).

Níže můžete nahlédnout na statistiky počtů jedinců v průběhu prvních deseti let monitoringu.

GE = Orel skalní – Vedle roků je počet hodin na pozorování, potom počet dní jarního pozorování

A jak vypadá výsledná práce George, kterou si přinese z terénu? Nese nějakou podobnost s našimi liniovkami nebo třeba hodinovkami? Posuďte sami: níže můžete nahlédnout do ukázkové tabulky z jednoho dne monitoringu.

Tabuka č.1 – stránka poznámek pozorování

Příklad stránky záznamů denního pozorování, z kterého se potom dělá souhrn do tabulky č.2 ( poslední stránka ze dne 15. října 2001 ).

Zde zaznamenáváme čas průletu jedince, druh, počet, věk, kudy dravec letí a druh jeho letu a nakonec místo pro jiné podrobnosti pozorování.

Tabulka č.2 – tabulka denního souhrnu pozorování

Toto je zjednodušená tabulka souhrnu denního pozorování. Jako příklad zde z 15. Října 2001 z hory Plateau, z nadmořské výšky  2400 m.

Seznam druhů dravců na levé straně, hodinový průlet jedinců každého druhu a na pravé straně  je seznam dalších ptačích druhů a savců viděných ten den.

Ve spodní půlce je součet druhů dravců rozdělen podle věku – mladý, nedospělý, dospělý a věk neurčen. Potom hodinový záznam počasí toho dne.

Spodní pravý roh je pro hodiny pozorování. 


Galerie zážitků z monitoringu orlů skalních v údolí Kananaskis:

Více o organizaci RMERF a celkové statistiky z  výzkumu orla skalního si můžete dohledat na stránkách eaglewatch.ca.

Text: George Halmazna

Úvodní foto: Juan Lacruz


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti
Legislativní zakotvení ochrany ptáků II.
AVIFAUNA Publikováno 16.8.2017


Klikněte zde pro přečtení prvního dílu.

Pojednání o současném legislativním zakotvením ochrany ptáků v ČR je nutné začít od norem unijního práva. Základním prvkem tohoto systému pak je Směrnice o ptácích, č. 2009/147/ES. Tento nesmírně důležitý předpis už od 80. let určuje členským státům, jak má na jejich území ochrana ptáků vypadat. Všechny instituty a ochranné nástroje, které tato směrnice zavádí, jsou u nás od roku 2004 vtěleny do zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOPK“).

Neotřesitelným základem úpravy je tzv. obecná ochrana ptáků vyjádřená v § 5a ZOPK. Ta se vztahuje na všechny volně žijící druhy ptáků. Podotkněme, že jiné skupiny živočichů této výsady, totiž obecné ochrany, nepožívají. Obecná ochrana ptáků zakazuje jejich úmyslné usmrcování a odchyt, poškozování hnízd a vajec, sběr a držení vajec (byť prázdných), lov ptáků, a také jejich úmyslné vyrušování1.

Samozřejmě, že tento zákaz nemůže být absolutní a určité výjimky jsou na místě. Zmiňme například výjimku založenou předpisy o myslivosti. Jedná se zejména o zákon č. 449/2001 Sb. o myslivosti, ale i další předpisy – například vyhláška2 stanovující druhy, které lze lovit, doby lovu, atp. S touto výjimkou počítá již samotný §5a v odst. 4.

Jako další výjimku z obecné ochrany lze zmínit tzv. kroužkovací vyhlášku3, díky ní můžou ornitologové odchytávat a značit ptáky. Tato vyhláška byla přijata na základě zmocnění v §5b ZOPK, které stanoví případy tzv. odchylného postupu při ochraně ptáků. Tento odchylný postup povoluje orgán ochrany přírody v případech, kdy je to nezbytné z důvodu ochrany veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti, bezpečnosti leteckého provozu, atd.

Vrátíme-li se k §5a ZOPK, tak zajímavé ustanovení nacházíme v odstavci 5. Zde stojí příkaz, že každý musí při budování nebo rekonstrukci drátů vysokého napětí je opatřit takovými ochrannými prvky, aby zde nedocházelo k usmrcování ptáků elektrickým proudem. Otázkou je, nakolik je toto osamocené ustanovení aplikováno a vynucováno. Osobně ho ale považuji za důležité už jen proto, že může sloužit jako „inspirace“ pro zavedení podobného týkajícího se skel. Skleněné plochy nejsou nijak regulovány a není povinností stavebníka zabezpečovat je proti nárazu ptáků, bohužel.

Určitým protikladem k obecné ochraně je tzv. druhová ochrana, tedy ochrana zaměřující se na vzácné nebo vědecky či kulturně významné druhy (§ 48 ZOPK). Tyto druhy jsou prováděcí vyhláškou k ZOPK č. 395/1992 Sb. vyhlášeny za zvláště chráněné, a to v kategoriích kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené. V příloze této vyhlášky najdeme seznamy takto zvláště chráněných druhů. Základní podmínky ochrany těchto druhů pak najdeme v ustanovení § 50 ZOPK.

Další klíčové ustanovení nalézáme v §45e. Ten opět vychází ze Směrnice o ptácích a zavádí ochráněná území pro ptáky – ptačí oblasti, i do našeho právního řádu. Ptačí oblast („PO“) je území, které bylo vybráno na základě určitých kritérií jako vhodné pro ochranu těch druhů ptáků, které jsou uvedeny v příloze I směrnice. Svým způsobem PO představují prvek zmíněné druhové ochrany – vyhlašují se pro konkrétní vzácný druh. Nutno podotknout, že PO není zvláště chráněným územím ve smyslu §14 ZOPK. Neuplatní se v nich tedy žádné základní ochranné podmínky jako v Chráněné krajinné oblasti nebo v Národním parku. V PO platí pouze tzv. bližší ochranné podmínky, které jsou uvedeny v tom nařízení vlády, kterým byla ta která oblast vyhlášena. V praxi to znamená, že ochrana PO je mnohem slabší, než ochrana přiznaná zvláště chráněným územím. Otázkou tedy je, do jaké míry PO skutečně přispívají k ochraně ptáků. Ve většině z nich neprobíhá žádný management a stavy populací cílových druhů kolísají. Nicméně už samotné vyhlášení 42 českých PO jistě má svůj význam. Minimálně v tom, že v těchto územích probíhá pravidelný monitoring a také v tom, že se jedná o ochranu územní, která z dlouhodobého hlediska je výrazně důležitější, než ochrana jednotlivých exemplářů.

Dalších předpisů, které se týkají ptáků, je poměrně dost. Nelze opomenout zákon č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, který se plně vztahuje i na ptáky. I samotný trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.) zná trestné činy, které se věcně týkají i ptáků. Jedná se především o trestný čin týrání zvířat a trestný čin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami. Významným předpisem je také zákon č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, který je známý pod zkratkou CITES.

Závěrem bych chtěl připomenout zkraje zmíněnou obecnou ochranu ptáků, která zapovídá usmrcování, odchytávání i rušení všech volně žijících ptáků. Na tomto stěžejním principu stojí celá současná česká ochrana ptáků.

1 Zde vhodno zmínit, že slovo „úmyslné“ je nutné vykládat extenzivně. Toto ustanovení poruší například fotograf, který bude fotit ptáky a jehož úmyslem bude získat kvalitní obrázek, nikoli rušení ptáků.

2 Vyhláška č. 245/2002 Sb. Vyhláška Ministerstva zemědělství o době lovu jednotlivých druhů zvěře a o bližších podmínkách provádění lovu.

3 Vyhláška č. 152/2006 Sb. o odchylném postupu při ochraně ptáků a výjimce ze základních ochranných podmínek zvláště chráněných druhů ptáků pro jejich značení.

Text: Jakub Hlaváček

Klikněte zde pro přečtení prvního dílu.


Číst dále
0