May 12, 2025
Autor

AVIFAUNA



Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti
Legislativní zakotvení ochrany ptáků I.
AVIFAUNA Publikováno 7.8.2017


Historie legislativní ochrany ptáků sahá až do začátku 19. století. První opatření na ochranu ptáků byla přijata na území dnešní Itálie v roce 1819. V průběhu dalších zhruba 150 let byla přijata řada dalších aktů směřujících k ochraně ptáků. Jejich cíle však byly ekonomické a nikoli ekologické. Tyto dokumenty se týkaly ochrany člověku prospěšných druhů, ba dokonce často uváděly výčet ptačích škůdců, které je třeba hubit. Příkladem budiž Konvence na ochranu ptactva pro zemědělství užitečného z roku 1902, která řadila na seznam nežádoucích druhů například všechny dravce. Názorový přelom v přístupu k ochraně celého životního prostředí přinesla Stockholmská konference konaná v roce 1972. Od tohoto data byly přijímány konvence směřující k ochraně ptáků v tom duchu, v jakém ji známe dnes.

Celý vývoj legislativního zakotvení ochrany životního prostředí, nejen pouze ptáků, je velmi úzce spjat s činností nevládních organizací i jednotlivců. Tyto subjekty vyvíjí tlaky na kompetentní úřady a snaží se, aby přijatá legislativa byla pro přírodu co nejlepší. U nás tuto důležitou roli dnes zastává například ČSO. Jedním z nejhlasitěji znějících hlasů volajících po ochraně přírody byla kniha Silent Spring od Rachel Carlson. Tato kniha dokonce bývá považována za nejdůležitější environmentální počin všech dob. I dnes je velice silná a rozhodně stojí za přečtení.

Na současnou legislativní ochranu ptáků v České republice je třeba nahlížet ve třech úrovních. A sice na úrovni mezinárodní, unijní a státní. První z nich představuje řada mezinárodních smluv, k nimž se Česká republika připojila. Obsahem těchto smluv jsou obvykle obecně definované závazky států, aby konaly určitým směrem ve prospěch životního prostředí, nebo aby se naopak určitého chování zdržely. Jmenujme za všechny Bonnskou úmluvu neboli Úmluvu o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů, která cílí na zajištění komplexní ochrany těch druhů, které během svého životního cyklu pravidelně překračují hranice jednotlivých států. Podobných mezinárodních smluv (úmluv/paktů/konvencí…) jsou stovky a pokud by je státy poctivě dodržovaly, nebylo by třeba žádných dalších zákonů. Problémem mezinárodního práva však je to, že je značně bezzubé. Nad suverénními státy neexistuje žádná vyšší instance a je pouze na jejich vůli, zda své závazky dodrží, nebo ne. Dalším typickým rysem mezinárodního práva je, že směruje vůči státům, nikoli vůči jednotlivým osobám.

Státní úroveň je rozdílná v tom, že její normy dopadají na státu podřízené (právnické i fyzické) osoby. Všechny subjekty působící na území státu se musí chovat podle jeho zákonů. V opačném případě je stát připraven jejich dodržení vymoci silou. Problémem ale je, že státy si do zákonů můžou napsat cokoliv. Připomeňme například francouzský seznam druhů ptáků, které lze lovit. Ochrana přírody na státní úrovni tedy může být velmi účinná, ale také zcela nefunkční.

Jistým mezistupeň mezi popsanými úrovněmi představuje právo EU (tzv. komunitární právo). Problematika ochrany životního prostředí je v právu EU upravena především směrnicemi. Připomeňme, že směrnice je „akt na cíl“, který říká členským státům, čeho mají dosáhnout. Cesta k dosažení tohoto cíle je pak ponechána na úvaze jednotlivých států, výsledná ochrana by však měla být ve všech státech stejná. Výhodou evropských směrnic oproti vnitrostátním zákonům je, že v nich je zakotvena ochrana přírody na vysoké úrovni. Takovou bychom stěží hledali v jednotlivých právních řádech členských států. Výhodou oproti zmíněným mezinárodním smlouvám pak je jejich vynutitelnost. EU má k dispozici mechanismy, kterými může zatlačit na členský stát, aby se něčeho zdržel, nebo aby něco konal. Ochrana životního prostředí prostřednictvím právních aktů EU je v dnešní době naprosto zásadní.

Dva základní stavební kameny ochrany přírody v EU tvoří Směrnice o ptácích a Směrnice o stanovištích. Jejich význam spočívá už jen v samotném vytváření evropských chráněných lokalit, které jsou zakotveny právě v těchto směrnicích. Rozeznáváme chráněné lokality dvojího typu – pro ptáky tzv. ptačí oblasti a pro rostliny a ostatní druhy živočichů pak tzv. evropsky významné lokality. Společně tato území tvoří evropskou soustavu chráněných území Natura 2000 a představují, zejména v západní Evropě, pro ptáky i další živočichy cenné životní prostředí.

O konkrétní právní úpravě bude pojednáno v druhém díle – pro jeho přečtení klikněte ZDE.

Text: Jakub Hlaváček

Úvodní foto: Peter Trimming


Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
4200 let v ledu: Dokonale zachovalý exemplář cvrčaly nalezen v Norsku
AVIFAUNA Publikováno 6.8.2017


Exemplář drozda cvrčaly nalezen v Norsku, kde byl přes 4000 let uchován v ledu, je zcela unikátním objevem.

Pták byl nalezen správcem Norwegian Nature Supervisory Agency (obdoba našeho AOPK) na kraji sněhového závěje v horách Oppdal, jak to komentoval Jørgen Rosvold, vědec Norské Univerzity Vědy a Technologie, který se bude nyní podílet na pitvě a dalším zkoumání tohoto jedinečného nálezu. Cílem dalšího zkoumání bude zjistit, kolik vnitřních orgánů se po 4000 letém pobytu v ledu zachovalo.

„Když tady v ledu najdeme nějaké pozůstatky, většinou to bývají kosti nebo zbytky dřeva. Tenhle pták ale skoro vypadá, jako kdyby zemřel loňskou zimu.“ řekl Rosvold.

Nález byl podroben uhlíkové metodě, kterou bylo zjištěno, že tento drozd brázdil oblohu Norska v době kamenné, tedy zhruba před 4200 lety.

Rosvold tisku svěřil, že při prvním prozkoumání ptáka nepředpokládal, že bude starší více než sto let. „To, že je starý 4000 let je naprosto fanstické.“ řekl a dodal „Nikdy předtím se nepodařilo otevřít a nahlédnout dovnitř do organismu 4000 let starého ptáka.“

Foto: BJØRN STEINAR GUNDERSEN / NRK

Pitva odhalila několik intaktních orgánů, mimo jiné například játra a srdce.

„To nám dává zcela jedinečnou příležitost udělat několik testů, které nám poskytnou unikátní vhled do podmínek tehdejšího prostředí v době, kdy pták uhynul.“ sdělil Rosvold tisku těsně před pitvou.

Další zkoumání exempláře odhalilo vysokou hladinu tuku, což nasvědčuje, že pták byl v době úmrtí v dobré zdravotní kondici.

„Dost pravděpodobně byl chycen rosomákem nebo liškou. Je známo, že rosomáci využívají přes léto ledu k uchování své kořisti. Takže tenhle drozd mohl být součástí jídelníčku schovanou na horší časy rosomákem, kterou už pak vynalézavá šelma zpětně nenašla.“

Zdroj: https://www.thelocal.no/20170804/norwegian-finds-4200-year-old-redwing-preserved-in-ice

https://www.nrk.no/trondelag/fant-4200-ar-gammel-trost-1.13627792

Foto: BJØRN STEINAR GUNDERSEN / NRK


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
Proč někteří ptáci při chůzi cukají hlavou?
AVIFAUNA Publikováno 31.7.2017


Procházíte rušnou částí města tak jako každý den, míjíte troubící taxíky, přeskakujete kaluže, přemýšlíte, co si dnes dáte k obědu a čas od času od vašich spěšných kroků odlétne holub, druh ptáka, který dočista ztratil jakékoliv zábrany a ostychy vůči lidem a lidskému pokroku. Vidíme je na chodnících, na střechách, římsách historických budov a na hlavách věčně zadumaných soch, které jsou od těchto „okřídlených potkanů“, jak jim někteří říkají, pokálené i za ušima.

Holub je skrz na skrz „ohraným“ ptákem — žádného z nás, tedy kromě nadšených dětí, kteří se je s vervou snaží dohonit a chytit, už dnes nezajímají. Je jich moc, často působí přihlouple a oproti ostatním ptákům, kterým můžeme věnovat naše úsilí a pozornost, svým kouzlem daleko zaostávají.

Tuto reputaci si holubi nenávratně získali právě díky lidskému pokroku, na který se holubi úspěšně adaptovali a naše budovy a města vděčně přijali za své. Jak také může získat náš respekt pták, který se přehrabuje v odpadcích a horem dolem znečišťuje naše domovy? I přesto však, když se na chvíli zastavíme a na holuba se zblízka podíváme, zjistíme, že jim to nebere nic na jejich kráse. Naparující se samec holuba při námluvách, jehož metalická pera na krku se lesknou na slunci a hrají všemi barvami dokáže svým šarmem okouzlit a je tomu tak i v případě jejich elegantního plachtivého letu, jehož můžeme být náhodnými svědky, když čas od času zvedneme zrak směrem ke střechám.

Nejednoho z nás ale možná, při našich cestách do práce a z práce, napadla zajímavá otázka: proč ten holub pořád tak ztřeštěně cuká hlavou? Copak ho z toho nebolí hlava? Může vůbec při tomhle způsobu pohybu něco vidět?

To, jak holubi a další ptáci (především hrabaví) při chůzi pohybují hlavou, souvisí s tím, jakým způsobem vnímají svět kolem sebe. Neustálé pocukávání hlavou umožňuje ptákům dočasně zafixovat svůj pohled na určitý předmět. To dá fotoreceptorům v jejich očích dostatek času (zhruba 20 milisekund) k tomu, aby si vytvořili stabilní obrázek okolního prostředí.

Zrak se s pohybem příliš dobře nemísí, proto mají všechna zvířata, od hmyzu po ptáky, triky, jakým způsobem okolní svět stabilizují. Mnozí savci, lidi nevyjímaje, toto dokáží drobnými pohyby očí, které jsou vrozené a pocházejí z neuromuskulárních spojení mezi našima očima a částí mozku, která sleduje pohyb a polohu našeho těla v prostoru.

Holubi jsou sice schopni hýbat očima, ale jejich dlouhé, ohebnější krky se v tomto případě osvědčily jako mnohem účinnější a efektivnější nástroje.

V sedmdesátých letech minulého století si toto vědci ověřili jednoduchým pokusem, ve kterém holuba umístili na běžící pás a ihned pozorovali, že pták při chůzi hlavou necuká, neboť jeho okolní prostředí bylo v tomto případě stabilní a beze změn.

Což nás vede nazpět k cukání hlavou, jehož jsme ve městě každý den svědky. Tento pohyb tedy není cíleně řízený samotnými ptáky, nýbrž jde o vedlejší produkt procesu zrakové fikace v průběhu pohybu. Pták pochoduje po chodníku, vidí drobek, na který se zafixuje pohledem, ale v tom krátkém zlomku vteřiny přirozeně pohne i tělem. V této chvíli však hlava zůstává na původním místě, zatímco tělo se hýbe tím či oním směrem a tak pořád dokola, čímž se vytváří efekt, který všichni tak dobře známe.

Několik dalších experimentů (mezi než patřilo například zakrývání zraku slepicím nebo jejich umístění do zcela tmavé místnosti bez světla) ukázalo, že mnoho druhů využívá stejného systému sledování okolního prostředí. Bylo také zjištěno, že „cukání“ hlavou je vrozené a v ptácích se projevilo již 24 hodin po vylíhnutí.

Díky těmto a mnohým dalším otázkám si uvědomíme, že holubi jsou sice městským živočišným plevelem, ale že je na nich stále co objevovat a zjišťovat, stejně jako na nespočet mnoha dalších druzích, které, jak se domníváme, možná do puntíku známe. Až půjdete příště do práce, vzpomeňte si na tento článek a věnujte těm „vašim“ holubům chvilku pozornosti. Rozhodně nebudete litovat. 🙂

Text: Martin Vlk Mrňous


Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
Záhadný venezuelský pták znovuobjeven po 60 letech
AVIFAUNA Publikováno 25.7.2017


(Washington, D.C., 25. červenec 2017) Mezinárodnímu vědeckému týmu se podařilo rozlousknout jednu z největších ptačích záhad Jižní Ameriky. Neúnavně zkoumající rozsáhlé horské lesy západní Venezuely, znovuobjevili vědci pituli tachirskou (Grallaria chthonia), poměrně nenápadného hnědého ptáka, který nebyl pozorován od svého prvního objevení v roce 1955.

Tento přibližně 19 cm velký druh pitule byl IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) zařazen mezi kriticky ohrožené druhy a mnozí se domnívali, že je nadobro ztracen.

Minulý rok vědci z RSI (Red Siskin Initiative) — ochranářské uskupení Smithsonian institutu a několika vědeckých organizací — sestavili tým, který se do Venezuely v červnu 2016 vypravil záhadného ptáka vypátrat. Účastníci výpravy věděli, že najít pituli tachirskou bude obzvláště obtížné (za předpokladu, že stále existuje) a to hned kvůli několika faktorům. Tento druh obývá hustý podrost ve výškách od 1500 do 2100 m, v nehostinném a velmi špatně dostupném regionu Andských velehor. Aby toho nebylo málo, pták je sám o sobě vizuálně poměrně nevýrazný a od ostatních příbuzných druhů složitě rozlišitelný.

Pitule se navíc obecně mnohem snáze slyší než-li vidí, ale bez existence jakýchkoliv nahrávek neměli vědci ponětí, jaký zvuk hledaný druh vydává.

Tým však přesto měl určitou výhodu: vědci totiž věděli, kam se vypravit. Vedoucí expedice Jhonathan Miranda prozradil, že jejich cíli velice pomohly poznámky z terénních zápisníků tehdejších objevitelů pitule tachirské.

Pitule tachirská ztvárněná ilustrátorem John A. Gwynne, Princeton University Press.

Už v prvním dni výpravy, poté co tým přes křivolaké andské pěšiny dosáhl kýžené lokality, zaregistrovali vědci za soumraku zvláštní zpěv pitule, který nikdy předtím neslyšeli. V průběhu dalšího týdne byla expedice schopna potvrdit, že tato záhadná píseň patří dlouze pohřešované pituli tachirské a během následného výzkumu se podařilo poprvé v historii pořídit několik fotografií a nahrávek žijícího exempláře.

Vědci doufají, že objev ztracené pitule dokáže přitáhnout pozornost a úsilí k ochraně biodiverzity jihoamerické přírody a zlepšit tak mimojiné i správu a ochranu národních parků, ve kterých se tento kriticky ohrožený druh může vyskytovat. V následujících měsících tým plánuje publikovat detaily ohledně jejich nálezu, včetně informací jak rozpoznat pituli tachirskou vizuálně i za pomoci hlasu od ostatních druhů, se kterými lze bez patřičných znalostí snadno zaměnit. Život tohoto ptáka však obklopuje stále mnoho otázek, na které poskytne odpovědi jen další systematická terénní práce.

Pitule tachirská tak vystoupila ze stínu rozsáhlého seznamu vyhynulých ptáků a dává tak naději nám i ostatním zmizelým druhům, že se možná přeci jen někteří z nich po uplynulých dekádách objeví. Minulý rok jsme byli svědky znovuobjevení holoubka modrookého po 75 letech. Třeba nás ten příští čeká objev legendárního datla císařského nebo nádherně zpívajícího moha hnědého. Nechme se překvapit!

Úvodní foto: Jhonathan Miranda

Zdroj: https://abcbirds.org/article/scientists-rediscover-venezuelan-bird/

Přeložil a upravil: Martin Vlk Mrňous


Číst dále
0


Nejnovější  / Určování  / Výběr redakce  / Z domova
Poznáváme ptáky v terénu – drozdi a jak na ně
AVIFAUNA Publikováno 23.7.2017


Drozd zpěvný a brávník, věčný problém začínajících pozorovatelů, ale někdy i oříšek pro zkušenějšího ptáčkaře. Tedy alespoň mě dokáží na některých fotkách poplést. Hlavu nám může zamotat i cvrčala.
Jak vám už asi dochází, dnešní článek o určování ptáků v terénu bude o drozdech. Podíváme se především na prvně zmíněné dva druhy, povíme si jak je od sebe bezpečně odlišit. Nakonec si dovolím krátce poreferovat o druhu, který by mohl zmást zejména nezkušeného pozorovatele, kvíčalu.

Drozd zpěvný a brávník

V této kapitole, jak už název napovídá, se zaměříme na typické drozdy, kteří se vyznačují hnědobílými barvami peří s černými skvrnami na břiše. Patřit sem budou tři druhy – drozd zpěvný, brávník a cvrčala.

Hned na začátek je nutno uvést, že drozd cvrčala je z této skupiny v České republice zdaleka nejvzácnější. Vyskytuje se vesměs v menších skupinách, nejčastěji v březnu-dubnu resp. září-říjnu a často provází hejna protahujících kvíčal. Od ostatních drozdů z této skupiny ho odlišíme snadno podle výrazných rezavo-červených boků a výrazného nadočního proužku. Je z těchto tří druhů také nejmenší, ale rozdíly jsou, zejména vůči drozdu zpěvnému, nevelké.

Drozd cvrčala, náš vzácnější zatoulanec ze severu. Foto: Martin Pelánek

Nejvíce pozornosti budeme věnovat drozdu zpěvnému a brávníkovi. Tyto dva druhy se pletou nejčastěji. Kámen úrazu tkví nejspíš v tom, že oba jsou poměrně běžní a oba je možné pozorovat na stejných místech, navíc ve stejnou dobu. Zbarvení obou dvou druhů je velmi podobné, při určování musíme být velmi pozorní.

Stavba těla

Velice důležitým znakem je v tomto případě velikost (pozor – může být zavádějící). Drozd zpěvný je o něco menší než kos, zato brávník dosahuje velikosti menšího holuba, je největším naším drozdem. Druhým znakem, který je patrný ze stavby těla, je silueta těchto druhů. Drozd zpěvný ji má spíše kompaktní s kratším ocasem, brávník má delší krk, ocas je delší, krajní ocasní pera jsou na rozdíl od drozda zpěvného s bílou kresbou (velmi dobrý znak, nápadný i při krátkém pozorování v letu) a budí celkově robustnější dojem.

Zavalitost, poměrně protáhlý krk a relativně malá hlava v poměru k tělu je pro drozda brávníka zcela typickým znakem. Často jej kromě lesa můžeme zastihnout na pasekách, pastvinách a posečených loukách, kde společně s ostatními drozdovitými ptáky vyhledává potravu. Všimněte si také velkých, tmavě hnědých, symetrických fleků na prsou – jedná se o znak, který drozda brávníka může také snadno prozradit (někteří jedinci jej však mají ve velmi malém rozsahu nebo téměř úplně chybí). Foto: Roger Sanderson

Chování a prostředí

Zatímco drozd brávník je typicky lesním ptákem, drozd zpěvný žije v různých biotopech, od zahrad a parků přes hustší lesní porosty až po ovocné sady. V zásadě mu stačí jakýkoliv lesík nebo keřovitý porost. Právě díky pestrosti výskytu drozda zpěvného ho potkáme v drtivé většině biotopů častěji, než jeho většího příbuzného.

Brávník je u nás tažný a jeho populace se k nám vrací v únoru, stejně tak je tažný i drozd zpěvný, který se ale vrací o něco později, až počátkem března. Oba se u nás mohou vyskytovat i přes zimu. Brávník častěji, drozd zpěvný jen ve výjimečných případech.

Oba druhy sbírají svou potravu zejména na zemi a živí se drobnými bezobratlými. Drozd zpěvný si zvlášť libuje v hlemýždích. Brávník je známý vysokou spotřebou jmelí nebo ochmetu, často i v pravých zimních měsících. V létě oba dva druhy nepohrnou bobulovitými plody, mohou zaletovat i do ovocných sadů.

Drozd zpěvný je nebojácným ptákem, který před námi ulétá na krátkou vzdálenost, zatímco brávník je více plachý. Při vzletu oba druhy vydávají charakteristický zvuk, podle kterého je můžeme vcelku snadno identifikovat. Brávník vydává drsné chrčení, které zní trochu jako řehtačka, menší drozd zpěvný volá jemným písknutím, které zní trochu jako „tikk, tikk“(viz. hlasové nahrávky níže pro porovnání).

Zbarvení těla

Základní kresbu mají oba druhy podobnou. Hnědá svrchní část těla s bílou spodinou, na které jsou černé skvrny, je charakteristická. Jeden z rozdílů mezi oběma druhy je tvar těchto skvrn. Skvrny drozda zpěvného vypadají spíše jako stříkance ve tvaru písmene „A“ nebo „V“, větší drozd brávník je má kulaté. U drozda zpěvného se navíc toto skvrnění na spodní straně břicha ztrácí a tato část jeho těla je pak bez skvrnění.

Typické skvrnění drozda zpěvného se ztrácející se kresbou směrem ke spodní části těla. Všimněte si také nádechu teplé světle narezlé barvy na hrdle a na bocích, kterou drozd brávník ve většině případů postrádá.

Dalším relativně dobrým znakem je zbarvení spodních loketních krovek na spodině křídla v letu, které jsou u drozda zpěvného okrové, u brávníka pak čistě bílé. Tento znak je kupodivu dobře patrný i při krátkodobém pozorování letících jedinců.

Hlas

Podle hlasu rozlišíme tyto dva druhy snadno. Zpěv brávníka slýcháme zejména zjara, dokonce i koncem února. Jeho zpěv, přednášený zejména v lesních porostech z korun stromů, v průběhu jara postupně ztrácí na intenzitě. Drozd brávník je také jedním z méně známých nočních zpěváků, rozhodně zpívá při a po setmění méně intenzivně než drozd zpěvný.

Drozd zpěvný má jeden z nejběžnějších a nejznámějších hlasových projevů. Také je jeden z nejsnáze identifikovatelných. Skládá se z různých trylků a pískání, které pták opakuje. Ozývá se téměř po celou hnízdní sezónu, nejvíce však po příletu našich hnízdních populací od poloviny dubna. Zpívá na rozdíl od brávníka velmi často ze střech domů, zahradních chat nebo i z drátů a sloupů elektrického vedení. V místech s vysokou hnízdní hustotou tohoto druhu je ranní zpěv nebo i podvečerní zpěv mnoha roztoužených samců přímo ohlušující.

Slovo o kvíčale

Občas mi vrtá hlavou, proč vlastně bývá kvíčala tak často špatně určována, když je to druh tolik typický. Už jsem se setkal také s tím, že kvíčala byla zaměněna i za natolik odlišné duhy jako např. sojka obecná nebo ťuhýk obecný. Proto jsem se rozhodl o tomto druhu napsat několik řádek.

Kvíčala je z našich drozdů svým vzezřením nejtypičtější a tudíž prakticky nezaměnitelná. Foto: Martin Pelánek

Drozd kvíčala je pták velký jako kos s velmi výrazným šedorezavohnědým zbarvením, díky kterému je prakticky nezaměnitelná. Hnízdí u nás poměrně hojně v otevřené krajině, sady, parky, okraje světlých lesů, ale i břehové porosty řek a potoků. Zejména v zimě pak kvíčala běžně protahuje ve velkých hejnech. Kvíčaly se v nich ozývají intenzivními a výraznými chraplavými hlasy (šak-šak-šak), podobnými hlasovým projevům brávníka. Tyto hlasy jsou charakteristické pro zimní krajinu a jsou nepřeslechnutelné a nezaměnitelné.

Závěr

Věřím, že tenhle článek vnese začátečníkům větší jistotu do určování a tím pádem i větší radost z času stráveného v terénu.
Za poskytnutí fotografií patří velké díky Martinovi Pelánkovi (phototrip.com)

Text: Jan Grünwald a Libor Schröpfer


Číst dále
10


Nejnovější  / Ze zahraničí
Za našimi ptáky do zahraničí
AVIFAUNA Publikováno 20.7.2017


Výpravy za ptáky do zahraničí jsou vždy zajímavé. Většinou nám přináší pozorování u nás vzácných druhů nebo těch, se kterými se zde nesetkáme vůbec. Pozorovatelé si tak snadno a rychle rozšíří svůj životní seznam pozorovaných druhů. Podle mého názoru je však nesmírně zajímavé a v mnoha ohledech přínosnější zahraniční pozorování tuzemských druhů. Vždyť spousta druhů, které označujeme za „naše“, u nás tráví jen malou část roku.

Poslední tři měsíce loňského roku jsem strávil v severním Španělsku. Birdwatchingu jsem se věnoval každou možnou chvíli. Nejsilněji na mě působila právě pozorování u nás hnízdících druhů, které mají Španělsko jako svou zimní destinaci. Červenky obecné byly naprosto jednoznačně dominujícím druhem, a to ve všech biotopech. Byly zkrátka všude. Druhým nejhojnějším druhem byly lindušky luční. Byly k vidění v podobných biotopech, jaké vyhledávají u nás k hnízdění, ale početně také v centrech měst. Dokonce jim stačil metr úzký pruh trávy kolem hlavní silnice, aby se zde porozhlédly po potravě. Jindy skákaly přímo po parkovišti mezi auty. Třetím velmi hojným druhem byl králíček ohnivý. Jeho pisklavý zpěv zněl ze všech stran v počtu několika desítek každý den.

Lindušky luční vezmou v zahraničí za své i malé proužky zeleně v městských parcích. Foto: Arturry Dzewski

Do dnešních dnů mám v živé paměti dvě působivá setkání s drozdy. Jedno bylo v pohoří Picos de Europa, kde jsem ve výšce kolem 2000m viděl hejno drozdů zpěvných. Ptáci stoupali do vysoko položeného sedla po nesmírně strmém svahu, neletěli výš než dva metry nad zemí a často byli tak nízko, až se zdálo, že jdou pěšky. Byli evidentně vyčerpaní. Druhý zážitek se odehrál na velkém útesu vybíhajícím daleko do moře zvaném Cabo Peňas. Zde jsem pozoroval hejno několika desítek drozdů cvrčal, které právě překonaly moře. Letěly z Anglie? Když se přiblížily k pevnině, začaly klesat, popolétly ještě pár set metrů dál do vnitrozemí a popadaly do trávy jako hrušky. Možná letěly celou noc a byly zřejmě rády, že dosáhly pevné půdy pod křídly.

Pohled ze sedla, do kterého stoupali zmínění drozdi. Pomyslný tahový trychtýř se stáčí podél skal doprava – k severu. Foto: Jakub Hlaváček

Samostatnou kapitolou by mohli být bahňáci. Těch zimuje na severním pobřeží Španělska obrovské množství. Měl jsem příležitost pozorovat stovky kolih malých i velkých, vodoušů rudonohých, šedých a tmavých, jespáků obecných a kamenáčků. V přístavním městě Gijón se kamenáčci dokonce naučili na pečivo, které jim házeli lidé. Doslova se prali o rohlíky s vrabci a holuby. Oproti očekávání jsem pouze jednou viděl malé hejnko čejek.

Pozorovatelé z našich luhů a hájů by si jen těžko představili, že by o kamenáčky zakopávali ve městě, kde se s holuby a vrabci perou o drobky z pečiva.

Za celý pobyt ve Španělsku jsem pozoroval celkem 127 druhů ptáků. Přirozeně mezi nimi byly i druhy u nás se nevyskytující, od majestátních supů a orlosupů po titěrné a čiperné cistovníky. Největší stopy ve mne však skutečně zanechalo pozorování červenek, pěvušek a králíčků. Pozorování toho, jaké biotopy v zimě využívají a jak se chovají. Myslím, že pozorovat „naše“ ptáky na jejich zimovištích a tahových cestách je velice dobrá cesta k tomu, abychom je lépe poznali a porozuměli jim.

Text: Jakub Hlaváček


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
Tajemství dravčího zraku
AVIFAUNA Publikováno 3.7.2017


Už jste někdy o někom řekli, že má „ostříží zrak“? Oči dravců jsou jedny z nejvnímavějších v celé zvířecí říši. Poměr velikosti očí k velikosti těla je ze všech obratlovců největší právě u dravců. Díky své velikosti mohou být i těžší než mozek. Tajemství však tkví také v hustotě světlo citlivých buněk, tyčinek a čípků sítnice.

Podívejte se třeba na svojí ruku, tyčinky registrují její tvar a čípky zase detaily jako například barvu. Jenže hustota tyčinek a čípků je v oku dravce až pětkrát vyšší než v tom našem. Takže když dravec loví v otevřené krajině, využívá termálních proudů, aby se vznesl do výšky, odkud pozoruje svou oblíbenou potravu, králíka zpozoruje z výšky až 1,5 km, což je pro člověka jako zpozorovat králíka z jedoucího auta ve sto kilometrové rychlosti.

Vědecké experimenty navíc poskytly důkaz, že ptáci pro své barevné vidění využívají všechny čtyři typy sítnicových čípků. Nejen že vidí ultrafialové světlo, mohou vidět také barvy, které si nedokážeme ani představit. Obecněji řečeno, UV-receptor může poskytnout výhodu při hledání potravy. Dietrich Burkhardt z Univerzity v Regensburgu v Německu prokázal, že voskový povrch mnoha druhů ovoce a bobulí odráží UV-záření, které může prozrazovat jejich přítomnost. Jussi Viitala z Univerzity v Jyväskylä ve Finsku se svými kolegy odhalila, že malé poštolky jsou schopny lokalizovat stopy hraboše pouhým zrakem. Tito malí hlodavci zanechávají pachové stopy moči a trusu, které odrážejí UV-světlo, a tak jsou viditelné pro poštolky disponující UV-receptory, zejména na jaře než jsou tyto stopy zakryty vegetací.

Až příště uvidíte dravce, věřte, že on už Vás viděl. Navíc možná pro dravce záříte v barvách, které si jen stěží dokážete představit.

Z originálu přeložil: Adam Boldiš
Doplnil: Lukáš Kadava
Zdroj: 
http://www.audubon.org/news/how-golden-eagles-spot-prey-incredible-distances
http://www.nytimes.com/1995/04/25/science/raptors-found-to-track-prey-s-ultraviolet-trail.html
http://www.sciam.cz/files/vydani/SA_08_09_2008/SA_60_67_2008.pdf


Číst dále
0


Nejnovější  / Věda
Mortalita ptáků – data z jihozápadního Plzeňska
AVIFAUNA Publikováno 23.6.2017


Od 90. let minulého století sbírají členové Holýšovského ornitologického klubu údaje o mortalitě ptáků na pevně vymezené studijní ploše na jihozápadním Plzeňsku. Plocha má velikost cca 520 km2 a již podle jména našeho klubu není zase až tak překvapivé, že zhruba uprostřed této plochy leží malé město Holýšov, okres Domažlice v Plzeňském kraji. Data sbírali L. Schröpfer, P. Růžek, J. Filípek a D. Melichar.

Údaje o mrtvých ptácích (včetně zničených snůšek a mláďat před dosažením plné vzletnosti v hnízdech) jsme zpočátku nesbírali příliš intenzivně, ale zhruba od roku 2010 je sběr těchto dat jednou z priorit sběru údajů o volně žijících druzích ptáků. Hned na začátku je třeba připomenout, že nálezy mrtvých ptáků jsou víceméně náhodné a některé mortalitní faktory jsou tímto způsobem sběru ve výhodě. Např. hlášení mrtvých ptáků na silnici, kteří jsou sraženi auty, je údaj, který se dá zjistit relativně snadno. Oproti tomu nálezy mrtvých ptáků (zejména menší velikosti), kteří uhynuli z přirozených důvodů někde volně v přírodě, jsou v podstatě nezjistitelné. To je třeba mít na paměti při práci s přiloženou tabulkou. Do konce roku 2011 se nám podařilo nashromáždit údaje o 444 případech úhynu ptáků ve volné přírodě.

Pokud se podíváme na jednotlivé mortalitní faktory, tak na prvním místě je Predace. Jednak jsou to predovaná hnízda, která jsou např. v budkách snadno zjistitelná. Dále jsou to nálezy predovaných ptáků na hnízdech dravců a sov. Např. u výra velkého to jsou sluka lesní, kalous ušatý, poštolka obecná, holub hřivnáč, koroptev polní, drozd zpěvný. Zajímavým případem predace je nález mrtvého dospělého sýce rousného, kterého přinesla domů kočka v Honezovicích na Plzni-jihu dne 26. 11. 2011. Na druhém místě to jsou Jiné důvody. Sem patří zejména nálezy mrtvých ptáků, u kterých není zřejmý důvod úmrtí, i když u takto nalezených ptáků, zejména před 2. světovou válkou a těsně po ní, jsou ptáci většinou střelení. Patří sem také opuštěná hnízda z důvodů, které nám nejsou známé. I z posledních let jsou zde ale i případy, kdy si člověk myslí, že to není vůbec možné. Např. 17. 4. 1988 byla na malé bažince u obce Zbůch nalezena mrtvá dospělá labuť velká, která byla ubita lidmi (pravděpodobně klackem). Další v pořadí jsou Přirozené příčiny. Sem patří např. mrtvá čapí mláďata vyházená z hnízd starými ptáky nebo mrtví mladí rorýsi v důsledku nedostatku potravy. Zajímavým, i když zároveň tragickým případem, je nález 21 uhynulých mladých jiřiček dne 14. 6. 2000 u Kulturního domu v Holýšově na Domažlicku po silné bouřce. Všechna mláďata uhynula v důsledku pádu promočených hnízd po průtrži mračen spojené se silným větrem, který bičoval jednu stěnu domu, kde byla v oknech přilepená jiřiččí hnízda. Dalším mortalitním faktorem je Střelba. Evidujeme 43 případů zastřelených ptáků, z nichž většina pochází z doby před světovou válkou. Že se tento faktor však nevyhýbá ptákům ani v poslední době, to potvrzují bohužel i tyto případy: 1. 7. 1999 byl zastřelen vzduchovkou mladý sýček obecný v Kostelci na Tachovsku, v únoru 1999 pak samice krahujce v Líních (o. Plzeň-sever) a otřesným případem je zastřelení dospělého čápa dne 14. 4. 1977 v Chotěšově na Plzni-jihu. Mortalitním faktorem, který se stále více dere dopředu, je železniční a hlavně silný Silniční provoz. Sražených ptáků přibývá, zejména po otevření dálnice D5, kde jsou v posledních letech jen na krátkém úseku, který máme pod kontrolou (cca 25 km), hlášeny nálezy velmi často. Posledním hodnoceným faktorem jsou Dráty a sloupy elektrického vedení. Na nich zahyne zcela nepochybně více ptáků, než máme v evidenci. Oběti se však obtížně hledají a bez systematického hledání zůstane tento faktor asi pořád v pozadí důvodů ptačí mortality.

Mortalita ptáků a její příčiny nás zajímají samozřejmě i dále. Pokud byste někdo chtěl ve sběru takových dat pomáhat, je to samozřejmě možné i vítané. Nejjednodušší možností je zadání takových případů do veřejně databáze nálezů a pozorování volně žijících druhů ptáků na birds.cz.

Text: Libor Schröpfer

Mortalita volně žijících ptáků – Ptactvo jihozápadního Plzeňska 1876-2011

Druh

ad.

jiný ?

přirozený důvod

silnice, železnice

střelen

predace

el. proud

jiný

Brhlík lesní

1

1

Břehouš černoocasý

1

1

Budníček menší

1

1

Cvrčilka zelená

1

1

Čáp bílý

5

29

16

1

2

15

Čejka chocholatá

3

5

7

1

Červenka obecná

3

5

3

5

Čírka modrá

1

1

Čírka obecná

2

2

3

1

Čížek lesní

4

1

5

Dlask tlustozobý

1

1

Drozd kvíčala

1

17

17

1

Drozd zpěvný

2

1

2

1

Dřemlík tundrový

2

2

Havran polní

1

1

Hohol severní

1

1

Holub doupňák

1

1

Holub hřivnáč

2

2

Hrdlička divoká

2

2

Hrdlička zahradní

1

1

Hýl obecný

2

2

1

3

Jestřáb lesní

2

2

Jiřička obecná

21

21

Kachna divoká

3

2

1

2

1

1

Kalous ušatý

1

4

1

2

1

1

Káně lesní

1

4

2

1

1

1

Káně rousná

1

1

Konipas horský

1

1

Konopka obecná

2

2

Kormorán velký

1

1

Koroptev polní

1

1

Kos černý

2

10

7

5

Krahujec obecný

2

7

1

3

5

Králíček sp.

1

1

Krkavec velký

1

1

2

Krutihlav obecný

1

1

Křepelka polní

1

1

Kukačka obecná

1

1

Kulík říční

1

1

Kulíšek nejmenší

1

1

Kvakoš noční

1

1

Labuť velká

2

1

3

Ledňáček říční

1

1

1

1

Lejsek šedý

1

1

Linduška lesní

3

1

2

Luňák červený

2

2

Lyska černá

10

8

4

13

1

Lžičák pestrý

1

1

Mandelík hajní

1

1

Moták lužní

1

1

Moták pilich

3

4

5

2

Moták pochop

2

18

9

2

9

Orel skalní

2

2

Orlovec říční

1

1

1

1

Ořešník kropenatý

1

1

Pěnice černohlavá

1

1

Pěnice slavíková

1

1

Pěnkava obecná

17

3

20

Pěvuška modrá

1

1

Polák chocholačka

1

1

Poštolka obecná

2

12

1

4

2

7

Poštolka rudonohá

1

1

Potápka malá

2

1

1

Potápka roháč

7

6

13

Potápka rudokrká

1

1

Puštík obecný

5

1

4

Racek chechtavý

4

3

1

6

Racek stříbřitý

1

1

Rákosník obecný

1

1

Rehek domácí

2

2

Rehek zahradní

2

2

1

1

2

Rorýs obecný

2

6

2

6

Skřivan polní

2

2

Sluka lesní

1

1

2

Sojka obecná

1

1

1

1

Sova pálená

4

15

2

1

1

5

10

Stehlík obecný

1

1

Stepokur kirgizský

1

1

Straka obecná

1

1

Strakapoud velký

1

1

1

1

Strnad obecný

5

1

2

3

1

Sýc rousný

2

14

1

13

2

Sýček obecný

1

3

2

1

1

Sýkora koňadra

2

13

1

1

2

11

Sýkora uhelníček

3

1

1

1

Špaček obecný

2

1

1

2

Tetřívek obecný

1

1

Ťuhýk obecný

4

2

2

Včelojed lesní

1

1

Vlaštovka obecná

7

7

Vodouš bahenní

1

1

Vodouš rudonohý

1

1

Volavka popelavá

1

1

Vrabec domácí

1

1

Vrána obecná černá

1

1

Výr velký

3

24

3

2

22

Zrzohlávka rudozobá

1

1

Zvonek zelený

1

1

Summa

135

309

51

36

43

159

13

142

Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
Letem světem: Jižní Francie, kraj tisíce tváří
AVIFAUNA Publikováno 8.6.2017


Když se řekne Francie, každý si jistě představí Paříž a její slavnou Eiffelovu věž, nekonečné lány levandulí v Provence, lahodná vína a ještě lahodnější francouzskou kuchyni.

Francie však není pouze zemí vzkvétající kultury a gastronomie. Její krajina doslova překypuje zajímavými biotopy, ve kterých se skrývá poklad v podobě nesmírně bohaté biodiverzity, která nemá v Evropě obdoby.

O to více to platí pro jižní Francii, konkrétně pro departmanty zvané Gard a Herault, nacházející se nad charakteristickým obloukem, který si z nejjižnější části Francie ukusují vody Středozemního moře.

Krajina zde nabírá charakteristického jižanského rázu, který v sobě však, jak již titulek článku napovídá, skrývá neuvěřitelně mnoho podob.

V podhůří Centrálního masivu, jehož jihovýchodní cíp tvoří šťavnatě zelené kopce zvané Cevenny, se nacházejí unikátní biotopy zvané garrigue – vyprahlé, rozpálené pláně provoněné tymiánem a prošpikované trnitými keři, suchou prašnou půdou a na troud vyschlými trsy trav. Ač tato krajina působí zcela nehostinně a díky všudypřítomným trnům drasájícím kůži i oblečení až zcela nepřátelsky, najdeme zde obdivuhodné množství fauny i flóry. Z ptáků se tu zpoza suchých trav ozývá linduška úhorní, na vrcholcích keřů a stromků zde najdeme rovnou tři druhy strnadů – nejčastěji se setkáme se strnadem lučním a strnadem cvrčivým ozývajícím se charakteristickým „cvrčkovitým“ trylkem, vzácněji pak také se strnadem zahradním, který zde však bohužel podobně jako v jiných zemích západní Evropy výrazně vymizel.

Samec strnada cvrčivého. Jeho charakteristická tmavá maska na žlutém podkladu je při určování v terénu zcela nezaměnitelná, stejně jako jeho hlas. Foto: Flickr – fra298

Z hustějších a košatějších keřů a porostů se ozývají ztřeštěné písničky sedmihlásků švitořivých, zatímco nad krajinou bděle plachtí poštolky obecné, doprovázené z větší výšky majestátními luňáky hnědými s elegantně vykrojeným ocasem, kterých je v zemědělské krajině jižní Francie až nezvykle mnoho. Trnité keře garrigue také hojně využívají ťuhýci. Najdeme zde ťuhýka obecného a v přilehlých oblastech protkaných zelenými remízky, vinicemi a pastvinami také ťuhýka menšího, ťuhýka pustinného a také poutavě zbarveného ťuhýka rudohlavého.

Dvě různé tváře francouzské garrigue. Jedna z nejzajímavějších se nachází v oblasti městečka Pompignan, kde se ve zdejším unikátním mikroklima podařila naměřit rekordní teplota 44 °C. Foto: Wikipedia – Piarou | Airair

V nehostinných garrigue se pod prudkým sluncem nedá vydržet příliš dlouho a tak nás dříve nebo později začnou přitahovat osvěživé stíny platanových alejí lemující příjezdové silničky zapadlých středověkých vesniček a hospodářských usedlostí, které už z dálky dávají na vědomí, že se v nich dočista zastavil čas. Ze stinných vlhčích podrostů lemující potoky se ozývá líbezný zpěv slavíků obecných, doprovázený něžnými melodiemi kosů černých a pěnic černohlavých. V rozvolněné zemědělské krajině na rozdíl od té naší budeme jen marně hledat a napínat uši po charakteristickém zpěvu strnada obecného – na místních pastvinách se světlými zalesněnými remízky však můžeme narazit na skřivany lesní i skřivánky krátkoprsté. Máme-li štěstí, spatříme na drátech vedení křižující krajinu drahokam zdejší přírody, krásného mandelíka hajního, který zde funguje v mnohobarevné symbióze s vlhami pestrými, se kterými zdařile chytá velký hmyz, jehož je ve zdejších biotopech doslova přebytek. Nemalou radost nám udělá také charakteristické volání „hupupu“ okouzlujícího dudka chocholatého, který se velmi ochotně ukazuje a díky bohaté potravní nabídce je hojným obyvatelem zdejší rurální krajiny.

První setkání s mandelíky předčilo veškerá očekávání – jejich krása je skutečně oslňující. Foto: Flickr – acornjfl

Když s potem v čele dorazíme do stínu kamenných uliček, čeká nás vřelé přivítání v podobě radostného křiku rorýsů obecných, kterých se nad střechami starých domů hemží tolik, až nám oči přecházejí. Fasády místních domů, které jsou naprostým rájem nejrůznějších skulin, záhybů a dutin, poskytují útočiště velkému množství synantropních ptáků. Kromě rorýsů nás potěší jiřičky obecné, vlaštovky obecné, ale na některých místech také břehule skalní, které hojně využívají vysokých neomítnutých stěn. Vrabci domácí vzali místní vesnice a městečka doslova útokem – najdeme jich tu celá hejna vesele štěbetajících na štítech domů, v křovinách podél cest a zahrad. Vrabce polního zde naopak téměř nenajdeme. Drmolení rehků domácích zde není zdaleka tak časté jako u nás, trylkování rehků zahradních je však zcela nabíledni.

Břehuli skalní zaručeně poznáme podle výrazně bílých skvrn na rýdovacích perech. Foto: Wikipedia – Amikosik

Kamenitá koryta divokých řek, plynoucí středem téměř každého městečka, jsou dokonalou odpočinkovou zastávkou v pravém poledni, kdy je žár slunce nejsilnější.  Koupel v průzračně čisté vodě nám přinese takřka katarzní osvěžení, které můžeme vychutnávat v částečném stínu vrb, poslouchat tlukot slavíků obecných, štebetání špačků obecných, vrzání zvonohlíků zahradních, zpěv sedmihlásků švitořivých a obdivovat zářivé barvy prolétajících ledňáčků říčních. Voda zde skýtá mnoho života a přirozených bioindikátorů čistoty v podobě vodoměrek, pošvatek, chrostíků, blešivců, pstruhů, drobných rybek a raků, čehož hojně využívají skorci vodní, konipasi horští i konipasi bílí.

Sedmihlásek švitořivý představuje poměrně velkou určovací výzvu, ale dá se poměrně spolehlivě určit na základě výrazně kratšího přesahu ručních letek, které tvoří zpravidla polovinu délky letek loketních (ilustračně naznačeno na fotce), na rozdíl od sedmihláska hajního, jehož ruční letky jsou délkově s loketními v rovnováze. Zpěv sedmihláska švitořivého je také výrazně rychlejší, jaksi drmolivější a někdy připomíná zpěv jižních druhů pěnic. Na rozdíl od s. hajního se také vyskutuje v odlišném typu prostředí a často zpívá na vyvýšeném nekrytém místě. Určitou útěchou a pomocí také může být skutečnost, že na sedmihláska hajního narazíme v oblasti Gard jen zřídka, zatímco sedmihlásek švitořivý nás bude provázet takřka na každém kroku. Foto: Isidro Vila Verde

Osvěžení nám přineslo kýženou úlevu a když slunce polevilo, vyrážíme autem (které je pro cestování po zdejším kraji takřka nezbytnou součástí naší „výbavy“) na výlet do temně zelených kopců francouzských Cevenn. Stoupáme po točitých, úzkých silničkách, nabíráme nadmořskou výšku a dáváme při řízení velký pozor – cesty jsou pro nerodilé jižany opravdu náročné.

Ještě než se povzneseme nad samotné vrcholky kopců, podnikneme výpravu do místních smíšených lesů, objímajících kamenité svahy kopců a často obkličujících monumentální srázy a útesy, skrývající úchvatné poklady v podobě překrásných krápníkových jeskyní, kterých je ve zdejším kraji až neuvěřitelně mnoho (zcela „povinnou“ by se měla stát návštěva věhlasné jeskyně Grotte des Demoiselles, která nabízí naprosto neopakovatelný zážitek). Místní lesy jsou překvapivě husté, pralesovité a příjemně stinné, tvořené převážně úchvatnými pokroucenými buky, lišejníkem porostlými duby a především kaštanovníky, na které tu narazíte v podstatě na každém kroku a jehož plody jsou velmi úzce provázané s regionální gastronomií.

Jedna z typických podob zdejších lesů nacházejících se ve vyšších polohách. Ve středních polohách najdeme především hustější kaštanové lesy s kypřejší půdou a menším podílem kamenů. Foto: Martin Vlk Mrňous

V kamenitých svazích nad příkře zaříznutými údolími objevíme ve světlejších částech rozvolněných hájů jednu z nejčastěji se zde vyskytujících jižních druhů pěnic – pěnici vousatou, jejíž varování připomíná cvakavý hlas naší pěnice pokřovní (kterou zde naopak v podstatě nenajdeme) a jejíž vzhled je naprosto nezaměnitelný a nutno říci velice poutavý. Velmi často zde uslyšíme také vysoký tichý hlásek králíčka ohnivého a výbušný hlas budníčka horského, který vzdáleně připomíná zpěv našeho budníčka lesního (i ten ve zdejší krajině zcela chybí). Občas tu na nás pokukuje lejsek černohlavý, po kmenech se často souká šoupálek krátkoprstý (dlouhoprstý se zde téměř nevyskytuje) a zcela přirozeně slyšíme i neodmyslitelný hlas všudypřítomných pěnkav a červenek obecných.

Pěnice vousatá na první pohled zaujme svou výrazně zbarvenou spodinou těla, svítivě bílým vousem a červeným očním kroužkem. Foto: Wikipedia – Kookaburra 81

Na charakteristických vápencových útesech, kterými je zdejší krajina pravidelně zdobena, najdeme hejna břehulí skalních, které často prohánějí sokolovití dravci, ve vyšších polohách pak objevíme rorýse velké, rorýse šedohnědé a vlaštovky skalní. Pukliny a výklenky skalních stěn vděčně využívá krásně zbarvený skalník modrý. Vysoko nad krajinou běžně spatříme plachtit orlíka krátkoprstého (často s hadem v pařátech) a máme-li opravdu štěstí, podaří se nám v blízkosti útesů a skalních masivů pozorovat i vzácný orel jestřábí, jehož několik posledních párů v této oblasti hnízdí.

Nezaměnitelným znakem dospělého orla jestřábího je bílá spodina těla protkaná „jestřábím“ podélným čárkováním, která za letu kontrastuje s jinak zcela tmavými křídly. V letu jej poznáme především také podle držení křídel – jejich spodní okraj je za plachtění rovný a nezaoblený (jako to bývá třeba u námi dobře známého káněte). Foto: Wikipedia – Godbolemandar | Dharani Prakash

Poté, co jsme se potěšili s místními lesy a načerpali energii ze všech letitých kmenů, vyrážíme dále autem na po točitých serpentinách nad horní hranici lesa. Zde nás čeká další radikální proměna krajiny. Zalesněné svahy vystřídají travnaté stepi s roztroušenými žulovými balvany, omamně vonícími moři pestře žlutých janovců a něžně rozkvetlých vřesovišť.  Máme-li cestu kolem, zastavíme se na jedné z náhorních plošin (vřele doporučuji výlet kolem jezera Lac des Pises), ukrývající horské bystřiny, vlhké slatě, voňavé louky bující stovkami divokých květů obletovaných pestrobarevnými motýly, vysoké trávy schovávající nesčetné množství brouků, strašilek, kudlanek, pavouků a exoticky zbarvených housenek. Louky lemují staré smrkové lesy pralesovitého rázu, jsou bohatě protkané potůčky a podmáčenými mýtinami s chomáči ostřic, tvoříc tak dohromady krajinu, která až neskutečně připomíná naši Šumavu. Podobnost zde není pouze v rázu krajiny, ale i v druzích, které zde můžeme najít. Králíček obecný si tu podává pařátky s králíčkem ohnivým, ze smrčin se ozývá zpěv pěvušky modré, křik sojky obecné nebo tlukot křídel holuba hřivnáče. Zaslechneme zde dokonce místně vzácného strnada obecného nebo šoupálka dlouhoprstého. Rozpadlé kmeny starých smrků skýtají hostinu pro datly černé, strakapoudy velké, žluny zelené a v blízkosti větších vodních ploch najdeme také bělořity šedé. Na přilehlých pastvinách a stepích po nás pokují drozdi brávníci a skřivani polní i lesní. Na místech, kde hraničí horské louky, pastviny a stepi s pásem lesa také můžeme mít štěstí na zvonohlíka citrónového.

Nenechte se mýlit – tohle není záběr z Šumavy, ale z krásného okruhu kolem jezera Lac des Pises. Foto: Martin Vlk Mrňous

Přesuneme-li se z náhorních plošin do nezalesněných suťových kopců, kde se pestře žluté janovce snoubí s trávou a keříky tymiánu, čekají nás dechberoucí výhledy na Centrální masiv, který se s divokým, rozšafným manýrem rozpíná do nedohledna. Budeme-li procházet pěšinkami mezi keříky janovců, zcela jistě zaslechneme krátký a stručný zpěv vzdáleně připomínající naši pěnici hnědokřídlou. V tomto případě však jde zcela jistě o pěnici kaštanovou, která si v místních keřových porostech, jenž jsou jakousi obdobou naší vysokohorské kleče, doslova lebedí.

Pěnice kaštanová ve svém typickém prostředí. Poznáme ji snadno podle kaštanově hnědé spodiny těla a světle kropenatého hrdla (často málo znatelné). U jižních pěnic je také velmi výhodné naučit se jejich várování, která se dají mnohem snáze rozlišit než zpěv a lépe pak mezi sebou jednotlivé druhy odlišíme.

Mějme také uši napnuté a uslyšíme-li z dálky zvláštní melodickou písničku, která nám bude jaksi povědomá a přesto neznámá, prohledávejme dalekohledem větší balvany a skalní výčnělky v okolí. Ty totiž často rádi využívají ke svým přednesům krásní strnadi viniční. Ofukováni vlahým vánkem se často otáčíme do údolí, abychom se pokochali oslnivě nádhernými výhledy. V takovém případě často uvidíme kroužit hejna supů bělohlavých, kteří se zpravidla ve vysokých počtech ledabyle vznášejí nad kopci. Máme-li štěstí, spatříme i supa mrchožravého a občas i káně lesní, které ve zdejším kraji není zdaleka tak běžné jako u nás. Na nejvyšším vrcholu masivu (zcela úžasný výhled je z pozorovatelny na hoře Mont Aigoual) na nám se štěstím objeví skalník zpěvný a my pak s nastávajícím západem zamíříme k autu a nazpět do nížin, kde si vyhledáme místečko na přespání pod hvězdnou oblohou.

Strnada viničního je radost pozorovat i poslouchat. Navíc se velmi vděčně ukazuje a není příliš plachý. To samé se nedá říci o pěnici kaštanové, která se strnadem viničním sousedí. Objevit ji ve změti janovců vyžaduje opravdu nesmírnou dávku trpělivosti. Foto: Wikipedia – Gary L. Clark

S padající tmou se začínají ozývat puštíci obecní, kalousi ušatí a na písčitých svazích s porosty borovic pak vytrvale vrčí tajemní lelci lesní. Pokud jsme dojeli ještě ještě níže, uslyšíme zcela jistě i charakteristické volání výrečka malého, místní nejhojnější sovičky, jenž se ozývá podobně jako náš kulíšek nejmenší. Se štěstím pak na jednom z kamenných štítů středověkých vesniček, městeček a hospodářských usedlostí spatříme sýčka obecného, který je zde stále v poměrně příznivých počtech, přestože v posledních letech také výrazně ubyl.

Hvězdná obloha je zde nádherná a tisíce třpytivých teček na inkoustově černém oceánu nebeské báně k nám promlouvají s intimitou, která v nás otevírá mnohé otázky, na mnoho z nichž nenajdeme odpověď. Koncert cvrčků a praskání dřeva z ohniště nás postupně ukolébá a netrvá dlouho a my usneme pod nádhernou noční klenbou tak jako spali kdysi dávno naši předci. Náš den končí a my se odebíráme k blahodárnému spánku.

I takové mohou být dny strávené na jihu Francie ve vnitrozemní oblasti departementu Gard – plné dobrodružství, sportovních výzev, nádherné divoké přírody a dokonalého koupání (leč jen pro otužilé 🙂 ). Pokud hledáte tip na aktivní dovolenou v místě, kde je stále co objevovat a kde vás každé další zákoutí překvapí něčím novým (a to nejen z hlediska avifauny), je toto místo právě pro vás. Jižní Francie je zkrátka krajem tisíce tváří.

Text: Martin Vlk Mrňous

Titulní foto: Wikipedia – Sumeet Moghe


Číst dále
3


Nejnovější  / Ze zahraničí
Orel mořský vs. káně lesní – další případ mezidruhové adopce v Polsku
AVIFAUNA Publikováno 5.6.2017


V květnu 2017 byl v Polsku zaznamenán nález živého mláděte káně lesní na hnízdě orlů mořských. Mezidruhová adopce (definovaná jako hnízdní péče o vejce nebo mláďata ptáků jiného druhu) je v přírodě spíše neobvyklý, ale zdokumentovaný jev. U dravců byl popsán například u severoamerických orlů bělohlavých, kteří vychovávali mláďata káně rudochvosté, v podmínkách střední Evropy např. u orla mořského a káně lesní.

Současný nález z Polska je min. čtvrtým takovým nálezem v této zemi. První případy byly zaznamenány v letech 1982 a 1983 v údolí řeky Baryczy. Událost byla popsána jako hnízdní parazitismus káně lesní (tedy nakladení snůšky do cizího hnízda). Někteří autoři tento výklad zpochybňují s tím, že u krahujcovitých dravců nebyl doposud hnízdní parazitismus prokázán. Nejpravděpodobnější příčinou tohoto jevu můžeme považovat sebrání mláděte káně lesní na hnízdě, kdy jeden orel z rodičovského páru mohl vybrat mládě káně lesní coby potravu. Tuto tezi podporuje skutečnost, že mláďata větších ptáků tvoří běžnou součást potravy orlů mořských. Také srovnání stáří mláďat z aktuálního polského případu téměř vylučuje hnízdní parazitismus káně. V případě, že nedošlo k usmrcení mláděte během odchytu a transportu na orlí hnízdo, mohlo živé mládě káně začít žadonit o potravu a tím stimulovat orly ke krmení. Autoři těchto nálezů uvádějí, že adoptovaná mláďata kání byla vesměs v dobré kondici, nijak utlačována mladými orly.

Foto: Pawel Sieracki (archiv Birding Poland)

Další alternativou vzniku této neobvyklé situace může být opožděné či náhradní hnízdění orla v původním orlím hnízdě, v němž mezitím nakladla vejce káně lesní (tato alternativa je možná na nálezu v jižních Čechách v roce 2007, kdy se orli vylíhli pravděpodobně koncem dubna, tedy snůška proběhla až v průběhu března a nikoli jako běžně v únoru). Tento nález je nejlépe zdokumentovaný případ mládě káně lesní v hnízdě orla mořského u nás. Hnízdění proběhlo u obce Hrachoviště v jižních Čechách (Literák a Mráz 2011, viz odkaz pod textem). Hnízdo bylo umístěno na borovici v lese u paseky ve výšce asi 20m. Dne 20. května seděli v hnízdě dva mladí orli mořští ve věku asi tři týdny a překvapivě také jedno mládě káně lesní staré asi dva týdny. Všechna mláďata se těšila dobré kondici. Hnízdo bylo kontrolováno 12. června 2007, kdy mladí orli byli stále na hnízdě, ale čerstvě vylétnuté mládě káně již sedělo na stromě asi 150m od hnízda (blíže viz Literák a Mráz 2015, viz odkaz pod textem). Autoři kladou závěrem otázku, jak se imprinting rodičovské péče (vtištění vzoru) projeví na reprodukčních aktivitách adoptované káně.

Dle dřívějších nálezů je tak možné očekávat, že i probíhající hnízdění v Polsku může mít úspěšný závěr – tedy vyvedení obou mláďat, jak orla mořského, tak káně lesní. Tím spíše, že oblast, v níž bylo hnízdo nalezeno, patří mezi potravně bohatá stanoviště a kainismus je zde velmi vzácný.

Text: Lukáš Kadava

Titulní ilustrační foto:  Ian Robins

Zdroj: Birding Poland

http://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/adopce-mladat-kane-lesni-v-hnizdech-orla-morskeho.pdf

http://www.bioone.org/doi/abs/10.1676/10-084.1


Číst dále
0


  • - Reklama -

  • Newsletter